OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola devatenáctá

26.01.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1176×

Party

Dveře u Yaxleyových byly toho večera hlídané dvěma skřety, kteří kontrolovali pozvánky. Byla nehorázná zima, a tak ze skřetů byly vidět jen zrudlé konečky uší a špičky nosů, které vyčuhovaly zpod pečlivě omotaných vlněných šálů. Barty uvažoval, čím vlastně ty pozvánky kontrolovali, když po očích nebylo ani stopy. 

Ze všech komínů sídla šel hustý dým. V dolních patrech svítila všechna světla, v horním patře bylo v několika cimrách zhasnuto. Jen co vstoupil, byl mu odňat kabát jakýmsi přemisťovacím kouzlem. Pozastavil se nad tím, ovšem přítomnost kabátu nahradila přítomnost sklenky s šampaňským, což ho upokojilo a on se o svůj svršek přestal bát.

Postoupil dále do domu, přes halu do obývacího pokoje. Tam u okna jako skupinka Malfoyových pyšných pávů stáli Yaxleyovi, od nejmladšího po nejstaršího. Corban zabíral čestné místo u své ženy a vedle nich stáli tři jejich synové, z čehož dva se svými ženami. Jeden – ten nejmladší, jehož jméno si Barty nepamatoval – chodil ještě do Bradavic.

Všichni členové rodu sdíleli tytéž rysy – vodnaté, nevelké oči, výrazné lícní kosti a aristokratický nos. Vlasy měli rovněž všichni plavé, rozdíl byl jen v odstínu, který měli hezky rozdělený. Mladší ze dvou synů měl vlasy špinavě blonďaté, po matce, zatímco druhý téměř platinové, po otci. Ten s platinovými vlasy byl ovšem vzrůstem podobný spíše Blythe, zatímco ten se špinavě blonďatými dosahoval Corbanovy výšky, ba dokonce ho i přerostl.

„Barty!“ zvolala Blythe, jen co ho spatřila v davu. Zamávala na něj, proto mu zacukaly koutky a on se odebral směrem k ní a jejím příbuzným. 

S potěšením zjistil, že se za poslední tři roky změnila jen nepatrně. Ve tváři jí přibylo pár vrásek, ovšem špinavě blonďaté vlasy měla stále sestřiženy do slušivého mikáda. Pamatoval si, že ani kdysi úsměvy nešetřila, což z ní v čistokrevných kruzích dělalo unikát. Dalším typickým rysem bylo, že nechodila pro ránu daleko. Yaxley mu jednou říkal, že je dcerou majitele jatek. Vyrůstala ve Skotsku.  

„Dobrý večer, Blythe,“ přistoupil k ní Barty, přičemž mu ona sama dala dlaň tak, aby jí mohl vtisknout krátký, decentní polibek nepolibek na hřbet dlaně. „Velkolepý večírek, jako vždy. Vypadáte úchvatně.“ 

„Ach, děkuji vám, můj drahý. Možná byste mohl o lichocení poučit mého manžela, co vy na to?“ pokračovala paní domu s upřímným, širokým úsměvem. „Stále v té disciplíně selhává, třebaže má dobrovolnic svolných k procvičování víc než dost.“

Barty v tom sdělení pocítil jakýsi suchý, realistický podtext. Předpokládal, že narážela na Yaxleyho milenky, ale nebyl si tím jistý. Raději mlčel a očima těkal z šéfa na jeho paní.

„Blythe,“ zasyčel Corban úsečně, ze svého místa vedle ní. „Kroť se, buď tak laskavá. Je to tvůj vlastní večírek.“

„Ale jistě.“ Žena lehce natočila hlavu manželovým směrem. Oslnivě, ale naprosto falešně se na něj zazubila. „Neměj obavy, drahý, nehodlám si dnešní večer zkazit nějakou patetickou scénou. Nejsem žádná hysterka.“

Corban si odfrknul, jako by s ní nesouhlasil, ovšem nic na to neřekl.

Skrk cítil, že se nachomýtnul někde, kde nemá co dělat. Rychle přešel k Yaxleymu, potřásl si s ním rukou a pokračoval k jejich dětem. Se všemi se přivítal, slíbil Blythe, že si ještě promluví, než se vmísil do houfu lidí postávajících v blízkosti krbu.

Plánoval tu zůstat nejvýš půl hodiny. Theu hlídala ošetřovatelka, kterou si najal. Zaplatil jí tučnou sumu z otcových peněz a nezapomněl se přitom zašklebit jeho památce. Představil si otcův výraz, kdyby byl ještě naživu a zjistil, že jeho šílená dcera i syn bydlí společně pod jeho vlastní střechou… trefil by ho šlak. Barty zcela výjimečně zatoužil vrátit čas do doby před vraždou. Osobně by otce dovlekl do baráku, třeba i za pačesy, aby se podíval, co způsobil tím, že se Theu rozhodl provdat za Notta.   

Víc než třicet minut od něj zkrátka nemohl čekat ani sám Yaxley. K večírkům neměl dobrý vztah žádný čistokrevný muž. Jediným pozitivem bylo, že se na nich dalo zadarmo najíst a kvalitně napít. Obojího se Barty snažil docílit.

Jakmile kolem něj proletěl tác se sklenkami ohnivé whisky, jednu si z něj vzal. U talířů s jídlem si pak vzal pár jednohubek a vídeňský řízek, který zajídal bagetou. Neverbálním kouzlem si přivolal z každého tácu s ovocem dva kusy a zakončil svou večeři u čokoládové fontány. Každý kousek svého ovoce neopomněl řádně vymáčet v proudu té božské tekutiny jako správný milovník onoho slavného amerického produktu.

„Pane Skrku,“ ozval se v jeho blízkosti nejistý mužský hlas. Dožvýkal, zapil sousto tvrdým, otřel si ústa ubrouskem a otočil se tak, aby dotyčnému pohlédnul do tváře.

„A podívejme, mladý Malfoy. Posílá vás otec? Vyřiďte mu, že úplatky přijímám jen v tisícovkách. Fázi stovek jsem úspěšně překonal a nehodlám se k ní vracet,“ nemohl si odpustit narážku na způsoby Malfoyů.

Vida, že by ta půl hodina strávená u Yaxleyových přece jen nebyla úplná nuda? 

No, alespoň se mu dařilo držet se myšlenkami dál od toho tragického výrazu MacDougalové, když ho spatřila u Arethy v ložnici. Těžko vyjádřit, jak se v tom momentě cítil. Bylo dost dobře možné, že to nevěděl, za to věděl, že mu to nepřineslo kýžený pocit zadostiučinění. Ba naopak. Cítil se teď kvůli tomu jako úplný idiot.

Draco stvořil nesouhlasné hrdelní zachrčení. Zřejmě mu nebyly příjemné Bartyho poznámky  ani to, že s ním musel vést tuto konverzaci. Což byl vcelku zpátečnický obrat, vzhledem k tomu, že – tehdy v Bradavicích, při misi vraždy Brumbála – nevykročili špatnou nohou. Dokonce i prohodili pár slov.

Skrk se musel hluboce zamyslet, za co vlastně dává mladému Malfoyovi kapky. Na jeho rodiče měl, pravda, svůj názor, jako patrně každý kouzelník v Británii. Lucius byl úplatný slaboch a Narcissa hezká tvářička upínající svou pozornost na synka, jenž měl být tím nejlepším z obou. Z toho, co zaznamenal už před třemi lety v Bradavicích, ale bylo jasné, že Draco Malfoy není ničím jiným než rozmazleným, prominentním frackem, který měl – už ve svých čtrnácti letech – ego větší než Matterhorn. Pomstychtivost zdědil po otci, odměřenost a aroganci zas po matce.  

Barty ho i přesto litoval. Na rozdíl od všech dospělých smrtijedů, Draco nedostal na výběr. Snažil se neudělat rodině ostudu, ale nedařilo se mu to, protože – kdesi v hloubi duše – přece jen sídlil mikro kousíček morálního, humánního cítění. Proto byl „slabý“ a dostával od Voldemorta úkoly, které ho měly zocelit.

„O to nejde. Můj otec s tím, co chci, nemá nic společného,“ zahučel Draco rázně.

Barty nedůvěřivě zdvihnul obočí. „Rebelie… hm, to podporuju. Tak co máte na srdci, fretko?“

Blonďák se zhluboka nadechnul, ignoroval další ze Skrkových narážek. Tentokráte mířila na čtvrtý ročník, kdy ho Barty změnil ve fretku a chvilku s ním levitoval sem a tam před zraky několika dalších studentů. Draco očima ostražitě těknul po svém okolí, než se zachmuřil. „Tady ne. Pojďme do soukromí.“

Barty pochybovačně pozdvihnul obočí. „Nejspíš bych vám měl připomenout, že vražda mé osoby vaší famílii z problémů nijak nepomůže.“

„Já vás ale…“ Draco se nechápavě zamračil. Po pár sekundách mu ale došlo, kam tím Barty míří. „Pro Merlina, proč bych vás chtěl… nechci vás... však víte! Chci si s vámi jenom promluvit mezi čtyřma očima, to je celý.“

„Ach tak, to jste mě uklidnil,“ zahučel Skrk ironicky. Zvážil své možnosti a došel k prostému výsledku, že byl starším, zkušenějším kouzelníkem než Draco Malfoy, tudíž se neměl čeho obávat. A – co si budeme nalhávat – jeho zvědavost by mu stejně nedovolila blonďáka odmítnout. „Tak mě následujte, no. V každém sídle čistokrevných jsou místa, kde by v době večírku nikoho neměli hledat.“

Proplétali se chodbou v přízemí, a když došli ke schodům do sklepení, Barty automaticky začal scházet. Draco se zarazil.

„Je to bezpečné?“ otázal se.

Barty se na něj zašklebil. „Co byste řekl? Jste v domě nejvěrnějšího Voldemortova Smrtijeda, Malfoyi. Slovo bezpečné ve své slovní zásobě nahraďte slovem nepředvídatelné a pak se vám možná podaří tenhle barák správně popsat.“

Draco cosi zachrčel v odpověď, ovšem význam jeho sdělení Barty nepochytil. Beze slov osvětlil konec své hůlky a pokračoval ze schodů dolů, po Skrkově vzoru. 

„Na poslední schůzi smrtijedů jste říkal, že pracujete s MacDougalovou, a já bych… Potřebuju vědět, jestli je to ta holka, kterou před lety zakleli na Příčné,“ nechal se slyšet mladý Malfoy. Když se mu nedostalo odpovědi, jal se upřesňovat: „Určitě si ten případ pamatujete – proběhlo to ve všech novinách. Její otec pracoval na ministerstvu, matka zas pro Mezinárodní konfederaci kouzel-“

„Vím, o kom je řeč,“ utnul ho starší z mužů, „ale nepotvrdím vám to, ani nevyvrátím. Nejdřív mi řekněte, proč vám na tom sejde.“

Malfoy semknul rty v úzkou linku a provrtal Bartyho pronikavým pohledem. Tou dobou už byli oba u paty schodiště, ve sklepení. Zatímco Barty se zvědavě rozhlížel kolem, Draco nervózně postával na témže místě. 

„Chci po vás jedno slovo, nic víc. Ano, nebo ne. Je to takový problém?“ tlačil na pilu mladý Malfoy. Barty trhnul rameny.

„No, nevím, jestli bych to přímo nazval problémem, ale divné je to určitě. Smrtijed se mě ptá na ženu, která byla Temným pánem opakovaně označena za krvezrádkyni,“ pronesl věcně. „Jestli po té informaci opravdu toužíte, tak mi dejte něco, co dokáže, že vy a vaše pošahaná tetička si za tou ženou v nejbližší době neuděláte výlet v případě, že je skutečně tou MacDougalovou, o které sníte.“   

Blonďák si rukou frustrovaně vjel do vlasů. I přesto, že zvládal mistrně ovládat, tu a tam mu uniklo nějaké to bezděčné gesto, či drobná mimická chyba. Barty by si toho ani nebyl býval všimnul, kdyby v Dracovi, v tomto směru, nepoznával rysy svého sedmnáctiletého já.

„Moment,“ vyhrknul najednou bystrozor. Stál u jedné ze stěn a hmatem zkoumal její povrch. Jednalo se o cihly, tedy žádná změna od dob, kdy se tu vyskytoval naposledy. Ovšem narazil tu také na něco vlhkého a lepkavého, co promnul v prstech. „Hm, to je vosk… zajímavé.“

„O čem to mluvíte?“ obořil se na něj blonďák, zmatený a již značně netrpělivý, a tak Barty zdvihnul hůlku, a zamumlal: „Incendio!“

Jeho kouzlo mělo za důsledek postupné rozžehnutí všech luceren ve vzdálenosti, do níž byli schopni dohlédnout. Sklepení tak prosvítil tlumený žár stylových, retro svící na kovovém podstavci a pod skleněnou kupolí. Osvětlil tak dlouhou chodbu, po jejíchž stranách se vyskytovaly kobky.

„Proboha, to jsou…“ Draco se zarazil v půli věty. „Proč má sakra Yaxley v suterénu vězení?!“

Barty se zvědavě přiblížil k jedné z nich. Byla prázdná, ovšem na šprušlích přímo před jeho očima se skvěly krvavé otisky rukou.

„Vím já? To vy žijete v baráku s Azkabanem místo sklepa,“ zamračil se, neboť ucítil hustý, železitý pach, čímž se mu potvrdilo, že substance na mřížích skutečně byla krví. „No tak, řekněte, co se honí hlavou lidem, kteří v suterénu vězní jiné lidi. Co s nimi doma děláte?“     

Draco na Bartyho povytřeštil oči a naprázdno polknul, jako by o něčem takovém neměl tušení.

„Prokrista, neříkejte, že nevíte, co všechno doma máte,“ odtušil Barty suše. „To vás mamá nikdy neposlala do sklepa pro kompot? Nemusíte odpovídat. Beztak ani nevíte, co kompot je. Na plebejské záležitosti máte skřítka, co?“

S tím (a kyselým zašklebením) se Skrk pootočil a vyrazil podél cel chodbou hlouběji do sklepa. Draco nejprve nerozhodně postával na témže místě, ovšem po chvíli frustrovaně rozmáchnul rukama a rozešel se za ním. Zřejmě nemělo smysl se vzpouzet. Minimálně jestli chtěl znát odpověď na svou otázku.

„Vy jste ale přece taky vyrostl v bohaté rodině,“ odtušil nerudně. „Nemáte mi co vyčítat.“

Barty se zastavil a zprudka se otočil. Malfoy do něj málem vrazil, ovšem nakonec se zvládnul své setrvačnosti ubránit.

„Pro vaše vlastní dobro vás, Malfoyi, jednou pro vždy vyvedu z omylu. Zřejmě se vám zdá, že my dva máme spoustu společného. Nemáme. A uráží mě, že mě se sebou srovnáváte,“ promluvil přísně.

„Vážně? Když jsme my dva tak jiní, proč se na mě týden co týden u téhož stolu díváte se soucitem?“ otázal se, v důsledku čehož si Barty odfrknul. „Tváříte se jako hrdina, ale ve skutečnosti litujete, že jste se přidal k Vy-víte-komu, stejně jako já!“

To už se k nim, z jakéhosi místa v chodbě, ale doneslo tlumené zasténání. Oba muži zbystřeli a hlavami trhli ke druhému konci chodby.

„S-slyšel jste to?“ otázal se Malfoy Bartyho. Ten přikývnul.

„Nejsme tu sami.“

„Vybral jste špatné místo,“ okomentoval to Draco. „Musíme jít jinam, jestli nechceme být slyšeni.“

Barty se ironicky usmál. „Musíte jít jinam. Vy, ne já. Já s vámi mluvit nepotřebuju.“ Následně se kolem mladíka protáhnul, přičemž do něj žduchnul ramenem. Pokračoval chodbou dále, hlavu otáčeje dle potřeby na obě strany, podle toho, kde zrovna byla cela.

Zdálo se, že hledá původce onoho žalostného zvuku.

„Jsem bystrozor. Je tu někdo?“ zavolal brunet do neurčita. Téměř okamžitě se mu dostalo odpovědi, jak ze strany sténajícího, tak od blonďáka.

„Co to děláte? Nechoďte tam!“

Bylo až nehezké, jak moc připomínal svého otce…

„Držte hubu a krok, nebo odsud vypadněte,“ uzemnil ho Barty, přičemž použil nejvražednější ze všech svých vražedných pohledů.

„Ale já chtěl jenom-“

„Vy, vy, pořád jenom vy! Myslíte taky někdy na něco jiného než na sebe, nebo se věčně spokojeně plácáte v tom svým Malfoycentrismu stejně jako váš otec?!“ zasyčel Barty, v důsledku čehož se Malfoy stáhnul. Sice se pořád tvářil vyjukaně, ovšem už alespoň blbě nekecal a pádloval.

Hlouběji do sklepení kráčeli zpočátku mlčky.

Jako první ticho přerušil Draco, jen o pár kroků dále: „Nic o mně nevíte. Kdyby ano, věděl byste, že se ze všech sil snažím nebýt jako můj otec.“

Barty pozdvihnul obočí. „A co chcete po mně? Mám vás za to pochválit a poplácat po zádech?“

„Ne!“ vyjekl Draco až příliš bojovně. Jakmile si svou chybu uvědomil, vydechnul a svěsil ramena. „Omlouvám se, já…“

„U Morgany, Malfoyi, tak už se vymáčkněte! Proč chcete vědět, jestli je žena, se kterou pracuji, TA MacDougalová?“ 

„Protože jsem chodil s její sestrou!“ přiznal nakonec blonďák, ve tvářích celý rudý, a brunet nestačil valit bulvy. No, čekal kde co, ale toto veškeré jeho domněnky spolehlivě předčilo.

Zastavil se a posvítil blonďákovi zpříma do obličeje, aby na něj lépe viděl. Nelhal, to mohl říct s jistotou.

Páni, takže Malfoy a… netušil, jak se sestra MacDougalové jmenovala křestním. Sedělo to vůbec věkově? Hm, asi ano. Yaxley říkal, že MacDougalovic rodinka zvedla kotvy a – spolu s Bartyho synovcem Theem – odjela za oceán letos v létě. Theo měl v lednu roku 98 oslavit sedmnácté narozeniny, stejně jako Malfoy, s nímž byl v ročníku. Hádal, že MacDougalová mladší byla přibližně stejně stará.  

Draco přimhouřil oči před náhlou dávkou světla z Bartyho hůlky. Ztěžka vydechoval.

„Ale jestli se o tom někdo dozví, budu nucen vás zabít.“

„No no, brzdi, chlapečku,“ zpražil ho brunet a nakrčil obočí. Poprvé od příchodu do sklepa mu tykal. Jednu ruku zdvihnul a s ní i ukazováček. „Spinkal jsi mamince na prsou, když jsem mučil lidi, dokud nezešíleli! Tak si dávej pozor na jazyk a odpusť si ty drzé repliky, když už máš potřebu žádat mě o pomoc. My dva si totiž, ani zdaleka, nejsme rovní.“

Dracovi se tváří prohnala nejistota, stejně jako blackovská hrdost, která se projevila tím, že zatnul dlaně v pěsti, podvědomě zdvihnul bradu a nadechnul se k řeči.

Barty ho ale předběhnul: „A teď, že jste to vy,“ s vykáním vrátil zpět profesionální odstup, „MacDougalová, se kterou pracuji, je-“

„Po-pomoc…“ ozvalo se z jedné z cel znovu bolestivé zvolání.

Mí drazí čtenáři, 

podívali jsme se Bartyho očima na situaci, která nastala mezi tím, co ho Isa načapala s Arethou a jejich novým shledáním. Zatímco Morag vedla "přátelskou" konverzaci s Rabastanem, Barty se činil na Yaxleyho party. V příští kapitole se dozvíme, koho tam s Dracem našli a jak to vlastně dopadlo. 

Jakpak se Vám kapitola líbila? Dejte mi vědět v komentářích. 

Opět děkuji všem čtenářům (především komentátorům) za jejich neutuchající přízeň. 

Co nás čeká v dalších kapitolách? Příběh Lestrangeovic malého jsme ukončili... nebo ne? Že by se přece jenom našla nějaká skulinka? Nebude to jen Barty, kdo začne spolupracovat s Dracem. I Morag brzy zjistí, že má blonďák z prastarého rodu srdce na správném místě. Ve zbytku povídky se pokusíme o nápravu nešťastné situace mezi Morag a Bartym, podíváme se do Španělska a svou přítomností nás obdaří zbytek MacDougalovic klanu. 

Tak, to by ode mě bylo zhruba vše. 

Krásné (téměř) jarní dny! 

Pac a pusu, 

Vaše Tinker :)  

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola devatenáctá: