OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 7. kapitola - Svěř se mi

03.07.2011 (15:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 6× • zobrazeno 2934×

(Text + překlad)

7. kapitola – Svěř se mi

„Eleno?“ zašeptala jsem.

Moje starší sestra zvedla překvapeně hlavu ze Stefanova ramene a odtrhla oči od obrazovky televize. „Katie, já myslela, že už spíš,“ vyhrkla.

„Mohla bych s tebou na pár vteřin mluvit, prosím?“ ignorovala jsem její prohlášení a netrpělivě kývla hlavou do chodby.

Nechápavě se na mě podívala, ale zvedla se a vydala se za mnou. „Děje se něco?“ zeptala se tlumeným hlasem.

„Je tu jedna věc, El. Jedná se o Damona,“ zamumlala jsem.

„Co je s ním?“ opáčila.

„Nemohli byste ho zapojit víc do vašich záležitostí? Je tak trochu… dobře, je hodně otravný,“ povzdechla jsem si.

„Otravný?“ opakovala po mně a pak zahlédla cosi v mých očích. „Bojíš se ho?“

Jasně, že se ho bojím, sakra! Protože něco ví! Protože je jak já! křičela moje mysl. „A divíš se?“ promluvily moje rty a ruka automaticky odhrnula vlasy z nezhojené rány na krku.

„Damon ti neublíží, slíbil to,“ řekla tiše.

„Slíbil to?“ vyjekla jsem. „Možná mně, ale tobě?“

„Je to součást dohody, Katie. Pomůžeme mu otevřít hrobku a on tě ochrání. Proto musí s tebou trávit nějaký ten čas, musíš být v bezpečí. Ale o čem jsi to mluvila, co slíbil tobě?“

„Řekla jsem, že to budu já, kdo mu pomůže otevřít zámky ke Katherine,“ vypadlo ze mě.

„Vážně?“ vydechla. V tu chvíli stál vedle nás i Stefan.

„Nemáte, doufám, v plánu tu dohodu splnit, že ne?“ ptala jsem se obezřetně a střídavě zírala na jednoho a druhého.

Elena zakroutila hlavou. „Samozřejmě, že ne.“

Hlasitě jsem si oddechla. „Díky Bohu. Já mu taky nechci pomáhat. Ale neměla jsem moc na výběr. Lepší, než kdyby mě sežral,“ zavtipkovala jsem. A spoustu dalších věcí, o kterých nemáte vy dva ani tušení. Taky, pane Bože, dík. Fakt dík. Kéž by to tak zůstalo na věky věků.

Elena se ušklíbla. „Všechno je v pořádku, Katie.“

„Já vím,“ usmála jsem se na ně. „Asi si půjdu lehnout. Jsem vážně nějaká unavená.“ A moje tělo mě podpořilo, protože jsem v tu chvíli zazívala.

„Dobrou noc,“ popřál mi Stefan.

„Brou,“ houkla jsem na ně a po špičkách vyběhla do patra.

Jen co se za mnou zavřely dveře a otočila jsem se k posteli, něco mi nesedělo. Snad nás neslyšel, blesklo mi hlavou, než se tam usídlilo rozhořčení. „To nemyslíš vážně,“ zavrčela jsem na něj.

Pan Dokonalý se rozvaloval v mojí posteli, knoflíčků u tmavé košile měl rozepnuto víc, než by se slušelo, zubil se a ještě si dovolil poplácat na matraci vedle sebe. Nejvíc ze všeho jsem chtěla mít dřevěnou pirátskou nohu, kterou bych ho pořádně nakopla do zadku. To by ho sakra bolelo.

„Nebuď tak naštvaná, Katie,“ pousmál se.

„Oblíkni se,“ doporučila jsem mu a moje dlaň se sevřela v pěst a zase se rozevřela.

„Je moc teplo,“ stěžoval si. „Přece po mně nemůžeš chtít, abych se uškvařil.“

„S radostí bych ti to dopřála,“ procedila jsem skrz zaťatou čelist. Odkdy mě tak štval? Jednoduchá odpověď. Naprosto odjakživa.

S protočením očí si zapnul dva knoflíky. „Vím, proč jsi tak rozzlobená. Protože moc dobře víš, že je dnes v noci řada na tobě.“

„Co kdybychom přeskočili všechny tyhle rádoby přátelské pobídky k mému oblíbenému vypadni a ty by ses pakoval?“ namítla jsem sladce.

„Na to budeš mít času dost,“ prohlásil a natřepal si polštář.

„Jdu dolů za Elenou a Stefanem,“ rozhodla jsem se okamžitě.

„Nestihneš to, právě odjíždějí,“ zastavil mě.

Chtěla jsem něco odseknout, ale otevřeným oknem jsem slyšela, jak naskočil motor u Elenina auta a bylo mi jasné, že během pár vteřin bude pryč.

„Jsem vlastně strašně hodný, že našim sourozencům nechávám soukromí,“ řekl samolibým tónem.

„Jistě, pan Šlechetný zase promluvil,“ zabrblala jsem.

„Co kdyby slečna Uražená jednou pochopila, že vážně chci být přátelštější?“ zeptal se docela mile.

„Asi jsem si moc zvykla na tvoji sobeckou masku, pane Nafoukaný,“ odsekla jsem pohotově. „A co je to vůbec za přátelství, když po mně něco žádáš a něčím sis mě zavázal?“

„Co kdybychom v noci prostě zapomínali na to, co jsme spolu uzavřeli?“ navrhnul. „Myslím to vážně. Chci se o tobě dozvědět víc, Kate. Stejně jako ty o mně, nemám pravdu?“

Znát svého nepřítele je vždycky lepší, říkával mi kdosi. A taky nebezpečnější, dodávám já. Věděl moc dobře, do čeho jde. Jakou nabídku mi tady teď učinil. „Pan Samotář se ozval,“ neodpustila jsem si rýpavou poznámku.

Lhostejně pokrčil rameny. „Jsme si příliš podobní, Katie. A proto si myslím, že bychom mohli být přáteli. Ty je nemáš, já taky ne. Rozumíš mi, stejně jako já vidím do tebe. A to se ti nelíbí.“

„Nevidíš nic!“ vybuchla jsem. „Nevíš o mně vůbec, ale vůbec nic! Zajímá tě jenom, co z toho všeho můžeš mít! Dávno jsi zapomněl, co znamená lidskost, Damone. Dávno. A po mně nechtěj, abych ti ji vracela!“

Tváře mi hořely hněvem. Byl tak… opovážlivý. Tak sebestředný. Chtěla jsem ho rozcupovat na kousíčky. Bušit do něj a zranit ho. Zranit ho tak, jako on zranil mě.

V ten samý okamžik stál přede mnou a zíral mi do očí. A pak udělal něco, co mě naprosto odzbrojilo, vzal mi vítr z plachet, jak se říká. Pohladil mě po tváři a potom objal.

Jakmile se jeho silné paže omotaly kolem mého těla, zhroutila jsem se mu do náruče a začala plakat. Máčela jsem mu košili slanými slzami a on mě konejšivě hladil po vlasech.

„Katie, ššš,“ šeptal mi do ucha. Držel mě a já mu křečovitě svírala ramena, neschopna se ho pustit, ztratit ten pocit bezpečí, co mě v tu chvíli obklopoval.

„Damone,“ vzlykla jsem.

„Svěř se mi,“ žádal mě.

Ušklíbla jsem se. „Není to hezký život. A nejsem na něj vůbec pyšná, pane Dokonalý. Odsoudíš mě, jako to dělají ostatní.“

„Proč bych to měl dělat?“ nechápal.

„Holku z děcáku nikdy nikdo nemůže brát vážně. Tvoje sny neexistujou, tvoje činy se zdají horší, protože to jsi ty - ta špatná,“ hrnula se ze mě slova.

„Ty nejsi špatná,“ namítal.

„To nikoho venku nezajímá, Damone. Včera jsi říkal, že tvůj otec nikdy nesouhlasil s tím, co jsi udělal, s žádným tvým názorem. Já bych si přála, aby mě můj otec neměl rád. Bylo by to alespoň něco.“

Usmál se. „Možná tě potěším.“

Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“

„Tvůj otec by tě nepochválil,“ zašklebil se. „Přátelíš se s upírem. S někým, koho nenávidí. Nenáviděl by i tebe.“

„S nenávistí se dá žít,“ pokrčila jsem rameny a vymanila se z jeho objetí. „Ale když ti nedají ani šanci pro normální život…" odmlčela jsem se, „... třeba vůbec nevím, kdy jsem se narodila. V papírech mám datum, kdy mě našli na zápraží opatrovny.“

Překvapeně zalapal po dechu. „To nemyslíš vážně!“

„Je to tak, jak říkám. Nevymýšlím si.“

„To je mi líto,“ zašeptal.

„Proč?“ nechápala jsem. „Na tom přece nezáleží.“

„Vím, že miluješ, když jsem tak krásně nafoukaný,“ krátce se zasmál a potom zvážněl, „ale mrzí mě to. Kdybych věděl, co ti Isobel udělala, nikdy bych jí nesplnil to, po čem nejvíc toužila.“

Jeho upřímná slova mě překvapila. Pohladila jsem ho po rameni. „Dosáhla by toho, co chtěla. Někdo jiný by to udělal, nic by se nezměnilo.“

„Mohl jsem ji jen zabít, změnilo by to hodně,“ řekl tiše. Zuřivost v jeho hlase mě vykolejila snad víc, než jeho milá část povahy.

„Damone?“

„Tví rodiče si nezaslouží nic jiného, Katie,“ prohlásil rozhodně. A pak potměšile dodal: „Už se těším, až se John ukáže.“

„Neublížíš mu!“ vyhrkla jsem.

„Proč?!“ prudce mě popadl za paži.

„Protože mu ublížím já,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Tak se mi líbíš,“ usmál se.

„Vážně ještě chceš slyšet něco dalšího? Nestačí to už?“ Prosebně jsem se na něj podívala.

Sedl si na kraj postele. „To teda nestačí. Víš o mně všechno, já chci, abys i ty ve mě měla důvěru.“

„Možná ses mi líbil víc, když jsi byl tak egocentrický,“ popíchla jsem ho dobromyslně.

„Promiň mi, že mám i své lepší stránky,“ omluvil se s úsměvem. „Stejně mi neříkáš všechno.“

„Jako ty. Pořád něco skrýváš,“ opáčila jsem.

„Jedna nula pro tebe,“ uznal.

„Nesnaž se snižovat skóre. Vedu asi tak o sto třicet,“ zkusila jsem jeho samolibý výraz a kupodivu – šel mi skvěle.

„Nedostanu ani pár bodů za dnešní večer?“ zajímal se.

Nesouhlasně jsem našpulila rty. „Možná bys měl,“ uznala jsem po chvilce. „Dám ti velkoryse jeden bod.“

Zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho. „Sice musím uznat, že mi moje sarkastická Kate chyběla, ale já si oblíbil i tu něžnější a zranitelnější Katie,“ zašeptal.

„Taky mám radši lidštějšího Damona,“ přiznala jsem se.

„Připadáš si stejně pošetile?“ zeptal se najednou.

„Ani nevíš jak,“ povzdechla jsem si.

„Myslíš, že když se na nás nedívají cizí oči, mohli bychom být přáteli?“ zeptal se.

„Pořád tě nesnáším,“ zazubila jsem se.

„Už jsem se za to omluvil,“ bránil se.

„A ty pořád nesnášíš mě,“ pokračovala jsem.

„Jak jsi řekla, s nenávistí se dá žít. A myslím, že jde o něco trochu jiného než nenávist. Jednoho dne mi odpustíš,“ věnoval mi svůj okouzlující úsměv a opřel se o pelest postele.

„Možná,“ připustila jsem.

Je fakt, že jsme si rozuměli, věděli jsme, co říct, aby ten druhý pochopil, aby se mu ulevilo… byli jsme si vážně tak podobní, jak tvrdil? Nejspíš jo.

„Tak pokračuj,“ vybídl mě.

„Chtěla bych tě upozornit, že nejsem Katherine.“

„Vím, že nejsi. Teď už to vím.“

Jenže jakmile jsem si lehla vedle něj, začaly se mi klížit víčka. „Asi… asi už…“

„Klidně běž spát,“ uklidňoval mě. „Máme na to spoustu času, dozvím se to zítra.“

„Víc toho není,“ ujišťovala jsem ho.

„Přátelé?“

Přinutila jsem se ještě otevřít oči. „Proč ti na tom tak záleží?“

„Nevím, připadá mi to jako správná věc.“ Trhnul ramenem a odvrátil zrak.

„Řekla jsem ti, že ti nepomůžu najít tvoji lidskost, Damone,“ zamračila jsem se na něj.

„Nikdo to po tobě nechce. Najdu si ji sám,“ odpověděl.

„Lžeš,“ obvinila jsem ho. „Jinak bys tu nebyl. A nesnažil se z nás dvou udělat kamarády.“

„I kdybych lhal, do toho ti nic není,“ zavrčel na mě.

Protočila jsem oči v sloup a pak je zavřela. Nemělo smysl to řešit, až se mu bude chtít, řekne mi to sám. Nevydrží to.

„Dobrou,“ zašeptal. Neměla jsem sílu mu odpovědět a ani se mi nechtělo. Měl by se naučit chovat…

Opravdu nevydržel zírat do tmy dlouho a stočil svůj pohled na spící dívku vedle něj. Za dnešní noc věděl dvě věci, na přátelství a jejím názoru mu začalo záležet – nebyla Katherine a přece něco z ní měla… něco mu nesedělo. Nebo byla Kate příliš chytrá? A uměla s ním manipulovat? „Přestaň je už srovnávat,“ obořil se sám na sebe.

Katie se ze spaní zavrtěla a přetočila se čelem k němu, hlava jí automaticky dopadla na jeho hruď. Byl si jistý, že spojenectví s ní mu může přinést jen ovoce, tušil, že s hrobkou bude nějak spojená a že mu pomůže.

Trochu ho děsilo, že ještě nepřišel na to, co skrývá. „To je otázkou času,“ usoudil po chvilce. „Zatím…“ pohladil ji po vlasech. „Můžeš klidně spát. My dva toho hodně dokážeme, Katie. Můžeme být přáteli, když oba budeme dost chtít. A já chci. Ne proto, že máme mezi sebou dohodu. Ale protože… mě chápeš.“

***

Sluneční paprsky mě pošimraly na nose. Začínaly hřát. „Sakra,“ zamumlala jsem ještě ze spaní. Věděla jsem moc dobře, že jestli si chci přispat, budu muset zatáhnout žaluzie, jinak tu bude za pár minut k nevydržení.

Leželo se mi pohodlně. Příliš pohodlně, jak jsem si uvědomila. Zamžourala jsem škvírkami pootevřených očí a když jsem spatřila texturu tmavě modré Damonovy košile, okamžitě jsem vylítla do sedu.

Tím jsem ho samozřejmě probudila a byla jsem si jistá, že ten vyjevený pohled si budu pamatovat do konce života. „Ježiši,“ hekla jsem a snažila se vymotat z peřin.

Za chvíli jsem se tiskla ke stěně a zírala na Damona, který se rozvaloval v mojí posteli. A nejspíš mu bylo úplně jedno, že jsem spala celou noc s hlavou položenou na jeho hrudníku.

„Dobré ráno,“ broukl.

„Co se to sakra děje?“ vyjekla jsem. „Vlastně… já… promiň,“ začala jsem koktat a pak jsem se zamračila, „proč se ti vůbec omlouvám? Tohle je můj pokoj!“

„To je pravda,“ souhlasil nepříliš ochotně. „Ale uklidni se, ano? Katie Piercová, prostě jsme jen přátelé, rozumíš? V noci, domluvili jsme se na tom. Až se úplně probudíš, vzpomeneš si.“

Jak věděl, že jsem po ránu vždycky totálně zmatená? On o mně ví fakt úplně všechno, krucifix! „Už ne Katherine?“ neodpustila jsem si. Moje příjmení totiž do téhle doby spojoval jen s mým celým křestním jménem. Poprvé mě oslovil jinak.

„Vysvětlili jsme si, že nejsi ona. Jsi jiná, jsi Katie,“ pousmál se.

„A Katie Piercová asi právě něco udělá…“ usmála jsem se.

„Myslím, že…“

„Správně,“ zakývala jsem rychle hlavou. „Vypadni, pane Dokonalý.“

„Já to tušil,“ povzdechl si.

„Správně,“ zopakovala jsem.

„Nic nevyváděj, zase se vrátím,“ slíbil mi.

„Přestaň vyhrožovat,“ odsekla jsem.

Moc Vám děkuju za komentáře a Vaši trpělivost. =) Teď budou díly přibývat trochu neorganizovaně, protože o prázdninách většinou jezdívám pryč a k internetu se vracím domů... =) Budu ráda, když na mě nezanevřete, protože Vaše podpora mě nakopává k dalšímu a rychlejšímu psaní. =)

Děkuju za všechno. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 7. kapitola - Svěř se mi: