OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola sedmnáctá

09.01.2020 (19:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1096×

Jak to tehdy vlastně bylo

Martha s Elizabeth svorně zalapaly po dechu, Julianovi zas spadla brada. V jeho safírových očích Morag snad poprvé v životě spatřila něco jiného než led. S pootevřenými ústy, vyrýsovanými lícními kostmi a ve tvářích bledší než obvykle se snažil vstřebat informaci, kterou právě nabyl. Přála si, aby tu v tu chvíli mohl být Barty, protože by se mohl kochat pohledem na muže, který dovedl k šílenství jeho sestru.

„Cos to řekla?“ zavrčel jediný muž v místnosti.

„Že jsi vrah,“ zopakovala klidně. Nehodlala jim na první dobrou vykváknout, že Thea byla živá (a o dost méně zdravá). Jen ať se užírají. „Zavraždil jsi matku svého syna proto, že provozovala temnou magii… jako bys ty byl nějaký rytíř spravedlnosti a dobra!“

„To je lež!“ vyhrkla Martha, přičemž k Morag natáhla ruku. Chtěla ji chytit za paži, ale její dcera se od ní odtáhla. „Morag, prosím tě, mlč! To, co říkáš, není ani zdaleka vše, co se tehdy stalo!“

„A jak to můžeš vědět, hm? Mělas s tím co dočinění?“ Nejmladší žena v místnosti čekala, dokud matka nějak nezareaguje. Martha nebyla schopna čelit Moražinu pronikavému pohledu, proto uhnula očima. To si MacDougalová mladší zcela správně vyložila jako přiznání viny, v důsledku čehož se nevesele usmála. „Uvědomuješ si, že to z tebe dělá spolupachatele?! Měla bych tě zatknout… vás oba!“

„Jen klid,“ ozvala se do té doby zarytě mlčící Elizabeth. „Předpokládám, že to, co o onom nešťastném incidentu víš, Morag, vychází z tvrzení bratra mé zesnulé snachy. Pracuješ s ním, že ano?“

Morag semkla čelisti. „Jo, ale Barty s tím nemá nic spo-“

„Bylo by tedy dobré,“ Elizabeth ji nenechala domluvit, „abys znala – vedle pohledu Bartyho Skrka – také pohled naší rodiny. Nemyslíš?“

„Ne, matko!“ bránil se Julian. „Mlčte, nikdo už neřekne ani slovo! O tom, co se tehdy stalo, není v oficiálních záznamech ani zmínka. Ať už se v tom bude rýpat sebevíc, nenajde zhola nic.“

„Páni, ty seš neskutečnej hajzl!“ vyhrkla Morag. „Jak se na sebe můžeš vůbec podívat do zrcadla? Jak to, že večer klidně usínáš? Vysvětli mi to, protože já to nechápu! Nechápu, jak můžeš žít s vědomím, že jsi Thea připravil o matku!“

„Morag!“ promluvila Elizabeth, čímž vnučce skočila do řeči. Při tom koncem své hole bouchla do země, v důsledku čehož se ozval tupý, hlasitý zvuk. Ten přilákal pozornost všech přítomných. Z lady Nottové sálal respekt, to jí vnučka musela nechat.

„Martho, Juliane, nechte nás o samotě,“ pronesla jasným, rozhodným tónem.

Martha smířeně těkla očima z matky na dceru, přikývla a zvedla se k odchodu. Morag nevěděla proč, ale měla pocit, že její matka jako jediná už od samého začátku této konverzace stála při ní. Za což by jí bývala byla vděčná, kdyby ji nepodezírala ze spoluúčasti na trestném činu.

„Juliane, slyšel jsi. Pojď, půjdeme,“ prohodila Martha tiše směrem ke svému bratrovi.

„Ne!“ zasyčel muž. Vyzdvihl se na nohy a přešel ke křeslu své matky. A pak udělal něco, co bylo absolutně proti zvyklostem Nottovic klanu. Snížil se před jejím křeslem, vzal Elizabeth za ruku a přitisknul si ji ke rtům.

„Máti, prosím…“ vydechnul sotva slyšitelně, proto musela Morag špicovat uši, aby vůbec ta dvě slova zachytila. „Nech to na mně. Vypořádám se s tím, řeknu jí, jak to tehdy bylo. To přece chceš, ne?“

Elizabeth se zhluboka nadechla. Tohle bylo očividně moc i na ni. V očích se jí zaleskly slzy, když sevřela ruku svého syna ve svých dlaních. Morag úplně nechápala, co se to tu – před jejíma očima – dělo, neboť takto Nottovy vážně ještě neznala. Upřímné, srdečné, trpící… kde byli ti původní a co s nimi tihle udělali?

„Ne, Juliane, musím to být já,“ vydechla Elizabeth. „Držela jsem to v sobě sedmnáct let. Stačí, že jsem s tím břemenem musela žít, nechci s ním i umřít.“

„A-ale ona na tebe… na nás nic nemá! Když jí nic neřekneš, nebude moci nic udělat. Nevzdávej to, vždyť… vydrželi jsme to takovou dobu!“ stál si tvrdohlavě za svým.

Bylo krajně nezvyklé vidět ho v takovém stavu… bezradného a upřímného. Jako by to ani nebyl ten obávaný Nott - Voldemortův věrný.

Elizabeth se smířeně vědoucně pousmála a zakroutila hlavou.

„Už jsem řekla. Martho, vezmi svého bratra ven, prosím,“ oslovila svou dceru a nechala větu nedokončenou. Martha ho chytila za paži a znovu ho vyzvala k odchodu.

Tentokrát spolupracoval. Sice se netvářil o nic méně tragicky, ale zvládnul – s častým otáčením na matku – se dopracovat až ke dveřím.

V těch se ještě naposledy otočil. Jeho vražedný pohled pro změnu ulpěl na Morag a on na ni rozezleně ukázal.

„Doufám, že jsi spokojená!“ 

Nic na to neřekla. Co taky mohla říct? Byl zlomený, nebo k tomu měl proklatě blízko. Když odcházeli, ještě chvíli za nimi koukala.

„Odpusť mu, je horká hlava,“ nadnesla Elizabeth lehkým tónem.

„Který z nich?“

„Hm, vlastně oba,“ přiznala do jisté míry pobaveně Elizabeth. „Měla jsem sice na mysli Juliana, ale ani tvoje matka není žádný kliďas. Nejhorší to s nimi bylo v pubertě… Merline, ani na tu dobu nechci vzpomínat. Nebylo to fér, byli v přesile. Můj muž, tvůj děd Oswald – budiž mu zem lehká – říkával, že kdybychom našim dětem uložili na spoření jediný galeon za každou jimi vyvolanou potyčku s Nebelvíry, byli by z nich miliardáři. Zdáli se být nevychovatelní.“

Morag se nezmohla na úsměv. Tuhle sdílnou stránku Elizabeth Nottové ještě nezažila, tudíž netušila co dělat. S babičkou Maime se o dětství svého otce a jeho sestry bavila často a ráda, ovšem s Elizabeth…

Už jenom pointa té konverzace jí připadala naprosto absurdní. To, co tu tvrdila o svých potomcích, si Morag nedokázala spojit s realitou. Snad proto, že by je to v jejích vlastních očích sesadilo z podstavce se štítkem roboti.

„No vidíš, a teď jsou, kým jsou.“ Nebyl to, z Moražiny strany, plnohodnotný kompliment. Vlastně to vůbec nemyslela jako chválu. Ovšem Elizabeth si to tak přesto vyložila.   

„Ach ano, povedli se,“ vydechla se slzami v očích. Bystrozorka se musela kousnout do jazyka, aby jí neodporovala. „Jsem na ně pyšná stejně, jako by na ně byl pyšný jejich otec. Nezklamali nás.“

„Hm…“

„Morag, vím, že ti ta slova nic neřeknou – my dvě spolu nemáme v podstatě žádný vztah, ale… já ti je přesto řeknu. Věřím ve vás,“ prohlásila upřímně. „I když nesouhlasím s některými výchovnými postupy vašich rodičů, z tebe, Isobel i Theodora se kupodivu vyklubali chytří lidé. Nezahoďte to. Buď své sestře a Theodorovi vzorem. Přidejte se společně k Temnému pánovi. Nebudete na tom ztrátní.“

„Nikdy,“ vyhláskovala Morag. 

„Tak alespoň přestaň otevřeně nesouhlasit s jeho postupy.“ Elizabeth se nenechala odradit. „Podívej se na svou matku. Ta to tímto způsobem dělá od doby, kdy opustila tvého otce a daří se jí skvěle! Pro svá vnoučata chci totéž!“  

„Tak dost!“ utnula ji bystrozorka. „Dala jsem ti možnost mi vysvětlit, jak to tehdy bylo. A ty se mě tu místo toho snažíš přesvědčit, ať se dám k Voldemortovi! Přestaň s tím! To nikdy - NIKDY - neudělám, chápeš?!" 

„Nu, jak myslíš. Dělej si, co chceš, je to tvůj život. Ale až bude odpor Temným pánem poražen, rod Nottů se tě zřekne,“ zahučela Elizabeth mrzutě. 

„Jo, takže žádná novinka,“ ušklíbla se bruneta.

Elizabeth její poznámku ignorovala. Konečně přešla k věci: „Co přesně o té mrzuté události chceš vědět?"

„Jak se k tomu, co se Thee stalo, stavíš?“ 

„Tak, jak se může vrah stavět k činu, který spáchal, drahoušku,“ dramaticky se odmlčela. Mladší z žen na ni překvapeně zamrkala. „Přijímám plnou zodpovědnost, neboť jsem to byla já, kdo Theodoru donutil ke spáchání sebevraždy, nikoli Julian či snad Martha. Nikdo jiný s tím nemá nic společného.“

Moražina obočí vystřelila snad až do nebes. Nebyla hloupá – došlo jí, že nebude samo sebou, že se Elizabeth rozhodla o vraždě They promluvit. Taky ale předpokládala, že se – jako správná Nottová – bude snažit z jakékoli viny vykroutit. Čekala od této své babičky kde co – že bude hrát na city, nazve zločin promlčeným, nebo se ji bude snažit uplatit. S přiznáním viny v plném rozsahu ale rozhodně nepočítala.

„S-sebevraždy?“ To bylo jediné, na co se po delší chvíli mlčení zmohla.

„Ano, donutila jsem ji skočit z mostu,“ přiznala Elizabeth děsivě klidným tónem.

„Kdy se to stalo?“

„Ach, to ti řeknu úplně přesně.“ Lady Nottová se narovnala. „Dvacátého února 1981, přesně měsíc po Theově narození.“

To datum Morag velmi dobře znala. Theo své narozeniny jen výjimečně slavil jinde než u MacDougalových, když byli dětmi. S Isou je od sebe dělilo jen pár dnů, proto se jejich narozeniny obvykle slavily naráz.

„A motiv? Proč…“ zlomil se jí hlas, „proč jsi ji přinutila se zabít?“

Elizabeth si ztrýzněně povzdechla. Morag v důsledku toho zaváhala. Opravdu se cítila provinile? Litovala toho, co udělala? Jestli ano, tak proč ten klidný tón? Byl zástěrkou pro to, co opravdu cítila? Byla zmatená, a to tak, že velmi.

„Skrk náhodou nelhal, když ti řekl, že Theodora používala temnou magii.“ Zdvihla dlaň a promnula si čelo. „Do Theova narození mě to nezajímalo, ale pak…“ odmlčela se. „Začala jsem se o něj bát. Snažila jsem se ho co nejčastěji brát na vycházky, na hřiště, do domů sester mého muže… zkrátka kamkoli, jen aby nebyl doma. Rituály, které prováděla, byly velmi nebezpečné. Několikrát hrozilo, že vybuchne celý dům. V jednom roce jsme s Julianem, tvými rodiči a Maime museli pětkrát hasit rozsáhlý požár. Vždy se rozšířil ze skladu lektvarů, kde je i laboratoř. Ani nepočítám, kolikrát jsme Theodoru křísili poté, co nezvládla nějaký rituál.“

Morag zavřela oči a odmítavě zakroutila hlavou. Na tváři se jí objevil bolestný škleb.

„Thea ale s myšlenkou temné magie nepřišla,“ bránila ji Morag. „Kamarádila s Bellatrix Lestrangeovou… to ona ji k tomu přivedla. Tak proč jste jí dovolili se s ní scházet? Proč jste jí to prostě nezakázali?“

„Chtěla jsem!“ zaštkala Elizabeth. Morag sledovala, jak jí z očí stékaly slzy. Pravé, nefalšované produkty smutku. „Ale Oswald mi to zakázal.“

„Aha, takže jste jí k jednomu z těch rituálů nastrčili Thea a pak jste ji jakože přistihli, jak přímo ohrožuje Theovo zdraví,“ mluvila tiše a bez emocí. Pokoušela se napodobit tón, který tak ráda používala žena před ní. Doufala, že z něj Elizabeth přinejmenším přeběhne mráz po zádech.

„Neměli jsme jinou možnost, Morag,“ pronesla naléhavě. „Používala temnou magii v domě, v němž byl i její syn! Nechtěli jsme… nemohli jsme dále riskovat!“

„Riskovat? Vzali jste jí její jediné dítě, sakra!“ Brunetu zaplavila vlna úzkosti, kterou nedokázala zpracovat. V tom, co její prarodiče Thee udělali, cítila zradu, bolest a další věci, jimiž opovrhovala. Sama dělala všechno pro to, aby je nepáchala na druhých. Něco takového by totiž před svým Kantovským svědomím jen těžko obhájila. Stejně jako před ním nedokázala obhájit jednání své vlastní krve.

Z očí se jí začaly řinout slzy. Jediný, na koho v tu chvíli myslela, byl Theo. Milovala ho jako svého bratra a věděla, jak moc mu maminka v různých fázích života chyběla. Kdyby jen věděl, jak moc on scházel Theodoře…

„Holčičko,“ špitla Elizabeth a natáhla se před sebe, aby Morag chytila za ruku. Ta ovšem ucukla.

„Nesahej na mě!“ vyjekla a vyhoupla se na nohy. Elizabeth na ni hleděla s rozšířenýma očima. „Uvědomuješ si, že jste to byli VY, kdo ji dohnal k šílenství?! Tohle je snad nějaký zatraceně zlý sen… moje vlastní krev! Nejdřív ji Julian nechával doma samotnou a pak jste jí ještě vzali Thea. Byla nemocná, proto jste se jí pak zbavili jako nějaké onuce, viď? Už jste prostě nevěděli co s ní!“

Elizabeth neodpověděla, jen dále tiše ronila slzy. Morag trhla hlavou a koukla z okna, aby se na ženu před sebou nemusela dívat. Rukou si u toho frustrovaně vjela do vlasů. Na tohle vážně neměla.

Jedna věc byla vyšetřovat vraždy, které spáchala Skrkova šílená sestra. Toto byl ale případ úplně jiný – takový, který se jí bezprostředně týkal.

„Udělali jsme, co jsme museli.“ Elizabeth si okraji malíčků začala otírat oči. Morag jí z jedné strany chtěla zabránit v návratu k apatickému normálu. Na druhou stranu nutně toužila po návratu nějaké jistoty. „Theo byl v ohrožení a Barty Skrk starší by nikdy neuznal, že je jeho dcera šílená. Na rozvod by nikdy nepřistoupil.“

„Aha… jo, to je nejlepší, no, hodit to na nebožtíka,“ zasténala Morag, schovávajíc tvář do dlaní. Její babička usilovně přehlížela skutečnost, že za Theino šílenství mohla hlavně ona, její muž a její syn (a z části taky Bellatrix Lestrangeová, ale tu jít zatknout neplánovala, neboť by to nejspíš bylo poslední zatčení, které by před svou smrtí provedla). „Barty mi řekl, že jste ji v den vraždy shodili z mostu. Je to pravda?“

„Ne,“ odmítla to rázně Nottová. „Jak už jsem řekla, z toho mostu skočila sama. Vím to, stála jsem nanejvýš tři čtvrtě metru od ní, když se to stalo. Nevěříš-li mi, jsem ochotná to odpřísáhnout pod vlivem Veritasera.“

Morag zprudka vdechla. Její poznámku o Veritaseru se rozhodla ignorovat. „Byl u toho ještě někdo?“

Elizabeth mlčela. Morag se prudce otočila zpět čelem k babičce, aby zjistila, co se dělo. Výraz ve tváři Nottové jí řekl vše potřebné.

„Elizabeth,“ oslovila ji ostře. „Kdo další tam byl?“

A tedy koho budu moct zavřít jako spoluviníka?

„Julian?“ začala Morag střílet od boku, „máma? Oswald? Někdo z MacDougalových? Tak kdo?!“

„Drew Selwyn, kterého jsem požádala o pomoc při hledání Theodory v lese, do něhož mi utekla. Louis Scabior, protože byl jediným známým, který byl ochotný – za úplatu – používat zakázané kletby. A Baristan Urquhart… ten byl Oswaldovým přítelem. Pomohl nám s právní stránkou odnětí Thea z její péče,“ odmlčela se. Morag už myslela, že jmenuje poslední zavražděnou (Noru Lestrange), ale zdálo se, že Elizabeth skončila.

Tak proto jsou mrtví… Všechny ty řeči o tom, že si to zasloužili – odtud to všechno. Ozubená kolečka zapadla přesně tam, kam měla…

„Co měla s Theou společného Nora Lestrange?“

Elizabeth si roztřesenou rukou promnula bledý obličej. „Za svobodna se jmenovala Rowle, je vnučkou příznivce Pána zla, Thorfinna Rowlea. V osmdesátém prvním jí bylo sedmnáct, pomáhala mi s hlídáním Thea. Přivydělávala si tak, aniž by o tom věděla její rodina.“

„Udělala jí něco, za co by se Thea mohla chtít mstít?“

Lady Nottové se na tváři znovu rozmohl ten provinilý, už do značné míry unavený výraz. Semkla rty a přikývla. „Ten večer, kdy jsme jí vzali Thea, ho Theodora nechtěla dát z ruky. Vyhrožovala nám, že když se přiblížíme, zabije nás. A tak jsem pro něj poslala Noru. Přikázala jsem jí, ať se Thea dotkne, až to bude jen trochu možné, a přemístí se s ním do sídla MacDougalových.“

No, zlé zprávy evidentně chodily ne po dvojicích, ale po desítkách…

„Z praktického hlediska, Nora byla tou, kdo Theodoře vzal jejího syna,“ dodala ještě Elizabeth informaci, již si Morag dokázala domyslet.

A naráz i Theina předposlední vražda začala dávat smysl. Odvděčila se jí stejným způsobem, jakým jí Nora ublížila – nevybíravě jí vzala její dítě. Jen s tím rozdílem, že Noře to její, nenarozené, výjimečně brutálním způsobem vyřízla z břicha.

S tou představou si Morag připomněla, že dítě Lestrangeové ještě stále mohlo být na živu. Vymrštila se tedy na nohy. Trochu se jí zatočila hlava, zřejmě z vydýchaného vzduchu v místnosti, anebo z tíhy nově nabytých informací.

Její cíl se jí každopádně jevil jasněji než jasně.

„Počkej, Morag,“ ozvala se lady Nottová, rovněž se hrabajíc na nohy. Tázaná nereagovala, jen si dále razila cestu ke dveřím.

„Morag! Vím o těch vraždách, které vyšetřuješ,“ prohlásila Elizabeth. „Vrahem musí být Barty Skrk. Nevím, jak se dostal k informacím o vraždě Theodory, ale jestli je má, je to on. Mstí se nám za to, co se Theodoře stalo. Nestačí mu, že tě – jako mou vnučku – proklel tehdy na Příčné. Miláčku, já… říkám to proto, abys ho mohla zatknout, a to co nejdříve.“

Morag zatnula ruce v pěsti. Už jenom to, že Elizabeth věděla o vraždách, bylo alarmující. Yaxley si dával setsakramentského bacha, aby se žádná z informací těch případů nedostala na povrch. Na druhou stranu, Elizabeth rozhodně nebyla normálním civilem. Zástrčky teď měla – díky svému zesnulému manželovi, Smrtijedovi Oswaldu Nottovi – skoro všude.

Prudce se otočila a zamířila na ženu hůlkou. Netušila, co ji to popadlo – obvykle nebyla agresivní. Tentokrát toho na ni ale prostě bylo moc. Nespala už více než čtyřiadvacet hodin a tak – už jenom proto – byla poněkud mimo.

„Jak se opovažuješ mi říkat, co mám dělat? Po tom všem! Ty, která můžeš být ráda, že tě na místě nezatknu!“ ucedila rozezleně. „Nechci tě už nikdy vidět, rozumíš? Nikoho z téhle prokleté, šílené famílie! Shnijte si tu, vy ctihodní členové téhle zpropadené, čistokrevné rodiny! Já s vámi ale nechci mít nic společného!“

S tím se otočila a oddupala pryč.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola sedmnáctá: