OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola jedenáctá

09.12.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 999×

Muž ochranitel

Zbytek dne MacDougalová strávila v archivu. Prohlížela si fotky z místa činu a úpěnlivě v nich hledala něco, co napoprvé přehlédla, neboť se jí takový postup s návratem k Lestrangeovým osvědčil. Nedokázala říct, kolik tu strávila času. V určitém bodě si rozsvítila lampičku, jelikož se za okny setmělo a ona zhola nic neviděla.

Když se těsně u ní znenadání ozval pichlavý hlas přísné archivářky, leknutím div nenadskočila. Zvedla k obrýlené ženě bolavé, uslzené oči a zamžourala na její bledou tvář.

„Vy jste slečna MacDougalová, předpokládám,“ oznámila jí archivářka mdlým tónem, v důsledku čehož Morag přikývla. „Máte se urychleně dostavit do kanceláře pana ministra.“

S tím se žena otočila na podpatku a odkráčela chodbou směrem k východu z archivu. Morag se odrazila od nohy stolu, načež na kolečkové židli sjela do uličky mezi skříněmi s dokumenty. Chtěla se ujistit, že odcházející žena neměla místo zad dřevěnou desku. Brzy se jí ale ztratila ve tmě, proto se sebrala, sbalila dokumenty a odešla.

Tiše zaťukala na Yaxleyho pootevřené dveře.

„Dobrý večer, pane,“ promluvila směrem k nadřízenému. „Přál jste si se mnou mluvit?“

„Ano, Morag. Vezměte místo,“ prohodil seriózně.

Zavřela za sebou a odebrala se ke křeslu, na které ukázal. Jelikož měla všechna křesla v Corbanově kanceláři vysoké opěrky, Morag dostala šanci zaznamenat člověka sedícího v křesle hned vedle toho jejího až poté, co se usadila. Nebyl jím nikdo jiný než Barty.

Okamžitě se jí rozbušilo srdce. Těžko si zvykala na skutečnost, že její tělo mělo tendenci na něj reagovat dříve než její mysl. Probodnul ji pohledem svých hnědých očí dávno předtím, než dosedla. Cítila to, proto sebou nervózně zašila, třebaže se snažila mu nevěnovat pozornost. Ještě pořád měla v živé paměti jejich ranní hádku.

„Pořád nechápu, proč tady musím být, Corbane,“ ozval se Skrk otráveně.

Yaxley ho okamžitě zpražil: „Protože jsi mě s sebou – na základě nepodloženého obvinění z únosu tady Morag – dotáhnul k Lestrangeovým, čímž jsi znemožnil jak mne samotného, tak celou instituci ministerstva kouzel! Tím nejmenším, co můžeš udělat, je, že si vyslechneš, co mám na srdci, Bartemie!“

„M-moment!“ vyhrkla Morag, vykloníc se ze svého křesla tak, aby na Bartyho mohla vyvalit oči. „Tys obvinil Lestrangeovy z toho, že mě unesli? Proboha proč?!“   

Barty bezradně rozhodil rukama. „Aretha říkala, že ses dneska vůbec neukázala na Ministerstvu. Já tě viděl naposledy ráno, kdy jsi naštvaná odkráčela z márnice, v ruce složku Nory Lestrangeové. Tak mě prostě napadlo, žes – ve své obvyklé drzosti – narazila na Rabastana a ten tě… no, zkrátka uzemnil!“

Odfrkla si a protočila očima. „Aha, a ty – princ v blyštivé zbroji – jsi ucítil nutkavou potřebu mě jít zachránit, viď? Prostě sis nemohl pomoct,“ zahuhlala vyčítavě. „Víš, co mě na tobě nepřestane fascinovat, Barty? Jak jednoduše a rychle obracíš své chování ke mně o sto osmdesát stupňů. Ještě dneska ráno jsi mi nemohl přijít na jméno a teď děláš, jako bychom my dva byli přátelé na život a na smrt!“

„A je to tu zas! Říkám ti, nezačínej,“ varoval ji nízko položeným tónem hlasu. Nedala si říct.

„Ne, vážně… můžeš mi vysvětlit, na co si to tu hraješ?“ otázala se ho pichlavým tónem. „Proč předstíráš, že o mě máš zájem, když nemáš? Co tím sakra sle-“

„Tak dost!“ donesl se k jejich uším rozhněvaný Yaxleyho hlas. MacDougalová trhla hlavou šéfovým směrem, aby se setkala s blonďákovým smrtelným pohledem. Okamžitě se stáhla. Sakra, tak naštvaného ho vídávala snad jenom při vyplňování daňových přiznání, a ani v tu dobu z něj nešel takový respekt. Vyzařovala z něj autorita. A kdyby jenom to!

Ten chlápek měl vlastnosti, ke kterým se ona sama chtěla časem dopracovat. Byl stratég, jednal s chladnou hlavou a – to především – byl skvělým kouzelníkem. Při bystrozorských zkouškách jí dal pěkně zabrat, za což ho týdny proklínala. Byl to ale právě Yaxley, kdo ji uvedl do světa bystrozorů. Mohl jí jako nováčkovi dát nějakou podřadnou administrativní práci. K tomu se ale nikdy nesnížil. V prvních měsících ji bral s sebou do terénu, kde spolu řešili zločiny různého druhu. Všímal si i těch nejmenších detailů a vyžadoval to i od ní. Jeho humor byl černý jako noc, málokdy se usmál. Přesto v jeho očích nacházela něco podivně upokojujícího, co jí vždy dodalo pocit, že ani na sebetěžší úkol není sama. Naučil ji všemu, co zameškala kómatem. Nebýt Yaxleyho, neuměla by pořádně bojovat ani se bránit.

Proto odsunula skutečnost, že byl Smrtijedem, do skupiny tabu. To on v ní pro změnu spatřoval dceru, kterou nikdy neměl. Byla tím nejlepším, co po sobě mohl zanechat. U svých synů selhal, neboť z nich vychoval lidi stejné, jako byl on sám. V mládí si myslel, že rodič ničeho lepšího docílit nemůže. Jenže se spletl. Vrcholem rodičovství bylo vychovat dítě lepší, než je rodič sám. Jemu se to povedlo. Tedy, alespoň částečně...

MacDougalová měla dobré srdce. Byla neúplatná, spravedlivá, odvážná a navíc i schopná kouzelnice. Svou práci dělala důsledně a měřila všem stejně. Měla Yaxleyho jméno vytesané hluboko do beder.

„Je mi z vás zle,“ vyplivnul blonďák přesný opak toho, co se mu honilo hlavou, přičemž se zdvihnul na nohy a mlčky přešel k oknu.

Morag si nebyla úplně jistá, jak by měla na onu šéfovu větu zareagovat, ovšem nadechla se k řeči.

Yaxley ji však předběhnul: „Nebudu se dívat, jak vy dva plýtváte svými schopnostmi a našim drahocenným časem jenom proto, že nejste schopní přenést se přes vlastní spory! Jak můžete? Jak můžete být zahledění do sebe, když vás už za tři dny bude potřebovat další oběť?! Krucifix, tam venku běhá blázen, který zavraždil už pět lidí! Kochá se svinstvem, které provádí… nabíjí ho bolest, kterou způsobuje. Chce, abychom se na něj dívali, abychom jej našli, nejlépe ještě s rukama od krve! Zabije zas a vy u toho zas nebudete! Nebo si myslíte, že si dá pauzu proto, že nějaký Skrk a nějaká MacDougalová z UKZ jsou na kordy?!“

„A-ale, pane-“

„Mlčte, MacDougalová,“ přikázal jí o nic více klidně.

„Můžeme pracovat každý zvlášť,“ navrhnul Barty alternativu. „Nevím, jak MacDougalová dneska uspěla u Lestrangeových, ale já jsem u Selwynových zjistil pár věcí, o kterých není v záznamu ani zmínka.“

„Souhlasím. Zvlášť očividně fungujeme líp než dohromady,“ chytila se té myšlenky jediná žena v místnosti. „Já jsem vyzpovídala obraz nějaké…“ začala její jméno hledat v notýsku, „Lety Lestrangeové, která se domnívá, že viděla vraha. Řekla mi, že Rabastan s Norou se těsně před smrtí pohádali. Potom, co Rabastan odešel, do domu vstoupila, cituji, tmavovlasá žena krev a mlíko.“

Zatímco Barty pozdvihnul obočí, Yaxley se rovnou zamračil.

„Naznačujete, že vrahem je žena?“ otázal se Corban.

MacDougalová opatrně přikývla.

Barty čekal, že k tomu, co viděla Lestrangeová, přihodí MacDougalová i pravdu o existenci té tajemné ženy, kterou spatřil v hlavě mladého Scabiora. Alespoň on si tyto dvě paralely okamžitě spojil. A soudě z odmlky, kterou udělala MacDougalová, než vyslovila svou následující větu, si i ona spojila ženu ze Scabiorovy paměti s tajemnou vražedkyní.

„Podle Lety Lestrangeové ano,“ přiznala. „A i kdyby ta žena nevraždila, je poslední, kdo Noru viděl živou. Musíme ji najít.“  

„Neradujte se předčasně,“ doporučil jim blonďák. „Obrazy bývají zmatené, desorientované, rády si vše přikrášlují a často vůbec nemají pojem o čase. Tudíž jsou jejich výpovědi u soudu snadno napadnutelné. Musíme je brát s rezervou a nemůžeme jim přikládat stejnou váhu jako výpovědi člověka.“

„Vím, pane, ale můžu vás ujistit, že Leta splňuje všechny parametry potřebné pro to, abychom její výpověď mohli brát v potaz,“ odpověděla mu. „Její portrét není starší sta let a, co se mentálního stavu týče, je příčetná. Nezdálo se, že by přeháněla… mluvila stručně, k věci. Časovou linku měla srovnanou a rozhodně nebyla zmatená. Právě naopak. Běžně v řeči rozlišuje dobu, kdy žila, od současnosti.“

„Hm, to zní slibně,“ ozval se Barty, čímž podpořil názor své parťačky. Ta mu věnovala krátký pohled. „Vlastně to dává smysl… tedy, alespoň u vraždy Lestrangeové. MacDougalová, ve svém prvním hlášení jsi napsala, že vrah oběti vyřezal z těla plod nejspíš proto, že sbírá trofeje. Co když je to ale jinak? Co když to dítě nebylo trofejí, ale prostředkem pomsty?“

Tentokrát se k Yaxleymu v mračení přidala i bývalá Zmijozelka.

„Jo, to je možný,“ uznala po chvíli. „Myslela jsem, že je vrah prostě jenom magor, ale pomsta rozhodně na jeho profil… tedy, na její profil, pasuje lépe. Otázkou samozřejmě je, za co se těm lidem mstí a do jaké míry je to osobní.“

Místností se rozhostilo ticho. Všichni z přítomných se poté, co Morag domluvila, ponořili do vlastních myšlenek. Kdo byla ta neznámá? Proč se mstila takovým způsobem? Co její oběti spojovalo? Muselo to být osobní, a to tak, že velmi. Oběti nebyly nijak výraznými činiteli ve Voldemortově systému. Za první války byli tichými sympatizanty, jelikož se to slušelo, neboť byli všichni čistokrevní. Drželi si ale od Pána zla odstup. Nikdo z nich, vyjma Scabiora, pro něj nepracoval a už vůbec ho osobně neznali.

„Barty,“ oslovil ho Yaxley, čímž ho vylovil z hlubin vlastního polemizování. „Co jsi zjistil u Selwynových?“

Hodil si pravou nohu přes levou a posunul se zadkem dopředu, přičemž se zády ještě o něco více zabořil do opěradla. „Nic zásadního, jen že madam Selwynová měla na krku řetízek s přívěskem, který se na místě činu nenašel. Je tedy možné, že ho má u sebe vrah.“

„Myslíš, že má případná krádež toho řetízku nějaký hlubší význam?“ otázala se MacDougalová.

„Nevím, každopádně měli bychom počítat i s touhle verzí,“ pokrčil rameny. „Poslal jsem v té věci sovu dceři Selwynové, teď čekám na odpověď. O tom řetízku víme jen to, že byl ze stříbra, nic víc.“

„Uch, Selwynová,“ zašklebila se bruneta. „Tak to se možná nedočkáš. Ta ženská je šílená semetrika. Typická rozmazlená čistokrevná zlatokopka. Když jsem ji vyslýchala, měla jsem chuť jí zakroutit krkem.“

„No, z počátku to byl oříšek, ale nakonec na mě byla jak med,“ utrousil Barty sebestředně. „Udělal jsem jí zábal, čímž jsem ji dostal přesně tam, kde jsem ji chtěl mít.“  

„Pf, ty a to tvoje kurýrování,“ odfrkla si MacDougalová naoko pohoršeně. „Nechápu, že ti na to všechny ženský tak ochotně letí.“

„No no, mluví z tebe závist, MacDougalová. Závidíš nám, ježto máme úspěch u opačného pohlaví, neboť ty sama žádné úspěchy nezaznamenáváš,“ ozval se nabubřele.

MacDougalová roztomile rozčileně našpulila tváře a sjela ho nevybíravým pohledem od hlavy až k patě. Pak vybíravě nakrčila nos a odvrátila hlavinku pryč od něj. „Za to ty seš hotová mašina na sex," prohlásila krajně ironicky. 

Dokonce i Yaxley se podivil nad jejím výběrem lexikonu.  

„No, vidím, že společnou řeč asi nikdy nenajdete, ale neuškodí vám, že se o to budete pokoušet. Když to vydržíte až do doby, než vyřešíte tenhle případ, možná začnu uvažovat o vrácení odměn na vaše výplatní pásky,“ vložil se do jejich rozhovoru Yaxley, zatímco se přesunul zpět na své místo za stolem. „Máte dva dny na to, abyste společně – opakuji, společně – zjistili, kdo je ta zatracená ženská. Zatkněte ji, a kdyby se bránila…“

Ať už větu nedokončil z jakéhokoli důvodu, Skrkovi bylo jasné, co má na mysli. Dostal povolení tu ženu zabít. Yaxley mu totiž věnoval temný pohled protkaný jasnou zprávou. Nemohl jinak než přikývnout.

„Tak, konečně jsme hotoví,“ pokračoval blonďák, přičemž se zvednul ze židle. „Ách, ještě jedna věc. Moje paní připravuje dům na zítřejší večírek, na který jste oba srdečně zváni. Připravil jsem ji samozřejmě i na možnost, že se neukážete, neboť máte spoustu práce. Ovšem ona se na vás moc těší, čímž chci říci, že jestli ji zklamete, ponesete si tíhu toho ohavného skutku s sebou až do hrobu.“

Oba zamumlali cosi otráveného, co až nebezpečně připomínalo pohřební chór.

„Kdy ta sláva začíná?“ připtala se MacDougalová.

„V sedm. Bude tam spousta významných osob, takže svou jízlivost, veškeré spory, a nejlépe i hůlky, nechte za prahem mého domu. Srozuměno?“

Zahučeli v souhlasu, načež se zdvihli po vzoru šéfa.

„Barty, očekávám, že se Rabastanovi oficiálně dopisem omluvíš za to, cos dnes provedl. Nemám ho rád o nic více než ty, takže nic dalšího nebude nutné," pokračoval blonďák. Barty se na něj zašklebil, ovšem poznámky si nechal pro sebe. „A nyní už opravdu můžete jít."

Odploužili se ven z kanceláře.

„Jé, pane, já mám vlastně ještě něco,“ vyhrkla MacDougalová na poslední chvíli. Barty zavětřil zajímavost a pozdvihnul obočí, stejně jako Yaxley. „Ale… ehm, chtěla bych to řešit v soukromí, kdyby to bylo možné.“

Skrk protočil očima, ovšem ve výsledku se dal na odchod. Morag počkala, dokud za sebou nezavřel.

„Tak co se děje?“ nadhodil Yaxley netrpělivě. „Jestli si chcete stěžovat na odbor pro kouzelnickou přepravu, postavte se do řady. Poslední týden se těm mazalům podařilo odstranit z letaxové sítě na pět stovek krbů, včetně toho mého.“

„Ne, pane, o letax mi nejde,“ ujistila ho bystrozorka s drobným úsměvem. „Chci s vámi ještě mluvit o vraždě Nory Lestrangeové. Docela dost jsem o tom případu uvažovala a není mi jasná jedna věc. Proč jsme na místě činu nenašli tělo toho dítěte? Tohle přece absolutně neodpovídá profilu vraha. Ta žena se chce svými vraždami chlubit. Nezbavuje se svých obětí, vystavuje je, tak proč nevystavila i tělo toho malého?“

Yaxley se s výdechem sesunul do sedu na svou židli. „Je možné, že jí o něj nešlo. Naše vražedkyně si nemusela uvědomit, že je Lestrangeová těhotná, nebo o tom jednoduše nevěděla. Přišla ale s úmyslem ji zabít a nehodlala měnit plány. Plod vyřízla, aby Lestrangeovou potrestala – nebo se jí pomstila – a mrtvoly se zbavila.“ 

„Anebo,“ odtušila MacDougalová troufale, „to udělala právě kvůli tomu malému. Co když nebyla cílem Nora? Cílem mohlo být od začátku to dítě. Jestli té ženské celou dobu šlo jen o něj, je možné, že ho unesla. Pane, já si myslím, že není vyloučené, že je malý Lestrange, nebo malá Lestrangeová pořád ještě naživu.“

Yaxley stvořil hrdelní zvuk podobný smíchu, zatímco oči mu zajiskřily pobavením. Morag se tvářila stále stejně seriózně, proto jej, koneckonců, smích přešel.

„Dobrá, pojďme si tedy představit, že máte pravdu,“ navrhnul poté, co zvážil (a zamítnul) všechny další možnosti jak reagovat. „Co čekáte, že udělám, Morag? Mám vyhlásit pátrání po nenarozeném dítěti? To je, z právního hlediska, nemožné! A i kdyby to možné bylo, nemám na hledání jehly v kupce sena dost lidí, prostředků ani času. Navíc, by s tím musel souhlasit Rabastan Lestrange, který UKZ teď – díky Bartyho sólo akci – věří méně než kdy dřív.“

„Ale-“

„Je mi jasné, že k vám mluví váš instinkt, a věřte, že – jako člověk, který vás do téhle práce uvedl – na vás za to nemůžu být pyšnější. Já si ale bohužel z pozice vedoucího odboru nemohu dovolit uspořádat nákladnou oficiální pátrací akci na základě vašeho instinktu,“ oznámil jí s bolestivou věcností, načež se odmlčel. Morag sklopila oči k zemi. Nechtěla se vzdát, ale byla si vědoma, že nemá dostatek důkazů. Ta bezmoc ji přiváděla k šílenství.

„A co kdybych to malé hledala neoficiální cestou, třeba… hm, na vlastní pěst?“ otázala se tiše.

To Yaxleyho zaujalo. Předklonil se a vyložil dlaně na stůl. „Nu, řekněme, že mám důležitější věci na práci než sledovat, co dělají mí podřízení ve svém volnu.“

Morag vyvedla koutky úst do širokého úsměvu. Yaxley jí svými slovy dal souhlas, což neopomněla náležitě odměnit.

„To jako že vážně můžu?“ Nezačala se skutečně radovat, dokud jí to neodsouhlasil strohým kývnutím. „Děkuji vám, pane! J-já… slibuji, že nenechám v Británii kámen na kameni!“ 

„Nemáte zač, MacDougalová,“ pokračoval rázným tónem její šéf. „Kdyby se někdo ptal, o tématu Nořina dítěte jsme spolu my dva nikdy nebavili. Je to jasné?“

Zachmuřila se a chvilku jí trvalo, než přikývla. Pak už se s Yaxleym rozloučili a Morag vyšla z místnosti. Cestou ke kanceláři bystrozorů uvažovala, co skutečně stálo za tím, že mu byť jen představa, že se někdo dozví, že pátrá po Nořině dítěti, naháněla takový strach.

„Co jste řešili?“ uslyšela Bartyho hlas. Chvíli uvažovala, že by ho odbyla, nebo mu zalhala, ale pak ji napadlo, jak si to víc užít.

Naklonila hlavu vyzývavě na stranu a tajemně se usmála. „To je tajemství.“

Barty se ušklíbnul. „Ta ale, vy ženské, neumíte udržet.“ 

Pozdvihla obočí, opřela se o futra dveří a sledovala, jak se parťák hrabe na nohy. „Tss, to jsou kecy. Obyčejné předsudky, Bartemie. Máš na víc.“

„Žádné předsudky, ale holá fakta.“ Mezitím přišel blíže. Zastavil se jen pár palců od ní a ona musela zdvihnout hlavu, aby mu – takhle z blízka – viděla do obličeje. „A teď vážně. Bylo mi jasné, o čem se bavíte v momentě, kdy se ti na čele… přesně tady,“ vztáhnul ruku ke zmíněné části těla a palcem ukázal na místo mezi jejími obočími, „objevila taková krátká, vertikální vráska.“

Stvořila jakýsi hrdelní zvuk podobný ironickému smíchu. „Jasně… o tom pochybuju.“

„Pochybuj si, jak chceš, na skutečnosti tím nic nezměníš.“ Pokrčil rameny, hodil si přes rameno koženou bundu. Obešel ji, odebrav se chodbou k výtahům volnou chůzí, aby s ním menší krátkonohá MacDougalová zvládala držet krok.

„Hej, osobo, tak mi řekni, o čem si myslíš, že jsme se teda bavili, když seš takovej chytrák?“ nadnesla zvědavě, než se vydala za ním.

„O Blythe,“ odtušil instinktivně. Pochopitelně netušil, o čem se bavili, ale vsázel na kartu sentimentu. Ach, kdyby jen věděl, jak se pletl. „Vadí ti, že ji Yaxley podvádí s Arethou, čímž obelhává obě.“

Nehodlala mu tu myšlenku vyvracet.

„Vždyť je to zvrácený!“ nechala se slyšet, ve snaze hrát svůj part co nejpřesvědčivěji. „Nechápu, proč se Blythe ještě pořád snaží udržet jejich manželství při životě. Být na jejím místě, dala bych Yaxleymu košem a obrala ho o pořádnou sumu peněz.“

K vlastní smůle zastavovali postupně v každém patře, proto musel Barty s řádnou odpovědí počkat až do přízemí.

„Všechny ženy naštěstí nemají na první příčce hodnotového žebříčku hrdost, MacDougalová,“ poznamenal suše. „Blythe vždycky šlo hlavně o Corbanovu slávu. Jestliže o ni nechce přijít, nemá alternativu.“

MacDougalová protočila oči v sloup. Měl na toto její poměrně obvyklé gesto, spojené s nedostatkem respektu, svůj názor, naneštěstí nebyl v pozici, kdy by jej mohl vyjádřit.

„Prosím tě, vždycky je nějaká alternativa!“

Její naivita ho dojímala. „Kromě toho, nemyslím, že Blythe o jeho nevěře ví. Yaxley si své soukromí úzkostlivě střeží.“

„Ha! To se pleteš! Slétni z toho chlapskýho mraku, na kterým sedíš, spolu se zbytkem mužské populace. Každá ženská pozná, když je jí chlap nevěrný,“ okomentovala ostře. „Cítíme to v kostech, víš? Je to něco jako šestý smysl.“

„Ale ale, mluvíš z vlastní zkušenosti?“ promluvil posměvačně. Ublíženě na něj zamžourala.

„Ne, já totiž obecně nemám s muži moc zkušeností,“ opáčila suše, „a můžu za to poděkovat jen a jen tobě.“ 

Zamračil se na ni, ne však naštvaně, nýbrž přemýšlivě. Bylo tomu šest let, co ji proklel. V té době chodila do čtvrtého ročníku v Bradavicích – věděl to, tu informaci si o dceři Marty MacDougalové vyhledal. Ochudil ji tedy prakticky o celý věk prvního randění, flirtování a všech věcí s tím souvisejících. Ona ale měla dost času vynahradit si ztracená léta po tom, co se probudila z kómatu. Byla krásná a sebevědomá, což pro většinu mužů představovalo vražednou kombinaci. Jediným problémem v hledání toho „pravého“ pro ni mohla být její vášnivá povaha. Tu ale většina mužů, minimálně v určitých aktivitách, vnímala spíše jako výhodu než nevýhodu.

„No, to záleží na úhlu pohledu. Asi jsi toho času neměla zas tak málo, když ses stihla důvěrně poznat s tím divným maníkem z The Weird Sisters.“ Snažil se mluvit co nejneutrálněji, ovšem moc se mu to nedařilo. V určitém bodě přešel do vyčítavého basu.

MacDougalová se na místě zastavila a vytřeštila na něj oči. Tak moc ji jeho tvrzení překvapilo. „Počkej, ty myslíš Donnieho? Donaghana Tremletta?“

„Nevím, jak se jmenuje,“ zalhal. 

MacDougalová pozdvihla obě obočí. „Jak o něm-“

„Mám své zdroje.“

„Viděl jsi tu fotku, když jsi byl u nás v obýváku, že jo?“ vydechla v uvědomění.

Nic na to neřekl, jen se odebral rychlou chůzí dále přízemím, směrem k letaxovým krbům. Měla co dělat, aby ho dohnala. Ze tváře jí přitom nevymizel úsměv od ucha k uchu.

„Hej! Tak to tě žere? Že se na fotce z party objímám se spolužákem z Bradavic? No to se podívejme! Snad na něj nežárlíš!“ použila na něj jeho vlastní hlášky z dnešního rána, na což on přimhouřil oči. Bavila se, o tom nebylo pochyb.  

„MacDougalová, rozlišuj své sny od reality, buď tak laskavá,“ zahučel. „Že si přeješ, aby to tak bylo, ještě neznamená, že to tak je.“   

Uchechtla se, ale to už nemohl slyšet, neboť vstoupil do letaxového krbu. Nabral hrst letaxu a zadrmolil adresu márnice. Oběma jim bylo jasné, že před sebou mají další bezesnou noc. Paradoxně se na ni ale oba svým způsobem těšili.

„Jen pro informaci, Donnie je šťastně ženatý a hlavně, není můj typ,“ pípla ještě předtím, než se přemístil. Její slova mu rezonovala v hlavě ještě nějaký ten pátek.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola jedenáctá: