OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Fixing - 2. kapitola

04.01.2013 (19:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1552×

Fixing - 2. kapitola

„A tohle si představuješ jak? Promiň, Stefane… Sestra nebo ne, já ji vůbec neznám. Bude si tu chodit za denního světla, kousat do lidí a vraždit, jak se jí zachce?“ Pak se Bonnie otočila ke mně. „Bez urážky, ale jednou jsi upír a s tím souvisí jisté chování.“

„V pohodě,“ odkývala jsem to. Musela jsem se smát. Mně o ten přívěsek kdovíjak nešlo. Byla jsem zvyklá být přes den zalezlá jako krysa. A tohle dohadování mi přišlo k smíchu.

„To jsme všechno vzali v úvahu, Hermiono.“

„Nech toho…“ krotila jsem Damona, ale musela jsem se zasmát.

„Ne. Caroline mohla dostat prsten hned a okamžitě, je to tak?“ vyštěkl po ní a když jsem se ho pokusila zastavit, shodil mě zpátky do křesla.

„Caroline je moje kamarádka a Stefan se mi zaručil, že jí pomůže a dá na ni pozor.“

„Teď můžu udělat to samé,“ konstatoval Stefan a mrknul na mě. Z nějakého důvodu náš vztah není tak vřelý, jako býval (nejspíš to bude tím, že když jsme se viděli naposledy, bylo mi deset a ne sto padesát šest), ale pořád mě měl rád.

„To nejde,“ odvětila Bonnie. „Ona je stará,“ znovu se otočila ke mně, „bez urážky.“ Jenom jsem zvedla ruce a zadržovala smích. „Je silnější a cizí a já to neudělám, dokud nebudu mít jistotu.“

Damon se chystal znovu vystartovat, ale já promluvila první.

„Fajn!“ řekla jsem rázně. „Chápu,“ kývla jsem na Bonnie. „Ty toho bublání nech,“ varovala jsem Damona se zdviženým prstem, otočila jsem se ke Stefanovi, „a tobě děkuju za snahu.“ Vstala jsem z křesla a s úsměvem, který mám na tváři běžně, jsem opouštěla shromáždění v hale.

„Lily!“ zavolala za mnou Bonnie nečekaně, když už jsem byla na schodech. Nahnula jsem se přes zábradlí, abych na ni viděla. „Večer jdeme do Grillu, tak…“

„Uvidíme se,“ mrkla jsem a šla si číst.

„To šlo, ne?“ Stefan stál ve dveřích, ruce založené na hrudi, a prohlížel si svoje boty.

„Docela… Díky,“ odpověděla jsem.

„Za málo…“

„Nemyslím jenom za…“ nedořekla jsem to, položila jsem knížku na stolek a posadila se na okraj postele. „Já to slyšela.“

„Co jako?“

„No, to tvoje: Dej jí šanci.“ Usmál se způsobem, který jasně říkal: To nic nebylo.

„Však ona si o tobě udělá vlastní obrázek…“

„Jo, to doufám.“ Bratříček už se měl k odchodu, ale já ještě měla něco, co bych mu chtěla říct. „Poslyš,“ začala jsem a on se otočil zpátky ke mně, „já vím, že jsem pro tebe cizí.“

„Ne, nejsi.“

„Ale prosím tě… Na malou Lily možná pár vzpomínek máš, ale to už nejsem já. S Damonem je to jiné. Strávili jsme spolu patnáct let, než jsem se vydala vlastní cestou.“

„Teď poslouchej ty mě,“ skočil mi do řeči. „Ty to nejspíš nevidíš, ale já ano. Jsi pořád stejná. Tak nějak… Když se na tebe dívám, když tě poslouchám, vidím svoji malou sestřičku. Že jsem tě neviděl skoro sto padesát let? Máme dost času to dohnat… Možná máš jinou skořápku, ale jádro zůstalo stejné.“ A pak mě cvrnkl do nosu, jako to dělal kdysi. Nesnášela jsem to. Vlastně to nesnáším pořád, ale ovládla jsem se, protože tohle bylo… Nečekané, je myslím to správné slovo. Hřálo to. Už spoustu let jsem nic takového necítila.

Stála jsem na schodech, přikrčená za sloupkem zábradlí. Dalo to docela práci, pozhasínat všechna světla – respektive najít jistič. Jediné světlo teď poskytoval jenom oheň v krbu. Zaposlouchala jsem se. Už byl skoro tady. Vrzly domovní dveře, pak bouchly. Jeho kroky byly nezaměnitelné. Teď stál u křesla, ve kterém nejčastěji sedávám. Vrže tam prkno, proto jsem to poznala. Nemohl mě odtamtud vidět, ale já jeho bohužel taky ne.

„Haló?“ zavolal. K ničemu mu to nebude. Dostanu ho. Rychle jsem seběhla ze schodů a schovala se ve stínu za rohem. Slyšel mě, ale nestihl mě zahlédnout. Svrběly mě palce u nohou. Chtěla jsem vystartovat, teď hned. Chytit ho a zakousnout se mu do krku… Ještě ale nepřišel vhodný okamžik. Rozhlížel se kolem dokola. Mračil se a pátral ve stínech ztemnělého domu. Díval se ale špatným směrem. Ještě krůček… Ještě jeden pohled, no tak… Teď přišla moje chvíle. Stál zády, pozoroval můj předchozí úkryt na schodech… Moje ostré zuby už byly v pohotovosti. Cítila jsem, jak se mi do očí hrne krev. S vrčením jsem vystartovala. Skočila jsem po něm a kousla. Jenom trochu, kousek pod uchem.

„Au!“ sykl naštvaně a za pár vteřin jsme oba leželi na zemi. „Tak tohle tě baví?“ stěžoval si.

„Jo… Teda, s tebou jo. Lidi jsou na tohle pomalí a vystrašení. A Stefan nemá smysl pro tenhle humor, proto jsi ideální kandidát,“ smála jsem se.

„Ha, ha, ha… Nemáš náhodou někde bejt?“ vztekal se Damon a utíral kapky vlastní krve ze své bundy.

„Už ti lezu na nervy?“ zeptala jsem se nevině a smutně.

„Ale ne…“ ujistil mě. „Neměla bys ale chodit pozdě. Víš, že máš u Bonnie zabodovat, jinak ten přívěsek nedostaneš.“ Viděl můj výraz a tak rychle dodal: „A netvař se, že je ti to jedno…“

„No dobře, ráda bych ho měla, ale popravdě, obejdu se i bez něj, když to nepůjde jinak.“

„Pochopitelně…“

„Nedoprovodíš mě?“

„Bojíš se tmy?“ zasmál se.

„Ne, ale auto mi nepůjčíš a já si nechci zničit boty, takže budeš muset jet se mnou, jestli chceš své Camaro i nadále v jeho stávajícím stavu a kráse,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pro jistotu mu ukázala své botičky na podpatku, ve kterých jsem do Mystic Falls přijela. Budu si muset pořídit tenisky…

„Fajn, tak jdeme,“ utrousil skoro nadšeně.

„Jsem vhodně oblečená?“

„Jo,“ řekl suše a hnal mě ke dveřím.

„A nalíčená?“ zdržovala jsem.

„Jo.“

„A učesaná?“

„Mazej!“

„Tak, jen do mě,“ prohlásila jsem a kopla do sebe panáka tequilly. Zdálo se, že Elena byla schopná soudit mě podle chování a ne podle příslušnosti k upíří rase, ale Bonnie byla obezřetnější.

„Koukni, neber si to osobně. Jsem čarodějka a svoji moc musím využívat správně.“

„Jasně,“ přikývla jsem a hned vypila další čtvrtku alkoholu.

„Jsi jim podobná, víš to? Oběma…“ řekla zničehonic Elena.

„Jo, aspoň to pití je mi povědomé,“ utrousila Bonnie a pohledem zamířila k baru, kde vysedával Damon s nějakým chlápkem. „To byl vtip,“ ujistila mě pak s úsměvem. Asi se vážně rozhodla mi tu šanci dát.

„Tak jsem to nemyslela. Koukni se pořádně… Má zelené oči jako Stefan.“

„Ale vlasy mám tmavší… Ty jsou po mamce, Damon se jí hodně podobá,“ přikývla jsem.

„Oni… Nikdy o ní nemluvili. Vždycky zmiňovali jenom vašeho otce,“ prozradila mi Elena.

„Byla moc krásná, ale zemřela, když mi byly tři. Byla jediná, koho Damon poslouchal… Myslím jako doopravdy. Uměla ho zkrotit, aspoň to mi o ní vyprávěli, když jsem povyrostla.“

„Proč jsi vlastně tady?“ změnila Bonnie téma a tím zamíchala i atmosféru, která se u stolu usadila. Neušlo mi, jak se Elena usmívala, když jsem mluvila o mámě a Damonovi.

„Chtěla jsem je znovu vidět,“ odpověděla jsem.

„Nic víc? Promiň, ale musím se zeptat… Kdykoli se tu objevil někdo nový – ať už upír nebo někdo jiný – nebylo to jen tak.“

„Je to tu jako magnet na katastrofy,“ dodala Elena.

„Koukni, Bonnie, jsem tu už skoro dva týdny…“

„Vážně?“

„Proč se tolik divíš?“ otočila jsem se na Elenu.

„Já jen, že většinou se tu s novými upíry objevovaly zprávy o mrtvých lidech, o pohřešovaných, o útocích zvířat…“

„Nejsem čuně,“ zasmála jsem se. „To, že se živím krví, přece neznamená, že musím zabíjet,“ dodala jsem na vysvětlenou a šla si k baru pro další rundu panáků.

„Tak jak jde sbližování?“

„Bonnie tě moc nemusí, co?“ vyhnula jsem se odpovědi jinou otázkou.

„Jak to s tím souvisí?“ zeptal se nechápavě.

„No, kdyby tě měla radši, bylo by to jednodušší… Jsem totiž víc podobná tobě než Stefanovi, a to nejen vzhledem,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Tak to máš štěstí, že umíš být sladká a rozumná…“ Nejsem si jistá, jestli pak Damon říkal něco dalšího, protože moje pozornost se upnula úplně jinam. Ode dveří jsem zaslechla známý hlas. Nedokázala bych si ho splést, nikdy a nikde. K mé smůle jsem ale nestihla spatřit majitele. Ano, mohla bych jít za ním, ale tím by se nejspíš zkomplikovaly moje čerstvé tence udržované vztahy, které se tu dnes snažím vytvářet. Proto jsem se musela spokojit jen s tím zvukovým vjemem… Kéž by říkal mé jméno a ne Caroline…

„Opíjíš mi přítelkyni?“ zjevil se u našeho stolu Stefan.

„Ne,“ prohlásila jsem nevinně, ale i z těch dvou písmenek bylo poznat, že sice neopíjím Elenu, ale sebe stoprocentně.

„Aspoň, že tak…“ zasmál se. „Mám vyřídit, že Caroline nedorazí.“ A já mám i přes své promile pocit, že už tu byla.

„Asi před hodinou se mihla u dveří, ale pak ji někdo odehnal jen svou přítomností,“ ušklíbla se Bonnie.

„Ono to bylo ještě o něco složitější.“

„Stalo se něco?“ ptala se Elena nejistě a položila ruku na Stefanovo předloktí.

„V podstatě nic… Já… Už je to vyřešené, Caroline vám to pak vysvětlí sama.“ Pak se omluvil a šel za Damonem.

„Slyšíš je?“ špitla mi Elena do ucha. Chtěla jsem je poslouchat, ale mí bráškové s tím nepochybně počítali, a tak jsem z jejich rozhovoru neslyšela ani ň. Navíc se za chvilku sebrali a i s tím chlapíkem, který dělal Damonovi společnost, odcházeli pryč.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Vteřinku, ano?“

„Jasně,“ kývly obě, když jsem vstávala od stolu a měla namířeno k východu.

„Hej!“ křikla jsem a chytla Damona za rukáv. „Co se děje? Bonnie i Elena jsou…“

„Drž je tady. Kdyby to nešlo, vezmi je domů. Hlavně se netoulejte po venku.“ Mluvil rychle, vážně a důležitě. Pak mi do ruky vrazil klíčky od Camara a zmizel do tmy.

„No?“ Holky u stolu zřejmě čekaly na vysvětlení. Netušila jsem, co se děje ve skutečnosti, ale musela jsem něco vymyslet, protože podle Damona by se nejspíš taky zapojily a to pravděpodobně nebylo moudré.

„Chytají vetřelce,“ mávla jsem rukou. Rychle jsem se pokusila zavést hovor jinam, aby nechtěly vědět víc, protože víc už by moje tequillou nasáklá mysl asi nevymyslela.

„Že prej všechny? To je kec… Já jsem nikdy nechtěla být roztleskávačka,“ hádala jsem se s Elenou.

„Má to v genech… Její máma taky roztleskávala,“ prozradila Bonnie.

„Já to mám v genech, Caroline s tím začala, aby byla jednička…“

„A Rebeka, aby se předvedla.“

„Rebeka?“ zareagovala jsem.

„Jedna z Původních upírů… Slyšelas o nich?“ Dost blbej dotaz.

„Vy máte v Mystic Falls Původní?“

„Bohužel,“ zašklebily se obě. „Rebeka dělá všechno pro to, aby naštvala Caroline. Jsou to rivalky jako z telenovely…“ Ne, že by mě vůbec nezajímalo dění na zdejší střední škole, ale informace o Původních? To hravě přebije boj upířích roztleskávaček.

„Proč se tolik vztekáš?“

„Protože když jsem přijela, vedli jsme seznamovací rozhovor, pamatuješ? Měl jsi mi to říct!“ Damon stále nechápal mé rozhořčení.

„A o co jde? Já o Původních v životě neslyšel, dokud se jeden z nich nezačal honit za Elenou.“

„Prostě a jednoduše: Máme ve městě Původní upíry. To mělo být varování číslo jedna, Damone,“ soptila jsem, přecházela po místnosti a hlava mého bratra se otáčela za mnou, div se mu neukroutila z krku.

„Co s nima máš?“ Teprve teď ho napadlo se zeptat…

„Slyšela jsem o nich dost na to, abych věděla, že nejlepší je se jim vyhnout.“

„To je sice hezké, ale dokud je Elena odhodlaná tady zůstat, je k tomu odhodlaný i Stefan.“

„A taky ty a Klaus,“ odsekla jsem. Měla jsem si v tom vzteku dávat větší pozor na pusu.

„Jak… Co ty víš o Klausovi?“

„Nic moc…“ pokrčila jsem rameny. Teď to jen šikovně zahrát do outu…

„A odkud?“ S povzdechem jsem zapadla do křesla a svěsila ramena. Pak jsem se zavřenýma očima pronesla dvě slova, která mě můžou stát krk.

„Od Katherine…“

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Fixing - 2. kapitola: