OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 4. kapitola - Dohoda

14.06.2011 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 7× • zobrazeno 3259×

Text + překlad (+ pár mých slov proč =))

4. kapitola - Dohoda

Převalovala jsem se a nemohla usnout. Připadalo mi to jako věčnost, kdy se Elena s Jeremym vrátili z Grillu. A uběhly celé roky od doby, co se Jenna loučila s Rickem.

Všichni si mysleli, že spím a odpočívám.

Ale to nevěděli, co se tu dneska večer stalo. A hlavně kdo se tu objevil.

Přemýšlela jsem, jestli to byl strach, který mě vyburcoval prošpikovat Damona obyčejnou tužkou. Nebo prostě jen pud sebezáchovy. Pomsta? Ne, to ne. Nikdy jsem neměla ráda silná slova. A hlavně zbytečně silná slova.

Vylezla jsem z pod peřiny, došla pootevřít okno a zase zalezla zpátky. Ozývalo se otravné tik tak budíku a já měla tisíc chutí tu malou tužkovou baterku vyrvat z přístroje a hodit ji… na Damona.

Jasně, vůbec by mu to neublížilo. Já vím, já vím. Nemyslete si, že jsem se zbláznila – to jen pracuje moje představivost. A nuda. Bože, je fakt možné, že se nudím?

Počítala jsem si nádechy, abych se nějak zabavila. A doufala, že to taky trochu pomůže. Lidé přece počítají ovečky, tak jsem chtěla, aby tohle zabralo. Bohužel… ne.

Jak jsem byla zabraná sama do sebe a do svých myšlenek, vůbec jsem nezaregistrovala, že se otevřely dveře. Až když se lehce zhoupla matrace, tak jsem poplašeně zvedla hlavu a setkala se s utrápeným pohledem.

„Vážně se omlouvám,“ zašeptal.

Už už jsem se nadechovala, že ho zase pošlu do háje – a vyčtu mu, že mi uprostřed noci vlezl do ložnice -, když si všiml mého výrazu a rychle pokračoval. „Je mi to líto, Katie. Nechtěl jsem ti ublížit. Já… nedokážu rozumně uvažovat, nedokážu se na věci kolem ní dívat objektivně… A… mrzí mě, že jsem tě ovlivnil. I to, že jsem tě zranil.“

Chviličku bylo ticho. Pak mi do ruky vtiskl náramek s přívěskem ve tvaru srdce. „Vezmi si to,“ žádal mě.

„Co to je?“ zamračila jsem se.

„V tom přívěšku je sporýš, Katie,“ řekl tiše.

Zírala jsem na něj neschopná slova. „Damone… co... jak…“

„Řeklas mi, že se mám vrátit, až to budu myslet vážně. Já to tak myslím. Nenávidíš mě proto, že jsem ti vzal vzpomínky. Chci, abys to zvážila. To je všechno.“

Semkla jsem rty do úzké čárky. Pak si náramek připnula na zápěstí. „Zkus mě ovlivnit,“ vyzvala jsem ho.

„Cože?“ nechápavě vyhrkl.

„Chci vidět, jestli to funguje.“

Chytl mě za bradu. „Řekni mi, jak můžeš nenávidět ovlivnění? Zažila jsi to už někdy předtím, co, Kathy?“

Spokojeně jsem se usmála. „Máš pravdu, funguje to. A jestli jsem zažila? Damone, jen nenávidím, když nad sebou ztratím kontrolu. Koneckonců měl bys to znát sám.“

V duchu jsem však velice nevybíravě zaklela. Měla bych si před Damonem dávat pozor na jazyk, byl příliš vnímavý. A já byla příliš rozzlobená. Samozřejmě, že jsem věděla, co jsem řekla – jen se mi to teď moc nehodilo.

Pokrčil rameny. „To bych měl. Ale stejně to není důvod, abych ti věřil.“

„To samé, pane Dokonalý. A teď, když dovolíš, ráda bych ještě něco naspala. Takže dveře jsou támhle.“

„Tvoje ,vypadni´ bývalo milejší, slečno Skvělá,“ zamumlal uraženě. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“ Alespoň se slušně rozloučil.

Když se za ním zaklaply dveře, pořádně jsem si v duchu vynadala. Proč jsem musela být tak horlivá? A přestala si před ním dávat pozor? Byly to jen náznaky – nemohl určitě doopravdy poznat, co se skrývá za všemi mými slovy. A co všechno vím od Eleny.

Otázkou bylo, kdy na to opravdu přijde?

+++

„Co kdybychom si promluvili,“ usmála se na mě a pokynula, ať se posadím.

Neochotně jsem to splnila. „Mohla bych se na něco zeptat?“ položila jsem opatrně otázku s vědomím, že jestli si nepohlídám tón hlasu, ona mě přinutí, abych byla slušná.

„Klidně se ptej,“ pokrčila rameny, „je jen na mně, jestli ti odpovím.“

„Říkala jste něco o výjimečnosti. Nerozumím tomu,“ zamračila jsem se.

Nalila si šálek kávy a posadila se naproti mně. „Víš, my upíři se můžeme zmocnit lidské mysli. Přikázat jim, aby zapomněli, nebo vytvořit nové vzpomínky. A oni o tom nic neví, žijí dál a nepřemýšlejí, co se právě stalo. Ale ty ne. Jsi jiná. Uvědomila sis, že něco není v pořádku. A to je naprosto neuvěřitelné.“

„Je to dobře?“ kousla jsem se do rtu.

„Jak se to vezme,“ ušklíbla se. „Budeš vědět, že tě přinutili zapomenout. Na druhou stranu v hlavě si nedáš vzpomínky dohromady. A ta nevědomost bývá horší, než kdybys žila dál tak, jak jsme ti my určili.“

„Proč to děláte?“

„Musíme zůstat v anonymitě. A pak potřebujeme krev. A vy lidé jí máte více než dost.“

„Proč jste přišla?“

„Nepokládáš příliš otázek, má milá?“

Jen jsem zakroutila hlavou. Otázek není nikdy dost. „Chci vědět všechno.“

„Tolik podobné,“ pronesla šeptem. Potom se na mě usmála. „Jedná se jen o jedinou věc. V městě Mystic Falls je jedna stará hrobka, zavřená kouzlem.“

„Kouzlem?“ přerušila jsem ji nevěřícně.

Přešla moji poznámku bez povšimnutí. „Tvým úkolem bude ji nechat uzavřenou.“

„Nebudu to dělat,“ zakroutila jsem hlavou. „Nemá to pro mě žádný význam.“

Čekala jsem, že ji tím naštvu. Bohužel jsem nedokázala udržet jazyk za zuby. Nepoučitelná. Nemůžu za to.

„Že nemá? Já myslím, že má. Parce-que tu aura besoin ta soeur, ma chérie. Et ta soeur est importante pour nous. Et pour ta vie. Mais c´est une chose plus importante. Un homme.“

„Un homme?“ opakovala jsem po ní.

„Bien sûr, Katie. Il voudra ouvert le tombeau. Et notre obligation est…“

„Překazit mu to,“ dopověděla jsem.

„Oui,“ usmála se.

„Myslím, že ale ta věta měla znít jinak. Ce n´est pas notre obligation – c´est mon.“

„Má pravdu,“ vložil se do toho čísi hlas.

Otočila jsem se. „Damone!“ vykřikla jsem. A v tu samou vteřinu jsem pochopila, že se mi to celé jen zdá. Pan Dokonalý v téhle vzpomínce rozhodně předtím nebyl.

Otevřela jsem oči a téměř okamžitě si sáhla na zápěstí. Náramek byl tam, kde měl být. Takže ten zpropadený sen vytvořila moje hlava sama.

Co sen. Pravdu. Až na posledních pár vteřin.

Moje mysl mi dávala jasně najevo, proč jsem sem přišla. A i když jsem se snažila sebevíc to potlačit, ozývalo se to silněji a silněji.

Měla jsem vůbec šanci to porazit? Měla jsem vůbec možnost před tím utéct?

Tak řekněte! Můžu vyhrát? Nebo je to předem ztracený boj?

Skopla jsem peřinu a poměrně čile vyskočila na nohy.

Když jsem sešla schody, narazila jsem na Jeremyho. „Ty někam jdeš?“ vyhrkla jsem.

„Elena se Stefanem na mě čekají v autě. Něco se začíná dít, Kate. Radši zůstaň dneska doma,“ radil mi a než jsem se stačila zeptat na další věci, dveře se za ním zavřely.

„Výborně,“ zamumlala jsem sarkasticky.

Došla jsem do kuchyně, kde jsem napustila vodu do varné konvice s tím, že si udělám ranní kafe. Dobře, dopolední. Jedenáct není zrovna ranní hodina.

„Uděláš mi taky jedno?“ ozvalo se za mnou.

Teď jsem se ani neotočila. „Baví tě hodně mě přepadávat?“ opáčila jsem.

„Celkem jo. Ale doufal jsem, že se tentokrát lekneš stejně jako dneska v noci,“ slyšela jsem jasný úsměv v jeho hlase.

„V tom případě bych si měla dojít pro tužku, co říkáš?“

„Tuhle část bych radši vynechal,“ prohlásil.

Vyndala jsem dva hrníčky a odsypala do každého lžičku kávy. „Sladíš?“

„Ne.“ Chvíli bylo ticho. „Proč jsi na mě tak hodná?“

„Nejsem hodná,“ opravila jsem ho. „Ale udělat jedno kafe navíc není moc práce. Nakonec ti ho potom můžu vylít do klína, kdyby se mi chtělo.“

„Kdybych nebyl upír, asi by mě to moc nepotěšilo.“

„Neřekla jsem ti to nejlepší,“ sdělila jsem mu a obrátila se na něj. „Dám do hrníčku sporýš.“

Zatvářil se ublíženě. „Fajn, to je rozhodně to nejlepší. Po ránu jsi hodně milá, co?“

„Asi tak jako ty a tvůj výstup zakousnu se ti do krku a nic se nebudeš pamatovat,“ odsekla jsem.

„Omluvil jsem se,“ bránil se. „A myslel jsem to vážně.“

„Opravdu? Sáhni na ten přívěšek,“ strčila jsem mu svoji levou ruku před nos.

„Děláš si ze mě legraci?“ obořil se na mě.

„Ne, dělej,“ zamračila jsem se na něj.

Opatrně vzal drobné srdce mezi dva prsty a hned ucukl, když mu sporýš spálil kůži. „Jau,“ pronesl chvíli potom, kdybych si náhodou nevšimla, co se mu stalo.

„Promiň,“ řekla jsem vesele. „Myslela jsem, žes mi lhal. A že v tom srdíčku nic není. Nevěřila jsem ti.“

Dotčeně zalapal po dechu. „Tys mi nevěřila? Vždyť jsem se tě snažil ovlivnit!“

„Tos udělat nemusel. Já nevím, jak to probíhá. Nepamatuju si to totiž,“ pokrčila jsem rameny. „Takže jsi na mě mohl jen zírat a předstírat, že se snažíš mi něco vecpat do hlavy a přitom by mě nemělo co chránit.“

„Moc hezké,“ zabručel. „Já jednou ukážu i dobrou stránku povahy… a všichni mě za to zbožňují. Jediná ty mě donutíš, abych tě o tom musel přesvědčovat.“

„Monsieur Přehánějící,“ sykla jsem na něj.

„Mademoiselle Nedůvěřivá,“ vrátil mi to.

„Ty vážně chceš, abych do toho kafe dala sporýš, že? Elena ho má spoustu. Vím, kde mám hledat.“

Zamračil se na mě. „Dobře, pro tentokrát se vzdávám.“

„Pro tentokrát? Víš, že zvyšuješ moje skóre? Padesát jedna pro mě,“ ušklíbla jsem se.

„Brzy vyhraju já,“ pokrčil nevzrušeně rameny. „Až přijdu na to, co skrýváš.“

„Já?“ nevěřícně jsem se optala. „Co bych měla skrývat, Damone?“

„Poznám to. Brzy,“ nevzdával se.

„Pochybuju,“ řekla jsem a konečně zalila šálky horkou vodou.

„Vím, že nám neříkáš úplnou pravdu, Katie. Vím to, protože umím poznat, když někdo lže.“

„Protože sám to děláš často, tak si myslíš, že máš patent na rozum?“ nedala jsem se.

„Moje lži jsou moje lži.“

„A proč lžeš ty?“

„My dva toho máme dost společného, třeba to uhádneš,“ pousmál se a vyfoukl mi z linky hrnek s kávou.

„Že by to dělal pan Otravný kvůli Katherine?“ tipovala jsem.

„Vidíš, nedalo ti to moc velkou práci, slečno Chytrá,“ ušklíbl se.

„A co ode mě chceš?“ povzdechla jsem si.

„Uzavřeme spolu dohodu,“ pousmál se.

„Proč mají všichni úchylku na tohle zpropadený slovo?“ vyjela jsem na něj. A pak zabránila svojí ruce, aby mě samotnou pleskla přes pusu. Sakra práce! Já hloupá, hloupá, hloupá!

„Fajn, budu tomu říkat jinak,“ zavrčel. A pak jeho oči zvážněly. „Musíš mě vyslechnout, Kate. Dokážeš mě pochopit, protože víš, jaké to je žít s tajemstvím.“

Trochu se mi ulevilo, že nepochopil - a to jen možná -, co jsem před chvílí vlastně řekla. A pak na druhou stranu mě zarazil jeho požadavek. „Cože?“ hlesla jsem.

„Uvidíš,“ potutelně se zasmál a v tu ránu byl pryč. Na lince stál jen dopitý hrníček.

„Mám tě plný zuby, pane Dokonalý,“ zamumlala jsem naštvaně.

„Já bych tě taky nejradši spakoval zpátky do Francie,“ ozvalo se těsně předtím, než bouchly vchodové dveře.

A teprve teď byl Damon opravdu pryč.

Parce-que tu aura besoin ta soeur, ma chérie. Et ta soeur est importante pour nous. Et pour ta vie. Mais c´est une chose plus importante. Un homme. - Protože ty budeš potřebovat svoji sestru, zlatíčko. A tvoje sestra je pro nás důležitá. A pro tvůj život. Ale jedna věc je důležitější. Jeden muž.

Un homme? - Jeden muž?

Bien sûr, Katie. Il voudra ouvert le tombeau. Et notre obligation est… - Samozřejmě, Katie. Bude chtít otevřít hrobku. A naši povinností je...

Ce n´est pas notre obligation – c´est mon. - To není naše povinnost - je moje.

Oui. - Ano.

Monsieur - Pán (u nás samozřejmě Pan Dokonalý, že? =D)

Mademoiselle - Slečna (Taky záměrně použito. =))

3. kapitola * 5. kapitola

Děkuju, děkuju, děkuju! =) Tolik krásných komentářů, tolik Vašich pocitů - ani nevíte, jakou radost mi to dělá, když si přečtu, co Vás pobavilo, jak to vidíte... Jste skvělí! Děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 4. kapitola - Dohoda: