OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá osmá

06.03.2020 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 960×

Carmen 

„Ehm… hola,“ začala polohlasem, jen co se vymrštila na nohy. Ruce si nervózně promílala, nemluvě o tom, že se začala potit jako dveře od chlíva. „Jsem Morag, tohle je Draco. My… rozumí mi vůbec? Draco, co když-“

Otočila se čelem k blonďákovi. Ten se v důsledku její paniky rovněž napřímil.

„Jenom klid,“ prohodil jasně a rázně. „Je to malá holka. Nemáš se čeho bát.“

„Ale… co když mi nerozumí? J-já to s dětmi neumím. Co když se mě bude bát? To nechci! Prosím tě, Draco, mohl… myslíš, že bys to mohl nejdřív zkusit ty?“ požádala ho zoufale.

Draco pozdvihnul obočí. Chtěl poznamenat cosi o Zmijozelu a o kuráži, jenže mu došlo, že tím by vlastně přiznal, že ani on o své vlastní koleji neměl valné mínění, proto tu možnost rychle zavrhnul.

„Fajn,“ vydechnul, „ale mám to u tebe.“

„No jo, no jo.“

Obešel ji a zamířil k holčičce. Bruneta ho následovala.

Když došel ke dveřím, nesklonil se, jako by to udělala Morag, ale trochu si vykasal nohavice a rovnou si před malou Carmen kleknul na jedno koleno. Pořád byl vyšší než ona, ovšem jejich výškový rozdíl už alespoň nebyl tak markantní.

„Ahoj, krasavice,“ usmál se na ni jedním ze svých upřímných, rošťáckých úsměvů. „Ty máš ohromný triko. No páni, tohle je ten největší motýl, jakého jsem kdy viděl.“ Ukázal na obrovitého motýla, který se malé skvěl přímo na hrudi. Odezvy se sice nedočkal, ale v očích jí zajiskřilo, čehož plánoval využít.

„Máš je ráda? Motýly?“ Nevzdával se, třebaže nic neříkala. „Tohle bude… hm, to je těžký. Já byl vždycky spíš přes dinosaury,“ pokračoval blonďák v monologu. „Hm, že by to byl modrásek?“

„Morpho,“ opravila ho rusovláska stručně.

Draco pozdvihnul koutky úst v drobném úsměvu. Nehodlal se vyjadřovat ke skutečnosti, že promluvila (třebaže jeho samotného to potěšilo), neboť to by na ni mohlo mít neblahý účinek.

„Vážně? Ty se v nich asi vyznáš, co?“ pokračoval v ptaní. Dívenka pokrčila rameny. „Víš taky, v čem je tenhle morpho zvláštní? Jak poznám, že je to on, když ho uvidím třeba vedle modráska?“ využil situace.

„To je jednoduché,“ prohodila přezíravě Carmen plynulou angličtinou. „Morpho a modráska spolu nikdy neuvidíš. Modrásek žije u nás, morpho žije v džungli.“  

„Aha,“ zamručel Draco.

„A víš, co to znamená morpho? Proč mu tak lidi začali říkat?“ Tentokrát se k akci odhodlala Morag. Snížila se do dřepu, hned vedle Draca. Sice se bála, že holčičku vyděsí, ale rozhodla se zariskovat.

Carmeniny hnědé oči se přesunuly na brunetu a dívenka si ji změřila nedůvěřivým pohledem. Koukla na Draca, jako by se ho ptala, zda je jakákoli možná interakce s tou cizinkou bezpečná.

„To nic, to je moje kamarádka Morag,“ představil jí doprovod. „Moc si přála tě poznat, proto jsme tady.“

Carmen trochu přimhouřila oči. Zcela očividně o jeho slovech uvažovala. Chvíli jí trvalo, než odpověděla: „V nebezpečí mění barvu. Proto se tak jmenuje. Morpho znamená latinsky změna.“

Morag i Draca tím pochopitelně příjemně překvapila. Oběma zacukaly koutky.

„Správně,“ pípla bruneta. „Teda, ty musíš být ve škole za hvězdu.“

Carmen pokrčila ramínky. Téma vzdělávání ji zřejmě neuchvátilo.

„Škola je fajn. Jenom…“ frustrovaně si povzdechla. „Nikdo tam nemluví anglicky. Nedivím se tomu, ty děti ještě neumí číst ani pořádně počítat. Občas je to fakt nuda.“

Zmijozelové si vyměnili pobavené pohledy.

„Carmen,“ donesl se k nim shora káravý ženský hlas se silným španělským přízvukem. Vzhlédli a zjistili, že za malou rusovláskou stála její starší tmavovlasá verze. Britové odvodili, že se jednalo o Carmen Herrerovou starší, matku malé Carmen a manželku Ikera Herrera. „Co jsme si o tom říkaly? Neměla bys o škole ani o ostatních dětech tak mluvit.“

Morag se vyhoupla na nohy. Okamžitě na ní ulpěl tmavovlásčin ostražitý pohled.

„Ehm… paní Herrerová, moc mě těší,“ MacDougalová k ní automaticky natáhla ruku. „Jsem Morag-“

„Já vím.“ Bruneta si ji změřila hodnotícím pohledem. Delší dobu nic neříkala, proto Zmijozelka znejistěla.

„J-já… no, jsem tady proto, že-“

„Pojďte se mnou,“ rozhodla žena nesmlouvavě a Morag nejistě těkla očima k Dracovi. Pokrčil rameny, než ho uchvátilo něco, co mu malá Carmen vykládala. Morag se musela rozhodnout rychle, neboť paní Herrerová chvátala z místnosti. Nedošla sice nijak daleko, jelikož dům nebyl velký, ale přece… „Poslyšte, nevím, co jste se o nás u vás v Anglii dozvěděla, ale moje dcera není čarodějka. Nepotřebuje mít ve svém životě kouzla,“ zlomil se jí hlas, „a už vůbec v něm nepotřebuje mít vás.“

MacDougalová se kousla do spodního rtu. Cítila se, jako by jí právě vrazila pěstí do břicha, nebo něco podobně bolestivého. „Paní Herrerová, já jsem jenom chtěla Carmen poznat. Chtěla jsem se ujistit, že je… že jste vy obě v pořádku.“

„Tak jste se ujistila a můžete jít,“ prohlásila ta žena tiše, leč rázně.

Morag zaraženě přikývla. Nedělalo jí to radost, ale nemohla se přít s názorem matky, která dělala, co dělala ve snaze chránit své dítě.

„D-dobře,“ vydechla zklamaně. „Půjdeme. Promiňte, že jsme vás tak přepadli.“

Starší z brunet na to nic neřekla, a tak se bývalá Zmijozelka otočila na podpatku a odkráčela směrem do obýváku, kde na ni čekal Draco.

„Ale přece jenom… nechám vám na sebe kontakt u pana Armorina. Ozvěte se mi, kdybyste něco potřebovala… cokoli,“ prohodila ještě přes rameno.

„To není nutné,“ zabrblala si pod vousy Herrerová. Morag to však neodradilo.

Když si pak s Dracem koupili kávu s sebou a popíjeli ji při procházce městem, tvářil se, jako by mu ulítly včely. Morag si nejprve myslela, že je nesvůj ze skutečnosti, že byli v mudlovském centru města a také ze všech těch ryze mudlovských procesů, kterými museli na cestě za kávou projít.

Jenže on ji vyvedl z omylu poté, co se ho na to zeptala: „To přece nemůže! Co si to ta zatracená ženská dovoluje? Nemůže ti diktovat, jestli můžeš chodit za její dcerou, nebo ne!“ rozčiloval se.

„No, vlastně je to její matka, takže bohužel, přesně na tohle má právo,“ utnula jeho protesty MacDougalová.

„A tebe to ani trochu nemrzí?“ tlačil na ni v poněkud bojovném duchu. „Myslel jsem, že se chceš s Carmen stýkat!“

Povzdechla si, přitáhla si svůj šálek k ústům a napila se. „Jistě že mě to mrzí, Draco. Ale co s tím mám dělat? Jsem ženská, z jejíhož prokletí obvinili jejího otce, který umřel ve vězení ani ne rok od nástupu do výkonu trestu. Nemůžu čekat, že mi její máti padne kolem krku a Carmen mi začne říkat tetičko Morag.“

Draco ještě chvilku něco namítal, než si dal říct. Morag rychle změnila téma.

„Ale mě teď zajímáš ty, respektive tvůj vztah k mojí sestře,“ pozdvihla koutky úst v tajemném, šibalském úsměvu. Měla v úmyslu se napít, ale vítr jí pocuchal vlasy a ona si je tak musela vyndávat z kávy. Draco jí gentlemansky nabídnul, že jí kelímek podrží, aby se mohla dát dohromady.

„Tak… uch, ech… jak to vy dva mezi sebou máte? Díky,“ zafuněla, zatímco si od něj přebírala svoji kávu.

Vydechnul z plic přebytečný vzduch a pohledem vycestoval ke věži impozantní gotické katedrály. Kolem nich shodou okolností prošla skupinka náctiletých dívek, které si při pohledu na blonďáka začaly špitat. Morag čekala, jak mladík zareaguje. Draco je ignoroval, což ji dost překvapilo. Řekla by do něj, že byl přesně ten typ muže, který si dobře uvědomoval, že nevypadá zle a rád z toho těžil.  

„Chodili jsme spolu,“ informoval ji prostě. „Skoro celý minulý školní rok. Pomáhala mi s opravou přenášecí skříně a moc ji to bavilo. Bez Isy by se mi to nikdy nepovedlo. Na tyhle mechanické věcičky má vážně talent. Trávili jsme spolu hodně času. Bavili jsme se a… no, propadnul jsem jí. Úplně a beznadějně.“

„Ach, to je romantický,“ rozněžněla se MacDougalová starší. „Ale jedna věc mi tu pořád nehraje. Isa miluje celým srdcem – to je prostě fakt. Vím to, mám to úplně stejně. Asi nějaká hloupá porucha v DNA.“ Na pár sekund se odmlčela a Draco se (sotva postřehnutelně) usmál jejímu vtípku. „Takže jestli se do tebe zamilovala – a já předpokládám, že ano – jak je sakra možný, že se mi o tobě ještě ani jednou nezmínila?“

Draco se zachmuřil, přičemž sklopil pohled ke svým rukám, respektive ke kelímku s tím, co zbylo z jeho capuccina. Chvíli mu trvalo, než se rozmluvil.

„Ona si mě nepamatuje,“ dostal ze sebe s bolestivou upřímností.

Morag pátravě přimhouřila oči. Zřejmě jí unikalo něco dost podstatného… „Jak to můžeš vědět?“

„Protože jsem jí vymazal paměť,“ přiznal tiše.

MacDougalová na něj překvapeně vyvalila oči. No, čekala kde co, ale tohle spolehlivě předčilo veškeré její konspirační teorie.

„C-cože jsi udělal?“ připtala se pro jistotu ještě jednou. Nebyla si jistá, jestli se nepřeslechla. Poté, co ji Draco obdařil ztrápeným, odevzdaným pohledem, přestala pochybovat o kvalitě svého sluchu. „Ale vždyť… t-to nedává smysl! Proč bys jí sakra vymazával paměť, když jsi do ní byl zamilovaný?“ Tápala. Draco zaúpěl.

„Musel jsem ji chránit!“ bránil se. „Nemohl jsem dopustit, aby se jí něco stalo. Jsem Smrtijed! A Ty-víš-kdo mi nevěří, protože jsem zbabral každý úkol, který mi dal. Kdyby… kdyby se o Ise nějakým způsobem dozvěděl, měl by na mě další páku.“

„Kriste pane,“ vydechla, přičemž se snažila nově nabyté informace vstřebat. Mlčela a očima přitom nepřítomně těkala po náměstí.

„Dařilo se nám to udržet v tajnosti, nikdo o nás nevěděl. Isa z toho nebyla nadšená, ale já na tom trval,“ pokračoval trpce. „Ten večer, kdy… se to stalo, Snape zabil Brumbála. Měl jsem to být já, ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že mě za to čeká trest, a měl jsem panickou hrůzu, že si ji najde.“

Bedlivě ho poslouchala.

„Uvažoval jsem, že se s ní rozejdu, jenže jsem se bál, že by mi to nezbaštila. Dobře věděla, že něco takového bych nemyslel vážně,“ odmlčel se. „Nechtěl jsem, aby se trápila, a už vůbec jsem netoužil po tom, aby od září nastoupila do Bradavic. Otec se mi zmínil, že pan MacDougal tou dobou zvažoval, že opustí post vedoucího odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce, protože dostal lukrativní nabídku ze Spojených států. Došlo mi, že mezi Isou a jejím životem v bezpečí už stojím jenom já.“

„Ty jo… no, to mě podrž,“ zamručela ohromeně, očima trhajíc k těm jeho. „Ty sis dobrovolně zlomil srdce, abys nemusel zlomit srdce mojí sestře… To je jak z vystřižené ze Shakespeara, jenom bez toho pověstného vtipného elementu!“

Draco se nevesele uchechtnul. Očima vycestoval kamsi vedle Morag a ona si až nyní všimla, že ty jeho měly barvu shodnou s podzimními, ocelovými mraky nad Velkou Británií. V tu chvíli si vzpomněla, co jí při jejich posledním rozhovoru přes začarovanou knihu ve vile Gun Aim Isa prozradila. Ve spaní vídala šedé oči, jenže nemohla přijít na to, komu patří…

Paradoxem bylo, že tím, kdo věděl, nyní byla starší z MacDougalových, zatímco mladší žila v blažené nevědomosti.

„Draco,“ oslovila ho naléhavě. Okamžitě jí začal věnovat pozornost. „Předpokládám, že tohle všechno jsi mi řekl proto, že se chceš s mojí sestrou vidět. Je to tak?“

Bez váhání přikývnul.

„To můžu zařídit,“ odtušila okamžitě. „Ale potřebovala bych od tebe laskavost.“

Draco semknul rty v úzkou linku, než poněkud neochotně přikývnul.

„Dobře, samozřejmě to udělám, jenom… co konkrétně máš na mysli?“

Morag naklonila hlavu na stranu. „Co víš o rodokmenu Lestrangeových?“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá osmá: