OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 32

Když mě Jeremy přišel zkontrolovat a ujistit se, že jsem v pořádku, požádala jsem ho, zda by mi mohl donést z obýváku telefon. Jak jsem po jeho doručení předpokládala, na displeji poblikávaly dva nepřijaté hovory od Bonnie a zpráva od Alarica, abych se co nejdřív ozvala, jestli je u nás všechno v pohodě.

„Jenom napíšu holkám, že jsem živá, ať si nedělají starosti, a zavolám Ricovi,“ řekla jsem bratrovi usednuvšímu vedle mě na postel. Oněch pár slov, shrnujících můj stav, jsem doplnila o informaci, že se Damon se Stefanem vrátili, a pro pořádek textovku odeslala oběma kamarádkám.

„Myslím, že ho můžeš opatrně připravit na to, že nás bude mít zase na krku,“ zauvažoval Jeremy nahlas.

„No jo, Dereck! Mlel něco o tom, že ještě přijde a někam mě odveze,“ začala jsem při té vzpomínce lehce panikařit.

„Nic z toho se nestane, Eleno. Podle mě ho už nikdy neuvidíme,“ klidnil nastupující hysterii, odrazuje mě tím od zoufalé snahy se vyhrabat zpod peřiny.

„Stefan je dole a Damon si to s naším milým bratrancem šel vyřídit,“ dodal po uzření mé nepřesvědčené, nadále zděšené tváře.

„Cože?! On odjel sám?“ zhrozila jsem se.

„Uhm. Stefan chtěl jít taky, ale přikázal mu, aby tu zůstal a hlídal tě. Vypadal fakt odhodlaně. A nasraně.“

Pro otravné hučení v hlavě, způsobené prudkým pohybem spolu s překotným přehráváním všech možných katastrofických scénářů, jsem ho poslouchala jen na půl ucha. Byla jsem si jistá, že bývalý kriminálník nebyl upírovým jediným cílem, Jeremy měl pravdu, na to byl příliš nabroušený, ačkoli se to pokoušel maskovat, vyčetla jsem to z jeho zlověstně potemnělých očí a smrtonosně napjatého svalstva.

Vnímala jsem, jak se mi vnitřnosti úzkostí stáhly na velikost kuliček hrášku, náhle se mi velmi obtížně dýchalo a v hrdle jsem měla jako za pravého poledne na Sahaře. Sáhla jsem po sklenici s vodou a celou ji do sebe oklopila.

„Nemáš hlad? Něco bych pozřel, půjdu ohřát pizzu,“ oznámil mi nevzrušeně bratr po několika minutové odmlce.

„Co? Teď? Vždyť je skoro jedenáct. Vážně, Jere, měl by sis jít lehnout a trochu se vyspat,“ odvětila jsem, naprogramovaně zastávajíc úlohu zodpovědnějšího sourozence.

„Já? Promiň, ale to ty vypadáš hůř, než kdybys jela týden na extázi. Víš co, uvařím ti meduňkový čaj, tu sváču si dám se Stefanem.“

„Počkej,“ zarazila jsem ho a rezignovaně si povzdechla, „vezmi mi, prosím, ty učebnice zezdola, budu se ještě chvilku učit, hned první hodinu píšu ten pitomý test.“ S obdobným kapitulujícím vypuštěním vzduchu z plic souhlasně přikývl a zmizel za dveřmi. Jakmile jsem osaměla, v pozadí mysli si vířící myšlenky bez slitování zaútočily. Přestože se mi hlavou honily tisícovky otázek; kde tak dlouho Salvatorovi byli, co se stalo, jak se dostali domů a na co přišli, věděla jsem, že jít v tomhle stavu, kdy jsem měla do žil na obou pažích otevřené prohlídky se vstupem zdarma, za Stefanem dolů by bylo lehkomyslné a riskantní. Nechtěla jsem ho vystavovat ještě většímu tlaku, proto jsem se rozhodla počkat s dotazy na Damona. Třebaže mi bylo jasné, že se pro strach o něj nedokážu na nějaké poučky v knížce za mák soustředit, potřebovala jsem nějak činorodě zaměstnat mozek. 

***

„Dovolit si za mé nepřítomnosti vztáhnout ruce na zlatíčko Elenu bylo vskutku troufalé,“ informoval Klaus svého rivala káravě, přičemž se nadále opíral o futra vchodových dveří Lockwoodovic honosného sídla. „Čeho tím hodláš dosáhnout? Hybridy jsi stvořil z Tylerovy krve, takže poslouchají mě.“

„Možná jo, možná ne,“ opáčil Everett potměšile. Damon stočil bolestí přimhouřené oči na opodál stojícího Tylera, jež se s šokovaným výrazem rozhlížel po zaneřáděné hale a rozšířenými zorničkami těkal po zohavených tělech. Byl docela zvědavý, co by dělal, kdyby mu jeho páníček něco přikázal, což v daný moment mohli vlastně oba. Možnosti se nabízely hned tři, buď by předstíral, že je pořád připoutaný ke Klausovi, nebo by přiznal barvu a přešel na stranu rodinné barikády, či by se, o tom však Damon dost pochyboval, vytasil s vlastním plánem.

„Jestli si myslíš, že tímhle mizerným napodobováním mých praktik a bídným pokusem o sestavení armády, se mi můžeš vyrovnat, nedej Bože mě snad porazit, tak tě nesmírně rád přesvědčím o opaku, ty zamindrákovanej chcípáku,“ pravil s mrazivým klidem Původní. Vzhledem k jeho ležérnímu postoji to znělo o to nevyzpytatelněji.

Na pokraji vědomí balancující Damon, jehož srdce stále svíral ten vyšinutý magor a palcem mu solidně nepříjemně tlačil na aortu, by Klause rád napomenul, aby toho zmrda neprovokoval, aspoň ne, když má jeho život ve své smrduté pracce, ale zmohl se jen na chabé, útrpné zachroptění.

„Víš, jaká je napříč historií nejčastější chyba oněch samozvaných neporazitelných? Podceňování,“ poučil ho Everett s hlavou vyzývavě natočenou ke straně. „Já se tě nebojím, Mikaelsone.“ Sotva to dořekl, Klaus se rychlostí světla přemístil k nim, čapl podstatně mladšího křížence za rameno, čímž ho přiměl uvolnit stisk v Damonově hrudním koši, a hrubě s ním hodil na druhou stranu místnosti. Starostčin spojenec, k údivu všech, přistál na všech čtyřech a hladce to dobrzdil těsně před zbořením nosné zdi vrchního patra. Pak se postavil, oprášil si ruce a ďábelsky se ušklíbl. Pokud to vůbec prvního upíra, byť sebeméně, překvapilo, nedal to na sobě znát. Stejným tempem vyrazil kupředu a snažil se Rebečina za mrtvého označeného milého chytit pod krkem, leč ten zasranec ho v poslední vteřině chňapl za nadloktí vystřelené paže a vypilovaným judistickým chvatem si ho poměrně hravě přehodil přes nahrbený hřbet, načež jím praštil o zem, až pod ním popraskala mramorová dlažba.

Damon využil probíhající potyčky, pevně sevřel trčící konec kusu dřevěného zábradlí a s mučivým zaúpěním si ho vytrhl z břišní dutiny, tím se zároveň osvobodil od stěny, ve které po něm v omítce zůstala zet slušná díra. Nezaváhal a neprodleně získanou zbraň vší silou vrhl na nad Klausem se sklánějícího Everetta. S nelibě nakrčeným nosem sledoval, jak ji takřka před olíznutím formální, tmavě modré košile zachytil a mnohonásobně rychleji ji poslal zpět jeho směrem. Damon nestihl uhnout a schytal to pouhých pár milimetrů od srdce, bolestivě hekl a prudkostí úderu se sesul na pravé koleno.

Mezitím Klaus vyskočil na nohy, okem smrtelníka absolutně nepostřehnutelným pohybem ze stolu za sebou uzmul hliníkový tác a na hranici nepříčetnosti ho mrštil proti protivníkovi, který se však odrazil a díky vlkodlačím schopnostem se ladně vznesl dva metra nad zem, takže se nebohé nádobí místo setnutí hybridovy hlavy do třech čtvrtin zabořilo do dřevěného obložení za ním. Nyní už Klaus vyloženě zuřil, jako předtím Damon, přihnal se k zábradlí, postupně vyrvával jednotlivé šprycle a házel jimi po nevídaně obratně uskakujícím nepříteli. Čtvrtý kus konečně našel svůj cíl, ty předchozí skončily zapíchané ve zdi, zasáhl Everetta do pravé strany hrudníku, což ho přimělo ustoupit dva kroky vzad. Starší Salvatore nehodlal nechat nic náhodě, znovu ze sebe vyňal překážející předmět, se sípavými nádechy přiběhl k upadnutému batohu, vytáhl z něj první granát, který mu přišel pod ruku a švihl s ním po nadpřirozeně našlápnutém Lockwoodovi, jež během jeho zákroku pořídil onen nalakovaný úlomek dřeva vyprostit z rány a obrátit ho proti Klausovi, ale naštěstí minul. Výbušnina po kontaktu s hybridem explodovala a vystříknutá tekutina mu nehezky rozleptala jinak pohlednou tvář, čehož využil Klaus a přichvátal mu zasadit smrtící úder, když se vše kolem podivně zamlžilo.

„Brzy se spolu shledáme, Niklausi,“ rozezněl se halou pro Damona neznámý ženský hlas. Jmenovaný se s bolestnou grimasou chytil rukama za hlavu a zjevně nedobrovolně poklekl na kolena. Navzdory zmítající se agonii se mu povedlo z podlahy sebrat ulomený střípek dlaždice a dobře mířeným hodem jím trefit Everetta do svalu nad klíční kostí. Ono kouzlo, nebo co to bylo, pominulo.

„Tak dost! Přestaňte z mého domu dělat kůlničku na dříví!“ rozkázala autoritativním hlasem na schodišti se zjevivší starostka.

Damon se přiměl ignorovat bolest minimálně poloviny svalů a totální vyčerpání a nadpřirozenou rychlostí překonal schody, dostal se za Carol a smrtelně nebezpečným úchopem jí sevřel hrdlo.

„Hni se a zlámu jí vaz,“ řekl Tylerovi, jež se evidentně připravoval k útoku. K jeho neskonalé úlevě to upoutalo pozornost i obou zápasníků. Zatímco Klaus to ohodnotil nepatrným uškrnutím, Everett nehnul brvou.

„Domluv strýčkovi, ať nás nechá jít, nebo jí utrhnu hlavu a zarvu ti ji tam, kam slunce nesvítí,“ zavrčel vytočeně, už toho měl plný zuby, tohle bezhlavé demonstrování, kdo je větší macho borec, nikam nevedlo.

„Dobře, máte naše slovo, že vás necháme jít, viď, Everette?“ přisliboval horlivě Tyler.

„Samozřejmě, jak je libo. Kdykoli přijďte zase,“ odtušil tázaný rádoby nezúčastněně. Modrooký upír sázel vše na jedinou kartu; že Everett nechce, aby se starostčin synáček prozradil, nepochybně spolu na Klause něco šili. Přece věděl, že klasickým kolíkem ho zabít nelze, ať nad tím dumal sebevíc, nechápal, proč by se jinak pouštěl do předem neúspěšného souboje. Vzhledem k jeho sebevědomí a celkově nabušenému vystupování bylo nejrozumnější to zavčasu utnout.

„Tylere, odcházíme,“ zavelel Původní snad po věčnosti, během níž zvažoval další postup. Damon na Elenina spolužáka upřel zkoumavý pohled, to byla ta chvíle, kdy se měla ukázat pravda, a ukázala, neboť Tyler na jedinou milisekundu zašilhal na Everetta, to mu stačilo k určení nohy, u které momentálně poslušně sedí a vrtí ocáskem. Zvládl zlomit pouto a hrál dvojitého agenta.

Damon navázal oční kontakt s Klausem, načež se oba bleskurychle vyprovodili z nemálo zdemolovaného domu. Tyler je neochotně následoval.

„Já vím, od posledně očividně dost posiloval, navíc se sám přeměnil, ale fakt ti málem nakopal prdel? To si říkáš Původní?!“ osočil se na hybrida venku spontánně Damon, přehazuje si přes rameno znovu získaný batoh.

„Myslíš, že seš v kondici, abys mi kladl tyhle otázky?!“ zavrčel ultra výhružně Klaus.

To vskutku nebyl.

„Dobře, Lauro a její tygře, chcete někam hodit?“ opravil se rozladěně při cestě již běžnou chůzí k autu.

„Tady tygr půjde zkontrolovat, zda je vše tak, jak má být,“ zaúkoloval svého prvního přeživšího křížence nekompromisně.

Na kratičký okamžik si brzký původce vzpoury s Damonem vyměnil vědoucí pohled, pak se však bezhlesně vytratil. Usmyslel si, že s ním o té fingované loajálnosti musí co nejdřív hodit řeč.

„Jestli myslíš, že zvládneš řídit, tak svezení uvítám,“ pronesl zakladatel jejich linie při usedání bez větších problémů na sedadlo spolujezdce. Majitel Camara, držící se s co nejmenším projevem bolesti za na několika místech zlámaná žebra a rozpíchané orgány, se namáhavě nasoukal za volant, nastartoval a vyrazil k vile.

„Nenařídil jsem vám náhodou, abyste hlídali Elenu, zatímco budu pryč?“ promluvil vyčítavým hlasem Klaus.

„To jo, pak ale přišel Everett s lepší nabídkou, kterou jsme neměli to srdce odmítnout, takže se plány malinko změnily. Mimochodem, co víš o tom, že v případě tvý smrti, zdechneme i my, kteří pocházíme ze stejné krve?“ optal se přímo.

Následovala krátká pauza.

„Hm, to bych shledal nadmíru zajímavé, a pro vás dokonce dosti zavazující,“ zahlaholil sebestředně. Představovalo to pro něj velkou výhodu, a co víc, moc.

„Moc se neraduj, protože Everett neplácal jen tak do větru, fakt od tebe umí hybridy nějak odpoutat, takže už tě nemusí poslouchat,“ setřel ho nepohnutě Damon, „zase budeš bez kámošů.“

Periferním viděním zaznamenal, jak se Klaus po jeho konstatování drobet nejistě ošil, na krátký okamžik se zdálo, že ho to zasáhlo, bral to jako pokrevní zradu. Pak se však navrátil do role chladnokrevného drsňáka a s falešným úsměvem k němu stočil hlavu.

„Mám přece tebe a Stefana. Znáš to pořekadlo, ne? Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Dneska nám to spolu docela šlo. Musím uznat, že to tvé řádění bylo působivé. Udělalo na mě dojem,“ pochválil ho zaníceně, v hlase se mu při tom promítla laškovná upřímnost, na kterou Damon reagoval nevybíravě povytaženým obočím, poté co vytočil krční páteř o devadesát stupňů doprava.

„Sláva, konečně si na seznamu v deníčku můžu položku ohromit Klause odfajfkovat,“ pronesl naoko uspokojeně, přičemž jediné, co si přál, bylo zavrtat se do postele a spát a spát.

Naštěstí se blížili k tomu příšerně kýčovitému, pronajatému baráku na předměstí.

„Můžu se tentokrát, doufám, spolehnout, že dáš na Elenu pozor? Předpokládám správně, že seš teď bratr číslo jedna,“ poznamenal s rozverně pozvednutými koutky jeho směrem. Nechal to bez komentáře, pouze křečovitěji sevřel volant. Rozhodně nedopustím, aby Eleně někdo ublížil!

S dlaní přitisknutou na ne zcela vyléčeném levém boku zabočil do příslušné ulice obývané vesměs zbohatlíky a úspěšnými podnikateli.

„Považuju to za ano,“ dotíral Klaus úlisně dál.

„Jsem tady a Stefan je tam,“ podotkl první věc, co ho napadla.

„No právě. Oba dobře víme, proč jsi šel sám.“ Nehodlal mu vysvětlovat svoje důvody, kterých se sešlo povícero. Kruci, vůbec ho do toho milostného trojúhelníku nechtěl zasvěcovat. Navíc ho mluvení děsně unavovalo. Zastavil u chodníku a se ztvrdlými rysy se na Původního kategoricky otočil.

„Ujasněme si to. Jelikož tě pro jistý zádrhel nemůžeme zabít, pomůžeme ti zbavit se Everetta, dost mě nasral, tak ho rád uvidím skapat, ale na Eleninu krev zapomeň. Nedá ti ji po dobrým ani po zlým. Jedinej, kdo bude kdy pít její krev, budu já, až bude roztouženě sténat moje jméno a v dokonale slastné euforii mě o to požádá.“ Hodnou chvíli se jen tvrdošíjně měřili pohledy, potom se Klaus nepatrně ušklíbl a odepsaně nad Damonem zavrtěl hlavou.

„Míříš vysoko, takhle se ti Elena nikdy neodevzdá. Naivita ti nesedí, příteli,“ utrousil pobaveně Původní, nato ho dost hrubě poplácal po rameni, což u upíra vyvolalo bolestnou grimasu.

„Díky za odvoz,“ houkl během vystupování, potom za sebou zabouchl a bez ohlédnutí sebejistě kráčel k domu s předzahrádkou plnou květin.

Damon na nic nečekal, odlepil vůz od krajnice a zamířil na opačnou stranu města.

Zaparkoval před často navštěvovaným stavením, pracně se vysoukal z auta, zamkl ho a s vidinou odpočinku se s jakýmsi vnitřním klidem pomalu šoural po příjezdové cestě. U stoupání na terasu si opět přiložil ruku na poměrně vehementně se připomínající místo na břiše a po nekomfortním zamručení bez zaklepání vešel dovnitř. V obýváku svítila stojací lampa, která vydávala takové množství světla, že to nebilo do očí, zároveň však bylo poměrně dobře vidět. V postavě sedící na gauči okamžitě rozpoznal Stefana. Ten, jakmile obhlédl bratrův stav, zděšeně vyskočil na nohy.

„Co se stalo?“ vypálil neprodleně.

„Everett se stal, ale dorazil Klaus a přiložil ruku k dílu. To je na dlouho, povím ti to ráno,“ odmávl jeho obavy vyčerpaně, plahoče se šnečím tempem ke schodišti.

„Potřebuješ krev,“ poznamenal všímavě Stefan.

„Ráno,“ odbyl ho.

„Kam to zatraceně jdeš?“

„Ráno,“ zopakoval, značně se podepíraje o mahagonové zábradlí.

Nechal tam Stefana zaraženě stát uprostřed místnosti, neměl kapacitu na vysvětlování či obhajování, s pouze nepatrnými výčitkami odsunul veškeré objasňování na další den. Když se vyškrábal nahoru, zamířil rovnou ke dveřím, zpod nichž vycházela slabá zlatavá záře od stolní lampičky. Potichu stiskl kliku a otevřel.

„Damone?“ zaznělo ve chvíli, kdy nohou překročil práh. Nespala.

„Jo, jsem to já,“ vydral ze sebe úpěnlivě, byl na pokraji sil. Jakmile ho spatřila, odhodila nějakou knížku, kterou měla rozloženou v klíně, a podobně těžkopádně se začala hrabat z pohodlného sedu.

„Díkybo- Šmarjá, co se ti stalo? Vypadáš, jako by tě přejel kamion a minimálně dva dny za sebou vláčel při průjezdu Brooklynem,“ ohodnotila trefně jeho zjev s očima na vrch hlavy.

„Chm,“ ušklíbl se svým typickým způsobem, kdy protáhl pouze jeden koutek. Jo, byl si vědom, že není zrovna moc sexy.

„Potřebuješ krev,“ řekla již plně na nohou, zatímco ho sledovala, jak se umanutě sune po pokoji.

„To počká,“ odpověděl rozhodně.

„Co to děláš? Potřebuješ hned krev,“ trvala si dál na svém.

„Eleno,“ dal na její jméno patřičný důraz, leč nekřičel, „to počká. Jediný, co teď potřebuju, je přitulit se k tobě, tak si, prosím tě, zase lehni.“ Znělo to prosebně.

Po krátkém zaváhání a starostlivém obhlédnutí jeho zbědovaného těla se dala do pohybu, vklouzla zpět pod přikrývku a nevyužitou část pro něj ve velmi vítaném gestu odklopila. Při usedání na matraci trpitelsky zasténal, těžce si vyzul boty, pak se otočil a s nemalými potížemi se naaranžoval na pravý bok. Elena se mlčky přisunula blíž, takže si bez větších problémů mohl položit hlavu na její rameno a částečně na hrudník. Ochranitelsky ho objala oběma pažemi a jemně si ho přitáhla k sobě.

„Promiň, asi jsem ti zamazal povlečení,“ zahuhlal potichu.

„To nevadí, stejně ho budu muset zítra spálit, příšerně totiž smrdíš,“ podotkla ve veselejším rozmaru.

„Ugh. Na sprchu momentálně nemám… Je to moc, mám odejít?“

„NE! Ne, zůstaň,“ ujistila ho, že chce, aby byl přesně tam, kde je. Na důkaz svých slov ho pravačkou začala něžně hladit po vším možným slepených vlasech, odstranila mu uvízlý pramen z řas a pokračovala jemnými tahy až na zátylek. Ukazováčkem druhé ruky Damonovi na levé polovině beder vykreslovala různé patvary; bylo to zatraceně příjemné. Poctivým nádechem nasál Eleninu naprosto božskou vůni a poté schválně chviličku zadržený dech úlevně vypustil zase ven. Zaposlouchal se do maličko zrychlených úderů jejího srdce, tlouklo mu přesně pod spánkem, a bylo to pro něj lepší než ukolébavka. Ze zvuků dole poznal, že Stefan zanechal nervózního pochodování, pozhasínal a odešel.

„Dobře, jen si na chvilku zavřu oči,“ řekl rozbitě. Ve vteřince, kdy to udělal, tvrdě usnul.

***

Tyler po Klausově příkazu, aby šel zkontrolovat, zda je s jejich záležitostí všechno v pořádku, pouze nadpřirozenou rychlostí zmizel za dům, kde čekal, až Damonův Chevrolet opustí ulici. Nemuset uposlechnout každému rozmaru Původního bylo osvobozující.

Podle intenzivního pachu krve, která ho neprodleně zašimrala v nose, seznal, že ta jatka uvnitř nejsou zdaleka konečná. S hrůzou, jaký pohled se mu naskytne, rozsvítil baterku na telefonu a vydal se obhlédnout škody. Ze zahrady, poseté zohavenými mrtvolami, měl žaludek jako na vodě, nešlo mu na rozum, jak takovou spoušť mohl Damon sám zvládnout.

Ač by to jakživ nepřiznal nahlas, vždycky k němu měl určitý respekt, ničeho se nebál a pokaždé prakticky z oleje uměl přijít na bravurní řešení vyskytnutého problému, ale tohle bylo něco docela jiného. Všechny ty kluky osobně znal, i jen ve vlkodlačí formě to byli tvrdí hoši, natož po přeměně. Ostatně, proto si je k tomuto účelu letitý předek vybral. Stoprocentně to mělo co do činění s Elenou.

S napjatými obličejovými svaly vešel do domu, v hale stál Everett a s na prsou založenýma rukama nevraživě zahlížel na jeho matku stojící zhruba uprostřed točitého schodiště.

„Jak jsem řekl, mám to pod kontrolou, tak přestaň vyšilovat.“ Z jeho obvykle laxního hlasu nyní čišela rozmrzelost.

„O co tady, sakra, jde?“ zeptal se Tyler během opatrného překračování kaluže krve kousek za vchodovými dveřmi.

„Neohlášená návštěva. Musím uznat, že mě Damon mile překvapil, takový zápal jsem dlouho neviděl,“ okomentoval incident s jakýmsi zvráceným uculením nositel stejného příjmení.

„Evidentně měl pádný důvod. Co se tady dělo, když jsem byl pryč? Co jsi provedl Eleně?“ dožadoval se potřebných odpovědí.

„Nic světoborného. Bratry Salvatory jsem poslal do svého dolu v Irsku, nabulíkoval jsem jim, že tam skladují dřevo z bílého dubu a nechal je zasypat, ale ukázalo se, že mají poměrně tuhý kořínek,“ pustil se Everett do vysvětlování. „A drahé Eleně jsme jen odebrali trochu její drahocenné krve, jež nám posloužila ke stvoření pár hybridů.“

„Pár?“ zopakoval nevěřícně. „Napočítal jsem minimálně osm těl a spousta se jich určitě teprve odpoutává, takže to nebylo jen trochu krve. Tohle jsme si nedomluvili, Elena je moje kamarádka, tvrdil jsi, že se jí nic nestane.“

Z výhružného pohledu, který mu Everett věnoval, mu bylo nad slunce jasné, že se mu jeho vměšování, doplněné o vyčítavý tón, ani kapku nezamlouvá.

„Však taky ne, je pořád naživu,“ procedil skrz prodloužené tesáky netrpělivě. Evidentně nebyl zvyklý se ze svých postupů někomu takhle zodpovídat.

Když mu Caroline napsala, že jeho strýc někoho posílá, aby Eleně pravidelně odsával krev, nejdřív si myslel, že je to pouhá zástěrka, kterak dostat Klause kvůli nějakému maléru zpět do Mystic Falls, ale byla to pravda. Everett si za jeho zády rozjel svůj vlastní plán.

O likvidaci upířích bratrů také neměl nejmenší tušení. Už se nedivil, že se Damon přišel mstít.

„Tak sorry, prostě se mi jen nelíbí, když mě vlastní rodina obchází a nedodrží to, co jsme si ujednali,“ řekl roztrpčeně.

„A mně se zase nelíbí, když někdo neumí držet jazyk za zuby,“ zavrčel varovně Everett, načež se k němu se zlověstně staženým obočím vydal, „abych ti ho nemusel vytrhnout, když tě to rodiče nenaučili.“

„To stačí, Everette. Tylere, nepleť se do toho,“ napomenula je oba starostka.

„Jo, poslechni maminku a dělej to, co dělat máš. Dál předstírej Klausova poskoka. Pořídíš mě dovést k té ukryté rakvi?“

„Jo.“

„Dobře. Získat ji je momentálně naše priorita. Jakmile se zbývající hybridi nadobro odpoutají, vyrazíme pro ni, všechno ostatní počká. Teď si dojdi do stodoly pro dva parťáky a ukliďte tady ten svinčík,“ přikázal mu nesmlouvavě, poukazuje na poházené kusy těl.

S nemálo vzpurným výrazem se obrátil na Carol, která jen němě přikývla. Výborně, tak bude pro změnu dělat děvku vzdálenému příbuznému! Navzdory pomoci se zpřetrháním pouta oddanosti zapochyboval, zda jakákoli spolupráce s tímhle psychopatem byl dobrý nápad. 

***

Poté, co se značně dorasovaný bratr došoural do patra, Stefan ještě hodnou chvíli stál uprostřed obýváku a zadumaně hleděl na nyní prázdné schodiště. Nejprve měl za to, že chce Elenu jen osobně zkontrolovat, ale po zaslechnutí jejich rozhovoru pochopil, že jít si k ní lehnout měl Damon v úmyslu od začátku. Dle jeho vlastních slov se k ní dokonce přitulit. A co víc, ze zvuků nahoře bylo patrné, že to skutečně udělal. A Elena neprotestovala, naopak, dost vehementně ho ujistila, že si přeje, aby zůstal.

Vždyť si byl Damon vědom, že je pořád dole a slyší je!

Nepokojně začal přecházet od gauče k úpatí schodiště a zase zpět, ze všeho nejradši by tam vtrhnul a dožadoval se vysvětlení, co se to do hajzlu děje, leč pocit, že za tenhle vývoj nese podstatnou část viny, neboť nebyl dostatečně silný, aby Klausovi vzdoroval, mu v tom zabránil. Když se k jeho zesílenému sluchu donesl Elenin zrychlený tlukot srdce a Damonovo blažené povzdechnutí, byl skálopevně přesvědčený, že mezi nimi něco je. Věděl, že už tady nevydrží ani vteřinu. Rozhozeně pozhasínal veškerá světla a po posledním ohlédnutí do poschodí, odkud už nevycházela žádná záře z lampičky, odešel, a doslova zanechal Elenu v bratrových rukách.

Poněvadž tu neměl žádné auto, musel jít pěšky, zabořil tedy hlavu chmurně mezi ramena, vrazil ruce do kapes a vypravil se směrem k penzionu.

Doma si nalil poctivou dávku bourbonu, několikrát zahloubaně hnědou tekutinou zavířil v broušené skleničce, načež ji do sebe celou oklopil. Potom daný proces zopakoval. Už na té zatracené lodi by mohl odpřisáhnout, že mu bratr něco tají. Proč teda ta hra na pravdu, Damone? Nedávalo mu to smysl.

Přestože se bál, že se ráno dozví to nejhorší, aspoň tedy předpokládal, že budou mít tolik slušnosti a konečně to jeden z nich vysype, potřeboval to vědět. Znovu si nalil a obsah do sebe obrátil do poslední kapky, pak se šel pořádně osprchovat, oblékl se, natužil si vlasy a odebral se za hledáním méně bolestivých odpovědí.

Ačkoli bylo něco před půl čtvrtou, ve spodních oknech Klausovy vily, před níž suverénně zaparkoval svůj sporťák, se naštěstí svítilo. Vystoupil a odhodlaně podél opečovávaných záhonů s orchidejemi dokráčel k domovním dveřím, na které neohroženě zaklepal. Zaslechl zevnitř odložení skleničky na stůl, poté následovaly kroky, a nakonec zavrzání dřevěných parket v hale.

„Zdravím, můj opomíjený příteli, co tě sem přivádí?“ přivítal ho Klaus osobně, i v tuto pokročilou hodinu oblečený do tmavých džínů a hnědé košile.

„Návrh na výměnu informací,“ odpověděl bez okolků, na ty jeho vrtošivé hry neměl absolutně náladu.

Původní upír se vědoucně ušklíbl, nicméně ustoupil stranou, aby kolem něho mohl projít.

„Smím ti nabídnout sklénku?“ zeptal se zdvořile, jakmile došli do vybraně zařízeného salonku.

„Jo, dám si rád,“ odvětil, přičemž se vcelku odrzle usadil do jednoho z kožených křesel, paže pohodlně umístil na opěradla a čekal, až mu hostitel donese bezpochyby to nejdražší pití.

„Copak, Damon ti neporeferoval své zážitky od Lockwoodů?“ popíchl ho s jaksi pokřiveným zájmem hybrid. Na to Stefan ve svém typickém gestu semkl rty do úzké čárečky a naoko ledabyle pokrčil rameny.

„Nebyl právě sdílný. Měl jiný starosti,“ odtušil poněkud záštiplně.

„Ano, to si dovedu představit,“ utrousil pobaveně Klaus, což mladšího Salvatora přimělo se na podkladu z pravé kůže nepatrně ošít.

Že by něco věděl…?

Decentně upil, čímž dal majiteli domu příležitost to více rozvést.

„Možná to není ideální bratr, ale rozhodně ví, jak způsobit rozruch.“ Evidentně byl ve svém živlu, potěšeně se usmíval a v očích mu vyloženě jiskřilo. Damon na něho udělal dojem.

„Co se stalo?“ zeptal se co nejméně zúčastněně. Hodlal toho jeho dobrého rozmaru využít ve svůj prospěch.

„Dobře, povím ti to, když teď budeme partneři. Poté, co Caroline napsala Tylerovi, že ten šmejd Everett posílá někoho, aby Eleně odebíral krev,“ rozhovořil se, aniž by se byť ždibíček pozastavoval nad Stefanovým povytaženým obočím při zmínce o nějaké dohodě, „neprodleně jsem se vrátil do města zakročit. Což bych nemusel, kdybyste vy dva dělali to, co vám jde nejlíp, a místo nějakého pokulhávajícího pletichaření proti mně chránili božskou Elenu, jak jsem vám nakázal.“

„To jsme ještě nevěděli, že spolu s tebou vymře celá pokrevní linie, kterou jsi za ta staletí stvořil,“ poznamenal Stefan, absolutně nevyveden z míry hybridovým tónem, do něhož se s každým dalším slovem promítala rozhořčenost.

„Tak už nejste tak hr do toho mě zabít, co?“ zeptal se zlomyslně, přehazuje si ve vedlejším křesle nohu přes nohu. Tenhle pro něho příznivý zvrat událostí si užíval.

„Vlastně ani ne, navíc nemáme čím. Everett nás podvedl, v dole v Irsku, kam nás poslal pro dřevo z bílého dubu, přichystal milé překvapení, nechal nás zasypat. Skoro týden jsme tam trčeli, než se nám povedlo se vyhrabat,“ zasvětil ho do útrap posledních dní, „včera večer jsme připluli na nákladní lodi.“

Rozhodl se Klausovi nic nezatajovat, stejně se ocitli na mrtvém bodě, kdy v rukávu neměli žádnou mocnou zbraň, nadupanou nadpřirozenou bytost ani plán, jak něco z toho získat.

„Chápu, proto ta náhlá ochota zapojit se do jeho odstranění. Nejenže vás vlákal do pasti, ještě si za doby vaší nepřítomnosti dovolil porušit ujednání, trýznit Elenu a ohrozit ji na životě. Už tomu Damonově krvavému řádění rozumím.“ S nově nabytým úsměvem vstal a oběma nalil druhou rundu.

„Co se teda stalo?“ dožadoval se Stefan informací již podruhé.

„Dost osobitým stylem Everettovi vyvraždil všechny hybridy, nakonec si troufl i na něj, ale, ač velmi neochotně, musím uznat, že ten parchant v tom umí chodit. Sám jsem měl problém ho sejmout. Pak, když už jsem ho měl, vytasil se s nějakým kouzlem spojeným s mou matkou, jež mi bohužel zabránilo ho zabít. Mám tušení, že s ním bude ještě sranda, což nás vede k tomu, že jsme opět na jedné lodi.“ Provokativně spokojený úsměv doplnil o vtipně poskakující obočí, zjevně se daným vývojem náramně bavil.

Takže Damon tam šel cíleně, od začátku měl ten masakr v plánu. Co tím sledoval…?

„A ctěná seschlá máti pro tebe představuje nějakou hrozbu?“

„Dokud je ta ježibaba zamčená v rakvi, tak ne, nebude mít přístup ke zdroji tak mocné magie. Ale ten sráč Lockwood má čarodějku, dozajista se o něco pokusí. Měli bychom ho co nejdříve eliminovat,“ řekl Klaus podstatně vážněji.

„Fajn, tak se nad tím pojďme zamyslet,“ navrhl Stefan, pozvedávaje číši ke spojeneckému přípitku.