The Sinnerman: Kapitola čtvrtá • OurStories.cz ~ naše povídky

Barty s Morag se vydávají dle Yaxleyho rozkazů do márnice. Barty k té příležitosti spatří stránku MacDougalové, s níž ještě neměl tu čest. Ať se líbí! :)

02.11.2019 (17:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1109×

Vícero odstínů MacDougalové

Cestou k letaxovým krbům jako první promluvila MacDougalová.

„Aby bylo jasno, pořád nepovažuju za správný, že… uf, že mi tě Yaxley přidělil,“ zafuněla bez jediného pohledu jeho směrem, přičemž se zhluboka nadechla. Došlo mu, že kráčel moc rychle, proto zvolnil krok. Byl by býval zapomněl, že měl o dost delší nohy než normální smrtelníci průměrného vzrůstu, kdyby mu to její zarudlé tváře a funění nepřipomněly.

A když už byl u toho zapomínání…

„Na to nelze zapomenout,“ ušklíbnul se, „když si dáváš zatraceného majzla, abys mi to otřískala o hlavu při každé příležitosti.“

„Někdo ti tvoje zločiny připomínat musí, když justice selhala.“ Trhla hlavou jeho směrem a její pohled ho začal pálit na pravé tváři.

„Vše, co jsem provedl, jsem si odpykal v Azkabanu,“ opáčil příkře.

„Ha! A to se právě pleteš!“ vyhrkla hlasitěji, než by bylo zdrávo. V důsledku toho k nim také zvedlo oči několik kolemjdoucích. Barty se to pokoušel vyžehlit omluvnými úsměvy. „Strávils tam tři roky z dvaceti, které ti soud v devadesátém čtvrtém vyměřil. A propustka pro dobré chování? To je jako zase sakra co?! Hrál jsi s mozkomory dámu a vařils jim čaj, že si tě oblíbili?“

Uchechtnul se, přičemž překvapeně zakroutil hlavou. Hmm, tak ona vedle jízlivosti dokázala být i vtipná… zajímavé.

„Někdo musel být první,“ prohodil ledabyle na svou obranu. „Mimochodem, jak je vůbec možné, že máš detailní informace o mé minulosti?“

„Jsem bystrozorka, cos čekal? Že se nebudu zajímat o člověka, který mě poslal na šest let do limbu?“ otázala se pohoršeně. Barty mlčel. „Že ti to, že jste s mojí matkou poslali za mříže nevinného člověka, jenom tak projde?! Jenom mi řekni, cos mojí mámě slíbil za to, že bystrozorům nakecá, že mě proklel ten Španěl Herrero. Nový dům? Nějaký vysoký post na ministerstvu? Kupu peněz?“

„MacDougalová,“ zahučel varovně, nízko položeným tónem. „Neber si do úst věci, o kterých nevíš zhola nic.“

„Vím všechno, co vědět potřebuju,“ vypálila okamžitě. „Jsi smrtijed, lhář a vrah bez svědomí!“

Stačilo.

I jeho sebekontrola měla své meze, které se jí právě podařilo překročit…

Jakmile vstoupili do jedné z užších uliček mezi kancelářemi v přízemí, kde nebylo ani živé duše, chytnul ji za paži a odvlekl ji k nejbližší stěně, na kterou ji poměrně zprudka přitlačil zády. V úniku a nahmatání hůlky jí zabránil pevným chycením obou jejích zápěstí. Ta přišpendlil ke stěně nedaleko jejích boků, proto musela roztáhnout ruce.

Byli od sebe sotva půl metru a Bartyho do nosu udeřil její parfém.

Špička jeho jazyka opět opustila teplo úst, tentokrát proto, že mu MacDougalová zvládla hnout žlučí. No dobrá, možná taky proto, že zatraceně hezky voněla, což – vzhledem k situaci – nebylo úplně ideální. Ozvalo se přitom něco uvnitř něj, s čím se nemusel prát už zatraceně dlouho…

„Tak dost, děvenko, takhle by to dál nešlo,“ zasyčel a čekal, že bude jeho náhlou, prudkou akcí překvapená. Ale ona ne. Sledovala ho neoslněným, nahněvaným pohledem. „Nebudeš si na mě otvírat pusu na veřejnosti, ještě k tomu ohledně věcí, o kterých víš jen to, co ses dočetla v nějakém zpropadeném bulváru!“

„Ale nepovídej!“ vyjekla a Barty v jejích očích už zase spatřil onu jiskru stejně jako včera v kavárně. „A co mi uděláš, když nepřestanu? Zakleješ mě pro velký úspěch ještě jednou?! Tak prosím, směle do toho!“ Rukama silou trhla proti jeho sevření, ale jemu se podařilo ji nepustit. Sledoval, jak s ní šil vztek, a nemohl než obdivovat její vášeň pro věc. Nenáviděla ho, z celého srdce. Sršelo to z každého póru její pokožky, z každého blesku v jejích očích, který vyslala jeho směrem.

Žasnul nad faktem, že tu před ním vztekem nepukla na tisíce kousíčků. I když, to by – pravda – byla škoda. Mladých, čistokrevných žen vypadajících k světu nebylo nikdy dost…

„Proč hned tak invazivně? Existují i jiné, daleko příjemnější způsoby, jak tě umlčet,“ naklonil se k ní ještě blíž, aby jí ta vyzývavá slova mohl zašeptat přímo do ucha. „Ostatně, teď už na ně máš věk…“ Zabořil nos do jejích vlasů, přičemž vysunul špičku jazyka a dotknul se jejího ušního lalůčku. Zachvěla se, což ho přesvědčilo o tom, že nebyla tak ledová, jak se zdálo.

Pomalu ji pustil, než od ní pro jistotu o krok ustoupil. Smrtijed nesmrtijed, pořád měl v sobě pud sebezáchovy.

I potom, co ji pustil, ale Morag – k Bartyho překvapení – zaraženě stála u zdi, vejrajíc na něj celá rudá, s vyvalenýma očima.

„C-cos tím jako myslel?“ otázala se, napůl zděšeně, napůl zvědavě.

Barty trhnul rameny a tajemně se uculil. „Podle Yaxleyho jsi bystrá a důvtipná, mohla bys na to přijít sama.“

Naprázdno polkla a několikrát mlčky pootevřela ústa. Jako ryba na suchu.

To Skrk se na rozdíl od ní skvěle bavil. Její rozpaky dokonce vyvolaly jeho upřímný smích, což u něj bylo nezvyklejší než nezvyklé. Zapomněl, jaké to je. Nevzpomínal si, kdy se naposledy smál z plných plic… v Bradavicích? Na mistrovství světa ve famfrpálu? Možná při posledním úkolu Turnaje tří kouzelníků, ale to nebyl tak úplně při smyslech, protože si do placatky s mnoholičňákem v určité fázi začal přidávat vodku, aby po nocích nemusel poslouchat Moodyho Silenciem neztlumitelné řvaní.

MacDougalová se nakonec po tom všem přeci jen rozhodla pro vztek. Nebylo divu, byl to jeden z nejjednodušších způsobů jak se vypořádat s téměř jakoukoli emocí. Namířila na něj prstem a zničila vzdálenost mezi nimi dvěma dlouhými kroky. Špičku prstu pak poněkud bolestivě zapíchla přímo doprostřed Bartyho hrudi.

„J-jestli tě ještě někdy napadne na mě sáhnout, tak…“

„Bez obav,“ promluvil naoko otráveně a zdvihnul ruce v gestu nabízejícím smír. „Sahám jenom na ty vyvolené, které mě o to požádají.“

Původní, vzteklý karmín z jejích tváří zmizel a nahradil jej nový, o nic méně rozpačitý. Rozlíceně zafuněla, než se k němu otočila zády, aby se na něj nemusela koukat, a oddupala chodbou pryč.

„Tak jdeš, nebo ne? Máme práci!“ ozvalo se po chvíli z potemnělých prostor chodby před jeho očima. Zašklebil se a zakroutil hlavou nad absurditou té situace.

Nechal se unést – to bylo nad slunce jasné. Ale když… MacDougalová ho pokoušela! I když si to nejspíš ani neuvědomovala. Zatracená Šípková Růženka!

U krbu jí dal přednost jako pravý gentleman, než se i on sám přenesl do márnice. Tam už na dvojici čekal postarší, obtloustlý, šedivý koroner s tlustými, hranatými brýlemi.

Barty se přemístil do výjevu, o němž by si myslel, že nebyl skutečný, kdyby si dal alespoň tři sklenky vína. Jenže bohužel, žádné víno se nekonalo. MacDougalová objímala staříka, stařík objímal MacDougalovou, ona se spokojeně culila od ucha k uchu. Napadlo ho, jestli třeba nebyli příbuzní, ale koroner pak vzal do dlaně jednu z jejích a políbil ji na hřbet. Další Bartyho myšlenka mířila směrem k odchodu. Co by se stalo, kdyby se odsud prostě vypařil? Dosáhla by svého. Na tváři by se jí znovu vyrýsoval upřímný úsměv, ve tvářích by se jí objevily roztomilé ďolíčky, opadlo by z ní napětí.

Pak by mu stačilo zvednout dlaň, natáhnout se, dotknout se jí jen špičkami prstů a…

Pročistil si hrdlo poté, co se přeci jen přiměl vystoupit z krbu. Koroner na něj přes sklíčka svých okulárů zvědavě zamrkal, zatímco Morag dost znatelně zvážněla a povzdechla si.

„Pane profesore, tohle je Barty Skrk. Pracuje se mnou na těch vraždách,“ představila ho stručně. „Skrku, profesor O’Brien, koroner, primář magipatologického oddělení nemocnice u svatého Munga a příležitostný přednášející na magické části Newyorské metropolitní univerzity, na Harvardu, Stanfordu, Berkeley, Yale, v Cambridge, na Oxfordu, v Torontu a dalších.“

„Á, dobrý den.“ Profesor se na Bartyho mile usmál a natáhnul k němu ruku. „Tak vy jste posila pro naši Morag. Konečně! Už bylo na čase, aby jí někoho přidělili! Přeci jen v dnešní nejisté době je dobré mít po boku někoho, kdo vám kryje záda. Dávejte mi na ni pozor, mladý muži, ano?“

„To bych rád, ale nezdá se mi, že potřebuje chránit,“ zacukalo mu v koutcích, přičemž si se staříkem potřásl.

MacDougalová se nepohodlně ošila a trochu rozpačitě máchla rukama. „Ehm, tak… když už se všichni známe, můžeme přejít k věci, ne? Pane profesore, půjdete s námi vy osobně?“

„Ach jistě, ti zesnulí,“ zachmuřil se O‘Brien, přičemž natáhnul ruku před sebe, aby jim dal přednost v chůzi. „Obávám se, že ne, má drahá, za necelou hodinu mi, bohužel, začíná přednáška. Přišel jsem jen na skok, kvůli vám,“ s tím se na ni pousmál a něžně jí zastrčil za ucho zbloudilý pramen vlasů. Nebránila se, a vlastně ji to intimní gesto vůbec nepřekvapilo. „Jen vás dovedu na pitevnu, tam už si vás převezme James.“

Morag přikývla na srozuměnou, načež se rozešla chodbou vpřed. Barty mlčky pochodoval pár kroků za ní a profesorem. Přitom se rozhlížel po sterilně vyhlížející chodbě. Napravo i nalevo byly dveře s průzory, za nimiž bylo vidět několikapatrové regály se schránkami. Na patologii ještě nebyl, avšak předpokládal, že v nich byly umístěny mrtvoly a že byla šuplata vysunovací, stejně jako tomu bylo ve všech mudlovských kriminálkách.

Nelíbilo se mu tu. Svíral se mu žaludek, když si představil, že kdokoli z místních „pacientů“ mohl být zabit jeho vlastní rukou, nebo rukou lidí, se kterými každý týden seděl u jednoho stolu.

Za to MacDougalová tu očividně byla jako doma. Když tu a tam potkali nějakého patologa nebo asistenta patologa, ona se s nimi vždy s úsměvem přivítala a některé z nich dokonce i objala. Po nějaké době přestal věřit, že ho šálí zrak, ačkoli byl stále zmatený. Co se stalo s tou úsečnou, jízlivou fúrií, která na něj chtěla vytahovat hůlku, kdykoli ho potkala? Čím víc ji pozoroval mezi lidmi, které znala, tím lépe chápal, proč si ji Yaxley oblíbil.

„Takže si vás zase vůbec neužiju, pane profesore,“ prohodila směrem k dědulovi. „A to jste mi posledně slíbil šálek kávy na lékařském pokoji. Těšila jsem se, abyste věděl.“

„Vím a omlouvám se vám. Když mi Yaxley včera oznámil, že se dnes ukážete, měl jsem sto chutí zrušit ten dnešní Oxford, to mi věřte.“ Profesor jí věnoval posmutnělý pohled přes horní okraj svých brýlí. „No, budiž nám útěchou, že s nemocniční kávou o nic nepřijdeme a budeme se moci těšit na příště.“

„Prosím vás, přece víte, že mi nejde o kávu. Chci si s vámi pořádně povykládat… tak, jako kdysi. Jak se vlastně má vaše paní?“

„Ach, má se v rámci možností skvěle, přestože se úpěnlivě snaží všechny přesvědčit, že tomu tak není,“ zašklebil se, načež nad tím máchnul rukou. „To víte, v našem věku už si člověk nemůže moc vyskakovat. Klouby bolí, hlava třeští, ani paměť už dávno není, co bývala.“

Ti dva se zastavili u sedmých bílých dveří v pořadí, s rudou patnáctkou na jejich vrcholu.

„Jsme na místě,“ oznámil jim profesor se spikleneckým mrknutím Bartyho směrem. „Nic se nebojte, mladý muži, už vám ji přenechám.“

Skrk nuceně zdvihnul koutky. Usoudil, že bude lepší, když vyklidí pole, neboť nepotřeboval vidět, jak se ti dva loučí. Nešlo o MacDougalovou – na tu se dalo dívat, ať už dělala cokoli. Jemu se nelíbil ten stařík. V jeho přítomnosti se totiž cítil krajně nesvůj, nejspíš proto, že v něm, v souvislosti s MacDougalovou, profesor O‘Brien spatřoval něco, co ještě nebyl schopen oddělit a pojmenovat ani Barty sám. Což černokněžníka ve výslužbě do jisté míry děsilo.

S O’Brienem se rozloučil potřesením ruky. Pak už se radši klidil z jeho dosahu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter