OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola osmnáctá

22.01.2020 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1085×

Když se nedaří, co se dařit má 

Přeháněla. Nedokázala by (ani obrazně) mlčky přihlížet, jak je jejím příbuzným ubližováno. Ano – tahle část rodiny sice stála za houby, ale pořád to byla rodina… Tu si člověk nevybíral, prostě se do ní narodil a musel se se vším chtě nechtě poprat dle svého nejlepšího vědomí.

Rychlým tempem kráčela chodbou v přízemí vily Nottů. U toho si dlaněmi utírala tváře mokré od slz. Už necítila smutek, tedy minimálně ne v tak palčivé formě. Nyní se jí myslí honila jen jediná myšlenka, jíž bylo dítě Nory Lestrangeové.

Už byla skoro u hlavních dveří, když se k ní donesl hlas její matky: „Zlato, počkej chvíli.“

Zastavila se, hlasitě vydechla v poněkud pubertálním stylu a rezignovaně zaklonila hlavu. Rozmáchla rukama, přičemž se otočila o devadesát stupňů.

„Nech si ty eufemismy, máti. Co si přeješ?“ otázala se netrpělivě.

Martha se zatvářila, jako by jí právě alespoň bodla dýku do srdce. Přesto se zastavila ani ne deset centimetrů před svou dcerou a zdvihla ruce, aby se jí dotkla. Tentokrát Morag neměla kam utéct. „Mám o tebe starost. Myslím, že na sebe nakládáš příliš mnoho povinností. Při Morganě, vždyť se na sebe podívej! Máš propadlé tváře, kruhy pod očima a jsi hrozně bledá. Zkolabuješ, jestli nepolevíš.“ S tím se Martha dotkla Moražiných tváří, a tak se Morag prohnula v zádech, aby unikla matčinu doteku. 

„Ujišťuju tě, že moje životospráva je ve špičkovém stavu. Sice nejím jenom bio, ale i tak je mi fajn.“ Když o tom mluvila, zakručelo jí v břiše. To Marthu přimělo pozdvihnout obočí. Už se nadechovala, že něco řekne nebo doporučí. Morag na její rady ale nebyla zvědavá.

„Teď, když už všechno víš, mě omluv. Musím jít hledat zapomenuté, možná ještě žijící miminko,“ oznámila a jala se matku obejít. Martha jí to ovšem nedovolila.

„Morag, prosím tě, zastav se,“ zaúpěla starší z žen. „My dvě si musíme promluvit. Viděla jsem tě na Blythině seznamu hostů. Budeš dnes večer u Yaxleyových?“

„Možná,“ zamumlala neurčitě.

„Skvělé, takže se tam uvidíme,“ prohlásila Martha. „Nezapomeň se hezky obléct, Blythe zvolila formální dresscode. Kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najdeš.“  

„Najednou,“ zamumlala si pod vousy a chystala se konečně překonat vzdálenost mezi sebou a dveřmi.

„Buď opatrná!“ uslyšela ještě, než za sebou definitivně přibouchla dveře toho domu hrůzy.

***

„Aretho… Aretho!“ zvolala, jen co se dostala domů. Také se rychle nahrnula ke skříni v obýváku, z níž vytáhla šedivou deku, jen pro případ, že by malého Lestrange (nebo malou Lestrangeovou) přece jen našly živého (živou).

Čistě teoreticky to bylo možné. Nora zemřela ve středu a dnes byla neděle. Barty řekl, že Theodora bydlela u nějaké své kamarádky v Cambridge, z čehož vyplývalo, že se mohla o miminko postarat. Na druhou stranu, Bartyho sestra byla blázen, tudíž nemohla počítat ani s tím, že by ho zvládla bezpečně dopravit tam, kde bydlela. 

„U Merlinových vousů, co je?!“ zavolala Aretha nerudně ze svého pokoje. MacDougalová se tedy, i s přikrývkou, odebrala směrem, z něhož přišel Arethin hlas. Krátce zaťukala a – bez vyzvání – vstoupila. Nebylo na tom nic neobvyklého, provozovaly to obě, jen u Morag byla větší pravděpodobnost, že Arethu přistihne in flagranti.  

„Čau, něco bych po-“

Výjev, který před sebou uviděla, jí vyrazil dech. Aretha stála u pravé strany postele jen ve spodním prádle a snažila se nasoukat do županu. Na tom by nebylo nic zas až tak podivného. Aretha doma zásadně nenosila kalhoty a obyčejně se po bytě ráda promenádovala jen ve spodním prádle, popřípadě v pyžamu.

MacDougalovou ale daleko více zaujala protější strana postele. Stál u ní muž, který se úpěnlivě snažil zapnout si kalhoty. Byl vysoký, štíhlý, měl na sobě upnuté, černé džíny. Morag se už už chystala k obdivnému zahvízdání, k příležitosti zjištění, že ten muž vypadal dost dobře. Jenže vtom ho poznala.  

„Ou…“ vydechla, načež se v ní vzedmula vlna rozličných pocitů. Zaplavilo ji to jako tsunami.

Barty. Polonahý. V Aretině pokoji, u Aretiny postele. Vlasy? Rozcuchané, trčící do všech stran.

Zabolelo ji na hrudi. Začala se cítit divně, především nemístně a trapně. Vnímala, jak ji opouští její pěstěné ovládání a nahrazuje ho zklamání. Přitom netušila proč. S Bartym přece byli jen… čím vlastně? Přáteli? Spolupracovníky? Parťáky? Byli dobrý tým, i když se zpočátku snažili namluvit si něco jiného. A byli vůbec ještě parťáky po té habaďůře, kterou na ni ušil? Nezasloužila si to a začínala jí s ním docházet trpělivost.

Pořád tu ale byla bariéra minulosti, která jí úspěšně bránila vnímat ho tak, jak ho vnímala Aretha. Jeden by mohl namítat, že brala jejich společnou historii a zcela vědomě ji využívala jako rukojmí, aby si Bartyho nemusela připustit k tělu a vyhnula se tak zlomenému srdci, které by na 100 % přišlo, kdyby tak učinila.

„Ehm, Bartyho už znáš,“ prohlásila Aretha, která byla rudá snad až za ušima. „Mohla bys… no, však víš… prosím?“

„Hm?“ Napřed na spolubydlící nechápavě zamrkala, než si znovu přehrála její nedokončenou větu o tom, aby se zdekovala. Nechtělo se jí – Barty byl prostě hezký chlap a nebylo tedy divu, že se na jeho polonahou formu zatraceně dobře dívalo. 

„Morg, běž!“ ozvala se plavovláska o dost důrazněji. Tím brunetu smetla ze zasněných vln.

„J-jo, jasně… sorry,“ zahuhlala, než vycouvala ze dveří. Zavřela za sebou a na moment – opravdu maličký a pro pointu absolutně nepodstatný moment – se o dveře opřela zády. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a vydechla.

Nelíbilo se jí, že byli spolu. Nemělo to tak být! Aretha byla milenkou Yaxleyho, sakra. Copak jí nestačil jeden vlivný, čistokrevný boháč? Když si včera ráno dala ten stupidní výstup, při němž v podstatě své spolubydlící řekla, že kalorie nabyté konzumací koblihy lehce shodí u sexu s Bartym, nevezme to jako povzbuzení k akci.  

A Barty ji zklamal. Myslela, že ji chtěl – jeho pohledy, jeho chování, to všechno tomu nasvědčovalo. Teď to ale zahodil.

Z myšlenek ji vytrhnul až zvuk cvaknutí kliky. Uskočila ode dveří a rozběhla se ke vchodu. Ne, žádného z těch dvou nechtěla v následujících hodinách ani vidět. Kéž by je mohla dát na svůj blacklist, jenže ani to nebylo možné. Aretha byla pořád její jediná kamarádka a Barty… měl pořád tajemství, o kterém věděla jen Morag.

Uslyšela, jak na ni oba svorně zavolali, jenže ona je ignorovala. V předsíni popadla bundu, zabouchla za sebou a spěchala pryč, aby se mohla co nejrychleji přemístit.

Doufala, že ji chladný vzduch dokáže probrat.

***

Když zazvonila u Lestrangeových, otevřel jí skřítek.

„Zdravím, můžu dál?“ otázala se ho a on na ni překvapeně zamrkal.

„J-jistě, slečno.“ Ustoupil z rámu dveří, proto vstoupila. Rozepnula si kabát, který si stáhla z ramen. Skřítek jí okamžitě nabídnul, že jí kabát odebere. „Zdrží se slečna delší dobu?“

„Ještě nevím. Je doma tvůj pán?“ přešla rovnou k věci.

„Ano,“ oznámil jí stručně. „Má pro něj Coco dojít?“

Morag se zhluboka nadechla, než přikývla. „To bys byl zlatý. Děkuji.“

Skřítek se hluboce uklonil, než luskl prsty a zmizel. Za moment se na schodech zjevil pán domu, v celé své temné kráse. Oděn byl do černého trika s dlouhým rukávem a tmavě rudé, semišové vesty, z níž, v oblasti klopy, vyčuhoval černý kapesník. Nakrátko střižené, havraní vlasy daly vyniknout tvrdým rysům jeho obličeje a odstávajícím, lehce zašpičatělým uším. Světlýma očima se zaměřil na Morag. Při pohledu na ni mu ovšem sebestředný úsměv zmrznul na tváři.

„To snad ne!“ zaburácel a zbytek schodů do přízemí seběhnul. „Vy?! Jak se opovažujete vstoupit do mého domu, po všem, co jste způsobila?!“

Eh… tušila, že narážel na Bartyho výstup, kdy šel Morag hledat k Lestrangeovým, třebaže byla celé odpoledne v archivu, kde procházela důkazy o vraždě Selwynových.

„Pane Lestrangei, vyslechněte mě,“ začala, u čehož zdvihla ruce na znamení smíru. „Prosím vás, slibuju, že neukradu ani dvě minuty vašeho drahocenného času.“

„NE!“ zařval jako smyslů zbavený. Ani náhodou jí nepřipomínal toho chladného, rezervovaného Rabastana z prvního výslechu. „Vypadněte… ihned, nebo za sebe neručím!“

Jo, no… to nebyla reálná možnost.

Musela jednat, a to rychle. Tasila hůlku. Neplánovala ji použít – stejně by to nemělo smysl. Rabastan byl starší než ona, navíc Smrtijed z povolání. Bez pochybností by ji v magii trumfnul.

Hleděla mu přímo do očí a on se zarazil. Nečekal, že by se mohla uchýlit k něčemu tak drastickému - přeci jen, pořád byla zpola Nottová. Pojila je čistá krev.  

„Nechte mě vám říct, co mám na srdci, a pak půjdu."

Rabastan stisknul čelisti, stejně jako dlaně v pěsti. Zaskřípal zubama a Morag chvíli myslela, že ji vážně na místě zavraždí. 

„Máš na to přesně dvě minuty," oznámil jí nekompromisně. 

„Víc času to stejně nezabere," opáčila suše. „Mám důvod si myslet, že vaše dcera nebo syn je ještě naživu,“ vysolila tiše, přičemž na Rabastanovi pozorovala okamžitý efekt svých slov.

Spadla mu brada a rozšířily se mu oči. Nepředpokládala, že by své reakce uměl ovládat, čehož plánovala využít. 

„C-cos to řekla?“ zalapal po dechu.

„Slyšel jste," zopakovala arogantně. „Obraz vaší příbuzné, Lety, vypověděl, že viděl vraha vaší ženy vejít, ale neviděl ho vycházet. Tělíčko toho malého se na místě činu taky nenašlo.“

Rabastan povážlivě zblednul a srdce se mu rozbušilo. To, co mu tu ta nána říkala, přece nemohla být pravda.

„Ne, to… není možné.“ Přešel k nedalekému gauči a chytil se okraje.

„Proč by nebylo? Zamyslete se nad tím, dává to smysl,“ vyzvala ho měkce.

„Nežije… ona je…“ Rabastan k ní poprvé vzhlédnul. Ztěžka polknul. „Viděl jsem to. Rodokmen mého rodu jasně říká, že je po smrti!“

Rodokmen. Aha… no, na ten vážně nemyslela.

Morag z hrdla vyšel tichý sten, s čímž rezignovaně svěsila ramena. V mysli si nadávala za to, že ji to nenapadlo dříve. Na rodokmen se měla podívat jako první. Mohla si ušetřit cestu a dramatický výstup s majitelem domu. Který na ni, mimochodem, byl oprávněně namíchnutý.

„Sakra. Rodokmen. To mě nenapadlo. Promiňte, pane Lestrangei. J-já…“ odmlčela se, aby dala dohromady nějakou tu větu na svou obranu, „nenapadlo mě, že by něco takového-"

Sama se zarazila v řeči, neboť sledovala další dechberoucí změnu Rabastanovy tváře. Tentokrát zrudnul a rovnou chmátnul pro hůlku.

„A to ti mám věřit?!“ řval jako smyslů zbavený. „Máš mě za blázna? Poslal tě Yaxley! Dal ti za úkol mě zostudit v mém vlastním domě!"

„Ne!“ ohradila se ostře, přičemž intuitivně couvla. Chopila se svého magického proutku. „Nikdo mě neposlal, byl jenom můj nápad sem přijít. Je mi to moc líto, udělala jsem chybu,“ pípla přidušeně. „Ale myslela jsem to dobře!“

„Tak tys to myslela dobře…“ zopakoval jízlivě.

Zaujal bojové postavení, hůlkou mířil přímo na ni. Nepochybovala, že se chystal seslat nějakou útočnou kletbu, proto se přichystala k obraně. 

Naštěstí stihla vytvořit štít proti jeho Reductu. Tlaková vlna sice byla silná, ale povedlo se jí mu odolat. Rabastan se ovšem nevzdával. Metal na ni jednu kletbu za druhou, tak rychle, že nestíhala tvořit štíty.

„Tak dost! Nechte toho, sakra! Napadáte veřejného činitele!" zařvala, když se jen o pár centimetrů vyhnula nějaké hnusné temné kletbě, kterou dost možná ani neznala.

Její zvolání se samozřejmě neshledalo s výsledkem, a tak se rozhodla pro jediné možné řešení. Ústup.

Začala couvat ke dveřím. Rabastan ovšem její plán odhalil a pokusil se jí v něm zabránit. Rozptýlil ji tím, že na ni shodil knihovnu a ona se musela hodně otáčet, aby ji několika kouzly uvedla zpět do původního stavu. Před dveře pak hodlal posunout konferenční stolek, který plánoval začarovat tak, aby se nedal odstranit. To se mu ovšem tak úplně nepovedlo, neboť Morag byla s knihovnou hotová rychleji než on se stolkem. V půli cesty ho překvapila Mdlobami, jež bez problémů odrazil, nicméně otřásl se pod náporem vzteku z frustrace.

„Crucio!“ zaječel a Morag na něj vytřeštila oči. Uskočila stranou, ale netušila, zda to stihne, ani jaké ten pohyb bude mít následky. Půlkou těla plnou parou vrazila do Rabastanova neprokletého stolku, čímž ho odtlačila. Praštila se do ruky, která ji začala bolet, a ztratila rovnováhu, takže se musela stolku chytit, aby se neskácela k zemi. 

Zasyčela bolestí. Srdce jí bušilo jako splašené, dýchala ztěžka a nepravidelně. Když jí Lestrange přikázal: „Zvedni se, ty náno," snažila se v hlavě připravit plán, jak se odsud co nejrychleji dostat. Výhodou bylo, že se nacházela sotva dva kroky ode dveří. Nevýhodou zas to, že jakmile vyběhne na pozemky, bude Rabastanovi vydána na pospas. 

Vzpomněla si na Bartyho, respektive na jeho a Theinu habaďůru s útěkem neútěkem, a rozhodla se ve vteřině. 

Rabastan čekal, co udělá. Zřejmě jí chtěl „gentlemansky" dát přednost, neboť počítal, že bude chtít útočit. A taky že ano. 

„Impedimenta!" houkla, načež se vrhla ke dveřím. Otevřela je a vyběhla ven. Rychle je za sebou zabouchla a zamkla. Slyšela za sebou Rabastanovy výhružky a řvaní. Bylo jasné, že se za ní vyřítí na pozemky sídla.

Přesně to potřebovala. Místo, aby se snažila dostat dost daleko od sídla, aby se mohla přemístit, držela se u stěny domu. Obešla ho a skryla se za roh. Doufala, že Rabastan nebude ve svém hledání její osoby důsledný. Řídil se svým vztekem, v což věřila a doufala, že na pozemcích už částečně vychladne. 

Nespletla se. Rabastan sice vyběhnul na pozemky (což Morag sledovala zpovzdálí), ale nikterak důsledně ji nehledal. Nadával a klel, ale s jejím zdánlivým útěkem se smířil vcelku rychle. Očividně mu stačilo, že tímto výstupem získal páku na Yaxleyho.

Morag poděkovala všem svatým za své štěstí, a jakmile Rabastanovy nadávky utichly za dveřmi sídla Lestrangeů, řítila se pryč přes část pozemků za domem. Jakmile to bylo jen trochu možné, přemístila se. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola osmnáctá: