OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 23. kapitola - Ale jenom někdy

15.09.2011 (08:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 16× • zobrazeno 3375×

(***)

23. kapitola – Ale jenom někdy

Byl pátek večer. Smrákalo se. A já hodila svoji tašku do kufru Damonova auta. Naposledy jsem se přinutila k úsměvu a zamávala čekajícím – svým sourozencům, Stefanovi a Jenně.

S o něco méně nadšeným výrazem jsem si sedla na sedadlo vedle upířího pana řidiče.

Vyjeli jsme.

„Pojedeme daleko?“ zeptala jsem se.

Viděla jsem, jak se pobaveně usmál a zatoužila jsem ho praštit. „Není to zrovna blízko,“ odpověděl.

Opřela jsem se a začala zírat ven. „Hm,“ hlesla jsem.

„Klidně se prospi, vím, že jsi unavená,“ prohlásil.

„Nechce se mi,“ odsekla jsem.

„Trošku dobré nálady by neuškodilo, slečno Protivná,“ zamumlal.

Chtěla jsem něco odseknout, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. „Promiň,“ povzdechla jsem si. „Nevím, co to do mě vjelo. Mám strach, že na to Isobel přijde a ublíží Eleně.“

Konejšivě mě pohladil po paži. „Nic se jim nestane. Budou opatrní.“

„Ty to nechápeš!“ zabrblala jsem. „Tady to není o opatrnosti, pane Dokonalý. Je to o tom, co ona tuší a jak se k tomu postaví. Všechna esa v rukávu má ona. A na tom nikdo nic nezmění.“

„Znáš ji dobře, viď?“ opáčil.

Nepřítomně jsem kývla. „Myslím si to. Doufám v to. A přeju si, aby vám to všem jednou zachránilo život.“

„Moc dobře víš, že už jsi to udělala,“ zašeptal najednou.

Podívala jsem se po něm, ale jeho obličej neprozrazoval žádné emoce, klidně se díval na silnici před sebou. „Nejsem si tím úplně jistá, Damone. Víte pravdu. Dobře, to beru. Ale my za ni budeme platit. Takovou cenu, kterou si nedokážeš ani představit.“

„Co kdybys přestala být tak pesimistická?“ ušklíbl se.

„A co kdybys ty přestal být tak optimistický?“ odsekla jsem a vytáhla z kapsy sluchátka. Strčila jsem si je do uší a tím mu jasně dala najevo, že veškerá konverzace skončila. Všimla jsem si, jak protočil oči v sloup a já potlačila nutkání na něj vypláznout jazyk. Možná, že jsem z našeho rozhovoru utekla. Ale tím jsem vyhrála. Tak co.

Uběhla další hodina. Najednou auto zpomalilo a on zajel ke krajnici. Zamračila jsem se a vytrhla si sluchátka z uší. „Co se děje? Potřebuješ snad na záchod?“

Skryl úsměv. „Ne, Katie,“ prohlásil. „Chci něco zkusit.“

„Zkusit?“ zopakovala jsem nevěřícně.

Otočil se ke mně a povzdechl si. „I upír musí mít nějakou zábavu.“

„Můžeš mi laskavě říct, o čem to tu mluvíš?“ vyjela jsem na něj.

A v tu chvíli se ke mně naklonil a políbil mě.

Jeho rty mě paralyzovaly. Nebyla jsem schopná se pohnout. Když se mozek vrátil do chodu, snažila jsem se ho od sebe odstrčit.

Znovu jsem prohrála.

Místo toho jsem ho popadla za tričko a vpila se do jeho rtů.

Přestali se líbat, oběma se zrychlil dech. Usmál se. Vzal ji za bradu a díval se do ztmavlých očí. „Miluju tě,“ zašeptal. Viděl, jak v ten samý okamžik její pohled vystřízlivěl z toho opojení. Jak se realita přimíchala do toužebného očekávání.

„Cože?“ vykřikla.

„Copak je to tak těžké pochopit?“ pokrčil rameny. „Miluju tě,“ zopakoval.

„Já to pochopila už napoprvé,“ odsekla a roztřesenými prsty nahmatala otevírání dveří a za pár vteřin vpadla do chladné zářijové noci.

Objala si hrudník pažemi a roztřásla se.

„Kate,“ oslovil ji.

Stáhla rty do úzké linky a zakroutila hlavou. „To je tak… špatně!“

Pohrdavě se pousmál. „Špatně?“

„Láska… láska, Damone. Pane Bože,“ vzlykla. „Všechno je jinak, než jsem si myslela. Ty a Katherine…“

Skočil jí do řeči: „Nic to pro mě neznamenalo. Uvědomil jsem si to, když jsi mi řekla pravdu. Katie, musela si to vědět dávno. Podvědomě.“

„Kdy pochopíš, že necítím to samé?“ zamumlala a pak zavřela oči. „Přála jsem si, aby se všechno spravilo. Ne, aby se to pokazilo. Mělo to být stejné jako předtím.“

Jeho rty se přitiskly na její šíji. Trhla sebou, otočila se a zlobně se na něj podívala. „Jsi tak tvrdohlavá. Mnohem víc než já,“ usmál se.

„Tohle není hra,“ zavrčela na něj.

„Ššš,“ popadl ji za pravou ruku a naučeným pohybem dvěma prsty rozepnul náramek. Trénoval to tolikrát, že si toho Kate ani nevšimla. „Moje láska k tobě je slabost, Katie,“ zašeptal s pohledem upřeným do jejích očí, „chci tě chránit. Teď půjdeš zpátky do auta, nebudeš si pamatovat, co jsem řekl a co jsem udělal. Odpočineš si, vyspíš se a až se probudíš, budeme na místě.“

Promnula jsem si oči a zazívala. Auto stálo. „Jsme tady,“ oznámil mi Damon.

Zamračila jsem se. „Já jsem usnula?“ Jsem si naprosto jistá, že jsem usnout nechtěla.

„Byla jsi hodně unavená, vůbec se tomu nedivím,“ mile se na mě usmál.

„Kde to vůbec jsme, pane Dokonalý?“ podívala jsem se z okna. Černočerná tma. Bezva, zavezl mě do lesa, kde mě sežere a už mě nikdo nikdy nenajde.

„Je tu dům, co kdysi patřil mojí rodině,“ odpověděl a vystoupil z auta. Napodobila jsem ho a když jsem se otočila, dívala jsem se vážně na krásný dům.

„Takže tam může z upírů naprosto kdokoliv?“ otázala jsem se skepticky.

Omluvně se zazubil. „Lepší místo nemáme. Tvůj otec přes práh pustil všechny upíry, kteří by nám mohli ublížit. Je jedno, kde se mnou strávíš noc.“

Natáhla jsem se a praštila ho do ramene. „Nemysli si, že jsem si toho nevšimla.“

„Toho sis měla všimnout,“ opáčil vesele a rozešel se k domu. Trochu neochotně jsem ho následovala.

V ložnici jsem přešla k oknu a otevřela ho, abych pustila do pokoje trochu čerstvého vzduchu. „Opravdu mi ta narážka neměla uniknout?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ne.“

Prudce jsem se otočila od okna, abych mu řekla něco peprného, ale nakonec jsem ze sebe nedostala ani hlásku. Stál hned u mě. Dělily nás od sebe centimetry. A pak jsem ucítila jeho ruce, jak si mě za boky přitáhl k sobě blíž a jeho rty se přitiskly na ty moje.

Mělo to za následek jediné. Totální výpadek mého vědomí. Moc dobře věděl, co mi způsobuje. A já neměla tu potřebnou sílu se bránit. A… ani se mi nechtělo.

Prsty jsem mu vjela do vlasů a usmála se, když slastně zamručel.

A potom? Potom jsem ztratila samu sebe.

…

Jeho prsty mi přejížděly po pažích, jeho rty mapovaly moje tváře a spánky.

Svítalo.

„Všechno je jinak,“ zašeptala jsem.

„Záleží na tom?“

Jeho ruce si mě najednou silně přitiskly k sobě, objal mě a přetočil si mě na sebe. Přes uši mi spadlo několik pramenů neposlušných vlasů, začaly ho lechtat na obličeji a on mi je s úsměvem dal za ucho.

„Asi… nezáleží,“ usoudila jsem po chvilce.

„Vidíš,“ ušklíbl se, pak zvážněl a vpil se do mých rtů. Jako tolikrát před tím. Vůbec jsem nespala. A bylo mi to jedno.

On byl teď nejdůležitější.

***

„Eleno!“ vyjekla jsem, když mě prudce objala.

„Jak ses měla?“ zajímala se.

Okamžitě jsem zrudla a děkovala Bohu, že mi nevidí do tváře. „V pořádku. Co se dělo tady?“

„Můžeme si oddychnout. Zatím to nevypadá, že by něco věděly. Chtěla po mně ale jednu věc. Prý je v hrobce. Nechápala jsem to. Víš, o nějakém zařízení, co by měla mít Kat u sebe?“ zajímala se.

Zamračila jsem se. „Zařízení?“ zopakovala jsem.

Pustila mě a nespokojeně našpulila rty. „Doufala jsem, že budeš něco vědět.“

„Zkusím na něco přijít,“ slíbila jsem jí. „A teď si půjdu vybalit a brzy spát. Ráno vstáváme do školy.“

„Jasně, dobrou noc,“ usmála se na mě povzbudivě.

Jen co se za mnou zavřely dveře, ocitla jsem se v pevném objetí a jeho rty mi plenily ústa. Chabě jsem do něj strčila. „Damone, dej mi chvilku,“ vyrazila jsem ze sebe, když mě na pár vteřin propustil.

„Proč bych měl?“ optal se a šibalsky mu hrálo v očích.

„Za celý víkend jsme nevytáhli paty z domu,“ připomněla jsem mu.

„Vlastně skoro z postele,“ pronesl zamyšleně.

Při té vzpomínce moje srdce udělalo přemet. Byla to pravda. Vážně jsme se z ní skoro nehnuli.

„Co tě přimělo změnit názor?“ zašeptala jsem najednou.

Sklonil se ke mně a místo odpovědi si dal pořádně záležet. Pak mi lehounce skousl spodní ret a konečně mi odpověděl. „Žádný názor jsem neměnil. Chci s tebou prostě být.“

Pousmála jsem se. „To zní jako fér obchod, pane Dokonalý.“

„Někdy mám i světlou chvilku, slečno Skvělá,“ zašklebil se.

„Ale jenom někdy,“ odtušila jsem a vysmekla se mu.

…

„Není to náhodou Damonova košile?“ pozastavila se Jenna, když jsem se přišla dolů napít.

Okamžitě jsem zčervenala. „No, je,“ zamumlala jsem a natáhla se po láhvi s perlivou vodou.

„Kdy přišel? Neviděla jsem ho vcházet,“ zeptala se.

„Musela ho dovnitř pustit Elena, když odcházela. Já to zjistila až uprostřed noci,“ vysvětlila jsem jí to. A lhala.

Pobaveně protočila očima. „Až uprostřed noci, jo? Chceš mi říct, že se nakvartýroval k tobě do postele a čekal, až se probudíš?“

„Jo, přesně tak to bylo,“ zašeptala jsem, protože jsem se bála, že nás uslyší. I sebemenší hluk ho mohl probudit a nechtělo se mi zrovna teď hned čelit jeho pohledu. Pan Dokonalý by měl zřejmě dnes ráno naprosto navrch. Ztlumila jsem hlas, jak nejvíc to šlo, a nahnula se k Jenně. „A vyhoď někoho jako je on.“

Chápavě se na mě zazubila. „Vy dva jste fakt komická dvojka. Hádky, hádky, hádky… a pak se dokážete vystát v peřinách.“

„Dobré ráno,“ ozval se jeho hlas za mými zády a já v tu chvíli v duchu vážně nevybíravě zaklela. Ucítila jsem jeho ruce kolem svého pasu, jak si mě přitáhl k sobě, pak mi bezostyšně vzal otevřenou láhev s vodou a napil se.

„To byla moje voda,“ zamručela jsem naštvaně.

Absolutně přehlédnul moji špatnou náladu. „Proč jste vzhůru tak brzy?“ zajímal se.

„Šla jsem se napít,“ vyhrkly jsme s Jennou unisono.

„To já taky,“ prohlásil, položil prázdnou láhev na linku, pustil mě a s roztomilým „čekám na tebe“ se vzdálil z kuchyně.

„On je vážně kus, co?“ řekla po chvilce Jenna.

„To sakra jo,“ odtušila jsem nasupeně. „A nejhorší je, že on to ví. Pan Nejlepší mě vždycky dokáže totálně vytočit. Má v tom praxi.“

„Myslím, že si půjdu ještě lehnout,“ usmála se na mě.

„Já taky,“ povzdechla jsem si.

Když jsem za sebou zavřela dveře, Damon se spokojeně rozvaloval znovu v peřinách. „Jsem kus?“ zopakoval.

„Nemáš poslouchat cizí rozhovory, pane Otravný,“ odsekla jsem.

V tu chvíli stál přede mnou a zvědavě se mi díval do očí. „Nudil bych se,“ přiznal se.

„Výborně. Do rána času dost, pustíš mě, abych se trochu prospala?“ snažila jsem se kolem něj prosmýknout.

„Do rána času dost,“ zašeptal. „Nekaž tu iluzi noci, Katie. Ráno to bude tak, jak to bylo dřív.“

„Dej mi pokoj,“ odsekla jsem.

Ale jeho prsty mi šikovně rozepnuly dva knoflíčky, které držely cípy košile u sebe. „Já s tebou ještě dneska neskončil,“ řekl tiše, sklonil se ke mně a lehce se dotkl mých rtů.

Všechno bylo součástí hry.

A řekněte mu ne, když umí být tak moc přesvědčivý. A přiznejme si to, není to nejhorší milenec na světě. Je to… koneckonců pan Dokonalý. A poprvé v životě to nemyslím ironicky.

Zatraceně.

Děkuju Vám za komentáře, za Vaši podporu a trpělivost. =)

Mám toho opravdu hodně a jsem Vám vděčná, že jste tak skvělí. =)

Děkuju a mám Vás ráda! =) =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 23. kapitola - Ale jenom někdy: