OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Proces 7

27.10.2022 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 776×

5 dnů do soudu

„Omlouvám se. Vzbudila jsem tě?“ zeptala se, když s pokusem o tiché zaklapnutím, které ho probudilo, zavřela těžké dveře.

„Ne,“ vydechl vyčerpaně. „Jak ses vyspala ty?“

„Příšerná noc. Nezamhouřila jsem oči. Pořád jsem musela myslet na to, co jsem ti udělala.“

„Ber to tak, že jsi mi tím zachránila život. Navíc, teď konečně budou všechny ty historky o děsivém profesorovi lektvarů pravdivé.“

„Mně to tak vtipné nepřijde.“ Obrátila oči v sloup a pak se na něho zamračila. V koutku úst jí však cukalo smíchem. „Kdy se ta rána zcela uzdraví a zbytek nohy doroste?“

Severus se pomalu posadil. „Viděla jsi někdy, aby amputovaná noha dorostla?“

„Takže si ji nějak... přikouzlíš sám?“ zeptala se nejistě.

„Ta noha už nedoroste, Hermiono. A ani já s tím nemůžu nic udělat.“

„Co prosím?!“

„Ta kletba je definitivní. Pokud člověk, kterého zasáhla, nezemře, místo na těle, které zasáhla, bude odříznuto či vyříznuto, aby dotyčný prežil. Zasažený tu část zcela ztratí a bude muset žít bez ní.“ Hermiona na něj zírala, a téměř zamrzla ve svém postoji. „No tak,“ dodal Severus, „buď ráda, že mi zasáhli nohu. Kdyby to bylo srdce nebo plíce, bez nich se žije hůř.“

„Přestaň si z toho dělat legraci tím svým nechutně ironickým způsobem! Nemůžu uvěřit vlastním uším, že právě ty mě uklidňuješ! A zrovna teď!“ vyštěkla na něj. „Věděl jsi to? Věděl jsi, že je to napořád?!“

„Ano,“ přiznal po pravdě.

„A proč jsi mi nic neřekl?!“ Slyšela sama sebe, jak křičí a ve spáncích jí vztekem tepá krev.

„Protože bys to nedovolila.“ Odpověděl, sám zcela klidný.

„No, to si piš, že ne!“

„Takže bys mě místo toho nechala zemřít?“ zeptal se a ona zalapala po dechu. Chvíli bylo ticho.

„Ach, u Merlina!“ zanaříkala a posadila se vedle něj. Obličej si skryla v dlaních. „A udělala jsem ti to já! Já jsem taková kráva!“

„Přestaň se litovat a zlobit se na sebe, Hermiono.“ Oslovil ji tiše, ale nereagovala. Vzal její dlaně do svých a snažil se, aby se na něj podívala. „Slyšíš? Přestaň s tím!“ zvýšil hlas a zatřásl s ní. Podívala se na něj uslzenýma očima.

„Co?“ Zaznělo z jejích úst nešťastně.

„Mohu?“ Přiblížil prst k její tváři. Přikývla. Pomalými pohyby stíral z uplakaného obličeje slzy a snažil se nepodívat do oříškových očí, protože pak by se v nich možná ztratil navždy. „Tak,“ řekl poté, co skončil. „Nelituj mě ani sebe. Kde je ta radostná dívka z Nebelvíru, která by řekla, že můžu být šťastný, že žiji, i když bez nohy?“

„Ta už dávno zmizela během války o Bradavice.“ Odpověděla nevýrazně.

„A já jsem ten poslední, co by ti to, jaká jsi byla, měl připomínat, že?“ dodal s pochopením a odtáhl se.

„Taky jste se změnil, profesore.“

Místo odpovědi zíral do tmy.

„Severusi,“ oslovila ho jménem a sledovala, jak se jeho ztrhaný pohled otáčí k ní.

„Měla bys jít,“ pronesl tiše.

„Proč?“ Nechápala najednou, odkud se vzal smutek, který byl jeho součástí už velice dlouhou dobu. Ona v tu chvíli nechápala, co se změnilo. „Ještě jsme dnes nic neodpracovali. Za pět dní je stání u soudu.“

„Já vím, ale chtěl bych, abys šla. Jsem unavený.“

„Dobře,“ pronesla s povzdechem. „S tou nohou je mi to líto.“

„Já vím,“ odpověděl. „Dobrou noc.“

Došla ke dveřím, ale pak se ještě otočila. „Když mluvíme o dívce z Nebelvíru, máš nějaké nápady, jak vyléčit chlapce z Nebelvíru, který přežil?“

„Ještě ne,“ řekl bolestně, jako by nesl tíhu celého světa na svých bedrech. „To je zase líto mně.“

„Něco vymyslíme. Musíme. Nemáme jinou možnost. Dobrou noc, Severusi, zítra se uvidíme.“ Že by záblesk radostné a nadějeplné dívky z nebelvírské koleje?

Hermiona zabouchla za sebou dveře a dala se do běhu. U Merlina! Jak moc ho chtěla obejmout, schoulit se u něj v náručí... Tak moc, až jí z toho pukalo srdce. Ale to se nesmí nikdy stát. A taky nestane. Zatracená válka, zatracený soud a zatracené pocity!

4 dny do soudu

Zamžoural do šera nad sebou a několik okamžiků nevěděl, kde je. Pokusil se dát nohy na zem a ucítil bolest v pravém pahýlu, kterému se už nedalo říkat noha. „Zatraceně!“ zaklel pro sebe tiše. Rozhlédl se kolem sebe a zrak mu padl na listy papíru srovnané vedle jeho dřevěného lože. Mohla by to být rakev, jak byla tvrdá. Ostatně to by už on nezjistil. Sehnul se a přiblížil ke svým očím první stránku. Měl pocit jakoby jeho zrak z té tmy, ve které se už měsíce nacházel, zeslábl. Stálo tam: Kompletní lékařská dokumentace pacienta č. 7.

Musí něco vymyslet, protože ten zpropadený Potter zkrátka musí žít. Ještě jednou ho chtěl zachránit, ale poprvé ve svém životě absolutně netušil, jak. Minulou noc, když nemohl spát, si uvědomil, že ho zasáhla podobně odporná kletba jako jeho samotného. Chovala se však v chlapcově těle trochu jinak. Sice ho zasáhla do boku, ale odstranit zasaženou část by v jeho případě nepomohlo. Vypadalo to, jako by se kletba rozlévala celým Potterovým tělem, které už nyní muselo být zcela vyčerpané. Kletba se šířila z rány tak rychle, že ji lékouzelníci ani nestačili ošetřit a kletbu zastavit.

A on nemohl přijít na to, proč. On – proslulý lektvarista a profesor! Zrádce a bastard! Už dávno nebyl tím, za koho ho pokládali, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Byl daleko horší. Musel se nad sebou zhnuseně ušklíbnout. Měl dojem, že mu paměť slábla a on si nemohl vybavit latinské zaklínadlo, které rušilo tyhle smrtijedské kletby. Kéž by mohl nahlédnout do literatury ze své knihovny! Zasraná válka!

Obracel listy a nemohl najít nic nového. Už je pročítal tolikrát, že si pamatoval, jaké informace jsou na které straně. Možná to s tou pamětí nakonec nebude tak zlé. Něco mu ale muselo uniknout. Snad není ještě tak zatraceníhodný, aby nedokázal vymyslet kouzlo na záchranu života. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Poté pomalu vydechl. Zopakoval to a pak otevřel oči. Nepřítomně zíral na tmavý kouzelnický inkoust. Stále mu něco unikalo! Znovu a znovu si procházel seznam kletbou zasažených orgánů.

A pak to konečně pochopil. V seznamu chybělo srdce. Jakmile upadl Potter do bezvědomí a začaly mu selhával orgány, lékaři ho napojili na přístroje, Hermiona mluvila o nějaké vznášející se průhledné bublině, která udržovala jeho tělo ve stavu jakési hibernace. Zamezili tak tomu, aby se kletba rozšířila docela a zasáhla tak srdce a mozek, což by znamenalo jeho smrt. Lékouzelníkům však nedošlo, že právě tím, že udržují jeho tělo v tomto stavu, srdce stále bije a pumpuje krev do celého těla.

Ano! Proto se kletba začala v Potterově těle šířit tak rychle! Zasahuje kouzelníka zcela fyzicky. Dostane se do jeho krve a tím pak do srdce, které roznáší krev s kletbou dále do všech orgánů. Kdyby ho nenapojili na přístroje, jeho tělo by selhalo po pár hodinách. Jakmile začali lékaři s léčbou a napojili ho na přístroje, zpomalili tak šíření kletby, která v těle sice stále proudí, ale zasahuje zbytek organismu mnohem pomaleji. Celé mu to znělo šíleně, ale musel zkusit všechno.

Proto léčba nezabírá. Oni mu nepomáhají, pouze se ho snaží udržet naživu, pokud se to ještě tak dá vyjádřit. Jeho tělo ale slábne a kletba nakonec vyhraje. Každou další minutu, kterou mu proudí v žilách otrávená krev, se blíží Harry Potter smrti.

„Sanguere cor malum,“ zašeptal. To je přesně ono! Kletba s názvem zlá krev, která zasahuje srdce. Ty zpropadený idiote! Jak to, že ti to došlo až teď?! Mohl jsi mu pomoci mnohem dřív. Slečně Grangerové na tom tolik záleží! Věděl, co musí udělat, aby Pottera zachránil.

Bolestně si povzdechl. „Do prdele!“ zaklel opět pro sebe. Jak dlouho už jí neřekl „slečno Grangerová“? Nyní už to byla Hermiona. Doba, která uplynula od jejího válkou a honbou za viteály přerušeného studia v Bradavicích, se mu zdála mnohem delší než celý jeho život. Válka zanechala hlubokou propast mezi tím, kým byla a kým je dnes. Stala se z ní žena, která ví, za čím jde a co chce. A ona se rozhodla ho zachránit. Musela pro to mít své důvody a Severusovi nedocházelo, proč to celé dělala. Co mu ale začínalo být naprosto jasné, bylo hodnocení svých vlastních pocitů. Nikdy se nemusel zabývat sám sebou natolik, aby hledal důvody, proč chce žít. Vždycky hledal pouze důvody, proč ne. Nebo se mu spíše nabízely ty negativní.

Netušil, jak to dokázala, ale uvědomil si, že to ona mu přinesla poslední světlo naděje do jeho zbytečného života. Měla mladistvou energii, kterou on pomalu ztrácel s mnoha životními prohrami. Nebyla však naivní. Jenom občas probleskla v její nově nabité tvrdé neústupnosti dívka, kterou znal ze svých vyučovacích hodin. Spravedlivá a litující, sama k sobě nesnášenlivá, pokud někomu ublížila. Nyní však viděl, že její pevné rozhodnutí stát si za svým se jenom utužilo. A on jako by všechnu svou tvrdost ztratil. Zbyly z něj pouze úlomky štěkajícího buldoka, který umí vyvolat nenávist k vlastní osobě, aby ho ostatní odepsali, aby je od sebe odehnal, aby nikoho ani v nejslabší chvilce nenapadlo, že by tomu ztroskotanci mohl pomoct.

A přesto se mu ona všemi svými silami snažila pomoci. Uvědomil si, že je jí vděčný. Dokonce si uvědomil, že ho začíná zajímat. Nejen svým charakterem a povahou, ale jako žena. Nikdy by nad svou studentkou nepřemýšlel jako nad sexuálním objektem. Opravdu ho vytáčela, když neustále odpovídala na jeho otázky v hodinách lektvarů a obrany. Nenáviděl to. Něco uvnitř ho nutilo na ni zakřičet, aby okamžitě ztichla.

Nyní ale zjistil, že nenáviděl více sebe za to, když mu došlo, že mu vlastně dělá dobře, když někdo, kdo je natolik talentovaný, aby dokonale vystihl téma zadaných esejí a znal odpovědi na jeho složité dotazy, se zajímá o jeho předmět. A nyní i o jeho osobu. Té všetečné holce na něm záleží víc, než kdy jemu záleželo na sobě samém! Ve škole mu v podstatě lichotilo, že se někdo dokáže naučit, ba co víc – kriticky přemýšlet nad tématy, která by byla obtížná i pro studenty vyšších ročníků, kteří se připravují na OVCE.

A nyní mu mělo lichotit, že její zájem o jeho předmět, se změnil v zájem o něj samotného?! Určitě si to tehdy namlouval, byla zkrátka šprtkou, která se dokáže naučit cokoliv. Jistě, ano, tak se mohl uklidňovat. Zatímco on sedí v této cele a čeká na rozsudek nad svým životem, ona dělá vše pro to, aby ho zachránila. Nyní se už tak snadno uklidnit nedokázal. Neměl sice příliš zkušeností se ženami, natož mladými, pokud nepočítá ty hloupé nány z jeho hodin a milé bradavické kolegyně, ale pochopil, že Hermiona Grangerová o něj má zájem. A musel by být zcela tupý, aby mu nedošlo, že ona začíná cítit něco víc, než si on je schopný představit a než co je schopný vůbec přijmout.

A v tom se rozhodl, že ať k němu cítí cokoliv, nesmí dovolit, aby to zašlo dále. Uškodilo by to její reputaci v kouzelnickém světě a zranilo by to její laskavé srdce. Kdo se k němu dostane blíže, jeho život bude zkažen, otráven. Podobně jako Potterova krev. Proto se pevně rozhodl, co udělá.

Cítil ochromující únavu, znovu si lehl a zakrátko usnul. List papíru se seznamem zasažených orgánů pacienta č. 7 mu vyklouzl z dlaně a dopadl na zem nedaleko jeho lůžka.

* * *

Někdo se dotkl jeho paže visící z prkenné postele. Trhnutí se probudil. Zíral do hnědých očí, které se na něho usmívaly. Drobná postava se nad ním skláněla. „Dobrý den,“ pronesla tiše a jemně stiskla hřbet jeho ruky. Pak mu pomohla se posadit a narovnala se. Měla na sobě džíny, tenisky, svetr a dlouhý vlněný kabát.

„Co to máš s vlasy?“ zeptal se ospale, když si všiml délky jejích loken, které jí sahaly nad ramena.

„Byla jsem u kadeřnice. Nechala jsem si je trochu zkrátit. Proč?“ dodala po chvilce.

„Takže takto se jmenuje žena, která stříhá vlasy. Proč jsi nepoužila hůlku?“

„Někdy je fajn dělat věci mudlovským způsobem.“ Pokrčila rameny. „Mám pak pocit, že jsem... normálnější.“

Pokýval hlavou a pokoušel se, aby dodržel své rozhodnutí, potlačit úsměv. Vůbec mu to ale nešlo, protože jí nový účes velice slušel.

„Přišel jsi na něco?“ zeptala se, když několik dlouhých vteřin nic neříkal.

Kývl hlavou k rozházeným papírům. „Támhle. Nalevo od tvé nohy.“ Sehnula se a v podřepu pročítala seznam. Pohledem obkreslil její křivky. Dost, ty zatracený bastarde! Okřikl se v duchu.

„Nevím, co mám hledat.“ Pronesla přemýšlivě a zvedla k němu oči. Bohové, jak na tu jiskru v jejích očích, když se snažila vyřešit nějaký výzkumný problém, mohl zapomenout!

„Jaký orgán tam chybí?“ napověděl jí.

„Ten nejdůležitější. Hned po mozku.“ Podívala se na něj.

„Správně. Ta kletba, která Harryho zasáhla se jmenuje Sanguere cor malum.“

Svraštila obočí a posadila se vedle něj. „Srdce... zlo...“ Uvažovala nahlas.

„Ano a sanguis znamená latinsky krev. Kletba ji otráví a z rány se dostane do srdce a pak s okysličenou krví do ostatních orgánů, které zasáhne. Proto se tak rychle rozšířila po Potterově těle. Lékouzelníci sice zpomalili její šíření tím, že pacienta připojili na přístroje, ale srdce stále pumpuje otrávenou krev. Proto pacient slábne a jeho tělo brzy selže.“

„Ach, u Merlina! Jde to zvrátit? Jde tu krev nějakým způsobem očistit? Mohou mu ji přečerpat?“

„Ne, ale do jeho žil nebo rány je potřeba dostat trochu krve, která patří někomu, kdo je pro pacienta velice důležitý. Musí to být někdo z rodiny.“

„Ale nikdo takový už přece nežije,“ opáčila Hermiona. „Petunie Dursleyová jedině, ale ta pro Harryho není dostatečně důležitá.“ Pak se její obočí svraštilo do zamyšlené linky. „To je opravdu srdeční kletba. Míří na nejbližší lidské vztahy.“ Přitahovala ho její inteligence, jak přemýšlela o souvislostech a jak si je dávala dohromady.

„Ta kletba se nazývá zlá krev. A máš pravdu. Ten, kdo kletbu vyslal, zatraceně dobře věděl, že nikdo z Potterovy rodiny už není naživu.“

„Tak co budeme dělat? Nestačí Harryho vztah k Ginny, kamarádství k Ronovi nebo ke mně?“

„Obávám se, že ne. Jde opravdu o rodinné pouto.“

„Do háje! A nemůžeme najít nějakou skulinu? Ty jsi určitě něco vymyslel, že ano?“

„Tvoje důvěra ve mně je velká, Hermiono. Nevím, jestli děláš dobře.“ Pronesl těžce. „Ale ano, něco mě napadlo.“

„Poslouchám,“ odpověděla tiše.

„Pokud si to dobře vybavuji, četl jsem o té kletbě něco v literatuře. Nemusí jít jen o biologické propojení krve, ale také o to magické. Nikdo z Potterovy rodiny už nežije, ale to neznamená, že neexistuje nikdo, kdo k nim měl blízko.“ Vysvětlil, než po pár vteřinách dodal: „Kdo měl k ní blízko.“

Hermiona k němu zvedla překvapeně oči. „To ty. Ty můžeš Harrymu pomoci! Miloval jsi jeho matku.“ Pokýval hlavou a v jeho očích se skvěl neutrální výraz. Snažil se potlačit v sobě všechny emoce, které se mu chtěly prodrat z hrudi ven. „Harry mi řekl, že tvůj patron je laň. Stejný jako měla Lily.“

Povzdechl si. „Snad bude to magické pouto dostatečně silné, aby přebilo kletbu. Léta uběhla a ty vzpomínky na ni jsou stále slabší.“

„Musíme doufat.“ Pohledem se zaměřila na své boty. „Miluješ ji stále?“

„Nabízí se na to zeptat, že?“ Sledoval její levou tvář, protože se na něj odmítala podívat. „Svým bývalým studenům nemusím vysvětlovat absolutně nic z mého života.“ Dodal tím svým neústupným tónem.

„To skutečně nemusíš,“ hlesla, stále zírající na špičky svých tenisek.

Znovu si povzdechl. Proč mu to ta holka dělala tak těžké? Protože k ní něco cítíš, Severusi. Nebuď takový ignorant. Přiznej si to už konečně! Ach, bohové...

„Ale tobě to řeknu.“

„Proč zrovna mně? Copak nejsem taky tvoje bývalá studentka?“ otočila k němu obličej a velice špatně se snažila skrýt pohled plný očekávání na odpověď, kterou dostane. Možná viděl v jejích očích i obavu, co přijde a jak se ona poté bude cítit.

Kdyby ho raději mučili Mozkomorové... „Ty jsi mi taktéž řekla, že nejste s Weasleym spolu a že chodí s Brownovou.“

Zklamání v jejích očích. „Ach, ano. To je pravda.“ Dodala a znovu otočila hlavu k zemi. Zatraceně, co bylo tak zajímavého na té zaprášené podlaze?

Čekal. Ale na co? Pak řekl: „Lily Potterová zůstane v mém srdci navždy, ale spíše jako součást mého minulého já. Toho, jakým jsem byl tehdy. Od té doby uplynula už dlouhá doba.“

Povzdechla si. „Děkuju za důvěru... Necháme to být, ano?“ Zvedla se a jako by nechala ležet na svém místě nedořešené otázky, které mezi nimi vznikly za poslední dny. Začala přecházet po jeho cele a přemýšlela. „Takže, když si to shrneme, tak tvé magické propojení s Harryho matkou by mělo zvrátit kletbu, která se šíří jeho tělem. Ale jak ho můžeš navštívit? Ty se odsud nedostaneš dřív, než po soudu...“

„...možná ani potom ne.“

„Nechej mě domluvit.“ Zamračila se na něj. „My nemáme čas čekat do soudu. Arthur říkal, že se Harryho stav začíná zhoršovat. Takže...“ zastavila se na chvíli. „Jak to chceš udělat?“

„Dobrá otázka. První setkání s Voldemortem ho poznamenalo navždy. Nemluvím o jizvě. Část Voldemortovy duše se přichytila na to jediné živé, co v tom domě našla. Tak to řekl Brumbál.“

„Ano, ale tu sám Harry zničil v Zapovězeném lese,“ odvětila. „Pořád mi nedochází, jak chceš své pouto k jeho matce skrze svou magii dostat k němu. Skrze tvou krev, bych měla dodat. Je to příliš složité, Severusi. Nedostanu sem ani odsud vůbec nic. Kontrolují mě, než mě k tobě pustí. A já kategoricky odmítám ti znovu ublížit, takže mi dej laskavě racionální vysvětlení, jak si to celé představuješ.“

„Možná, že nás nakonec zachrání naše jizvy z minulosti. Došlo mi, že pokud ta kletba Harryho tělo zasáhla ve fyzické rovině, musím najít něco, do čeho by mohla přejít. Něco fyzického. A protože naše magie koluje v naší krvi, bez prolití mé krve to nepůjde. Takže se na to připrav.“

„A jak to chceš tedy provést? A co to bylo za průpovídku o těch jizvách?“ Hermiona z toho začínala být znatelně nervózní a frustrovaná. Viděl, že se jí příčilo ho znovu zranit.

Vytáhl si rukáv se smrtijedským znamením. „Bude to odporné a možná děsivé, ale to zvládneš. Jen potřebuji, abys sem dostala hůlku, nebo něco ostrého. Budeme to pak muset přeměnit na něco, co bys pronesla ven a v nemocnici pak přeměnila nazpátek. A budeš to muset udělat ty, protože mi sebrali hůlku před mnoha měsíci a má magie je zde svázána. Do tvých myšlenek jsem se také dostal pouze skrze tvůj nitrozpyt.“

„To nemyslíš vážně, že ne?!“ Zastavila se uprostřed kroku a nevěřícně kroutila hlavou. Myslela si, že pobyt ve vězení mu zatemnil mozek.

„Chceš zachránit svého přítele, nebo ne?“ zeptal se přísně.

„Přestaň mě vydírat a hrát mi na city! Ne, prostě ne. Odmítám to, Severusi. Sbohem.“ Otočila se na podpatku a zmizela.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Proces 7: