The Sinnerman: Kapitola první • OurStories.cz ~ naše povídky

Barty se po šesti letech setkává se svou obětí. Jaké pocity v něm setkání vyvolá? Dokážou se ti dva snést, nebo dojde na souboj? Příjemné počtení. :)

19.10.2019 (20:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1261×

Tak se zase setkáváme

„Budete si přát ještě něco, pane?“ zeptala se ho nesměle oplácaná blondýnka – servírka v podniku, do něhož, na Yaxleyho popud, zavítal zhruba dva dny poté, co ho propustili z vězení. Malinká, útulná kavárna na okraji centra mudlovského Londýna. Tři stoly, pět druhů kávy, sedm druhů čajů, dva brigádníci. A navrch – pravidelně sem docházel objekt jeho zájmu.

Zkontroloval hodinky. Ještě měl tři minuty.

„Ano. Dal bych si…“ začal zkoumat menu a prsty zabubnoval o desku stolu. Pak se zahleděl na čišnici, která se ošila a okamžitě uhnula pohledem. Barty očima zabrousil ke jmenovce na její košili. „Vlastně, rád tu volbu nechám na vás, Sofie.“

Uchechtla se. Mohl ale říct, že ji ve skutečnosti nijak zvláště nepobavil. Zřejmě už na podobné narážky na své jméno v souvislosti s americkou klasickou literaturou byla zvyklá a předstírala pobavení jen proto, že si uvědomovala základní regule vztahu číšník zákazník. „No, není to teda přímo otázka záchrany jednoho ze dvou dětí, ale máme skvělé karamelové frappé.“

„Tak tedy jednou karamelové frappé,“ zdvihnul koutky úst do hraného, drobného úsměvu a odložil jednostranné menu zpět na stůl. Ne že by tušil, co si vlastně objednává.

Stačilo to. Pracující mudlové ve většině nebyli fanoušky dlouhých, oduševnělých konverzací, kor když měli v popisu práce usmívat se a být zdvořilí. Dívka přikývla, udělala si na lísteček poznámku o jeho objednávce a odkráčela k baru.

Tři minuty sletěly jako voda. V jednu hodinu a pět minut se do kavárny vřítila drobná tmavovláska. Venku muselo začít pršet od doby, kdy zahučel do kavárny on, neboť byla oděna do jasně žlutého pršipláště s kapucí, na jehož povrchu se leskly kapky vody. Barty by se vsadil, že se jí za opaskem upnutých, světlých džínů skvělo zneviditelněné pouzdro s hůlkou. Okamžitě po vstupu do kavárny si rozepnula kabát a sundala kapuci, aby měla co nejsnazší přístup k hůlce, kdyby to bylo třeba, a aby získala přehled. Bystrozoři už prostě byli praktičtí – to se jim, jako jedna z mála pozitivních vlastností, muselo nechat.

Bylo mu jasné, že se nerozhlédla po osazenstvu kavárny jen proto, že nepředpokládala, že by tu mohla spatřit kohokoli známého. To ho dovedlo zpět k Yaxleyho slovům o nedostatku zkušeností MacDougalové a on musel uznat, že na tom něco bylo.

Na druhou stranu pochopil, co na ní provizorní ministr viděl. Když došlo na ženy, Yaxley byl vždycky povrchní. Stačilo mu, aby byla dívka mladá, tmavovlasá a sportovní typ, přičemž MacDougalová měla všechno z výše zmíněného.

Stále byla drobná, s nikterak výraznými ženskými křivkami. Modro-bílo-červený svetr obepínal pod pršipláštěm její trup a dával na odiv ploché břicho a nevelká prsa. V džínech by zas vyniklo její jistě hezky tvarované pozadí, kdyby na sobě neměla pršiplášť, který ho, bez kouska citu či estetického cítění, schovával před zraky publika. Vlnité, kaštanové vlasy zastřižené do módního mikáda, lemovaly její hranatý obličej. To jediné se na ní – od doby, kdy ji spatřil naposledy – změnilo.

Došel k závěru, že postavou byla, na jeho vkus, až příliš podobná své matce, Martě Nottové. A pravděpodobně nejen postavou…

Jestli MacDougalová spala se svým šéfem – a Barty předpokládal, že ano, protože jinak by pro ni Yaxley neměl slabost – byla celá Marta. Ono taky, jablko nepadá daleko od stromu, že jo.

Nevědomky si špičkou jazyka bleskově navlhčil rty.

„Ahoj, Michaele,“ donesl se k němu poměrně melodický hlas jediné zákaznice.

„Jé, č-čau, Morag, máš se?“ odpověděl jí dredatý brigádník s nervózním úsměvem na tváři. Barty si všimnul, že rovněž začal vyluzovat podivné, trhavé pohyby a do tváří se mu vhrnula růž.

„Ale jo, ujde to. Díky za optání,“ odpověděla mu s milým úsměvem a Barty se přistihnul, že najednou vnímá pozitivně skutečnost, že byla kavárna tak malá. Jinak by totiž nezaznamenal její úsměv, což by byla škoda, neboť i on – cynik a nejčastěji i přehnaný kritik – musel uznat, že měl něco do sebe. „Jak se daří tobě?“

„T-taky fajn,“ zakoktal mladík a rychle uhnul pohledem. „Víš, já… t-totiž, mám lístky na Jackie Brownovou – to je ten novej film od Tarantina – tak mě napadlo, jestli bys-“

„Hej, Michaele, kdo to přišel? Je to Morg? Morg, jestli jsi to ty, ahoj!“ ozvalo se zakřičení kdesi ze zadních prostor kavárny, kam Skrk nebyl schopen dohlédnout, a utnulo tak chlapcovu patetickou, nedokončenou pozvánku na rande. „Dej mi pět sekund, dodělám to tu a vrhnu se na tvý presso!“

„Dobře, díky, zlato!“ zakřičela recipročně do nedohledna MacDougalová. Pak vyložila dlaně na pult a jala se otevírat poklop, pod nímž se schovávala hromádka domácích sušenek. „Ehm, promiň, Michaele, co jsi říkal?“

Čekal, že mladík zopakuje svou nabídku, když už se ho na to MacDougalová explicitně zeptala, jenže se nestalo. Mávnul nad tím rukou a pokračoval v hloupém civění. Přitom by stačila čtyři slova, a kdyby ani to ne, pak jediná kapka lektvaru lásky a…

Ne, dost. Neměl čas zabývat se náhodným, zoufalým mudlou bez sebevědomí.

Jeho jazyk se přihlásil o pozornost, na což si Barty pročistil hrdlo, za účelem přilákat k sobě její pozornost.

„Pozval vás do kina,“ zahučel brunet rádoby ledabyle. Nezvednul k MacDougalové pohled, dokud si nebyl jistý, že na něm ulpěly její oči. „Naneštěstí je smolař a přerušilo ho Sofiino zvolání.“

Výrazy, které se vyměnily v její tváři poté, co si uvědomila, s kým má tu čest, by zavdaly na lepší Hitchcockův horor. Zbledla, zezelenala, naprázdno polkla, ale rukou okamžitě odhrnula bundu tak, aby dala najevo, že má s sebou hůlku.

„T-ty…?!“ zasyčela skrze zaťaté zuby.

Bartymu zacukalo v koutcích. To, čeho se tak bála – tedy vytáhnout hůlku a poslat obsluhu do limbu (nebo hůř) – by mu nezabralo ani dvě sekundy. Pak by měli skutečný klid ke konverzaci. Bylo to zatraceně lákavé a tedy i nehorázně frustrující. Nesměl ji vyděsit – tak zněly Yaxleyho instrukce. A vůbec, vyděsit… směšná volba slov, vzhledem k situaci. MacDougalová byla bystrozorkou, měla být na děsivé zvyklá a všechno takové i vítat jako zdroj stálého přijmu.

Nakonec přece jen líně zdvihnul dlaně na znamení smíru.

„Opatrně, slečno MacDougalová,“ ozval se tak trochu varovně a neubránil se zlozvyku s jazykem. „Nejsme tu sami.“

Zprudka se nadechla a semkla čelisti, přitom z něj nespouštěla oči.

„Morg?“ ozval se váhavě ten divný mudla. Barty k němu na rozdíl od čarodějky střelil očima, jen aby se setkal s jeho nedůvěřivým pohledem. Její oči neopouštěly Skrka mladšího. „Vy se znáte?“

„Ano.“

„Ne,“ zřekli se.

„J-jestli tě pán obtěžuje, tak-“

„Confundo,“ špitnul Barty ke své hůlce, než Michael stihnul dokončit myšlenku. „Silencio,“ dodal ještě, na posichrování.

„Prokrista, Michaele!“ vyhrkla bystrozorka poplašeně, přičemž vyndala hůlku a vrhla se za pult. Chlapec prováděl nesouvislé pohyby, to, jak se zmateně otáčel kolem své osy pod vlivem matoucího kouzla. Chytla ho za ramena, snad aby ho uklidnila, či ujistila o své přítomnosti.

„Neboj, jsem tady. To nic, za chvíli bude dobře,“ začala Michaela utěšovat, zatímco Bartyho přes rameno zpražila vražedným pohledem. „Za tohle půjdeš do vězení!“

V tu chvíli mu bylo jasné, že zvolil ke schůzce s ní to správné místo. Takhle na veřejnosti před zraky dvou mudlů si nemohla dovolit na něj zaútočit, i když by tak jistě ráda učinila. Mnohem lepší než Yaxleyho nápad překvapit ji doma.

„Vidím, že jsme přeskočili fázi úvodních zdvořilostí a přecházíme rovnou k planým výhružkám,“ prohodil jízlivě. „V tom případě ti zkazím radost. Z vězení mě dneska pustili a zpátky se v nejbližší době nechystám.“

Přísahal by, že zaskřípala zubama. „Co po mně jako chceš?“

Bývalý smrtijed se netrpělivě předklonil ve své židli. „Nic víc než pět minut tvého času. Promluvme si.“

„Ha, to je novinka! Od zaklínání náctiletých čarodějek na Příčné, vraždění a mučení ses posunul k mluvení. Gratuluju, máš teď o krok blíž k normálnímu člověku!“ Nedala si říct – byla krajně ironická a očima ho stále, pomalu, bolestivě zabíjela. Pak sevřela svou hůlku v levé dlani, otočila se čelem k Michaelov a už už se měla k máchnutí jeho směrem.

„Fin-“

„Nedělej to,“ nadrzo jí skočil do formule, jež měla ukončit jeho předešlá zaklínadla.

„Dej mi jediný důvod, ty hajzle,“ procedila skrze zaťaté zuby. Naštěstí mluvila tiše, takže ji Sofie v zadní místnosti nemohla slyšet.

Byl za to rád. Stejně jako MacDougalová ani Skrk nepotřeboval, aby Sofie ztropila scénu.

„Vím o vraždách, na kterých pracuješ a chci ti s těmi případy pomoct,“ oznámil jí nízko položeným tónem. „A vím, že jsi ve slepé uličce. Zemřela těhotná žena, Yaxley na tebe kvůli tomu tlačí a ty se ze všech sil snažíš neobětovat své práci úplně všechno.“

Semkla čelisti a nosem prudce vdechla. „Ty mě jako teď sleduješ? Nestačí ti, žes mě připravil o šest let života?!“

„Sebestředná,“ utrousil na její účet, nakloniv přemýšlivě hlavu na stranu. Měla chuť mu dát přes ústa za to, že si ji prohlížel jako vlk před obědem norka po obědě. „Nemělo by mě to překvapovat. Koneckonců jsi dcerou svých rodičů. Tady ale nejde o tebe ani o mě, ale o existenci jediného odboje,“ informoval ji naléhavě. Napůl čekal, že ho pošle do háje a on že tak bude muset použít tvrdší donucovací prostředky. Naštěstí na to nedošlo. Dokázala se ovládnout, třebaže se neskrývaně podivila skutečnosti, že zrovna on vyslovil slovo „odboj“, kor v takovém kontextu. „Ty hledáš skutečného vraha, ale Voldemort už si svého viníka našel. Podle něj je jím Řád.“

Arogantně si odfrkla. „Takže ty – smrtijed jak poleno, prohnilej skrz naskrz – se mi tu snažíš nakukat, že se bojíš o existenci odboje, jo? Spadl jsi z višně hlavou napřed, že si myslíš, že ti tuhle story zbaštím?“

„Ták, už se to nese!“ doneslo se k nim ze zadní místnosti Sofiino entusiastické zvolání. Oba kouzelníci oním směrem téměř souběžně střelili pohledem.

Morag pak poplašeně trhla hlavou Bartyho směrem. Chtěla brigádnici neutralizovat stejně, jako to Barty udělal s Michaelem, jelikož si smrtijed tématem vražd dokázal získat její pozornost. Jenže morální zábrany jí říkaly, že tudy cesta nevede.

Barty ji v onom dilematu sice chtěl nechat vykoupat, ovšem neměl dostatek času. Bylo už bezmála čtvrt na dvě a on měl za necelých deset minut schůzi smrtijedů. Proto zvolil nejrychlejší možnost.

Stačilo jediné vertikální máchnutí hůlkou v nikterak silných, neverbálních Mdlobách a Sofie se sesunula k zemi hned vedle Michaela. MacDougalová byla pohotová – včas levitačním kouzlem zachytila šálky s kávou, které servírka upustila, jen co ji zasáhlo Bartyho kouzlo.

Nechala je dolevitovat až na barový pult, na který je s ostentativním třísknutím položila.

„Tak zaprvé, je mi úplně šumák, čí tlačenka na ministerstvu jsi, a říkám ti, že se radši propadnu do horoucích pekel, než abych s tebou pracovala, Skrku,“ prohlásila s ledovým klidem. Nevzpomínal si, do jaké koleje ji v Bradavicích zařadili, soudě z umírněnosti jejích reakcí však sázel na Zmijozel.

„Zadruhé, právě jsi použil magii na dva nic netušící, neškodné mudly, tudíž je tvou povinností jim alespoň vymazat paměť, a to i podle Břichnáčovy Nové ústavy. Nemluvě o tom, že správně bych tě za tohle měla zavřít. A zatřetí,“ odmlčela se, přešla k pultu, o který se opřela dlaněmi, a lehce se předklonila. Tak, že měl Barty najednou nutkání podrobit zkoumání její vyzývavý dekolt. Na mikromoment se tedy nechal unést pěkným výhledem.

MacDougalová – jako správná žena zákona – však jeho nepozornosti okamžitě využila. Pokrčila ruku v lokti a kvapně mu přitiskla hrot své hůlky ke straně krku. Byli od sebe maximálně půl metru a on z jejího výrazu poznal, že myslí, že ho dostala.

Čeho si ale nevšimla, byla skutečnost, že i on zdvihnul svou hůlku. Aktuálně jí ji tisknul ke straně trupu, těsně pod prsy. V důsledku toho k inkriminovanému místu sklopila pohled a nespokojeně se zamračila.

Barty srovnal na 2:2. To byl pro něj jednoznačně důvod k sebestřednému zašklebení, stejně jako k typickému zlozvyku.

„Nevím, co máš za lubem, ty zatracenej parchante, ale dám si na tebe bacha,“ zasyčela mu výhružně do tváře. Všiml si, že v jejích očích zažehnul jakýsi živý plamen, a kdyby mu nevyhrožovala, řekl by si, že to mezi nimi zajiskřilo. „Až uděláš chybu, budu tím, kdo tě za pačesy odvleče zpátky do vězení.“

Očima ji vyzval k akci jiné než planému vyhrožování, zatímco on sám se předklonil tak, aby mohl mluvit co nejtišeji. Skoro jí šeptal do ucha.

„V tom případě se načekáš.“ Pak prudkým pohybem schoval svou hůlku zpět do pouzdra za opaskem, jakmile usoudil, že už toho napětí bylo dost. „Já totiž nedělám chyby.“

„Jasně,“ vydechla ironicky. „Proto jsi tři roky hnil v Azkabanu.“

„Výjimka potvrzující pravidlo,“ zareagoval pohotově.

MacDougalová se ovšem ke schování své hůlky neměla, a tak zdvihnul pravou dlaň a pomalu se konečky prstů dotknul jejího magického kousku dřeva u svého krku, za účelem ho vlastnoručně odtlačit. Vzápětí toho zalitoval, neboť jím překvapivě projel dost silný, elektrický výboj.

Bolestně zasyčel a o krok od ní ustoupil. „Jau! U vševědoucí Kirké!“

To Morag se z hrdla, v důsledku jeho ne velmi mužné reakce, vydral temný smích plný zadostiučinění.

„Houby Kirké! Karma se tomu říká,“ prohodila realisticky, u čehož (konečně) schovala hůlku. Barty se na ni za tu poznámku náležitě zašklebil. „A připrav se, že za to, cos mi udělal, s tebou bude až do smrti pořádně vyjebávat.“

Barty z kavárničky vyšel po necelých deseti minutách. S MacDougalovou nedošli k žádnému smysluplnému závěru, jelikož nebyli schopni vymotat se z kruhu ironie a urážení. A tak usoudil, že nemělo smysl zdržovat se tam déle než doposud. Byl si téměř stoprocentně jistý, že si bystrozorka udělá výlet za svým šéfem a bude hrubě nesouhlasit s jeho rozhodnutím udělat z Bartyho jejího vyšetřovacího partnera.

Jenom doufal, že v tu chvíli nebude poblíž.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter