OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola druhá

25.10.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1172×

Pátá vražda

„Corbane,“ oslovil Voldemort Yaxleyho potom, co – po boku Nagini – dokončil své typické, každotýdenní kolečko kolem stolu, u něhož seděli jeho nejbližší stoupenci, a usadil se na své místo. Všichni smrtijedi na „kolečko hanby“ byli zvyklí, ale jen několika z nich se dostalo zvláštní pozornosti. To pouze v případě, že za uplynulý týden udělali něco výjimečně úspěšného, nebo pokud něco výjimečně úspěšně zmrvili. 

A tak nemohlo být divu, že se poslední dvě schůzky Voldemort zastavoval u místa Lucia Malfoye, jehož pokaždé podrobil spršce kritiky a ponižování. Občas si na paškál přibral i Draca, avšak nečinil tak nikterak často. Toho jediného ze všech přítomných Barty litoval. Doufal, že měl Lucius alespoň dost rozumu na to uzavřít s Voldemortem ohledně svého syna nějakou dohodu. Minimálně aby ho Temný pán netrestal tak často a tolika Cruciaty jako ostatní, když ještě ani nebyl plnoletý.

Draco navíc nebyl tak úplně plnoprávným smrtijedem, obzvlášť po tom, co nezvládnul zabít Brumbála. Všem přítomným bylo totiž nad slunce jasné, že blonďák v prvé řadě nikdy smrtijedem být netoužil. Jen Voldemort se k té skutečnosti, pravděpodobně záměrně, otáčel zády.

Nu, otázkou bylo, zda si ji cíleně nepřipouštěl proto, že si Draca vážil jako spojence, nebo proto, že byl Draco prostředkem černokněžníkovy pomsty na jeho rodičích. Barty nemohl než doufat v první možnost, třebaže druhá byla, merlinžel, pravděpodobnější.

Ale nebyl v tom sám.

Kromě Malfoye tu byli lidé jako Ethel Jugsonová, či Alexander Dolohov (syn slavnějšího otce Antonina), které sem – chtě nechtě – dovlekli jejich příbuzní. Měli však příznivé genetické předpoklady, proto nevypadali tak tragicky jako mladý Malfoy.

Ten měl pod očima šíleně velké, tmavě fialové kruhy, jeho kůže byla bledá a na obličeji pokrytá strupy po ranách od holení. Jeho nervový stav rovněž nebyl v nijak dobrém stavu. Například trpěl lehkým třasem rukou, který také mohl mít (vedle jiného) za důsledek právě nešikovnost při holení. Dalším problémem byl jeho zjev. Jestli vážil – při své nadprůměrné výšce – šedesát kilo, i to nejspíš bylo moc. V černém obleku se ztrácel, a když vstal, viselo na něm oblečení jako na věšáku.

Barty naprázdno polknul, přičemž od mladého Malfoye raději uhnul očima k Jugsonové. Nebyla sice hezká, ale měla plný výstřih, což ho, v rámci možností, uspokojilo. No, rozhodně to bylo lepší než pohled na Draca, který mu připomněl sebe sama v nejhorším období jeho vlastního života – tedy v době před sedmnácti lety, kdy mu zemřela sestra.

„Můj pane.“ Yaxley poslušně sklonil hlavu a lehce se vyklonil tak, aby na něj černokněžník ze svého místa v čele stolu lépe viděl.

„Doneslo se mi, že padnul další z našich řad,“ oznámil Voldemort, což Bartyho zaujalo. Místností se rozmohl šum šepotu, Yaxley ovšem onu informaci z Voldemortových úst přijal s kamennou tváří.

„Ano, pane, je to tak,“ přiznal.

„Nuže, zasvěť nás.“ Černokněžník spojil dlaně a v očích se mu mihnul nefalšovaný zájem.

Barty se cítil podobně, jak tak těkal očima z blonďáka na velkého šéfa. Nebral osobně, že se mu o nové mrtvole Yaxley nezmínil. Takovými malichernostmi se nemohl zabývat, nechtěl-li se změnit v Malfoye, Notta, Yaxleyho, Lestrangeové a další. On si na rozdíl od nich chtěl ponechat soudnost.

„Vrah tentokrát udeřil v okolí skotského Glasgow. Vybral si Louise Scabiora – lapku ve výslužbě,“ přiznal Yaxley neochotně.

Voldemort nevydal ani náznak překvapení. „Chceš tím říct, že Scabior v době své smrti již nebyl aktivním lapkou?“

„Nebyl, pane. Záznamy Ministerstva hovoří jasně,“ promluvil rázně smrtijed. „Nyní pro nás – tedy pro vás – pracuje Louisův syn, Evan. Je jedním z nejlepších lapků, se kterými jsem se setkal. S Šedohřbetem si vytvořili efektivní skupinu, denně se zbaví až dvou desítek kříženců a mudlovských šmejdů.“

„Skutečně?“ zahučel Temný pán rádoby zaujatě. „Vyřiď mladému Scabiorovi mé nejupřímnější kondolence, až se s ním setkáš. A varuj ho před nebezpečím, které mu hrozí. Nemůžeme vědět, koho z našich řad si nepřítel vybere příště. Čímž se dostávám k nejdůležitější části této schůze.“ Na momentík se dramaticky odmlčel. „Corbane, dosáhli bystrozorové,“ to u stolu vyvolalo první vlnu opovržlivého sykotu, jelikož si Voldemort dal načas s vyslovením zbytku věty, „nějakého výsledku v pátrání po sídle onoho směšného, vyhaslého Brumbálova pokusu o organizovanou resistenci?“ Druhá vlna na sebe nedala dlouho čekat.

Yaxley nestačil bránit ani sám sebe, natož pak bránit své zaměstnance. Vlastně v určitém momentě poněkud zoufale kouknul na Bartyho, mlčky ho žádaje o pomoc, což u něj bylo zcela neobvyklé. Skrka tím vykolejil, tudíž si rychle olíznul rty.

„Můj pane, momentálně-“

„Stále pracuje na případu vražd mých věrných ta naprosto neschopná holka? Už se aspoň přidala na naši stranu?“ přerušil ho Voldemort.

„A-ano, MacDougalová případy stále vyšetřuje. Je jednou z mých nejlepších lidí,“ přiznal Corban, už podruhé palčivě upřímně. Temného pána tím očividně pobavil, neboť se rozesmál způsobem, z něhož nutně musel většině přítomných běhat mráz po zádech.

Kupříkladu Bartymu se naježily všechny chlupy, stejně jako Dracovi. Naproti tomu, rodinka Lestrangeova, Dolohov či Nott se rozchechtali po vzoru černokněžníka.

Voldemortův smích najednou umlknul a on na Yaxleho přimhouřil své nečitelné hadí oči. Stejně rychle čirý strach donutil zanechat smíchu i patolízaly.

„Jednou z nejlepších, říkáš… Bystrozorský odznak už hrdě nosí i špinavá kříženka víly a nejschopnější z nich je krvezrádkyně, jež ani za měsíc nebyla schopna najít vraha,“ vyplivnul. „Pověz, Corbane, jak hluboko ještě musí odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů klesnout, než ho konečně zrušíš?“

Yaxleyho z jeho trápení naštěstí dostal jeho nejbližší přítel: „Můj pane, smím se k problému vyjádřit?“

Voldemort trhnul hlavou směrem k Bartymu, stejně jako zbylí přítomní. Bylo jasné, že nečekal, že někdo promluví. Asi tři sekundy ho mlčky sledoval, než kývnul hlavou.

„Jistě, příteli. Prosím, máš slovo.“

„Děkuji. Slibuji, že budu stručný.“ Tím si u Voldemorta vysloužil blahosklonné pousmání. „MacDougalová již nemá případ na povel. Yaxley mi, dva dny zpátky, nabídnul místo hlavního vyšetřovatele a já jeho nabídku přijal. Obávám se tedy, že veškerá oprávněná kritika se, v tomto směru, snáší na mou hlavu.“

Pak už jen se zadostiučiněním sledoval, jak všichni patolízalové lapají po dechu. Dokonce i Malfoyovi, kteří doposud hleděli do země, k němu překvapeně zdvihli zrak.

„Nu, to je mi novinka,“ nechal se slyšet Voldemort.

„A-ale… můj pane!“ vyhrkla popuzeně Bellatrix, přičemž se samozřejmě nezapomněla uctivě uklonit. „Yaxley nás – tedy vás – neinformoval o svém postupu! Ministerstvo je plně ve vaší moci a on si přesto dovolil vás obejít!“

„Má drahá, striktní Bellatrix. Mluví zásadně ve chvílích, kdy není vyzvána.“ Temný pán vstal a jal se obcházet kolem stolu.

Jeho nenápadný pohyb – jak Belle položil ruku na rameno a stisknul dost na to, aby to nebylo příjemné, leč ne dost silně na to, aby čarodějce zůstala modřina – se téměř ztratil v mihotání jeho černého hábitu. Barty měl co dělat, aby se při tom pohledu znechuceně nezašklebil.

„Avšak ano, mohu s tebou souhlasit. Když jsem řekl, že se máš Bartyho pokusit přesvědčit, že práce na ministerstvu je pro něj to pravé, nenapadlo mě, že bys tak mohl učinit za mými zády, Yaxley. Existuje-li nějaký důvod, proč jsi mne o svých úmyslech neinformoval, je na místě, abys jej přednesl.“

Corban semknul rty do úzké linky. Spojené prsty, které měl vyložené na stole před sebou, si přitom nervózně mnul. Pohled upíral na Bartyho, jako by ho znovu žádal o vysvobození z té hrozné situace, nebo aspoň o nápovědu jak začít. Právě v momentě, kdy se blonďák nadechnul k řeči, mu brunet drze skočil do projevu: „Shodli jsme se s Corbanem na tom, že nejlepší bude uchovat to v tajnosti, jak nejdéle to půjde, můj pane. Našim cílem ovšem nebylo vás obejít. Jen jsme se pokoušeli nevzbudit kolem případů vražd rozruch, který by mohl vyprovokovat vraha ke změně vzorce.“

„Pche! Plané výmluvy!“

„Taková drzost!“

„Jak se opovažuješ?! Naznačuješ, že někdo z nás donáší vrahovi našich spojenců!“ Začaly se okolo stolu ozývat projevy hlasité kritiky. Poslední byl Lucius Malfoy, a tak ho Barty obdařil pohledem ze sorty „nějak rychle ti otrnulo“.

„Nic takového jsem neřekl,“ opáčil Skrk přezíravě.

„Ani jsi nemusel. Lucius se v tom našel tak jako tak,“ ozval se po delší době ticha Yaxley. U části osazenstva to vyvolalo chechtání.

„Da! Potrefená husa nejvíc kejhá!“ prohlásil Dolohov se zřetelným ruským akcentem.

„Ty máš co říkat!“ Tentokrát se ozval Rodolphus Lestrange, zcela nezvykle na obranu svého švagra. „Není to zase tak dávno, co tvoje žena-“

„Ale no tak, pánové,“ mlasknul Barty. „Netahejme to do osobní roviny.“

„Přesně tak. Jsou to právě naše malicherné spory a roztržky, co v řadách odboje přiživuje naději na výhru,“ zamumlal Snape.

„Severus má pravdu.“ Voldemort si nespokojeně povzdechnul. Nikdo mu jeho rádoby ztrýzněnost pochopitelně nebaštil, avšak všichni zmlkli. „Corbane, pro tentokrát tvůj a Bartyho přečin ponechám bez trestu. Skutečnost, že jste zlenivěli, mne však velmi tíží a bude-li se to opakovat, nezbude mi, než vyvodit důsledky.“

Nikdo se neopovažoval ceknout. Voldemort pomalu došel k svému místu, odsunul židli a usadil se.

„Nuže, to bychom měli. Nyní k radostnějším tématům. Severusi, jak to vypadá s Bradavicemi? Ozvali se noví zájemci o post profesora lektvarů?“

Snape se nemusel předklánět, jelikož mu patřilo čestné první místo po Voldemortově levici. Barty na moment zauvažoval, co vlastně na tom umaštěném cynikovi Temný pán viděl. Nebyl výjimečným kouzelníkem, a dokonce ani nebyl čistokrevný, či bohatý. Pokud si dobře vzpomínal, v Bradavicích ho šikanovali Nebelvíři… Hm, možná právě proto se těšil Voldemortově náklonnosti. Připomínal mu jeho samotného ještě v dobách, kdy měl nos. 

„Ne, pane, prozatím ne,“ zahučel nový ředitel Bradavic a Barty bezděčně přimhouřil oči. Snape na začátku prázdnin zabil Brumbála. Tedy, ne že by nebyl jedním z těch, u kterých si Skrk dokázal živě představit bezcitné mávnutí hůlkou a ona dvě nechvalně známá, mdlá slova vyřčená s ledovým klidem. Ale přece mu tu něco nehrálo.

Proč zrovna teď?

Snape měl milion možností bývalého ředitele zabít a on přece otálel takovou dobu. Jestli na něm Skrk za ty roky co ho znal, něco vypozoroval, byla to skutečnost, že jednal pragmaticky. Tiše vyčkávat, nepřitahovat k sobě pozornost a pak – z ničeho nic – zabít člověka, který mu dal šanci začít znovu… to moc pragmaticky neznělo.

Brumbál Snapea přijal do Bradavic, což by nikdy neudělal, kdyby Snape nedokázal, že neholduje Voldemortovým myšlenkám. Byl přijat na post profesora lektvarů ihned po konci války. Nebyl vězněn ani souzen, ani nikdy nežil v bídě pro své vazby na Voldemorta. Vlastně to bylo, jako by onu temnou fázi jeho života ve Snapeově životopise někdo vymazal. Někdo jménem Brumbál.

A právě tady Barty spatřoval další velký otazník.

Co Brumbálovi dalo jistotu, že se Snape nepřidal k Voldemortovi poté, co ho Barty přivedl k životu? Brumbál to věděl jako první. A přece si ho hřál na prsou? Že by se nejmocnější kouzelník na světě nechal takovou dobu tahat za nos?

Ne, tohle nebylo samo sebou. Brumbál musel mít jistotu – nějakou páku, díky které si byl jistý, že ho Severus nezradí. Stejně tak Snape musel mít dobrý důvod Brumbála – takhle najednou – zradit.

I Barty však, k dobru Snapeovy obrany, musel uznat, že na konci První kouzelnické války spousta lidí jen tak přešla na „dobrou“ stranu. Malfoy toho byl nejlepším příkladem. Bartyho celkem zajímalo, jak dokázal Lucius zmást test Patronova zaklínadla tak, aby neprozradil, že stále používá temnou magii… Ale byl to Malfoy – co menšího než velezradu od něj taky mohl svět čekat, že.

Ještě matně zaznamenal, že se na post mistra lektvarů přihlásil dědula v rožku (snad Rowle), než se definitivně začal nudit. Doklepal to až do konce, ale sám se musel poplácat po rameni za to, že to tam nezalomil.

Mí nejdražší čtenáři, 

tak jste se dočkali nové povídky - volného pokračování Knocking on Heaven's Door. The Sinnerman začíná na podzim roku 1997, kdy kouzelnickému světu už prakticky oficiálně vládne Voldemort. Vzhledem k povaze doby a hlavní zápletce bude příběh temnější, než tomu bylo u Knocking. Jde vlastně o takovou detektivku ze světa HP, minimálně v první části. 

Společenskou Mrzimorku nahradila spravedlivá Zmijozelka a my se pomalu budeme nořit jak do světa bystrozorů, tak do světa Voldemortových přívrženců.  

No, a co nás čeká příště? Seznámíme se s Moražinou spolubydlící, která ovšem není čistokrevnou čarodějkou. Jak na ni Barty zareaguje?

Chtěla bych poděkovat všem, kteří čtou a komentují! Jste mi oporou, a já Vám za to moc, moc děkuji. :)

XOXO Tinker 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola druhá: