OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 7. část

16.03.2018 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1264×

„Ehm, s dovolením… Děkuji.“ Už ani nevím, kolikrát jsem tahle slova pronesla, když jsem se dál a dál prodírala uličkou v Bradavickém expresu. Studenti postávali u jednotlivých kupéček, takže nebylo pořádně možné si prohlédnout, zda-li je vůbec uvnitř nějaké místo volné. Ale vzhledem k tomu zájmu o vnitřní prostor kupé jsem očekávala, že ne. Tedy, asi by se tam flek pro mé pozadí našel, ale nějak jsem netoužila po tom montovat se mezi naprosto cizí lidi, kteří si mě s neskrývanou zvědavostí prohlíželi.

Prošla jsem do dalšího vagonu, snad už třetího. Aspoň že s sebou nemusím vláčet ten těžký kufr a mám jen menší příruční tašku. Doufala jsem, že nyní už budu úspěšnější. Chodba se zdála klidná, ovšem první kupé plné. Druhé víceméně taky. V třetím nějací malí rozjívenci. Ne, děkuji.

„Svačina! Dýňová paštika, Bertíkovy fazolky! Máslový ležák!“ rozhlašovala stará dáma, která se objevila na konci uličky. A nebyla sama. Před sebou tlačila bohatě naložený vozík různých pestrobarevných pochutin. Zdálo se, že jí vše každou chvíli popadá, jak vlak kodrcal po kolejích, ta dáma si však počínala velmi obratně.

Už jsme byly téměř u sebe. Bylo mi jasné, že jestli se nenalepím na dveře jednoho kupé, které naštěstí mělo spuštěné závěsy, a nedám tašku alespoň nad hlavu, dáma s vozíkem se kolem mě neprocpe.

Jenže ani tohle nestačilo. Pochopila jsem, když se vozík zasekl tak nějak… o mé břicho. U Merlina, to jsem tak tlustá?

„Tohle asi nepůjde, děvenko,“ prohlásila dáma s dobrosrdečným úsměvem. Jí to snad přišlo zábavné? „Co kdybyste vlezla do toho kupé…?“ kývla na skleněné dveře za mnou.

Cože?! Vždyť teď nedám ani ruce dolů, jak si asi mám otevřít dveře, ke kterým jsem zády, a jen tak vplout mezi lidi, co chtějí mít očividně soukromí. „No, to jistě…“ začala jsem odsekávat, když tu… Ztratila jsem rovnováhu tak náhle, že jsem naprosto bezvládně padala dozadu. Dveře za mnou se přeci jen otevřely.

Očekávala jsem tvrdý dopad na zem a trapné ticho doprovázené pohledy těch, kteří seděli uvnitř. Místo toho mě zachytily něčí ruce. Dostatečně silné ruce. Jenže pak přišla rána. Ne, já na zem nespadla, ovšem neudržela jsem svou tašku, která mému zachránci akorát spadla na hlavu.

„Au!“ vykřikl on a jeho stisk povolil, takže jsem mu po nohách doklouzala až na zem.

„Tak vidíte, jak se to vyřešilo,“ zasmála se dáma. „Někdo si dá nějakou svačinku, dětičky?“

No, dětičky. Byli to studenti tak v mém věku. Mou hromádku neštěstí hbitě přeskočila rusovlasá dívka s dredy. „Já, já, určitě chci nějaké žabky, fazolky a máslový ležák pro všechny. I pro našeho hosta,“ zařehtala se možná až příliš hlasitě a já šokovaně sledovala, jak se její vlasy mění. Najednou neměla dredy, ani rudou hřívu. Místo toho tu byla záplava sladké růžové.

„Jistě, jistě, hned to bude,“ chystala dáma její objednávku, zatímco dívka si z kapsy vyndala potřebné peníze.

„A co ty, Nelko, dáš si něco?“ otočila se dívka na jinou, která seděla nejspíš u okna, kam jsem na ni neviděla. Tvář rusovlásky byla jemná, až dětská, zuby jako perličky. Oči měla oříškové a velmi živé, což dobře ladilo k její rozesmáté puse.

„Díky, ne, mám ještě z domova salát,“ ozval se hlubší hlas.

„No, jasně, ty listofile,“ zasmála se znovu nyní růžovláska, zatímco mě někdo začal zvedat ze země. Už jsem tam byla rozpláclá docela dlouho.

„Snad jsi neusnula, Růženko,“ oslovil mě chlapecký hlas. Jeho ruce mě rychle otočily čelem k sobě, ani jsem se nestačila bránit. Podívala jsem se do tmavých očí v opálené tváři. Jeho vlasy, stejně tak tmavé jako oči, byly rošťácky rozčepýřené. Byl vyšší, ale to byl kde kdo. A byl urostlý. Mužný. Odtrhla jsem oči. Nechtěla jsem se na něj takto dívat, vůbec ho takto vnímat. Navíc mě stále držel, a to velmi pevně.

„Tak už ji pusť,“ zavrčela Nelka. Ohlédla jsem se po ní. Opravdu seděla u okna. I ona byla vyšší, velmi štíhlá brunetka s trochu přísným výrazem ve tváři, který ještě víc zvýrazňoval její vystouplé lícní kosti. Byla už oblečená v uniformě se znakem jezevce. Tedy Mrzimor.

„Jasně,“ ušklíbl se mladík. „Ale že to byla pecka,“ třel si bolavě čelo, kde měl rudý flek od mé tašky. Ta ležela na sedačce. Rychle jsem po ni chmátla. Snad by se nyní hodila omluva, ale já se omlouvat nehodlala. Nebyla to moje chyba, neudělala jsem to schválně. „No, a já jsem Gabriel,“ podal mi mladík ruku.

„Daphné,“ jeho ruku jsem ignorovala a začala couvat zpět na uličku. Vůbec jsem tu nechtěla být a jen tak se s nimi družit. Nestála jsem o to, chtěla jsem být prostě sama, tak jako vždy. Gabriel se začal smát, když viděl mé počínání, což mě akorát přinutilo, abych se zamračila a přidala do kroku, jenže jsem do někoho vrazila.

Zapomněla jsem, že za mnou byla růžovláska. „Hej, koukej, kam šlapeš!“ vyhrkla vysokým hláskem.

„Promiň,“ hlesla jsem a rychle se kolem ní prosmýkla na chodbu, která se zatím už uvolnila. Dáma s vozíkem své zboží nabízela u dalšího kupé.

„No tak, počkej, mám pro tebe toho ležáka! Kam zdrháš?“ volala za mnou ještě, ale já se neotáčela a rychle spěchala uličkou dál.

„Asi se nás bojí. Nebo je oslněna mou krásou,“ slyšela jsem ještě vychloubačný hlas Gabriela.

„To sotva,“ zakřičela jsem zpátky. Namyšlenec jeden. Pak už jsem se rozběhla a vřítila se do dalšího vagonu.

„Hej, tady jsi!“ doslova na mě vybaflo blonďatý ušisko. Konečně jsem se neocitla v uličce, tedy ano, ale ne s kupéčky, ale rovnou mezi sedadly. Vždy dvojice sedadel proti sobě, tu a tam mezi nimi stoleček, nad hlavami pak místo na menší zavazadla. Všechno to působilo otevřenějším dojmem, což mě ale neuklidňovalo. „Říkal jsem si, kam jsi zmizela. No, to je jedno. Musím tě někomu představit,“ táhl mě Scorpius za ruku mezi sedadly. Všichni už byli oblečeni v hábitech a všichni do jednoho na nich měli znak zeleného hada. Jistě, Scorpiova domovská kolej, Zmijozel.

„Já nevím,“ snažila jsem se něco namítnout.

„Počkej,“ přerušil mě Scorpius hravě, „pokud se dostaneš k nám, budou to tvoji spolužáci.“ S tím se zastavil u téměř poslední čtveřice sedaček, z nichž tři byly obsazené. Dvě dívky a jeden mladík, který se k nám obrátil jako první. Taktéž černovlasý a urostlý. Takoví jsou snad v Bradavicích všichni? Ovšem jeho oči byly modré, chladné jako led.

„Kdopak se má, podle tebe, Scorpie, stát naším spolužákem?“ promluvil onen mladík uhlazeným tónem, ovšem s určitým podtextem znuděnosti.

„Tady Daphné, Daphné Taillefer,“ ukázal na mě Scorpius hrdě, jako bych byla nějaké zvířátko na prodej.

„To stačí, Scorpie,“ zavrčela jsem a otočila jsem se k odchodu.

„Daphné má pravdu,“ vstal mladík zničehonic. To mě zastavilo. „Však ještě uvidíme, kam ji Moudrý klobouk zařadí, do Zmijozelu se nehodí každý.“ Jeho hlas byl plný pýchy. „Ovšem když už jsi ji dovedl, rádi se s ní seznámíme.“ Jako na povel obě dívky ke mně zvedly oči, aby se o mě rázem začaly zajímat. Byl snad ten mladík jejich vůdce?

„Těší mě, Daphné, já jsem William Walker,“ nabídl mi mladík ruku k potřesení, ovšem pak mou dlaň zlehka obrátil hřbetem vzhůru a naznačil políbení. Opět ty vybrané způsoby, jaké se pěstují i na Manoru. „Jsem rád, že ti můžu představit i své spolužačky a výborné studentky, Serenu Harvey,“ ukázal nejprve na zelenookou černovlásku s bronzovou pletí, „a Dianu Leonte,“ přesunul se pak k modrooké blondýnce, která seděla naproti Sereně. Obě dívky se poslušně zvedly a podaly si se mnou ruku. Diana trochu horlivě, Serena s určitou lhostejností.

„Tady jsi, Scorpi,“ ozval se za námi další hlas. Vedle Scorpia se objevil bledý brunet, odhadem stejného věku.

„Albe, to je ona, Daphné,“ nadšeně mě Scorpius zatahal za rukáv. Já ho vážně zabiju! „A to je Albus. Albus Potter.“

Aha.

Naše pohledy se střetly. Díval se na mě rezervovaně, stejně jako já na něho. Jistě o mně s otcem mluvili. Nejspíš dostal stejné varování jako já.

„Hm, těší mě,“ zahučel Albus a pak už popadl Scorpia. „Pojď, čeká na tebe Rose.“ Scorpius lehce zčervenal a nechal se Albusem poslušně odtáhnout. Já se obrátila zpět k zmijozelské trojici.

„Ta jeho známost… Rose Weasleyová,“ pohrdlivě se usmál William. „Moc tomu nedávám, není to pro něj vhodná dívka.“ Překvapeně jsem nazdvihla obočí. Co on o tom ví? A proč se do toho vůbec míchá? „Ale zpět k tobě, Daphné. Posaď se,“ vybídl mě William. Nohy už mě sotva nesly, a tak jsem jeho nabídky využila a usadila se naproti němu, vedle Diany, která se na mě zářivě usmívala a se zájmem si mě prohlížela. Serena naopak zírala z okna a okázale nás ignorovala.

„Takže Taillefer. Jméno tvého dědečka je velmi známé. Je mi líto, co se stalo,“ zatvářil se William velmi zkormouceně. Uměl to hrát dobře. Ale spíš mě překvapilo, jak dobře byl děd v určitých kruzích známý. A příliš se mi to nelíbilo. Jak asi začnu znovu, když historie mé rodiny mě předchází?

Když jsem dál mlčela, Will pokračoval: „Pokud dobře vím, v Krásnohůlkách žádné koleje nemáte, že?“ Jen jsem přikývla. „Nevím, jestli víš, jak to chodí u nás, ale po příjezdu budeš zařazena i s prváky do některé z kolejí. Je to nezvyklé, dlouho se nestalo, že by mezi první ročníky byl i někdo starší. Ale zpět k tématu… Máme tu celkem čtyři koleje. Nevím, jestli…“

„Vím. Nastudovala jsem si to,“ odsekla jsem. Už jsem to nemohla vydržet. Ten jeho poučný tón, snaha zjistit něco víc a získat navrch.

„Jistě, to mně mělo dojít,“ zvedl ruce na svou obranu a blahosklonně se pousmál. „Jedině dobře, štěstí přeje připraveným, že? A co skladba předmětů? Myslíš, že nám budeš stačit?“ To pohrdání z něho doslova odkapávalo.

„Myslím, že bez problémů budu,“ stejně neupřímně jsem se ušklíbla. Nyní jsem trochu lhala, v určitých ohledech budu muset víc zabrat, ale zase tak marná studentka jsem nebyla.

„Už tam budeme,“ ozvala se zničehonic Serena. Měla celkem hluboký hlas na dívku. „Měla by ses převléct, jestli máš do čeho,“ ušklíbla se na mě. Postřehla jsem, jak se Will lehce zamračil, ale Serena ho dál ignorovala, stejně jako já Serenu. Ovšem její připomínka byla užitečná. Rychle jsem proto ze sebe shodila svrchní oblečení a na halenku s džíny jsem přehodila i hábit, zatím bez výšivky. Tu přes noc po zařazení zařídí skřítci, jak mi stačila sdělit švadlena z Příčné.

Zatímco jsem se chystala, William vstal a začal upomínat ostatní, aby si sklidili věci a nachystali se k vystupování. Chvíli jsem ho sledovala, když se ke mně naklonila Diana. „Will je prefekt,“ zašeptala hrdě.

„Aha,“ reagovala jsem lhostejně, ale jí to nejspíš nestačilo.

„To znamená, že má na starosti všechny studenty Zmijozelu a také může navrhovat přidání či ubírání bodů,“ pokračovala v popisu jeho důležité funkce. Pokrčila jsem rameny. Raději jsem dokončovala své úpravy, abych mohla rychle vypadnout.

„A taky je to můj přítel.“ To už jsem nevydržela a překvapeně jsem na Dianu vyvalila oči. Proč mi to, u Merlina, říká? Co mi je do toho? „Takže zapomeň!“ zasyčela výhružně a veškerá sladkost z její tváře ve vteřině zmizela. Pak se ale znovu vzpamatovala. „Doufám, že se ti tu bude líbit, a snad skončíš u nás,“ dodala sladce.

„To snad radši ani ne,“ odsekla jsem. „A Will je ten poslední, o koho bych měla zájem,“ dodala jsem snad až příliš hlasitě. Chtěla jsem rychle vyrazit uličkou směrem k východu. Jenže Will byl blízko. Dost blízko na to, aby náš rozhovor slyšel.

Opíral se ležérně o opěradlo sedačky, zatímco mi nataženou rukou zatarasil cestu. „Ale pročpak? Co se ti na mně, Daphné, tak nelíbí?“ líbivě se na mě usmál. Velmi dobře jsem slyšela, jak Diana za mými zády žárlivě zasyčela.

„Pusť mě,“ strčila jsem do jeho ruky ve snaze vyhnout se odpovědi. Ovšem jeho paže se ani nehnula.

„Nic mi k tomu neřekneš?“ naklonil se ke mně blíž, až jsem cítila jeho studený dech na své tváři.

„Nic si nezačínám s panovačnými blbci, jako jsi ty,“ odsekla jsem a znovu si zkusila cestu prorazit. Opět bezúspěšně.

„Aha, tak to pardon,“ zasmál se Will. „Myslím, že jedině dobře, když u nás neskončíš. Ještě bychom si pokazili pověst. Jméno není všechno, že, Daphné?“

„Jo, to máš pravdu, jméno není vše,“ pevně jsem opětovala jeho pohled.

V tu chvíli vlak prudce zastavil. Nečekali jsme to ani jeden. Naše těla sebou trhla, až jsme do sebe vrazili. William se vzpamatoval rychleji a hned se odtrhl. „Williame!“ vykřikla Diana a hned přicupitala k nám. „Jsi v pořádku?“ starostlivě se ho vyptávala, ale to už jsem nehodlala vnímat. Raději jsem rychle vyběhla ven na nástupiště, kde panovala tma.

Mohla jsem jen doufat, že Moudrý klobouk nemá špatný smysl pro humor a opravdu mě i přes můj původ do Zmijozelu nezařadí.

***

Díky všem, kteří stále čtěte. Budu ráda za váš názor. :)

Vím, že to zase trvalo, ale prostě s prckem není tolik času. 

Tak co, kam asi Moudrý klobouk zařadí Daphné?

Já sama nad touhle otázkou dlouho přemýšlela. :)

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 7. část: