OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Epilog

23.03.2020 (18:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 999×

Epilog

Poté co se následujícího rána přímo z Bradavic letaxem přesunula na ministerstvo, zjistila, že v přízemí hlídali lapkové. Zvláštní, Yaxley je neměl rád. Něco se zřejmě muselo stát, jinak by si je sem nenechal nastrčit. Chvilku se zdržela, aby se vyhnula nevyžádané pozornosti Wilsona. Pak už v houfu čarodějů pelášila směrem k výtahům.

K vlastnímu údivu se jí podařilo proklouznout úplně beztrestně, a to i u Scabiora, který se zdál být všímavější než ostatní členové jeho party (alespoň tedy v případě mladých dívek).

Než zaklepala na dveře u Yaxleyho, zhluboka se nadechla, vydechla a ve své mysli se podpořila k akci. Vyzvání nepochytila, přesto, zhruba po deseti sekundách, vstoupila.

Byl to prapodivný okamžik. Yaxley na ni koukal a ona koukala na něj. Netušila, co by mu měla říct, stejně tak on netušil, co od ní očekávat. Nejspíš se domníval, že hrozí nebezpečí, že ho začne právem obviňovat z toho, že médiím lhal o incidentu s Theou. Jenže z jeho úhlu pohledu to nejspíš vypadalo tak, že lhal celému světu, aby Morag očistil od veškeré spoluviny, tedy vlastně udělal dobrou věc, za kterou se jí rozhodně nehodlal omlouvat.

Nemohla mu ale nic říct jak z výše zmíněných důvodů, tak proto, že jen díky němu Barty neskončil v Azkabanu (tentokrát už na dobro), nebo hůř. I když si to Skrk nejspíš ani neuvědomoval, nebo si to odmítal přiznat, byl to Yaxley, kdo měl palec na rudém tlačítku s nápisem „Bartyho budoucnost“.   

Blonďák se zvednul od stolu.

„Morag,“ oslovil ji tiše a s podivným podtónem čehosi tíživého. Skoro se zdálo, jako by se cítil provinile.   

„Pane,“ oplatila mu nervózně. „J-já… přišla… jsem tu, protože-“

„Nic neříkejte. Vaše místo vám zůstává. Nastoupíte ještě dnes,“ prohlásil zpříma.

Páni, ten musel být hodně zoufalý, když šlo o personál. Bylo to jednodušší, než myslela, ačkoli…

„Ale… já přece dala výpověď. Pochopím, když-“

„Jakou výpověď?“ podivil se naoko. Že hrál divadlo, pochopila z rošťáckých jisker v jeho očích. „Ke mně se žádná nedostala.“ 

Svým přístupem ji téměř překvapil. Téměř, neboť to byl Yaxley a Yaxley mohl cokoli.

***

Morag se chystala k obvyklému sobotnímu rozhovoru s rodinou přes začarovanou knihu ve vile Gun Aim v Belfastu, když v letaxovém krbu zaplál jasně zelený plamen. Pochopitelně jí zatrnulo a ona se ihned chopila hůlky, jenže to už by jí stejně nebylo nic platné.

Tvář, kterou spatřila, u ní však daleko více než zděšení vyvolala šok.

„U Merlina!“ vyjekla MacDougalová starší. „Iso?! K-kde se tu bereš?!“

Mladší z nich se zašklebila, než vystoupila z krbu. Se svou obvyklou nemotorností zakopla o římsu a měla co dělat, aby se neskácela na podlahu.

„No jo, taky tě ráda vidím.“ Mladší z brunet jí o dost méně energicky oplatila objetí, což mohlo být důsledkem jejího pádu, stejně jako prostou demotivací. „Tak, a teď to vyklop. Co se to tu, ksakru, děje?“

Morag na sestru vyvalila oči, jen co se od ní odtáhla.

„Ehm… co myslíš?“ připtala se MacDougalová starší, neboť si nebyla jistá, na kterou z katastrof z posledního týdne se Isa ptá.

„Tvoje výpověď. Tvůj šéf psal naší nejdražší matce, žes odešla z ministerstva, načež matka – v domnění, že je nejlepší matkou na světě, když hodí starost o dceru na někoho jiného – obratem napsala tátovi, ať se o tebe postará, že se nejspíš brzy ukážeš ve Státech,“ osvětlila mladší z brunet. „Čekali jsme tě - den, dva, tři – pak jsme byli nervózní, jestli se ti náhodou cestou něco nestalo, a nakonec jsme propadli panice. Koneckonců, proto jsem tady. Tak mi řekni, co to tu kruci kutíš, ségro?“

Morag si nemohla pomoct. Už v první části Isina povídání se na ni začala culit jako měsíček na hnoji, a to nejen kvůli tomu, že vše podala svým způsobem vtipně. Starší MacDougalová cítila, že s Isiným příchodem zapadla i jedna z posledních součástek puzzle jejího štěstí na své místo. Tedy, situace stále nebyla úplně ideální, ale… na ministerstvu měla Morag silného spojence, její vztah s Bartym se vyvíjel nezvykle dobře a ona teď navíc u sebe měla i jednoho z nejmilovanějších lidí vůbec. Co víc si mohla přát?

„No, víš, ono je to asi na delší povídání,“ prohodila tiše. „Myslím, že abych ti to všechno stihla převyprávět, potřebovala bych alespoň tři dny čistého-“

Vtom se ozval domovní zvonek a dívky nadskočily. Obě se automaticky chopily hůlek, než na sebe zděšeně zamžouraly.

„Z tvýho tragickýho výrazu soudím, že návštěvu nečekáš,“ odtušila Isa ironicky. Její sestra zavrtěla hlavou.

„Ne, já vůbec netuším, kdo to může bejt.“ Morag jukla na hodinky na svém zápěstí, aby zjistila, že bylo něco po osmé večerní. „Ještě v tuhle hodinu.“

„Merline, ségra,“ zaúpěla mladší z nich, „nedala ses, doufám, k tomu všemu dohromady s nějakou mafií, že ne? To by byla fakt třešnička na dortu!“

Starší pokrčila rameny (čímž vědomě úplně nevyvrátila teorii své sestry) a odebrala se ke dveřím.

Mladší ji ovšem čapla za zápěstí, čímž ji donutila zastavit a otočit se k ní čelem. „Krucinál, nechoď tam! Co když je to fakt nějaká mafie? Morg, prosím tě… táta s Theem na nás čekaj ve vyhřátým, útulným baráčku v New Yorku. Edna už určitě dělá palačinky! Tak se vykašli na Británii a pojďme odsud vypadnout!“

Morag se ušklíbla, přičemž odendala Isinu ruku ze své a požádala ji, ať nejančí.

Pak už pokračovala ke dveřím, v nichž se neobjevil nikdo jiný než Draco Malfoy. V očích mu jiskřilo, už když ji zdravil, a když jí pak před očima máchal nějakým cárem papíru, chrlil slova tak rychle, že je Morag od sebe těžko zvládala odlišovat.

„Mám to! Mám ten rodokmen,“ prohlásil natěšeně, hrnul se dovnitř. „Byla sice fuška ho získat – vloupal jsem se kvůli tomu do domu Bellatrix a Rodolpha, o čemž si nejsem úplně jistý, že mi bezbolestně projde – ale co bych pro tebe ne-“  

Zarazil se a sklapnul, neboť mu zrak padnul na další z přítomných brunet.

Isa stála v obýváku, hůlku připravenou k souboji, a on se nezmohl na víc než tiché zírání. Nezměnila se… ani trochu. Tedy, od doby, kdy ji viděl naposledy, možná kapku přibrala, ale to vůbec nevadilo, ba naopak. Křivky jejího těla se teď rýsovaly zřetelněji a on si představil, jaké to bylo, když po jejím těle beztrestně prsty přejížděl tam a přece nikam. Zkoumal ji tehdy a zkoumal by ji zas, kdyby…

„M-Malfoyi? Co ty tady děláš?!“ vyhrkla Isa překvapeně, přičemž se zamračila a těkla pohledem k sestře. „No, tak tenhle teda k mafii vůbec nemá daleko. Sakra práce, proč se s ním vůbec bavíš? Vždyť je to Smrtijed!“

Morag se už už nadechla k řeči, ovšem blonďák ji předběhnul nijak hlasitým, přesto podivně naléhavým oslovením: „Isobel, schovej tu hůlku. Tvoje sestra je bystrozorka. Vážně si myslíš, že by mě nebyla schopná porazit, kdybych jí chtěl ublížit?“

„Odkud víš, jak se jmenuju křestním?“ vypálila okamžitě Mrzimorka.

Tentokrát už se zamračil i Draco. Bylo chvályhodné, že jeho kouzlo, jež jí smazalo paměť na něj, fungovalo, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Srdce mu bilo jako splašené. Otázkou ovšem zůstávalo, z čeho vlastně byl tak nesvůj. Zda z představy, že by si náhodou vzpomněla na to, co pro ni znamenal, nebo z představy, že ne…

„Nebuď směšná! Chodili jsme spolu do školy.“

„Já vím, ale,“ začala ostře, „nikdy jsme se nebavili. Já tě neznám, ty mě tím tuplem. Jestli jsme se my dva kdy oslovili – o čemž silně pochybuju – říkali jsme si příjmením.“

Zatnul ruce v pěsti a semknul rty v úzkou linku. Ne, tohle se nedalo vydržet. Každým slovem prohlubovala jeho delirium – touhu říct jí pravdu. Jenže tím by jí zlomil srdce, a kdyby zlomil srdce jí, zlomil by ho znovu i sobě. Byl v bezvýchodné situaci.

Vzhlédnul k druhé ze sester MacDougalových, jelikož potřeboval pomoc. Přál si, aby svedla téma jinam, třebaže tušil, že se jí to nepovede, ani když řádně ukotví konverzaci o počasí.

„Eh, Draco,“ oslovila ho Morag. „Co kdyby sis šel sednout do obýváku? My zatím se ségrou nachystáme čaj a-“

„Čaj? Smrtijedovi?! Leda s dávkou kyanidu!“ odfrkla si mladší MacDougalová recipročně.

„Iso, přestaň bejt hnusná! Vždyť on se tě jenom snažil chránit!“ zavrčela vyšší z brunet, v důsledku čehož k ní oba dva přítomní trhli hlavami. Draco se tvářil vyděšeně, Isa nechápavě. Morag si okamžitě poté, co z ní ta slova vyletěla, uvědomila svou chybu a přitiskla si dlaň na ústa. Nastala chvíle tíživého, hutného ticha.

„Chránit… mě? Proč by se mě tady Malfoy měl snažit-“ ptala se Isa, dokud samu sebe nezastavila. Hodila pohledem na Malfoye a uvědomila si jednu důležitou věc. Jeho oči – šedivé jako nebe před bouřkou, uklidňující jako ta nejsladší ukolébavka a krásné jako dva brilianty – byly těmi, které vídala ve svých snech. Tolikrát jí pomohly usnout, když se nemohla vymotat z myšlenek na sestru a nebezpečí, ve kterém se v Británii pohybuje. Netušila, proč nacházela klid zrovna v očích Draca Malfoye a děsilo ji to.

„Tak moment! T-tvoje… ty… oči. Jak to, že… proč se mi o nich zdá?“ otázala se Isa do éteru a očekávala, že jí alespoň jeden z nich odpoví. Jenže se zmýlila.

„Hej! Přestaňte mě laskavě ignorovat!“ vřískla rozčileně v důsledku zjištění, že se oba snaží předstírat svou nepřítomnost. „Okamžitě mi řekněte, co se to tu sakra děje!“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Epilog: