OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 49

06.04.2025 (12:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 61×

„Lord Almighty!
I feel my temperature
rising
higher, higher
It´s burning through to
my soul.

Girl, girl, girl
You gonna set me on fire
my brain is flaming
I don´t know which way to go.

Your kisses lift me higher
like a sweet song of a choir
You light my morning sky
with burning love.“

Za polohlasného pobrukování notoricky známé skladby, doplněného lehkým, bezstarostným pohupováním v kolenou, si před zrcadlem za pomocí gelu a tupírovacího hřebenu upravoval vlasy. Elvis patřil k jedněm z jeho nejoblíbenějších zpěváků, takže se v každém upírově playlistu nacházelo hned několik „Králových“ písní, tuhle měl však nejraději.

„I feel my temperature
rising
help me, I´m flaming
I must be a hundred and nine

burning, burning, burning
and nothing can cool me

I just might turn into smoke
but I feel fine.
Cause your kisses lift me higher
like a sweet song of a choir
and you light my morning sky
with burning love.“

Od probuzení ho provázela dobrá nálada, Carolinin včerejší optimismus byl nakažlivý. Měla pravdu, Elena byla jeho spřízněná duše a Stefan byl pevně odhodlaný ji získat zpět. Velmi nenápadně samozřejmě, zpočátku jí bude dobrým přítelem, naslouchajícím a poskytujícím potřebnou oporu, dokud se v ní opět neprobudí city, které k němu chovala, než si z ne zcela pochopitelného důvodu začala s Damonem.

To, že jeho prostopášného bratra nechce ani vidět, bylo slibné znamení. A osobitý způsob, jímž se zhrzený starší sourozenec s nastalou situací vypořádával, tomu jistě nepomůže.

Poté, co svůj odraz zhodnotil za nadmíru uspokojivý, vrátil se do pokoje pro ležérní černé sako s postaveným límcem, které si navlékl na tmavé tričko s dlouhým rukávem, dálkovým ovladačem vypnul hlasitou hudbu a s vidinou brzkého setkání s milovanou Elenou opustil místnost.

V obýváku, kam za pískáním udržované melodie energicky seběhl schody, narazil na něco, co mu zabránilo v pokračování v přímé cestě do školy.

Damon.

Totálně vylitej spal na gauči, ležel na zádech a pravá horní i dolní končetina mu bezvládně přepadala přes okraj, jako by se na něj prostě zřítil a nějakým zázrakem se náhodou trefil. Na stole stála nedopitá lahev, v níž zbývalo jen opravdu málo, a kousek od jeho ruky se na zemi povaloval mobil.

Ve snaze svého příbuzného se zálibou v zabíjení najít večer objel pár míst, kde by se mohl vyskytovat, ale nikde na něj nenatrefil, musel přijít pozdě v noci.

Chvíli toho hlasitě oddechujícího násosku jen němě pozoroval, krev z něho necítil, pak se sehnul a zvedl zadním krytem vzhůru obrácený telefon. Jakmile palcem omylem zavadil o displej, přístroj se rozsvítil, nato opakovaně zablikal, pročež se vypnul úplně. I když to trvalo pouhou chviličku, Stefan na obrazovce stihl zaregistrovat otevřenou fotku, byli na ní Damon s Elenou, soudě dle brunetčiných odhalených ramen leželi nazí s hlavami k sobě v její posteli, ona se šťastně usmívala do kamery, zatímco on ji zamilovaně líbal na tvář.

Znovu se na bratra zadumaně zahleděl, tohle mu jeho pozitivní rozpoložení popravdě trochu rozladilo, ublíženě semknul rty a nasupeně po svém rivalovi v lásce potemnělý mobil hodil. Ovšemže ho to nevzbudilo, přivodil si slušné kóma. Klidně na ty dva předměty, co má s Elenou společné, může jít. S těžce získaným původním nadšením odešel z domu.

Bohužel ten den nic nešlo podle plánu, měl v úmyslu přijít dřív a prohodit s Elenou před vyučováním pár chlácholivých slov, ale kvůli tomu zdržení dorazil stěží pět minut před zvoněním, což ve výsledku bylo stejně jedno, neboť ona se vploužila do třídy až po začátku hodiny. Její značně znepokojivý vzhled, jemuž dominovala sinalá pokožka, mu na čele vykreslila starostlivou vrásku. Bezduše, odtažitě mu kývla na pozdrav a unaveně zaplula do lavice vedle, na profesorčinu plísnivou poznámku o pozdním příchodu absolutně nereagovala. Spolužáci z prvních lavic jim dozadu poslali nakopírovaný test, takže neměl ani příležitost na její zbědovaný stav zavést hovor.

Coby upír s rozparovačskými sklony mu biologie a anatomie člověka nedělala nejmenší problém, všechny otázky měl poměrně rychle bezchybně vyplněné, zato Elena se v tom evidentně plácala. Přes prameny vlasů, jež spadaly až na desku stolu, jí neviděl do obličeje, ale podle dlouhého zaobírání se jednotlivými body poznal, že jí činí potíže se soustředit. Byl by jí rád pomohl, jenže se na něho ani jednou nepodívala.

Po hodině na ni čekal na chodbě, když však konečně vyšla a ustaraným hlasem ji oslovil, omluvila se, že si potřebuje odskočit a zmizela na dívčích toaletách, kde strávila většinu přestávky.

Během následující literatury tiše seděla a hleděla do prázdna. Tázavě se otočil na Caroline, leč ta jenom bezradně pokrčila rameny, očividně si dělala stejné obavy. S protivným řinčením zvonku si duchem nepřítomnou Elenu zavolala učitelka do kabinetu, čímž byly jeho šance zmařeny i tentokrát. Obrátil se tedy na blonďatou upírku.

„Mluvila jsi s ní ráno?“ zeptal se.

„Ne, měla jsem ten trénink. Nevypadá moc dobře, zdá se naprosto mimo,“ shrnula bez servítek kamarádčino neobvyklé chování. S těžkým srdcem souhlasně přitakal.

„Hele, já už s ní žádný předmět dneska nemám, tak to zabalím, musím domů, dohlédnout na Damona, nečekaně jsem ho našel namol vyspávat na pohovce. Potřebuju zjistit, jestli v noci něco neprovedl.“

„No, to by se teď fakt nehodilo,“ poznamenala s vážným výrazem, „mamka je z té inspekce z Washingtonu, která se může objevit prakticky kdykoli, na prášky. Do toho ji ještě prudí Rada, podezřívají ji, že něco tají…“ Pozvolna se se Stefanem po boku rozešla ke skříňkám.

Aby žena zákona zabránila odhalení dcery, musela si vymyslet uvěřitelnou zástěrku útoku, což bohužel oslabilo její složitě vydobytou reputaci nedotknutelné šerifky.

„Na druhou stranu, strčit ho pod zámek mi momentálně taky dvakrát nevyhovuje, rozhodila jsem sítě a zmínila se pár šikovným holkám, za kým mají jít, jestli si chtějí pořádně užít.“

„Co, ty v tom míníš pokračovat?“ ujišťoval se zaskočeně.

Měl za to, že tím nevydařeným výletem, kde se to vyřešilo tak nějak samo, její vměšování končí a od toho komplotu, s kterým se mu před časem svěřila, už upustila. Obzvlášť když viděla, jak Elena snáší aféry, jež se odehrály kupu let předtím, než se vůbec narodila.

„Jasně že jo. Začerstva si to pojistím, dokud je Damon zranitelný, s tou jeho uraženou pýchou to půjde snadno. Brzy ujede a já se postarám o to, aby se to k Eleně doneslo,“ pronesla nekompromisně, přičemž se přehrabovala ve štosu uložených učebnic.

„To je trochu drsný, nemyslíš?“ vyjádřil svůj negativní postoj k celému tomuhle projektu s nastrčenou nevěrou, do kterého se Caroline zakousla jako buldok, ne a ne povolit stisk.

„To musí být, aby to s ním definitivně skončila.“

Stefan se zmateně zamračil. Znamenalo to tedy, že se s ním ještě nerozešla? Nevědomost a nejistotu nesnášel. Podrážděně zaskřípal zuby, bylo teprve dopoledne a jemu už se rozpadlo všechno, co mohlo. Ne, takhle nesmí uvažovat. Dopřál si uklidňující nádech a opatrovnicky upírce položil ruku na nadloktí. Ustala v kramaření v útrobách malého přiděleného prostoru a zaujatě k němu vzhlédla.

„Jakožto tvůj dobrý přítel ti radím, abys do toho nezasahovala. Elena toho má i tak až nad hlavu, nepotřebuje další krutou ránu, nadto se domnívám, že to Damon stejně neudělá. Ať se nám to libí nebo ne, miluje ji, tímhle by si u ní zasklil i tu nejmenší šanci, a on to ví.“

„Tobě ho je snad líto?“ otázala se nevěřícně, naklonila hlavu mírně na stranu a protestně Stefana probodla očima.

„Ne. Možná. Já nevím,“ přiznal rozpolceně, pak si překřížil ruce na hrudi a ramenem se opřel o kovová dvířka vedlejší skříňky. „Působí dost zoufale, věci, co se jednou staly, nezmění. Jediný, co může dělat, je čekat… Znám to, je to dost deprimující pocit.“

Přemítavě přitakala, někdy byla přehnaně urputná, rovněž měla tendenci lidi kolem sebe poněkud povrchně soudit a měřit extrémně přísným metrem. Asi si to uvědomila, protože radši změnila téma.

„Fajn, uvidíme, jak se to vyvrbí. Pojďme se radši zaměřit na naše vyvázání z Klausovy pokrevní linie. Bonnie musela akutně k zubaři, ale hned po škole za ní zajedu. A na Elenu dohlédnu, během pauzy na oběd si s ní promluvím. Vím, co je důležitý,“ řekla ospravedlňujícím hlasem významně. Chtěla prostě jen udělat správnou věc, pomoct kamarádce otevřít jakýmsi vyšinutým poblázněním zaslepené oči. Zanechá hledání nových návnad, nicméně ty stávající neodvolá.

„Já vím, nikdy jsem o tom nepochyboval,“ poznamenal jemně. „Budu na telefonu, kdyby se něco dělo.“

Vyměnili si pohled, jímž se oba utvrdili, že jsou na stejné lodi, poté se Stefan otočil a zamířil k východu.

Doma se toho kromě Damonovy polohy moc nezměnilo, nyní ležel o něco víc na boku a pravá ruka už mu neblimbala dolů, nadále byl však v hlubokém bezvědomí. Napadlo ho svého bratra otestovat. Sešel do sklepa pro sáček s krví a s nejvyšší opatrností, ze všech sil se snažil držet si tu návykovou tekutinu od sebe co nejdál, ji přelil do broušené skleničky. Ještěže se včera v parku dostatečně najedl, se zvířecí krví v systému s tím neutuchajícím nutkáním dokázal jakž takž bojovat.

Sedl si na konferenční stolek, loktem levé paže se zapřel o příslušné stehno lehce rozkročených nohou a druhou rukou tomu ochlastovi přistrčil hrdlo sklenky těsně pod nos. Po chvilkové nečinnosti se Damonovi sotva znatelně roztáhlo chřípí, zavětřil, potom se pohnul, pokrčil jednu nohu a vyšponováním páteře se protáhl. S tichým zaúpěním si přitiskl dlaň na spánek a s bolestivým vzezřením pomalu otevřel oči.

„Vyspalý do růžova?“ zahlaholil líbezně. Na to se Damon jen zdrchaně ušklíbl, za pomoci pravačky coby opěry se namáhavě vytáhl do sedu a trpitelsky si zapřel čelo o bříška natažených prstů ohnuté končetiny.

„Pořád máš v pokoji bubáky?“ zeptal se s chabě utajovanou rozverností, nemohl si pomoct.
 
„Stefanův ostrovtip. Suchý jako humor v německý komedii,“ utrousil Damon nabroušeně. Zjevně neměl náladu na vtípky, a na narážky na příčinu neschopnosti vstoupit do vlastní ložnice už tuplem ne. Nevrle zamručel, měl parádní kocovinu.

„Náhodou, já bych řekl, že tenhle se docela povedl,“ nenechal se Stefan bratrovou mrzutostí odradit. „Abych ukázal, že nejsem necita, pomůžu ti. Můžu si zahrát na krásnou pokojskou a toho problému tě zbavit, povlečení umím vyměnit celkem obstojně.“ Sotva to dopověděl, Damon prudce zvedl hlavu, přičemž stáhl obličej do nebezpečné grimasy.

„Opovaž se na to sáhnout,“ zavrčel varovně, zároveň se napřímil, chystal se zvednout do své plné výšky, ale mladší Salvatore mu zavčasu přiložil ruku na rameno a zadržel ho.

Rvačku si vyprovokovat nepřál.

„Tak se hned nečerti, neudělám to. Na, tady máš krev, ta tě postaví na nohy. Pokud jsi teda v noci něco nezakousl…“

Záměrně nechal větu nedokončenou, nechtěl, aby to působilo jako výslech, pozvedl pravačku a s přátelským výrazem podal skleničku Damonovi. Ten ji po krátkém zaváhání přijal a s očima pátravě upřenýma do Stefanovy tváře si usrkl. Bylo mu jasné, že kdyby ho chtěl šoupnout do cely ve sklepě, nebudil by ho a rovnou to udělal. Znovu se napil, načež se podstatně uvolněněji opřel o zadní čelo gauče. Třebaže měl neskutečnou chuť si na někom vylít zlost, nikoho nezabil. Sklopil zrak na zbytek rudého obsahu, rozmrzele protáhl koutek a nakrčil nos, načež levou dírkou hlasitě nasál vzduch.

„Hele, chápu, že prožíváš složité období, ale musíme si pár týdnů dát extra majzla. Určitě taky nechceš, aby se ostatním členům Rady provalilo, co jsme zač,“ nabádal ho Stefan diplomaticky k opatrnosti.

Složitý období?

V duchu si pohrdlivě odfrkl. Měl dojem, že ho všechny ty v dutině břišní sžíravé pocity pojídají zaživa, kroutily mu vnitřnosti a všelijak je natahovaly. Do toho se nemohl zbavit nepříjemného tlaku na hrudi, dusil ho a podněcoval přetlakované tělo k upuštění páry. Z vědomí, že s tím nemůže nic dělat, cítil příšernou bezmoc, s kterou nemohl nic dělat. Bylo to pěkně na hovno.

„Buď v klidu, bratře, vím, co je v sázce,“ ujistil ho jízlivě, přimhouřil jedno oko a nevraživě se na něho zamračil. Zda referoval o případném rozruchu ve městě či o faktu, že mstění na nevinných by Elenu zaručeně neohromilo, mohl Stefan jen hádat. „A takovou radost ti neudělám.“ Takže spíš to druhý. Kapitulovaně si povzdechl. Mrzelo ho, že si Damon myslel, že by za ní s tím odhalením za tepla běžel a naprášil ho. Chtěl ji získat zpátky, ale tak podlý opravdu nebyl. Evidentně nemělo cenu mu to vyvracet.

„Fajn, to bychom měli,“ prohlásil nepatrně otráveně. „Teď další bod. Možná mám stopu, jak se vyvázat z Klausovy pokrevní linie, což by nám potom konečně umožnilo ho zabít.“

„Myslíš zříct se původního taťky a vyměnit ho za původní mamku?“ I v tomhle stavu mu mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

„Přesně tak,“ potvrdil dosud tajemně se tvářící Stefan jeho bystrou domněnku. Damon na okamžik zadumaně svraštil čelo, pak stažené svaly povolil a dopil v ruce svíraný oběd.

„Tak jo, nechám vystřídání rodičovské péče na tobě, já mám jinou práci,“ pronesl nesdílně, poté se postavil a již jistým krokem se přesunul k baru, kde si do sklenky s posledními kapkami krve nalil poctivého panáka.

„Získat od Tylera ten ukradený kolík?“ otázal se zaujatě.

„To je taky v pořadí,“ dostalo se mu po okázalém zazívání nic moc objasňující odpovědi. Nejdřív se potřeboval zase trochu otupit.

***

Musíš spát. Usni. Teď usneš a budeš spát! nakazovala jsem si v duchu poněkud beznadějně. Přestože jsem přes šedesát hodin téměř nezamhouřila oka a učila se pozdě do noci, potřebný spánek se stále nedostavoval.

Nepříčetně jsem zavyla a nakvašeně odhodila peřinu. Hodiny ukazovaly za tři minuty čtvrt na dvě. Další probdělou noc v zajetí nemilosrdných představ si prostě nemůžu dovolit. Rozsvítila jsem si v koupelně, přešla k umyvadlu a v šuplíku skříňky pod ním se jala hledat dobrou známou plastovou lahvičku, po smrti rodičů to byla moje nejlepší kamarádka. Byla přesně tam, kam jsem ji před Jeremym schovala, za krabičkami s tampóny. Odloupla jsem víčko a vylovila jednu pilulku, chviličku jsem na ni pouze nenadšeně zírala, pak jsem si prášek na spaní odevzdaně vložila do pusy, sehnula se ke kohoutku a přímo do úst napuštěnou vodou ji zapila. Bez dlouhého otálení jsem se vrátila do postele, předepsaná hypnotika byla silná, věděla jsem, že brzy zaberou.

Pípalo mi v hlavě, bylo to protivné. Jazyk se mi lepil na patro, měla jsem šílenou žízeň, ale nějak jsem nebyla s to otevřít oči a jít se napít. Odlepila jsem rty od sebe a hlučně mlaskla, když jsem si uvědomila, že slyším neznámý hlas. Mluvil tady, u mě v pokoji.

„… a tady ji máme. Slibovanou starou vykopávku od Michelle Branch, pro všechny romantické duše, kterým se nechce vstávat.“

Jistě, rádio. Zřejmě jsem se neprobrala natolik, abych zastavila budík a ten se pak automaticky přepnul na poslední naladěnou stanici.

„Off all things
I believed in.
I just want to
get it over with,
tears from
behind my eyes.
But I do not cry!
Counting the days
that past me by…
I´ve been searching deep
down in my soul.
Words that I´m hearing
starting to get old.
Feels like I´m starting
all over again.
The last three years
were just pretend and I say:
Goodbye to you!
Goodbye to everything
I thought I knew.“

Paralyzovaně jsem ležela a poslouchala slova pomalé písničky, která si pozvolna klestila cestu do mého ochromeného mozku. Sevřela jsem oční víčka pevněji k sobě a obdobně křečovitě semkla i chvějící se rty. Nebyla jsem schopná se otočit a vypnout to. Nedokázala jsem přimět tělo k poslušnosti. Z vnějšího koutku levého a vnitřního pravého oka mi tiše vytékaly slzy.

„You were the one
I loved,
the one thing
that I tried to
hold on to.
I used to get
lost in your eyes
And it seems
like I can´t live a
day without you.“

Nějakým zázrakem jsem pořídila rozpohybovat vrchní paži, kterou jsem si za účelem se skrýt před celým světem přes hlavu přetáhla přikrývku.

„Closing my eyes
and you chase my
thoughts away.
To a place where I´m blinded
by the light but
it´s not right.“

Najednou se bez zaklepání otevřely dveře, což konečně odvedlo mou pozornost od poměrně výstižného textu.

„Tohle momentálně není hudba pro tebe,“ ozval se za mnou Jeremyho hlas, když stisknutím požadovaného čudlíku ukončil tu žalostnou mizérii.

„Vstávej, dneska do školy pojedeme spolu,“ oznámil mi odhodlaně.

„Nikam nejdu,“ oponovala jsem nesmlouvavě.

„Ale jdeš,“ odpověděl možná trošku zlomyslně, vzápětí ze mě jediným mocným trhnutím stáhl peřinu. „Taky jsi mě vždycky nutila jít do školy, hádám, že ti tuhle laskavost dlužím. Tak za deset minut dole.“ Potom, aniž by se obtěžoval za sebou zavřít, odešel.

„Přísahám, že jestli nevylezeš, poleju tě ledovou vodou,“ pohrozil mi záhy nekompromisně z chodby.

Přinutila jsem se vysoukat z postele a jít se obléct, Jeremy uměl být velmi tvrdohlavý, když na to přišlo. Trvalo mi to mnohem déle, ploužila jsem se po pokoji jako spící panna, prostě jsem nesvedla vyvinout vyšší tempo. Cítila jsem se prázdně a malátně. Brát si takový driák po půlnoci nebyl asi nejrozumnější nápad, odvykla jsem si užívat léky, má centrální nervová soustava ještě neodbourala obsažené účinné látky.

Výborně, jedu do školy zpustošená a zdrogovaná, a to mám dopoledne psát dvě písemky. No, aspoň se mi nic nezdálo. Ve skutečnosti mi činilo potíže si vzpomenout na vlastní datum narození… V hlavě jsem měla absolutně vymeteno, připadalo mi, že jsem minimálně o polovinu mozku doopravdy přišla.

Po druhém upozornění, že odjede beze mne, jako by mi to snad vadilo, jsem sešla dolů a vzala si z ledničky lahev s vodou, musím se z toho dostat. Po usednutí do červeného MINI Cooperu jsem se pořádně napila a snědla banán, víc jsem udělat nemohla.

„Nevím sice, co se stalo, ale mrzí mě to. Nerad vidím, že se trápíš,“ přerušil za volantem sedící bratr panující ticho. Němě jsem přikývla, zatímco jsem namáhala myšlenkové pochody k vypocení nějakého vysvětlení.

„Někoho jsme tam potkali, kur- ženskou, která Damona znala. Dozvěděla jsem se od ní a potom i od něho pár hnusných, chlípných věcí, jimiž se dřív bavil,“ vydolovala jsem ze sebe s velkým úsilím. „Pohádali jsme se, nějakou dobu ho teď nechci vidět.“

„Dobře, beru na vědomí.“ Byla jsem vděčná, že se v tom dál nepitval a tohle zjednodušené shrnutí mu stačilo. Pustila jsem rádio a obrátila hlavu k okénku.

Do třídy jsem se dobelhala lehce po zvonění, na což profesorka biologie neopomněla ihned poukázat. Nezmohla jsem se ani na blbou omluvu za pozdní příchod. Otupěle jsem Stefanovi pokynula na pozdrav a mátožně zapadla do lavice. Test byl hotová katastrofa, pokoušela jsem se na jednotlivé poučky rozvzpomenout tak urputně, až se mi z toho udělalo špatně. Motala se mi hlava a bylo mi zle od žaludku. S obavami, že budu zvracet, jsem se radši odebrala na záchody.

Rukama jsem se zapřela o okraje umyvadla a odvážila se podívat do zrcadla. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila – příšerně, přepadl mě nával horka, bušilo mi srdce a pod tričkem mi po páteři stékal čůrek studeného potu. Byla jsem nepřirozeně bledá, jen tváře mi hořely, a měla jsem skelné oči. Opláchla jsem si obličej a znovu se poctivě napila. Sundala jsem si mikinu a přizvedla vlasy, abych si ochladila zátylek, přiložila jsem si na něj mokrou dlaň a dobrou minutu ji tam nechala. To pomohlo.

Řinčení zvonku ohlašovalo, že je nejvyšší čas odejít.

Následující literaturu jsem strávila zíráním z okna, pro všechny případy jsem se vyvarovala nějakému většímu přemýšlení a pouze se vezla. Naštěstí po mně učitelka nic nechtěla, tedy do konce hodiny.

„Eleno, můžete na slovíčko?“ vytrhla mě z letargického balení pomůcek. Nelibě jsem se zapitvořila, nicméně jsem ji následovala do kabinetu. Zavřela jsem za sebou a zůstala stát kus před stolem, za který se naše třídní posadila. Z pohodlně se jevící židle si mě pátravě prohlédla.

„Jste úplně bílá. Je vám dobře?“ zeptala se starostlivě.

„Asi na mě něco leze,“ plácla jsem první výmluvu, co mě napadla. Pravděpodobně to bylo uvěřitelné.

„Poslala bych vás domů, ale s množstvím zameškaných hodin, které za pololetí máte, si žádnou další absenci nemůžete dovolit. Už nyní je to na hraně, ještě pár hodin a budu nucena kontaktovat sociální pracovnici. Hádám, že to asi nechcete, ne?“

Okamžik jsem na ni jen přitrouble civěla, pak jsem se vzpamatovala a negativně zavrtěla hlavou, Ne, to jsem fakticky nechtěla.

„Tak to jsme dvě,“ poznamenala vstřícně. „Kvůli tomu jsem si vás ale nezavolala.“ Už se tvářila opět přísně. „Jste jedna z mála, kdo ještě neodevzdal rozbory knih z povinné četby. Termín je do Vánoc. Takže bych vám radila, abyste se na to zaměřila, pokud jste tak dosud neučinila, bude se vám to hodit při přijímacích pohovorech. Pan Saltzman říkal, že byste ráda pokračovala ve studiu zdravotnické školy, nicméně jste si zatím nepodala žádnou přihlášku. Ve Whitmoru uzavírají podání žádostí v lednu, tak byste s tím neměla otálet. Prý chcete být doktorkou se specializací v oboru chirurgie, to je ušlechtilé povolání, náročné, vyžaduje píli a houževnatost.“

Nic jsem na to neřekla, akorát jsem tam stála a nervózně prsty žmoulala popruh tašky přes rameno. Pod jejím mentorujícím pohledem jsem se cítila zahanbeně. Poslední dobou jsem školu zanedbávala. Má ale vůbec cenu se někam hlásit, když po mně jde nejmocnější upír na světě? Ne, takhle nesmím přemýšlet!

„Myslím, že k tomu máte ty správné předpoklady. Jste excelentní studentka, Eleno. Ať už v osobním životě řešíte cokoli, nepokazte si to,“ promlouvala mi téměř mateřsky do duše.

Těžce jsem polkla, měla jsem na krajíčku. Obdobný rozhovor se mnou vedla i po smrti rodičů, bylo to zvláštní, ale do tehdejšího stavu jsem neměla daleko.

„Doporučila bych vám návštěvu výchovného poradce,“ řekla, přitom se natáhla pro nějaký papír v otevřeném fochu skříně stojící opodál.

„Ne, to není nutné, vážně. Já to zvládnu, chci říct, že se nic neděje,“ blekotala jsem s co největší snahou znít přesvědčivě. „Tu přihlášku do konce týdne pošlu, doktorkou se chci stát od malička.“

Věnovala mi dlouhý hodnotící pohled, pak nataženou ruku spustila a rezignovaně si povzdechla.

„Dobře, nechám to na vás. Doufám, že mě nezklamete a nebudu svého rozhodnutí později litovat.“ Mé upřímné projevy díků žoviálně odmávla a propustila mě na svobodu.

V nadcházející matice jsme psali pololetku, bude to důležitá známka, která by mi mohla zkazit průměr, tudíž jsem se, nehledíc na možné následky, snažila pekelně soustředit a nezvorat to. Bylo mi trochu líp, ten zvláštní mlhavý opar usazený na čelním laloku, jehož přední část zodpovídá za pozornost, přemýšlení, rozhodování a plánování, konečně odezněl, což mi dovolilo poměrně normálně fungovat, nadto jsem si většinu těch příkladů včera procházela, čili by to nemusela být zase taková tragédie.

Kdyby my myšlenky stále neutíkaly k proběhlé debatě.

Pro hektické události uplynulého měsíce jsem si dočista zapomněla podat přihlášku na vysokou, na kterou jsem byla rozhodnutá jít od šesté třídy. Vždycky jsem toužila pomáhat lidem, zachraňovat životy, být společnosti co nejvíce prospěšná; měla jsem to v krvi.

Podtrhla jsem vypočítaný výsledek a po náhle udeřivším uvědomění s mírně zděšením vytřeštěnýma očima prudce zvedla hlavu. Poslední knížka, na kterou mi zbýval vypracovat rozbor, zůstala ležet u Damona na posteli.

Tak to byla docela komplikace.

Před obědem jsme s Caroline měly francouzštinu, pro nemoc mladé úspěšné absolventky peďáku, a Ricovy obdivovatelky, jsme dostali supl. Zadání postaršího profesora, jenž mě žádný předmět neučil, zněl – dělejte si, co chcete, hlavně buďte zticha.

Zatímco blondýnka si takřka celou dobu naléhavě špitala se svou sousedkou, novou posilou roztleskávaček, s kterou řešila nějaké nedostatky v sestavě, já jsem si přepisovala zameškanou látku z minulého týdne. Technicky jsem si spíš nepřítomně čmárala do sešitu a dumala nad tím, co si počnu. Z představy, že si pro Farmu zvířat jdu do jeho pokoje, se mi rozklepala kolena. Nejenže ho nechci vidět, nemůžu vidět ani jeho postel, kde se toho dozajista odehrálo víc než v tisícidílném seriálu Tak jde čas. A to tu převážnou část svého života nebyl.

Patrně stále naladěná na početní vlnu, začala jsem o tom uvažovat čistě matematicky. Dejme tomu, že je aktivní sto padesát let, a to ještě ubírám, a měl by jednu týdně, to znamená krát padesát dva, což je…

Ani jsem se nenamáhala vytáhnout kalkulačku, sestavila jsem si příklad a vynásobila si to pod sebou, a z čísla, které mi vyšlo, se mi podruhé přitížilo. Sedm tisíc osm set žen. Cosi mi našeptávalo, že to se ještě držím při zemi.

Teta Jenna říkávala, že chlap, který má na kontě víc než deset bejvalek, se pro vážnou známost nehodí. Po strnulém zírání na ty jednotlivé číslice jsem dospěla k závěru, že by pro mě opravdu bylo asi lepší, kdybych se s Damonem rezolutně rozešla a nechala ho jít, vztah upíra s člověkem z dlouhodobého hlediska stejně nemá budoucnost. Bude to bolet. Brutálně. Ta samotná představa mi rvala srdce na kousky.

Hlava byla přesvědčená, že takhle je to správně, jenže ten umanutý svalový orgán uložený v hrudníku mě nabádal, ať se hned neuchyluji k ukvapeným rozhodnutím, kterých bych později mohla litovat. Z pouhé myšlenky, že by třeba nadobro opustil město, mě zachvátila panika a pociťovala jsem nutkání z plna hrdla zakřičet jeho jméno.

Ne, nemůžu podniknout něco tak zásadního, dokud se to ve mně takhle pere. Musím si být nejdřív stoprocentně jistá.

Rozhodla jsem se, že v následujících dnech nic rozhodovat nebudu, dám tomu volný průběh a uvidím.

To samé jsem u oběda řekla i Caroline, jež se neodbytně vyptávala, tedy potom, co jsem jí vysvětlila, proč jsem ráno nápadně připomínala zombie. Unavovalo mě to neustále dokola rozebírat, tak jsem raději odvedla řeč jinam.

Má organizovaná kamarádka měla samozřejmě všechny přihlášky na vysoké již rozeslané. Podala si tři a jednu z toho také do Whitmoru, sice obor módní návrhářství, ale i tak to bylo skvělé. Mohly bychom být spolu na koleji! Zbytek pauzy jsme vyplnily fantazírováním o společném soužití. Byla to příjemná změna, konečně jsem po třech dnech měla vize o někom oblečeném.

Doma jsem si uvařila kafe a zamířila do Jeremyho pokoje, zeptat se bratra, zda si můžu půjčit notebook, abych si mohla vytisknout žádost o přijetí. I když jsme měli i pevný počítač, nacházel se v ložnici rodičů a tam jsme zásadně nechodili, pokud jsme vyloženě nemuseli.

„Eleno,“ oslovil mě poté, co mi předal zavřený laptop povalující se na polštáři neustlané postele. Oběma rukama jsem si přístroj přitiskla k hrudi a tázavě se na něho podívala.

„Jak jsme na tom s penězi?“ To mě trošku zaskočilo, krátce jsem se zamyslela.

„Nemůžeme si moc vyskakovat, ale hlady se trápit nemusíme. Proč?“

„Mno, máme možnost jet v březnu od školy na tři dny do Anglie, ale je to dost drahý,“ objasnil mi důvod, proč se najednou zajímá o rodinné finance.

„Kolik?“ zeptala jsem se.

„Hodně,“ řekl, načež mi podal papír s nabídkou zájezdu. Šokovaně jsem vykulila oči, to bylo mnohem víc, než jsme si mohli dovolit. A záloha, což byla většina částky, se měla zaplatit do konce ledna. Ačkoli jsem se snažila nedat na sobě ten údiv znát, poznal to.

„Nemusím jet, vím, že je to zbytečný rozhazování.“

„Ne, pojedeš. Mám nějakou rezervu,“ zalhala jsem duchapřítomně, přesvědčivě.

Původně jsem si v kasinu vyhraný podíl chtěla uložit, pro případ, že by se něco rozbilo, ale tohle
byl lepší způsob, jak ho využít. A Jeremy si menší výlet po tom všem zasloužil, víc než já novou pračku.

„Taky si najdu nějakou brigádu, není fér, abys v téhle rodině pracoval jenom ty,“ pronesla jsem během odchodu odhodlaně. „Popros Alarica, ať ti ten souhlas podepíše.“

Tak, a po sesmolení přihlášky se můžu rovnou vrhnout na hledání volných míst.

***

„Dobře, Danieli, zkus to zaostřit, co nejvíc to půjde, a pak mi to pošli. Díky.“

Zvedla se ze židle, na níž poslední dvě hodiny seděla a pochvalně mladého machra přes IT poplácala po rameni.

„Jasný, šéfová, za chvíli to tam máte,“ odpověděl svěže a sebevědomě se na ni zazubil.

Liz si sbalila na stole vedle energetického nápoje rozloženou složku s aktuálním případem a odebrala se do své kanceláře. Cestou po chodbě si prsty pravé ruky promasírovala strnulý zátylek, to dlouhé projíždění kamerových záznamů její stále pobolívající hlavě moc neprospělo. Ještě se zcela nezotavila z utrženého otřesu mozku, nejspíš měla poslechnout doktora a zůstat minimálně další dva týdny doma, jak jí důrazně doporučoval.

Svou práci milovala, ale někdy měla chuť odevzdat zbraň a odznak a pověsit celé šerifování na hřebík, ať si to jde dělat někdo mladší, ale takové uvažování ji vždy brzy přešlo. V Mystic Falls se narodila, vyrůstala a za obyvatelé tohohle města se cítila zodpovědná. Vědomí o nadpřirozenu, které se sem pořád bůhví proč stahovalo, ji nedovolilo nechat místní lidé ve štychu. Vykonávala víc než povolání, bylo to poslání chránit rodné město před všemi těmi stvořeními, pro něž smrt neznamenala konec.

Po otevření dveří své kanceláře zjistila, že jedna taková neživá bytost se drze rozvaluje v jejím otočném křesle.

„No, to je dost. Můj oblíbený uniformovaný důstojník,“ řekl melodickým hlasem, jež však postrádal svou obvyklou hravost. Navzdory tomu, že měl v kotnících překřížené nohy v kožených kotníkových botách hozené na desce jejího stolu pokrytého všemožnými lejstry, přátelsky se na Damona usmála.

„Byla jsem u techniků. Jsem ráda, že ses vrátil v celku,“ dodala po objasnění své nepřítomnosti upřímně.

Domýšlivě se uculil a sotva znatelně nahnul hlavu k pozvednutému rameni. Všimla si, že v ruce drží nerezovou placatku. Očividně to od rána nebylo jeho jediné pití. Nepozorovaně ho sjela zkoumavým pohledem. Přestože navenek působil ležérně a nenuceně, po bližším obhlédnutí seznala, že opak je pravdou, vypadal zdrble, měl zválené oblečení a rozcuchané vlasy, leč jinak než posledně. Věděla, že za tím je Elena, Caroline se jí včera zmínila, že se nepohodli a nechce ho vidět; po tom útoku spolu trávily víc času, takže se jí dcera s mnohým svěřila.

„Jak ti je? Předpokládám, že ti Caroline dala krev, když sis zase natáhla šerifský kalhoty,“ zeptal se se zájmem.

„Vlastně ne, chtěla, ale rozmluvila jsem jí to,“ prozradila unaveně, před ním nemusela nic předstírat. „Bylo by podezřelé, kdybych se lusknutím prstu uzdravila, dělali mi spoustu testů, nechtěla jsem riskovat, už tak to na mě přitáhlo nežádoucí pozornost.“ S nepohnutě protáhlým koutkem mlčky přikývl a napil se.

„A co ty? Vypadáš-“

„Dobře?“ skočil jí podbízivým tónem do řeči. „Já vím. I můj stín vypadá dobře.“ Maličko, rádoby tajnůstkářsky, se předklonil a se samolibým výrazem na ženu zákona mrknul.

„Chystala jsem se říct přepadle.“ A smutně. A nevypočitatelně, což v kombinaci s alkoholem byla docela nebezpečná kombinace. „Neškodila by ti sprcha.“

„Jsem v pohodě,“ opáčil poté, co se mu přes rty přehnal letmý, nelíčený úsměv. Neklidné poklepání vrchní nohou ho prozradilo.

Liz se přesunula ke stolu a šikmo, částí pozadí a pravého stehna, se posadila na kraj, s kolenem umístěným těsně vedle trojúhelníkového stojánku s její funkcí a jménem.

„Chceš si o tom promluvit?“ nabídla upírovi možnost si trochu ulevit.

„Nep,“ vyhrkl střelhbitě s důrazem na písmenku p, znělo to varovně.

Zjevně to bylo hodně citlivé téma. Velitelka místních ozbrojených složek věděla, že jeho vztah k Eleně je jiný než kdysi k její dceři, záleželo mu na ni, prokazatelně do ní byl zamilovaný, a to, co se mezi nimi stalo, ho trápilo. Sundal dolní končetiny z nábytku z masivního dřeva, levé předloktí si odložil na jeho desku, loktem ohnuté druhé ruky se zapřel a do vzhůru vytočené dlaně si zapíchl bradu.

„Přišel jsem si poklábosit o Carol,“ sdělil jí důvod své návštěvy, přitom si netečně pohrával s kýčovitým těžítkem, v němž se ukrývala zmenšenina Mystic Falls. „Ví všechno, o upírech, vlkodlacích, dvojnici, hybridech. Měli na Elenu zálusk ještě před Klausem. Chtěl jsem tě před ní varovat, je nevyzpytatelná, hraje to na obě strany. Dej si na ni pozor, nevíme, kolik dalších členů Rady je do toho zapletených s ní. Nikomu z nich se nedá stoprocentně věřit.“

„Já vím, zavinili tu nehodu Gilbertových na Wickery Bridge. Stefan mi to řekl,“ odhalila mu svůj zdroj, když nad její informovaností tázavě pozvedl obočí.

„Hm.“

„Myslíš, že je hrozbou i bez Everetta?“ nadhodila přemítavě.

„To hodlám brzo zjistit.“

Ač se téměř nepohnul, nevraživost z Damona přímo čišelo. Musela přiznat, že by nechtěla být ve starostčině kůži, až na ni naběhne. Tentokrát si na terorizování vybrala špatnou osobu.

„Ona to ví. Co všechno pro ni děláš,“ prohlásila po krátké chvilce ticha nebojácně. Nestala se šerifkou jen tak pro nic za nic, rozhodně se nezalekne jednoho hrůzu pouštějícího upíra, který je moc zbabělý na to, aby mluvil o svých citech. Měla za to, že to potřebuje slyšet. „Elena je ten nejdobrosrdečnější člověk, jakého znám, její schopnost odpouštět je až bezmezná. Caroline taková není, má kupu negativních vlastností, nebyla jsem dobrá matka, často jsem zůstávala v práci do noci a neměla na ni čas. Už jako malá byla závistivá a panovačná, většinou to byla ona, kdo vyvolával různé rozepře, ale Elena jí vždycky všechno prominula a přijala ji s otevřenou náručí. Někdy to bylo hned, jindy to trvalo trochu dýl, pokaždé jí však dala další šanci.“

Nic na to neřekl, hodnou minutu či dvě na ni pouze bezhlesně zíral a probodával ji nečitelnýma, drobet zúženýma očima. Okamžik se zdálo, že po ní vystartuje, ale pak se pokřiveně ušklíbl, rozhozeně se zády zabořil zpět do opěradla židle a opakovaně zamrkal. Levačkou Liz přitom stihl vytrhnout po celou dobu v ruce svíranou složku, rázně ji otevřel a zběžně po jejím obsahu zatěkal očima.

„Loupežný přepadení, huh? Nuda. S tím si hravě poradíš sama,“ utrousil mírně nakřáplým hlasem nezaujatě, načež se zvedl k odchodu.

„Damone?“ zarazila ho ve dveřích. Zastavil se, nicméně se neotočil.

„Děkuju ti za záchranu Caroline, znamená pro mě všechno.“

Nonšalantně pozvedl pravou ruku do úrovně ramen a dvěma spojenými prsty její projev vděčnosti odmávl.
I kdyby znovu nezahlédla odlesk stříbrné placatky, sázela by na to, že se jde někam opít.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 49: