OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Hvězda u mých nohou - 23. kapitola

07.01.2018 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 2× • zobrazeno 1735×

Tom mě chtěl do práce hodit, ale nepřišlo mi to jako dobrý nápad. Podle jeho vlastních slov o tom, že je u mě, věděla jen hrstka lidí, kteří to prostě vědět museli, ale jinak to bylo zatím takové naše malé velké tajemství. Ne že by šlo udržet dlouho. Sice přijel jiným, trochu starším autem, aby nebudil až takovou pozornost, ale tady nešlo o auto, ale o něj. Tu výraznou tvář prostě neutají navěky.

Přišla jsem tak akorát na čas, a to jsem doufala, že si ještě stihnu dát v klidu kafe. Horký.

Col už chystala pinty pro první netrpělivé pijáky, co dorazí krátce po jedenácté z polí a od zvířat. Jen na mě koukla a bylo mi jasné, že to ví. Byla snad ještě vysmátější než já.

Dvě lentilky v akci.

„Ještě je u tebe?“

Bože, křenila se tak, že jí to snad muselo roztrhnout tvář.

Zavrtěla jsem hlavou, zatímco jsem si kolem pasu uvazovala Guiness zástěrku, a snažila se neusmívat příliš… prostě příliš.

„Ne, jel do Londýna. Má toho teď na zařizování víc než dost.“

„Je mi to jasný. Liam jel taky, asi se tam sejdou.“

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, rozmýšlela jsem se mezi vtipnou a korektní odpovědí, ale jak jsme se na sebe tak dívaly, každá v hlavě toho svého, propukly jsme v smích a ten výtlem musel být slyšet až na náměstí. A to jsou dva bloky.

Celá služba byla nakonec lepší a zároveň náročnější, než jsem čekala. Zbytek natáčecího týmu, který tu zůstal na dotáčky, dnes slavil svůj poslední den tady, takže to fakt stálo za to. Nestíhaly jsme ze skladu tahat lahve s tvrdým, panáky lítaly jeden za druhým, jen jsem je naplnila, přišla Col s další objednávkou. Kuchyň řešila víc citróny k teqiule, než jídlo.

Když jsem měla konečně asi tak deset vteřin času, zkontrolovala jsem si mobil. Tři zprávy. Všechny od Toma. Už jen to mi vykouzlilo úsměv až na druhou stranu hlavy.

12:06

Tělo je tady, ale mysl u tebe.   

16:25

Je to úžasný pocit, vědět, že se za tebou zase můžu dneska vrátit.

18:12

Jenom myšlenky na tebe mi brání toho právníka zabít.

Bože, to je zlatíčko! Culila jsem se jak blbeček a obavy z toho, co mu právníci valí do hlavy, zatím zatlačila na pozadí. Na vážný myšlenky bude, mám ten blbej dojem, ještě prostoru dost.

Měla jsem skončit v pů sedmý, ale jak já, tak Col jsme nebyly schopný vykopat se dřív než po půl osmý. Ne že by druhá směna nenastoupila, ale prostě se to nedalo. Zábava se rozjela takovým stylem, že i ve čtyřech jsme měli v jednu chvíli co dělat.

Když jsme vylezly bočním vchodem ven, Liam už čekal u auta. Col se po mně ani neohlédla, vyřítila se na mokrý chodník, a když dorazila k vysmátému Liamovi, skočila mu kolem krku. Americká slaďárna hard, fakt. Byli jak dvě hrdličky, dokonce i Liam jako by omládl, přišlo mi.

Zamávala jsem jim, když projížděli kolem, zapálila si a vydala se domů. Tom už se mi během večera neozval, ale bylo mi jasné, že toho měl hodně, bůhví v kolik dorazí. Když jsem ale přicházela na konec ulice k domku, vypadl mi nedopalek z ruky.

Všechna okna svítila do noci jak vánoční stromeček, dveře zely dokořán a právě z nich vycházeli tři maníci v montérkách. Trvalo pár vteřin, než jsem se zase naučila dýchat, ale i ta chvilka stačila, aby nasedli do pick-upu a odjeli, aniž bych postřehla, co že to mají za reklamní nápis, protože nestáli pod lampou. A vůbec, kašlala jsem na ně, řítila jsem se dovnitř, abych zjistila, co se to tu, sakra, děje.

Vletěla jsem do předsíně jako uragán, až jsem se potkala s věšákem, se kterým jsem si trochu zatančila, než jsme to oba ustáli. Jelikož jsem po příchodu třískla dveřmi, obě kočky mě přiběhly přivítat, ale já je přeskočila, málem se díky tomu přizabila o linku, protože mi na plovoučce ujely nohy, a očima jsem zběsile těkala ze strany na stranu, abych našla případné zloděje. Pravda, jediný, čím bych je mohla v tu chvíli přetáhnout, byla moje kabelka, ale jsem známá svou improvizací. A ten bag měl aspoň dvě kila. Minimálně.

Vřítila jsem se do obýváku a v tu chvíli ho zahlédla. Stál mezi futry do ložnice, která… už nebyla mou ložnicí.

Stala se naší ložnicí.

V tom relativně malém prostoru, kam se vešla moje postel, noční stolek a komoda, byla jedna obrovitánská postel přes celou šířku toho mého kutlochu. Nad ní byly úzké poličky, které měly nahrazovat chybějící stolky. Prostě postel ode zdi ke zdi.

A Tom u dveří právě povlékal novou megapeřinu.

Naši megapeřinu.

Nemohla jsem popadnout dech, srdce mi po tom šoku mohlo vyskočit, ale i tak se mi při tom pohledu, a hlavně po tom, co mě Tom spatřil a tak sladce, krásně, široce se usmál, nahrnuly slzy do očí.

Slzy?

Já?

Měla jsem z Col legraci?

Odhodila jsem kabelku na zem a skočila Tomovi kolem krku.

No co, nová postel se musí pokřtít, ne?

Věděla jsem, že je to bláznivé, ne že ne. Nebyla jsem ani blbá, ani naivní. Ale tyhle začátky vztahu byly tak krásné, sladké, růžové. Člověk si připadal tak lehký, i když měl osmdesát kilo. Bylo mi skvěle, jako už dlouho ne. Jasně, nebude to jednoduché, čeká nás ještě hodně těžkostí, ale cítila jsem, že mezi námi je něco, cosi jako stříbrná nit, která nám pomůže vše překonat,

Jo, kecy v kleci, který se dobře čtou v knížkách. To jsem totiž ještě netušila, jaká realita vlastně může být.

Vzbudilo mě cinkání zvonku. Nebyla jsem na ten zvuk moc zvyklá, moc lidí sem nechodí, maximálně sousedka, a ta jen klepe a pak vchází, takže jsem vyletěla jen na pérkách.

Rychlý sled myšlenek. Práce? Ne, dneska mám volno. Nějaký opravář? Ne. Někoho jsem pozvala? Takhle na ráno určitě ne, když mám volno, nejsem magor.

Tak co se to, sakra, děje?

Tom se taky vzbudil, mžoural do ranního světla, co sem pronikalo oknem, které jsme jaksi nestačili večer ani zatáhnout, a překvapeně na mě zamrkal.

„Co se děje?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Netuším, ale jdu to zjistit.“

„Tak to by ses možná měla oblíknout,“ zakřenil se sladce a pohladil mě po holé bradavce, až mi naskočila husí kůže.

Ušklíbla jsem se na něj, vymotala se z přikrývky a hodila na sebe to nejbližší, což byla jeho černá košile, která mi byla skoro ke kolenům. „Je mi to jasný, kdo by na to chtěl koukat.“

„Já,“ zašeptal, natáhnul se ke mně a stáhnul mě za paži zpět do postele, aby mi dal ještě aspoň rychlou pusu. „Ale nechci, aby mi tě okoukávali druzí.“

„To se neboj,“ zasmála jsem se, pusu mu rychle vrátila a zase se rychle z postele zvedla, protože druhé, ještě naléhavější zvonění, mě trochu vyděsilo.

Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?

Cestou ke dveřím jsem si rychle pročísla vlasy, i když mi bylo jasné, že to, že právě lezu z postele, prostě nejde přehlédnout. Nakonec to ale bylo jedno, protože to byla Col. Když jsem zahlédla její zděšený obličej, zděsila jsem se.

„Ježiš, Col, co je? Něco s Liamem? V baru?“

Zavrtěla hlavou, viditelně udýchaná, asi sem běžela nevím odkud, nemohla popadnout dech.

„Ne, to… Ale tohle… To… musíš vidět, než…“

Snažila se mluvit mezi nádechy, jednou rukou opřenou o futra, druhou mi cosi podávala.

Noviny.

Dnešní The Sun, asi největší rádoby snobská drbárna v Anglii.

Nemusela jsem se ptát, na kterou stranu mám otočit.

Stačila ta titulní.

Sesunula jsem se během čtení podél zárubně na zem, nohy pod sebou, v třesoucích se rukou noviny.

Ta malá hubená těhotná mrcha měla pravdu.

Toma nezničí.

Ta svině se rozhodla zničit mě. 

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 23. kapitola: