OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 15. kapitola - Jiskření

09.08.2011 (15:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 8× • zobrazeno 2952×

15. kapitola - Jiskření

Damon za sebou tiše zavřel vchodové dveře a sundal si lehce navlhlou koženou bundu od obyčejné srpnové bouřky. Prohrábl si mokré vlasy.

V tu chvíli mu na rameno dopadla čísi ruka. Ani se neotočil. „Máš něco na srdci, strýčku?“ zeptal se jízlivě a po tváři mu přeběhl nehraný úšklebek plný opovržení.

John neskrýval svoje znechucení Damonem. Nikdy to nedělal a neměl to zapotřebí. Oba dva věděli, že nejlepší by bylo sprovodit se ze světa – a každý z nich toužil po tom, aby on byl ten první, kdo zabije toho druhého. A přece tady lidštější z mužů stál, s prosbou v očích. „Uzdrav ji,“ řekl skoro neslyšně. „Ať to stojí cokoliv. Prosím.“

Damon setřásl jeho dlaň ze své paže. A k Johnovu ještě většímu překvapení odpověděl něco, co by světlovlasý muž nikdy nečekal a možná ho to přimělo mít upíra alespoň v trošku větší úctě než doposud. Z nuly na jedničku, jak se říká. „Udělal bych to stejně. O Katie se postarám. A nezáleží na tom, že se ty budeš přimlouvat. Vím, že v tom máš svoje špinavý prsty. A poslouchej mě, Gilberte. Jestli jí ještě někdy ublížíš, budeš mít co dočinění se mnou. A věř, že se ti to líbit nebude.“

Pak John zůstal v hale sám a slyšel, jak tiše cvakly dveře od Kateiny ložnice. „Děkuju,“ pronesl tiše a trochu naštvaně zjistil, že sebezapření je to tam.

Damon nahoře neznatelně kývnul. „Díky přijímám docela rád,“ zašklebil se.

Tmavovlasá dívka ho propíchla pohledem. „Ode mě je dneska už neuslyšíš,“ odpověděla uštěpačně.

„Jdu ti vnutit svoji krev a vyléčit tě. Ani to nečekám,“ odsekl, ačkoliv to vůbec neplánoval. Odkdy ho tak vytáčela? přemítal. Tvrdohlavá, jízlivá, drzá, neposlušná, odmlouvající, krásná… do hajzlu! okřikl se v duchu. Tak tohle určitě nechceme, že, poškleboval se sám sobě. A stejně si představil, jaké by to bylo protáhnout polibek někam dál a pohled mu skončil na posteli. Rty se mu samy roztáhly do úsměvu.

Kate mezitím začala netrpělivě klepat prsty o dřevěný parapet u okna. „Damone, ať to mám za sebou a ty můžeš vypadnout.“

Téměř zmučeně po ní šlehl očima. Ví, co říká? přemýšlel horlivě. „Nedívej se,“ prohlásil povzbudivým tónem.

Otočila se a stejně měla pocit, že slyší, jak jeho zuby projíždí kůži na dlani, jak krev vytéká z drobných ranek a věděla, že během pár vteřin ji bude mít na rtech. Nemýlila se. Jemně ji nutil, aby se napila. Poslechla ho, i když se jí zvednul žaludek a měla tisíc chutí se mu vytrhnout. Zmítala se v jeho objetí, ale on ji nepustil – ani když bylo po všem.

Až když se začala pomalu uklidňovat, až když krev začínala působit a ona cítila, jak se jí kůže kolem ran začíná stahovat a zacelovat, pronikl jeho konejšivý hlas do jejího vědomí.

„Katie, je po všem,“ sliboval.

„Kecáš,“ osopila se na něj a schválně si otřela zpocené čelo do jeho trička. Usmála se, když slyšela opovržlivé zavrčení.

„Ani se neptej, kolik to tričko stálo,“ zasupěl.

„Já se neptám,“ opáčila o něco veseleji.

„Měla by sis odpočinout,“ zašeptal a už dopředu věděl, že se setká s odporem. Měl pravdu.

„Tak to teda ani náhodou!“ odsekla.

„Kate -“ snažil se ji zastavit.

Nepovedlo se mu to. Vysmekla se mu, popadla mikinu, co měla položenou na posteli. „Já tu nebudu sedět na zadku, když se venku něco děje!“ dala na to slovo zvláštní důraz a třískla za sebou dveřmi. Damon si nechtěně musel přiznat, že se mu to zdá kouzelně melodramatické.

A s povzdechem se vydal za ní.

***

Rázovala jsem si to po Main Street s jediným cílem, najít tu největší mrchu v tomhle městě. Nevím, jestli to byla Damonova krev, která mi vlila adrenalin a nezměrné odhodlaní do žil, jestli jsem tak jednoduše chtěla zahodit svůj lidský život – protože mě klidně mohla zabít a já bych jistojistě fungovala jako malá krvelačná bestie dál… ale měla jsem na Isobel zase tak neskutečně obrovský vztek, že musel ven. V kapse mikiny cinkly dvě malé lahvičky o sebe. Sporýš. Dost na to, aby ji na pár minut vyřadil z boje, a dost na to, abych někde cestou splašila kousek dřeva.

Jenže jsem to samozřejmě zase nestihla.

Něčí paže mě v tu chvíli přišpendlily na nejbližší zeď, uvěznil moje tělo pod svým a v té tmě na mě zíraly šedomodré oči. Trochu vyčítavě, trochu pobaveně. Dal mi docela fajn náskok, že mě nechal dojít až sem. Chtěl publikum? Tohle byla rušná ulice i v noci. A on to moc dobře věděl. A přiznávám se, já byla taky trochu zbabělec – šla jsem po ní, abych měla jistotu, že mi nic (a hlavně nikdo) nevpadne do zad.

„Srabíku,“ posměvačně se zazubil.

„Kdybych neznala význam toho slova, znělo by to celkem roztomile,“ nevrle jsem po něm sekla pohledem.

„Ty jsi taky roztomilý strašpytel,“ ušklíbl se. Popadl mě za ruku a vtáhnul do vedlejší ulice, tam mě zase přitiskl na zeď nějaké budovy.

„Jsem opravdu hrozně ráda, že to říkáš,“ zamručela jsem.

Jeho oči mě nepouštěly. Zavrtávaly se do mě a já pomalu zjišťovala, že se v nich topím. Pochopila jsem to ve chvíli, kdy mi pohled sklouzl na jeho dlaň, kterou přede mnou najednou držel roztaženou. A v ní můj náramek.

„Překvápko,“ zasmál se.

Volnými prsty jsem popadla přívěšek a zlobně jsem ho nakopla do holeně. Ani se nehnul! „Nesnáším tě,“ zavrčela jsem na něj.

„Já vím,“ culil se. A pak zvážněl. „Mohla bys mi laskavě říct, co tu děláš takhle pozdě večer?“

„Jdu na skleničku?“ zeptala jsem se.

„Je ti sedmnáct,“ poučil mě.

„Ták…“ pátrala jsem očima za jeho ramenem, „… mám rande?“

„Se mnou?“ odpověděl otázkou.

„Zval si mě někam?“ pokračovala jsem. „Se staříky nerandím,“ odtušila jsem.

„Nejsem zas tak starý. Na upíra,“ povýšeně se usmál.

„Na člověka už jsi slintající bělovlasý pán s chodítkem,“ popíchla jsem ho. „Nebo dávno pod drnem, pokud nemáš extra tuhý kořínek.“

„Takže jsi to byla ty, kdo dneska líbal staříka nebo mrtvolu?“ nenechal se zviklat a pěkně mi to vrátil.

Jenže já se nehodlala vzdát. „Pokud vím, pane Mrtvý, byly to tvoje rty, které si začaly.“

„Najednou se budeme hádat? Nevypadala si, že by ti to nějak vadilo,“ mračil se naoko.

„Řekla jsem, že to umíš. No a?“ vyhrkla jsem.

„Nevím, třeba bych si poslechl rád nějakou další lichotku…“ pokrčil rameny.

„Dej mi pokoj,“ zamumlala jsem. „Zasloužil by sis akorát facku.“

„Facka dopředu znamená, že tě pak můžu líbat?“ zamyslel se. „Stává se z toho pravidlo, nemyslíš?“

„Jaký pravidlo?“ odsekla jsem. „Jsi akorát nechutně povýšený, nafoukaný a lezeš mi na nervy. Tady nikdo o tvojí puse nemluvil. Já o ni nestojím.“

„Nestojíš?“ zklamaně se na mě podíval.

Zajíklo se mi srdce a on to slyšel. Bohužel si to nejspíš vyložil špatně. Jeho zklamaný pohled zmizel. A já se vyděsila. Vzpomněla jsem si totiž na Isobelina slova.

Ta… ta… ta zmije měla zase pravdu.

Je nebezpečný. A pokud se obejde bez krve, bude chtít něco jiného. Tebe, má milá.

Toužila jsem ji zaškrtit. Na místě ji probodnout dřevěným kolíkem a sledovat, jak z ní vyprchává život. Zabít tu předvídavou vědmu… Znala ho dokonale. Znala dokonale i mě. Byla připravená na všechno a všechno jí taky hrálo do karet. Byla jsem jen malá holčička, loutka na provázku a ty ona měla ve svých rukou. Krucinál!

„Věř, že tohle nechceš,“ šeptla jsem a jeho tělo blízko mého mi najednou bylo sakra nepříjemné.

„Mám se přiznat?“ odpovídal otázkou.

„Ne, to teda vážně nemusíš,“ zakroutila jsem odmítavě hlavou.

Jeho dech mi ovál šíji, když sklonil hlavu. Musela mi naskočit husí kůže. „Tvoje krev, Katie,“ šeptal, „přestává být to nejdůležitější.“

Pak jsem ucítila jeho rty. Laskaly moji kůži a mně se zatmělo před očima. „Bože,“ vydechla jsem.

Pokračoval po dolní čelisti směrem k ústům. A potom mě políbil. Cítila jsem jeho ruce na svých bocích, jak se snažily přitáhnout si moje tělo blíž k tomu svému. Chtěla jsem se hrozně moc bránit a zároveň ho nechat pokračovat, až mě to děsilo.

Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla.

Nic.

Paní Štěstěna to vyřešila za mě. Jakmile se na mě Damon víc natiskl, tenké sklo v mé kapse to nevydrželo a prasklo. V tu chvíli měl na boku u té zpropadené kapsy pan Dokonalý svoji dlaň.

Ozval se příval nechutně sprostých nadávek, v ten okamžik stál metr a půl ode mě a zíral na mě žhnoucíma očima plnýma vzteku. Mrskal s popálenou rukou ve vzduchu ve snaze si ji ochladit. „Můžeš mi říct…“ cedil skrz zaťaté zuby, „… proč máš tohle, ksakru, sebou?“

„Šla jsem mučit upíra?“ nadhodila jsem zase otázku, jenže tentokrát byla pravdivá.

Ačkoliv ho pořád nejspíš nesnesitelně bolela ruka - a já děkovala všem svatým, že mi trošku pomohli a můj obličej teď zdobil pobavený úšklebek, snažící se ignorovat ty podivně krásné horké stopy po jeho rtech -, jeho mozek se zřejmě vrátil na pár setin vteřiny do chodu. „Byl to upír, kdo mě zavolal?“ zeptal se.

„Byl to člověk,“ opáčila jsem, „teď leží někde mrtvý.“

„To je to něco, co se tu děje?“ připomněl mi mou poslední větu, než jsem vyrazila z domu.

„Prosila jsem tě, abys to neřešil,“ šeptla jsem. Veškerý vzdor mě přešel. Byl už zatraceně blízko a já byla ztracená sama v sobě.

Kdy tohle praskne?

„Za co?“ naklonil hlavu ke straně a vyzývavě se usmál.

„Řekni si,“ povzdechla jsem si rezignovaně.

„Půjdeš na ten večírek v pátek,“ ušklíbl se, „ať trpíš. Stejně jako my ostatní.“

„Bejvalej kamaráde,“ zamračila jsem se na něj.

„K tvým službám, slečno Skvělá,“ krátce se poklonil.

Patnáctka je tady a jelikož jsem doma jen na otočku, zase se s Vámi musím rozloučit. Šestnáctého se vracím ze zahraničí a pak už bych měla psát jak divá. =)

Moc Vám děkuju za trpělivost, doufám, že se vám tahle kapitola líbila, protože - vím, že to možná bude znít divně, ale mám z ní překvapivě dobrý pocit. =) Děkuju za všechny komentáře, jste zlatíčka. =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 15. kapitola - Jiskření: