OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Pravá láska - 7. kapitola

31.03.2014 (14:00) • avanaka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 2069×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, když do pokoje přišla Rebekah.

„Pojď. Udělala jsem snídani,“ řekla mi.

Zvedla jsem se a následovala ji do kuchyně. Snídani mi dala na stůl a já si všimla, že to jsou lívance.

Rychle jsem je snědla a zeptala se: „Můžu už jít zpět?“

Rebekah mi chtěla odpovědět, ale z chodby se ozvalo: „Ne. Dneska je úplněk a já ještě nemám upíra ani vlkodlaka.“

Pohled Klause:

Když Rebekah ukázala té dvojnici, Eleně, pokoj, tak se vrátila a řekla: „Vážně jsi to Elijahovi nemusel dělat.“

„Ale no tak. Stejně bude brzy mrtvá, tak nezačínej s tím, jak hrozně ji musí bolet ztráta Elijaha. Vždyť ani nevíme, jestli je taková kvůli tomu, že si myslí, že je mrtvý.“

„Víš co by mě opravdu zajímalo?“ zeptala se mě.

Když jsem pokrčil rameny, dodala: „Jak se vlastně chceš s Elijahem usmířit až ho pustíš z rakve, když jsi mu 50 let lhal, že jsi mě, Finna a Kola shodil do oceánu a když mu znovu zabiješ někoho, koho jak sám tvrdíš miluje. Jak tě to vlastně napadlo? Je jasné, že Elena Elijaha miluje, ale jak si můžeš být jistý, že on miluje ji?“

Nejdřív jsem neodpovídal, protože jsem přemýšlel nad pravdivostí jejích slov. Bylo mi jasné, že má pravdu, Elijah mi to jen tak nezapomene, pokud vůbec.

„Znám Elijaha 1 000 let. Když Elena vešla do místnosti, tak jsem poznal ten pohled, kterým se na ni díval a pokud jde o Elijahovo odpuštění, tak tu kletbu chci zlomit už více než dlouho a teďka z toho mám ustoupit proto, že ty ses s ní spřátelila a Elijah se do ní zamiloval?“

„Neříkám ustoupit,“ řekla a sledovala můj nechápavý výraz, „jen jí proměnit?“

„Cože?“ ptal jsem se udiveně.

Nebyl jsem si jistý jestli jsem se nepřeslechl.

„Když bude upír, tak tu pořád bude. Elijah ti snadněji odpustí a já tě nebudu dál přemlouvat.“

Přemýšlel jsem nad tím, ale nakonec jsem řekl: „Uvidíme.“

Odešel jsem z domu a došel do města. Viděl jsem, jak lidé chodí do baru, který má na ceduli napsáno Grill.

Vešel jsem a šel přímo k baru a objednal si bourbon. Napil jsem se, když jsem uviděl ji. U jednoho stolu seděla překrásná blonďatá dívka. I na tu dálku jsem cítil, že je to upírka.

Byla úchvatná, ale zdálo se mi, že je nešťastná. Došel jsem k ní a zeptal jsem se: „Můžu si přisednout?“

Zvedla překvapeně hlavua já se podíval do těch nejkrásnějších očí, co jsem kdy viděl. Měli překrásnou modrou barvu, jako čistá obloha.

„Samozřejmě,“ souhlasila, „ale kdo jste?“

„Jmenuji se Nik,“ představil jsem se a podal jí ruku, „ a smím já znát jméno této překrásné dívky?“

„Jsem Caroline,“ řekla, přijala mou ruku a na tváři se jí vykreslil krásný úsměv, který mě hned okouzlil a až omámeně jsem se posadil.

„Ještě jsem vás tu neviděla Niku. Odkud jste?“ zeptala se.

„Vlastně jsem se narodil tady, ale to už je dávno,“ odpověděl jsem s úsměvem a dodal: „A klidně mi můžeš tykat Caroline.“

„Tak dobře. Proč ses vrátil?“

„Rodinné záležitosti,“ řekl jsem a všiml si smutku v Carolininých očích.

„Jsi smutná Caroline? Proč?“ zajímal jsem se, protože jsem nechápal, jak toto krásné stvoření může být smutné.

„Moje nejlepší kamarádka zmizela. Jmenuje se Elena Gilbert,“ odpověděla mi a já zkoprněl.

„To mě mrzí,“ zalhal jsem, „snad jí brzy najdou.“

Caroline přikývla, podívala se na mobil a téměř vykřikla, když řekla: „Proboha. Už budu muset jít.“

Souhlasila, zvedli jsme se a chvilku jsme se tam s Caroline dohadovali, abych mohl zaplatit i za ní.

Hádku jsem vyhrál a zaplatil.

Vyšli jsme z Grillu a vydali se k jejímu domu. Caroline mi po cestě vyprávěla o jejich triu. Elena, Caroline, Bonnie. Byla to neuvěřitelně zajímavá a všestranná dívka. Bohužel mi bylo jasné, že jakmile zjistí, kdo doopravdy jsem a k čemu potřebuji její kamarádku, bude mě nenávidět.

Když jsme došli k jejímu domu, tak jsme se rozloučili a Caroline mi dala svoje číslo.

Poté šla dovnitř a já se vydal na noční procházku po lese. Ke svému domu jsem došel až ráno a slyšel jsem Rebeku s Elenou. Vešel jsem dovnitř zrovna, když se Elena ptala: „Můžu už jít zpět?“

Namísto Rebeky jsem jí odpověděl já: „Ne. Dneska je úplněk a já ještě nemám upíra ani vlkodlaka.“

„Kde je chcete vzít?“ zeptala se mě roztřeseně Elena.

„Uvidíme a nevykej mi. Připadám si pak jako dědek,“ odpověděl jsem s úsměvem, „máš snad nějaký nápad?“

„Jen na upíra,“ řekla a já jí pokynu, aby pokračovala, „Katherine. Je v kryptě pod ruinami kostela. Je tam uvězněná kouzlem.“

To se mi zalíbilo.

„Máš pravdu. Katherine měla být obětována už před 500 lety. Bude celkem ironické obětovat dvě dvojnice.“

„Už jen vlkodlak,“ poznamenala Rebekah.

„Nějaký nápad Eleno?“ ptal jsem se.

„Ne,“ zalhala.

Okamžitě jsem to poznal.

Vždyť to já lhaní vynalezl, pousmál jsem se v duchu.

„Pravdu,“ řekl jsem důrazně.

„Můj kamarád Tyler má vlkodlačí gen, ale nevím, jestli ho aktivoval. Prosím Klausi nech ho být, najdi si jiného,“ prosila mě.

Došlo mi, že když je to Elenin kamarád, tak i Carolinin. Samozřejmě jsem mohl místo Katherine použít Caroline a po zbytek věčnosti jí mučit, ale Caroline jsem, nejenom nechtěl, ale nejspíš ani nemohl ublížit. Fascinovala mě. Nevím proč, ale bylo to tak.

Musím vymyslet něco jiného, pomyslel jsem si.

„Rebeko. Jdi mi najít nějakého vlkodlaka, sestřičko,“ požádal jsem.

„Mně se nechce, pošli někoho jiného,“ vzpírala se mi.

„No tak. Víš, o co jsi mě včera žádala.“

„Půjdu se projít když nějakého ucítím, tak ti řeknu,“ řekla a celá uražená odešla.

Prohlédl jsem si Elenu a uvědomil si, že nevypadá moc dobře. Měla kruhy pod očima a v očích vůbec neměla život. Zajímalo mě, jestli byla vždycky taková, ale Caroline říkala, že Elena bývala taková živá, tak jsem to nechápal, ale neměl jsem čas to řešit.

„Maddoxi,“ zavolal jsem.

„Ano?“ přišel.

„Jdeme vysvobodit Katerinu,“ řekl jsem a dodal: „Eleno, ať tě ani nenapadne utíkat.“

S Maddoxem jsme vyšli z domu ke kryptě, kde byla Katerina.

Zevnitř jsem slyšel hlasy. Patřily Caroline, Stefanovi, Katerině a ještě někomu, koho jsem neznal. Předpokládal jsem, že jde o Damona, Stefanova bratra.

„Klaus je příliš nebezpešný,“ říkala zrovna Katerina a já vešel dovnitř. Když mě uviděla, tak zalapala po dechu a v očích se jí objevil hrozný strach. Ostatní se otočili a Caroline se překvapeně zeptala: „Niku?“

„Zdravím Caroline, Katerino a vy ostatní nedůležitý.“

„Vy se znáte?“ ptal se Damon.

„Potkali jsme se včera večer v Grillu,“ odpověděla mu Caroline.

„Ty jsi Klaus, že?“ zajímalo Stefana.

„Ano, ale Caroline ty mi můžeš říkat Nik,“ řekl jsem s úsměvem.

„Takže všechno, co jsi mi včera řekl byla lež, počínaje tím, jak se jmenuješ?“ už téměř křičela Caroline.

Je vážně úžasná, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl: „Ne. Celé mé jméno je Niklaus. Většina upírů mi říká jen Klaus a ti co jsou moji nejbližší mi smějí říkat Nik,“ vysvětlil jsem, „a co se týče mého místa narození, tak já se tu vážně před 1 000 lety narodil.“

Sledoval jsem jejich nevěřícné pohledy a řekl Maddoxovi: „Zruš tu bariéru.“

Snad se bude líbit a zanecháte nějaké komentáře.

Autor: avanaka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska - 7. kapitola: