Píše se září 1997. Dva měsíce po velkém stěhování části klanu MacDougalových do USA. Druhé setkání s Bartym. Kým vlastně je a oč usiluje? Enjoy! :)
13.10.2019 (14:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1591×
Bartemius Skrk mladší
Nedalo se říci, že by byl na svou historii pyšný. Zároveň však nelitoval jediné věci, kterou v životě provedl. Byl si vědom skutečnosti, že vše, co udělal, ho dovedlo až sem – do bodu, kdy jej propouštěli z Azkabanu pro dobré chování. Nemohl svou minulost změnit, a vlastně po tom ani netoužil, na rozdíl od patetických, politováníhodných zoufalců všude kolem.
Jen jediná věc mu po nocích nedala spát. Nebylo jí prokletí té hloupé MacDougalovic holky na Příčné, otcovražda, mučení Longbottomových, ale dokonce ani uvěznění Pošuka Moodyho v truhle a ukradení jeho identity. Ne. Žádné z těch zdánlivě neodpustitelných věcí nelitoval.
Jediná věc, kterou by Barty Skrk junior vzal zpátky, kdyby mohl, byla léta mládí, která strávil bezcílným zabíjením lidí – tedy prací pro existenci, která si jeho samotného jako spojence ani v nejmenším nezasloužila.
Voldemort nebyl chytrý, ačkoli si to o sobě rád myslel. Barty dokázal přijít na to, oč mu šlo, ani ne měsíc po tom, co se k němu přidal. Tehdy na černokněžníkův cíl nehleděl nijak kriticky – bránil ho sám před sebou tím, že každý si nutně musí najít důvod k životu. Zatímco pro Bartyho to byly pomsta otci a rebelie proti systému, pro Voldemorta byla důvodem k žití vidina věčného života.
Proč by ne, lidská rasa už byla ochotna vraždit i pro míň.
Jenže s odstupem času prozřel. Vraždění mudlů, které se s Voldemortovou vizí pojilo, nemělo smysl – to byla odpověď na filosofickou otázku, o které uvažoval většinu svého pobytu v Azkabanu. A že toho času nebylo málo! Jen představa samotné tmavé, vlhké, zatuchlé azkabanské kobky si vysloužila Bartyho obvyklou reakci. Špička jeho jazyka podvědomě našla cestu ven z úst a on si jí bleskově přejel po rtech. Projev šílenství – tak onen zlozvyk nazval jeho otec, Bartemius Skrk starší. A syn – blázen odsouzený vlastním otcem k záhubě. Nikdo nemohl Bartyho mentální stav ověřit, jelikož ho otec nikdy nenechal vyšetřit. Případná ostuda přece mohla vysoce postavenému činiteli Ministerstva kouzel zlomit jeho pěstěný, politický vaz.
Nakonec mu vaz zlomil jeho vlastní syn, za kterého se tolik styděl. Boží mlejny. A Barty momentálně neskrýval svůj obrovský, škodolibý zájem o to, co má osud nachystáno pro Voldemorta.
Vyvražďování slabší rasy totiž znamenalo, že kouzelníci definitivně ztratili poslední zbytky tolerance a dospěli do vrcholné fáze roztahovačnosti, kdy nebyli schopni sdílet prostor se slabší rasou, a to ani s vědomím, že jsou ve všech směrech silnější.
Ano, mudlové byli zabedněnější, pomalejší a konzervativnější, ale za to mohl fakt, že neměli přístup k magii, tudíž byl jejich rozhled poněkud omezený. Hlavní problém, podle Bartyho názoru, dokázal pojmenovat jen a pouze starý dobrý Gellert, dobrých šedesát let zpátky. Mezinárodní zákoník o utajení. Jestliže kouzelníci kdy toužili nadobro pokořit „podřadnou“ rasu, jedinou možností bylo prozrazení, respektive využití momentu překvapení.
Pro kouzelníky by nebyl problém mudly zlomit – o tom Barty nepochyboval.
Ale k čemu by to bylo? Vychovali ho k účelnosti a racionalitě. Voldemortovo soustavné, důsledné vyvražďování kouzelníků mudlovského a smíšeného původu však nemělo blízko ani k jednomu. Nu, pokud jste se na věc dívali z úhlu pohledu jeho posluhovačů, pak byste možná nějaké to plus našli. Stálý příjem, dobré společenské postavení… za cenu probdělých nocí na hlídkách, mučení, zabíjení nevinných a nekonečné Voldemortovy buzerace.
Ne, tenhle život nebyl pro něj to pravé ořechové. Jednou ho žil, nevyšlo to. Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Ironie, jak si Herakleitos a Voldemort, ba dokonce i Grindelwald byli podobní. Herakleitos strávil život studiem zápasu coby základu koloběhu věčnosti. Smyslem Voldemortova života byl zápas s křivdami z dětství, zatímco Grindelwald celou věčnost zápasil se systémem, neboť chtěl zaujmout pozornost milovaného.
A přece je nemohl hodit do stejného pytle, už jen proto, že Herakleitos byl mudla.
„Skrku, do prdele, mluvím s tebou!“ odseknul upocený strážný, čímž přilákal Bartyho pozornost. Musel zatnout ruce v pěsti, aby se udržel a nechmátnul po hůlce. Zvláštní, že některé reflexy člověka neopustí ani po čtyřech letech za mřížemi.
„Zamyslel jsem se,“ procedil skrze zaťaté zuby, jako by to něco vysvětlovalo, než očima sjel ke krabici plné svých osobních věcí. Pro ty se vzápětí natáhnul.
„Jó? A cos vymyslel?“ optal se ho opovržlivě strážný, přičemž si krabici přitáhnul blíže, čímž ji dostal z Bartyho dosahu.
Bývalý černokněžník k němu kvapně zdvihnul ostražitý pohled. Zuby nehty se snažil ubránit otravnému reflexu, ale nebyl si jistý, zda se mu to povedlo.
„Počítal jsem, kolik času by mi v průměru zabralo odzbrojit existenci, která byla v duelu naposledy před deseti a více lety a zvykla si na poklidnou práci vydávání osobních věcí vězňům, tu a tam zpestřenou lehkou šikanou,“ odvětil suše.
Strážný se nejprve uchechtnul v domnění, že si z něj bývalý vězeň střílí. Při pohledu na Bartyho smrtelně vážný výraz mu však úsměv zmrznul na tváři.
„Tak to zkus, ty magore,“ zafuněl strážný a začal lovit hůlku. „Věděl jsem, že nejsi to krotký jehňátko, na který sis tu celé ty roky hrál. Běž do prdele s tou hrou na svatouška a dej mi důvod narvat tě zpátky za mříže, kam stejně patříš!“
Tentokrát to byl Barty, kdo měl důvod ke smíchu. Na tváři se mu vyrýsoval ledový úšklebek a on škubnutím strážnému vyrval z rukou krabici se svým jménem.
„Je mi líto, starý brachu.“ Jako první z ní vzal svou oblíbenou, tmavě hnědou, koženou bundu a hodil si ji přes ramena. „Ale tu radost ti nemůžu udělat.“ Další na řadě byly hodinky, pak prsten po otci a další serepetičky. „Svatoušek sice opravdu nejsem, ale mám zdravý rozum. Nenechám se znovu zavřít pro napadení veřejného činitele, i když mizerného.“
Strážný ho celou dobu bedlivě pozoroval, u čehož se potil jako vrata od chlíva a mířil na něj hůlkou, vyčkávaje, co černokněžník ve výslužbě udělá.
Když už se zdálo, že se Barty mlčky vydá k odchodu, strážný bouchnul rukou do stolku před sebou a nervózně vyhrknul: „Hej, vychcanej magore! Tak co bude?!“
Barty pokrčil rameny. „Nic. Ale pozdrav ode mě ženu a syna, až se dostaneš domů.“
Pak už hodil přes rameno tašku s věcmi, zasalutoval a odkráčel. Zaslechl za sebou ještě slova jako „parchant, blázen a vrah“, ale to už vnímal jen zpola.
Zamířil přímo k Yaxleyovým. Corbanovi – svému nejnebezpečnějšímu spojenci – nechal, těsně předtím, než ho zatkli, klíčky od svého bytu v Londýně, protože už toho času tušil, že to Yaxley ve Voldemortově systému dotáhne daleko. Tehdy to Barty sice udělal z jiných, čistě sobeckých důvodů umístěných na druhém břehu ideologické řeky, ovšem jen co Yaxleyho uviděl, uvědomil si, že ho k dnešnímu dni neměl rád stále stejně intenzivně jako tehdy v čtyřiadevadesátém. I přes osobní antipatie k blonďákově osobě však musel Skrk brát v potaz, že to byl právě Corban, kdo – coby provizorní ministr kouzel – stál za jeho propuštěním. Neměl tedy jinou možnost, chtěl-li toho večera složit hlavu do vlastní postele.
„Dobrý den, pane,“ uklonil se mu umouněný skřítek.
„Dobrý,“ odpověděl skoupě. „Tvůj pán mne očekává. Zaveď mě za ním.“
„Jistě, pane. Pojďte dál,“ pípnul tiše skřítek a ustoupil ze dveří. Barty vstoupil do honosné, okázale vyzdobené haly. Třebaže dům Yaxleyových nebyl rozlohou srovnatelný s domem Lestrangeových či Malfoyových, co do stylu se jim rozhodně mohl rovnat, ba dost možná je i předčil.
Skřítek se letmo dotknul jeho dlaně, když se mu pokoušel převzít tašku s věcmi. Bartyho reakce byla poněkud nepřiměřená, to i s použitím sebekritiky. Tasil hůlku a přitisknul ji skřítkovi ke krku. No, dobrá, možná, že léta v Azkabanu neodnesl zas až tak bezbolestně, jak si doposud myslel.
„Co to děláš?“ odseknul, neboť sám sebe moc dobře znal. Schválnost si na něm vždycky pořádně smlsávala, tudíž nebylo složité domyslet si, že Yaxley by do místnosti mohl vejít právě v momentě, kdy by skřítkovi oznamoval, že je vše v pořádku a nic se nestalo. Jenže to si, jako Voldemortův rádoby oddaný služebník, nemohl dovolit. Jestliže se chtěl držet svého partu, nemohl pouze uvažovat jako smrtijed, ale také si tak musel počínat.
Chňapnul skřítka za šaty pod krkem a zdvihnul ho na špičky. Stvoření na něj vytřeštilo bezelstné, čokoládové oči.
„M-Manon se omlouvá! N-neměl v úmyslu pána urazit!“ sípal skřítek, slzy na krajíčku. „O-on jen… jen chtěl vzít pánovi t-tašku, a-aby-“
„Nech si ty výmluvy,“ zpražil ho ostrým tónem. „Chtěl jsi mi tu tašku ukrást, přiznej se.“
„Ale, ale… sním či bdím?“ ozval se zpoza Bartyho zad známý, zvučný hlas. Nemusel se otáčet, aby mu bylo jasné, že se jednalo o pána domu.
A bylo to tady. Kdyby mohl, poplácal by se po rameni za to, jak hezky dokázal předejít Murphyho zákonitostem…
Naneštěstí, Yaxley nebyl jedním z těch hlupáků, kteří za důsledkem nehledali příčinu. Právě naopak – byl všímavý, důvtipný a chytrý. Právě proto byl jedním z mála Voldemortových stoupenců, se kterými si Barty rozuměl, zejména při plánování misí. Z fyzického hlediska mu za ty tři roky přibylo hned několik vrásek, ovšem štíhlý byl stále stejně a oblíbenou černou taktéž nevyměnil za jasnější barvy.
Barty opatrně položil skřítka na zem a mrknul na něj jedním okem, za účelem ulovit svědomí toho nebožáka. Chudák, z téhle jeho šarády vyjde nejhůř.
„Bartemius Skrk mladší se tu pod mou vlastní střechou obořuje na mého skřítka. Je to sen, nebo tě Azkaban přece jenom naučil něčemu dobrému?“
Pomalu se otočil čelem k hostiteli, narovnal se a lehce trhnul rameny. Pro jednou nebránil svému jazyku v typickém, bryskním opuštění jeho úst. Usoudil, že trocha šílenství ještě nikoho nezabila, kor šíleného smrtijeda Yaxleyho typu.
„Ale kdepak, je to ve mně už od narození.“
Yaxley muže před sebou chvíli mlčky sledoval s přimhouřenýma očima. Smrtijedova nedůvěřivá povaha se holt předvedla v celé své kráse. Blonďák, v rámci svých omezených možností, zkoumal, zda mu může i po takové době věřit. Nemohl, ale Barty dělal všechno pro to, aby si myslel, že ano.
Yaxleymu se nakonec na tváři vyrýsoval dost široký úsměv a on k Bartymu natáhnul ruku.
„Vítej zpět, příteli,“ pronesl blonďák hurónsky, a dokonce se uvolil volnou dlaní stisknout Bartyho předloktí. „Temný pán je z tvého návratu nadšen.“
„Po Azkabanu se vykládá, že je z tebe teď ministr kouzel, Corbane,“ nadhodil poté, co před něj Yaxley položil sklenku skotské. Na moment se mu zdálo, že v blonďákových očích probleskla jiskra čirého šílenství. Naštěstí jen na krátkou chvíli, než vodnaté oči sklopil zpět ke své skleničce. „Co je na tom pravdy?“
„Nu, vyvrátit to nemůžu, ale celá pravda to taky není,“ prohodil naoko skromně blonďák, než zvednul svou sklenici v decentním přípitku. „Má agenda se pohybuje v limitech záležitostí vedoucího odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Úřad ministra kouzel byl zrušen, a tak jsem přebral jeho pravomoci. Ne však titul.“
Aha. Takže drby nejsou drby – Yaxley je neoficiálně ministrem, ale vzbudilo by nedůvěru plebejců, kdyby jím byl i oficiálně, proto na jmenovací listině nestojí jeho jméno. Typicky yaxleyovská úvaha – tichá, přesná, efektivní. A další typicky yaxleyovská úvaha – má o tom vědět co nejméně lidí.
„No, ať už jsi teď čímkoli, v ovládání politické hatmatilky ses polepšil, o tom žádná,“ ušklíbnul se Skrk, přičemž upil ze své sklenky. „Každopádně, vděčím ti za to, že jsem venku, což je pro mě momentálně prioritní. Jak ti tu službu můžu oplatit?“
Yaxley se uchechtnul a mávnul odmítavě rukou. „Ale prosím tě, to nestojí za řeč. Manýry mi nedovolí tě o cokoli žádat.“
Barty zavrtěl hlavou. Jeho vize byla jasná – zalíbit se Yaxleymu, který ho dostane k těm nejdůležitějším informacím ze samého nitra pavučiny. Lépe už na tom byl, co do informovanosti, snad jen Voldemortův věrný ocásek Snape.
„Trvám na tom, Corbane,“ stál si za svým. „Je-li něco, co mohu zařídit, sem s tím. Za ta léta, co se známe, víš, že nemám strach ze špinavé práce.“
Yaxley zmlknul, u čehož přemýšlel. Bartyho neklidná mysl mezitím přišla minimálně s desítkou možných variant toho, s čím by Yaxley mohl potřebovat pomoct. Vražda. Mnohonásobná vražda. Zahlazení stop, mučení, podpalování, ovlivnění svědků Imperiem… a to byl teprve brainstorming. Pro ani jednoho z nich by to nebylo nic nového.
„Vlastně… je tu jedna taková nepříjemnost.“ Starší z mužů uhnul pohledem a přitáhl si sklenku ke rtům. Několik chvil bylo ticho, než sklenici odložil zpět na stůl. Z jeho nervózních pohybů Barty odvodil, že mu nebylo příjemné o tom mluvit. „V posledních týdnech máme problém. Někomu se daří eliminovat řady nás, stoupenců Temného pána. Každý týden ve středu přibude nová mrtvola.“
No, to nečekal…
„Fénixův řád?“ nadhodil zamyšleně.
Yaxley záporně zakroutil hlavou. „Temný pán se domnívá, že ano. Já však jeho názor nesdílím. Byl jsem u posledních dvou mrtvol a je to zatraceně delikátní práce. Řád je příliš měkký. Nemají na systematické vraždění žaludek. Navíc, po celé Británii máme skupiny lapků. I kdyby vraždili oni, neměli by čas hrát si s oběťmi.“
„Kolik lidí už zabil?“
„Čtyři,“ odpověděl mu okamžitě. „Drew a Irma Selwynovi, Baristan Urquhart. Nejhůř to odnesla těhotná Nora Lestrange. Zabil ji v sídle Lestrangeový, ve vaně plné vody a vyříznul jí z těla plod. Nikdy jsem neviděl Lestrange na kolenou, až do teď. Rabastan řval jak děcko, když ji spatřil.“
„Hm, taková krvavá lázeň.“ Barty se, při té představě, zamračil. „Kdo z bystrozorů na tom dělá?“
Yaxley si položil předloktí na stůl, Barty si tak všimnul ohyzdných jizev na jeho rukách. Ty mohly znamenat hned dvě věci; buďto si Corban koupil kočku, nebo si na něm svou daň vybíraly Voldemortovy mise.
„To je právě ten problém. Nebude se ti to líbit,“ oznámil mu blonďák věcně. „Jde o mladou bystrozorku. Před dvěma měsíci jsem ji já sám provedl zkouškami, a víš, že nikomu nedám nic zadarmo. Ona je ale skutečnou perlou mezi uhlíky, v porovnání s ostatními neschopnými darmošlapy a úplatnými budižkničemu.“
Barty pozdvihnul obočí. Bylo mu jasné, kam konverzace směřuje a měl sto chutí se Yaxleyho zeptat, jestli dotyčnou vychvaluje jenom proto, že s ní spí.
„Když je tak skvělá, proč je vrah ještě na svobodě?“
Corban pokrčil rameny a zabubnoval konečky prstů o desku stolu. „Začala před dvěma měsíci, má minimum zkušeností. Navíc, není jednou z nás – právě naopak, stojí při Řádu, ale daří se jí to skrývat. Pochop, Barty, potřebuju na tom případu někoho tvého formátu. Loajálního Voldemortova přívržence… takového, jehož jméno zacpe pusu i vyhrožujícímu Lestrangeovi.“
Pochopitelně, chladný pragmatismus. Skrk se zašklebil, avšak nemělo smysl předstírat nezájem. Tohle pro něj byla šance jak se dostat k Řádu. Copak mohl jinak, než ji lapnout za pačesy?
„Jak se jmenuje? Znám ji?“
„Ano, až moc dobře. Dostals ji na nemocniční lůžko,“ Yaxley se ďábelsky zašklebil.
Skrk nesouvisle zachrčel, než se chopil své sklenky a hodil do sebe zbytek jejího obsahu na ex. Yaxley ho v Azkabanu navštívil všehovšudy jednou, těsně po tom, co ho zatkli. Ne že by si Barty stěžoval – i tak mu věnoval přesně o jednu návštěvu více než kdokoli jiný. Aktuálně ale šlo o to, že mu brunet, v nějaké slabé chvilce, řekl pravdu o zakletí té hloupé MacDougalovic holky na Příčné, čehož teď hluboce zalitoval.
„Pro Merlina, to snad ne,“ zaúpěl. Tolik let se mu dařilo utéct svému svědomí. Teď mu ale osud (nebo spíše Corban) násilím podsouval pod nos dávnou historii.
„Ber to čistě jako protislužbu mé osobě,“ nadhodil Yaxley lehkým tónem. „Věř, že v tom není nic osobního, příteli.“
„Jistě že ne, jak by mohlo,“ zahučel Barty ironicky, jelikož si o Yaxleyho kuplířství myslel svoje. „Poslyš, vážně tam pro mě nemáš nějakou alternativu? Genocidu nebo výslech s mučením v hlavní roli? S radostí udělám cokoli. Jen po mně, při nebesích, nechtěj, ať pracuju s Morag MacDougalovou.“
Yaxley se ještě tajemně uculil, než se natáhnul pro flašku a nalil druhou rundu. Užíval si to, to mohl říct s jistotou.
„Bohužel, tak zní moje nabídka. Ber, nebo nech být, Bartemie.“
Z hrdla se mladšímu z mužů vydralo další frustrované zachrčení.
„Bydlí v Edinburghu, v bytě na hlavní třídě,“ pokračoval blonďák. „Chceš-li, dám ti její adresu. Jen ji nevyděs! Jako její šéf si nemůžu dovolit o ni přijít.“
Když starší z mužů skončil s naléváním, mladší se okamžitě natáhnul pro sklenku. „Neboj. Budu gentleman.“
Následující díl »
Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek The Sinnerman: Prolog:
Tak jsme se dočkali těším se na celou povídku
Čtivé to bylo, hezky to plynulo a do děje pěkně uvedlo. Upřímně se musím přiznat, že Bartyho mám prostě zafixovaného jako naprostého záporáka, silně negativní postavu, takže pro mě bude těžké na něj ještě nějakou chvíli nahlížet tak, jak jsi ho popsala ty. Ale vzhledem k tvému spisovatelskému umu, který mě už v Knocking dokázal o lecčems přesvědčit, se nebojím a hodlám přistupovat k povídce s otevřenou myslí. Bude zajímavé sledovat, co sis pro nás připravila - přece jen teď už jsme mimo hlavní kánon, což mi nevadí. Pokud se věci odehrávají logicky, nemám nic proti. Morag se samozřejmě taky nemůžu dočkat, protože jestli bude jen z poloviny boží jako její mladší sestra, máme se rozhodně na co těšit.
To vypadá moc zajímavě Těším se, až víc poznáme Morag
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!