OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Proces 6

24.09.2022 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 610×

6 dní do soudu

Našla ho na zemi vedle jeho lůžka. Ležel nehybně a jedna noha mu spočívala na posteli. „Profesore!“ vydechla a klekla si k němu. „Pane profesore?!“ Nereagoval. Naklonila se k němu a poslouchala jeho mělký dech. Zatřásla s ním a on se přerývavě nadechl a zamžoural očima do tmy. „Severusi,“ oslovila ho jemně a stírala mu prsty pot z čela. „Vyděsil jsi mě.“

„Přece by sis o mě nedělala starosti,“ pronesl tichým hlasem a náznak úšklebku na jeho tváři jí dával najevo, že se dostává k sobě. Pomalu se pohnul, ale vzápětí si to rozmyslel. Sykl a obličej se mu zkřivil bolestí. Byl tak vyčerpaný, že se ani neobtěžoval potlačit svou reakci.

„Co se děje?“ Pomohla mu si lehnout a přikryla ho děravou páchnoucí dekou. „Severusi, neusínej, co se ti stalo?“

„Byl... byl jsem u výslechu,“ zachraptěl znaveně.

„Cože? Jak to, že mi o tom nikdo neřekl? Měla jsem tam být s tebou!“ Zamračila se. Tohle se jí vůbec nelíbilo.

„Evidentně tě tam nechtěli,“ vysvětlil. Natáhl ruku, která se mu třásla a zatáhl za cíp přikrývky. Odhalil zraněnou pravou nohu, kterou mu ona téměř vyléčila. Nyní se na holeni skvěla dlouhá mokvající jizva.

„Co to ksakru je?!“ Vztekle odhodila deku do rohu cely a podívala se na jeho zranění. Začala zkoumat ránu a pak musela zatnout ruce v pěst, aby do něčeho neuhodila. „Oni tě mučili!“ Beze slova přikývl. „Tak to ne. Tohle si nesmí nikdo dovolit!“

„Hermiono, nech to být,“ vydechl těžce, když se otočila, aby zabouchala na dveře a zavolala strážce.

„Tohle je porušení vězeňského řádu a tvého práva na život během doby, kdy čekáš na soudní přelíčení. Nemysli si, že to nechám jen tak.“

Povzdechl si a dál nic neříkal. Věděl, že je stejně tvrdohlavá jako on a že dohadovat se s ní nemá vůbec žádný význam.

Za chvíli se v cele objevil bachař s výrazem, který ji přesvědčil o tom, že o tomhle incidentu ví a není mu příjemné, že to někdo zjistil. A zrovna ona! „Můžete mi vysvětlit, jak k tomuto zranění došlo? Když jsem tu byla včera, profesorova noha byla naprosto v pořádku.“

„Až tak blízký vztah má obhájkyně se svým klientem, že mu kontroluje končetiny?“ zeptal se žoviálně strážce.

„Odpovězte!“ křikla na něj Hermiona.

„Nevím, jak se mu to stalo, beztak si to udělal sám.“

„Nedělejte ze mě hloupou nánu. Čím by si to asi tak mohl udělat? Hůlku jste mu odebrali už dávno a nemá tu nic, čím by si mohl ublížit.“

„Jedině, že byste mu něco přinesla vy!“ udeřil na ni dozorce chladně a střelil po ní nenávistným pohledem.

„Přestaňte se z toho vykrucovat a mluvte! Nebo si na vás budu stěžovat! Mám nyní mnoho blízkých přátel na ministerstvu a osobně znám několik bystrozorů. Nechtějte, abych se jim jen zmínila o podmínkách azkabanské věznice měsíce po porážce Voldemorta.“

„Ten... ten... on... Snape byl u výslechu a jeden z kolegů vyšetřovatelů se asi trochu nechal unést, protože tento vězeň je velice neoblomný a sarkastický ve svých odpovědích a...“ Severus se z lůžka i přes bolest potěšeně ušklíbl.

„Tomuhle říkáte ‚nechal trochu unést‘?! Zbláznil jste se? Okamžitě zařiďte profesorovo převezení na ošetřovnu!“

„Na to nemá on právo a vy o to nemůžete žádat,“ odpověděl chlap odmítavě a založil si ruce na prsou.

Hermiona už toho měla tak akorát dost. Zatlačila mu prst do hrudi. „Teď mě dobře poslouchejte. Podám na vás žalobu za ublížení na zdraví vězně a za odmítnutí lékařské péče. Nevím, jestli jste četl nový vězeňský řád a příslušné články o právech vězně. Pokud ne, vřele vám ho doporučuji. K žalobě a vyhazovu vás mohou ještě čekat problémy doma.“ Usmála se vítězoslavně, když viděla jeho zaražený výraz.

„Nevím, o čem mluvíte,“ opáčil.

„Ví vaše žena, že to už pár měsíců táhnete se sekretářkou ředitele věznice? Míříte snad někam výš? Třeba na ředitelovo místo? A tuší váš nadřízený o úplatcích, které berete od přátel uvězněných Smrtijedů, abyste jim ulehčil život v této díře? Vy si koledujete, příteli.“

„Jak... jak... jak to víte?!“

„Protože vám tu černotu vidím v očích. Pokud nechcete, aby se cokoliv z toho stalo, okamžitě vezměte profesora na ošetřovnu!“

Muž ve vězeňské uniformě se obrátil a zmizel.

„Vy ten nitrozpyt začínáte zneužívat, slečno Grangerová,“ pochválil ji její bývalý učitel s uznalým pokývnutím hlavy. „Tohle by vyděsilo i mě.“

„Jak jsem řekla, učím se od nejlepších.“ Usmála se na něj.

V tom se otevřely dveře cely. Dovnitř vešli dva hromotluci v bílých pláštích se zvýšeným lehátkem na kolečkách, zvedli profesora a položili ho nahoru. Bachař se už neobjevil. Vezli ho po dlouhé chodbě a Hermiona šla za nimi. Poté i s lehátkem všichni vstoupili do magického výtahu, který je zavezl až do podzemí pevnosti. Jeden z mužů otevřel mříž a třikrát poklepal hůlkou na létací prosklené dveře, které se vzápětí doširoka otevřely. Zavezli Severuse doprostřed místnosti, přeložili ho na lůžko pokryté zapraným prostěradlem, které bylo více žluté s červenými fleky, než bílé a zase lehátko odvezli.

Zůstali ve velké oprýskané místnosti se zeleným nátěrem sami. „Jak ti je?“ obrátila raději svou pozornost k pacientovi než k myšlenkám na to, co se tu muselo dít za pokusy.

„Začínám mít horečku,“ vydechl Severus ztěžka. „Něčeho... něčeho bych se napil.“ Způsob, jakým to vyslovil, jí vrazil dýku do srdce, tak bezbranného ho ještě neviděla. Ani tehdy v té zapáchající díře, když ho s Harrym našli.

Hermiona se rozhlížela, ale nic, z čeho by mohla dát profesorovi napít, neviděla. Zakroutila hlavou na pacienta, který pod jasně svítící zářivkou přivíral oči. Pak se uprostřed protější zdi objevily magické dveře a dovnitř vešel malý obtloustlý lékař s knírkem, prořídlými hnědými vlasy a začínající pleškou. Přejel jí mráz po zádech. Tohle nebude dobré.

„Dobrý den vespolek,“ pozdravil lékař a sjel lačně po Hermionině postavě. „Mé ctěné jméno je Raymond Sly.“ Otřásla se. Fuj.

„Dobrý den, já jsem obhájkyně profesora Severuse Snape a ...“

„Vaše ctěné jméno?“ zeptal se slizce a vůbec si nevšímal pacienta, který se začal svíjet a stehno si objímal oběma rukama. Snad jako by mohl bolest zastavit.

„Hermiona Grangerová,“ odpověděla a aby odmítnutí jeho malé ulepené dlaně s oteklými prsty nevypadalo neslušně, dotkla se Severusova ramena, aby upozornila, že tu má lékař práci. „Mohl byste se, prosím, podívat na jeho nohu, pane?“

„Ale zajisté, slečno Hermiono, nebo snad paní?“ optal se naprosto zbytečně a úlisně pozoroval její obličej. „Slečna,“ odpověděla rychle. „Ta rána vypadá vážně. Čím je to způsobené?“ obracela znovu pozornost k profesorovi.

Doktor nespokojeně mlaskl a konečně se otočil na pacienta. „Ležte klidně,“ přikázal mu.

„Díky za radu,“ opáčil Severus nakvašeně a sykl, když se lékařovy ruce dotkly jeho holeně.

„Hmmm,“ protáhl ten slizoun v bílém, pak zvedl oči k Severusovu obličeji a pak zase k noze. Potom si přivolal svou hůlku a přejel mu od prstů na noze až ke kolenu a kousek nad něj. „Nevypadá to dobře.“

„Neříkej,“ cekl profesor tak, aby jeho slova slyšela jen Hermiona, který musela skrýt úšklebek do rukávu.

„Kdy se vám to stalo?“ pokračoval v otázkách lékař.

„Dnes ráno jsem byl u výslechu,“ odpověděl Severus a doufal, že doktor není tak hloupý, aby mu to nedošlo. Asi věděl, jaké panují ve věznici zvyky.

„Hmm,“ udělal lékouzelník znovu, až to Hermioně začalo lézt na nervy. „Máte horečku, co?“

„Ano, celý hoří,“ odvětila rychleji, než stačil říct Severus další sarkastickou poznámku. Představila si něco jako z jaké díry jsi vylezl, tohle by poznal učeň lékouzelnictví ještě před nástupem do prvního ročníku nebo horší co myslíš, ty idiote.

„Vypadá to na nějakou mučicí kletbu s rychlým nástupem a trvalými následky,“ vypadlo konečně z doktora něco rozumného.

„S trvalými následky?“ zeptala se Hermiona polohlasem. Odkašlala si, aby si uvolnila hrdlo. „Co to znamená?“

Lékař rozhodil rukama. „Co si pamatujete?“ obrátil se na pacienta.

„Nic moc. Zničehonic jsem ucítil pálení pod kolenem, netušil jsem, že na mě použili kletbu. Pak jsem omdlel a probudil se na cele.“

„Podle barvy kolem rány a problematickém hojení to vypadá, že už jste se někdy s něčím podobným setkal.“ Severus si vyměnil s Hermionou výmluvný pohled. Té se začaly tlačit slzy do očí, stiskla pevně rty, aby jí neunikl žádný vzlyk nad všemi typy utrpení, které musel profesor dlouhá léta zažívat.

„Mnohokrát,“ řekl poté, když svůj pohled odvrátil od své bývalé studentky zpátky k lékaři.

„Kdy naposledy před tímto zraněním jste utrpěl nějaké... cokoliv... způsobené použitím kouzel?“

„Letos v květnu,“ odpověděl Severus.

Doktor, který se najednou začal zajímat, vyslal na Severuse hloubkové diagnostické kouzlo. „Hmm.“ Udělal znovu otravně. „Vzhledem k vašim rozsáhlým předchozím zraněním to vypadá bledě.“

„Co to znamená?“ dožadovala se znovu Hermiona.

„To znamená, sličná děvenko, že toto zranění je magické a ten, kdo kletbu vyslal, zatraceně dobře věděl, s kým má tu čest a že mu to vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a minulým poraněním různého druhu uškodí. A to velmi vážně.“

„Jak vážně?“ ozvala se netrpělivě.

„Pokud mu tu nohu neuříznu, kletba, která se drží zatím jen v ráně, ale začíná se pomalu přesouvat ke kolenu, se rozšíří do celého těla a pacient zemře.“

„Cože?“ řekla roztřeseným hlasem a otočila se na Severuse, který pokýval hlavou. „Jak dlouho už to víš?

„Pár minut. Doktor mě v tom utvrdil. Je to vězeňská kletba, která má pomalu bolestivě zabít. Myslím, že už jsem měl v minulosti s podobnou, co dočinění.“

„Takže,“ promluvil znovu lékouzelník, „co si přejete udělat? Není na to žádný lektvar ani protilék či lékouzlo. Ten, kdo vám to udělal, věděl, jaká je léčba a že je to buď anebo.“

„Zemřít nebo být bez nohy?“ vyslovila možnosti nahlas. To se určitě podaří zvrátit, Severus určitě na něco přijde, určitě má něco v záloze, aby nemusel žít po zbytek života bez končetiny.

„Tak,“ odpověděl doktor. „Jak se tedy rozhodnete?“

Hermiona se soustředila na profesorovy rty, které vysloví ortel nad jeho životem. Vyhledal ji pohledem a řekl: „Chci, aby mě v procesu zprostili viny a prohlásili za svobodného člověka. Dojdu k tomu soudu i bez nohy.“

Kdyby nevrčela zářivka nad nimi, celý Azkaban by slyšel, jak Hermioně spadl kámen ze srdce.

„Výborně, takže... Omluvte mě na chvíli.“ Zmizel v magických dveřích.

Hermiona překotně stiskla jeho ruku. „Děkuju.“

„Za co?“

„Že ses rozhodl pro život.“

„Kvůli sobě to nedělám. Moje právní zástupkyně by mi to neodpustila.“ Usmála se a pak od něj poodstoupila, protože se vrátil lékař s něčím v ruce.

„Moment!“ zastavila muže v bílém, když viděla, s čím přišel a postavil se k Severusově noze a přiložil nástroj k jeho kůži nad pravým kolenem. „Vždyť mu tu nohu zmrzačíte ještě víc! A tímhle chcete vážně přeříznout stehenní kost?!“

„Ale žádný strach, děvenko, mám v tom zkušenosti.“

„Zastavte! Počkejte!“ zvýšila hlas. „To chcete dělat bez uspání? Bez anestezie? To nejde udělat pomocí magie?“

„Na tohle kouzla nefungují, Hermiono,“ vysvětlil jí Severus.

„Okamžitě přestaňte! Udělám to sama!“ zastavila doktora v poslední chvíli.

„Jak myslíte.“ Předal jí nástroj a dal si ruce do kapes pláště.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se profesor trochu nedůvěřivě. Nervózně přikývla.

„Máte tu nějakou anestezii? Nemusí ho to přece vůbec bolet.“ Doktor se vytratil a za chvíli přinesl lahvičku. „Zmizte,“ podívala se přísně na lékaře, který rád poslechl. Kouzelné dveře zmizely. Zase byli v místnosti sami. „Zkontroluješ to, prosím? Nevěřím mu ani nos mezi očima.“ Podala Severusovi lahvičku. Odklopil skleněné víčko a přičichl si.

„Lokální anestezie. Lektvar pozná místo rány a zaměří se na ni a na její okolí. Myslím, že pochopil, co jsem zač a že poznám, kdyby mě chtěl otrávit.“ Vypil obsah a lahvičku podal Hermioně. Ta ji položila na zem. Lehl si na postel a čekal.

„Jak dlouho?“

„Pět minut,“ odpověděl. „Pak by to mělo začít působit. Jsi si tím jistá, Hermiono?“

„Ne, ale bude lepší, když to udělám já než on. Ty mi nevěříš?“

„Věřím, ale mám strach, že z toho budeš mít trauma a je mi líto, že se musíš kvůli mně dostávat do takových situací.“

„Neboj se. Už mám něco za sebou,“ odpověděla. „Už to bylo pět minut?“

„Nejspíš ano,“ řekl nejistě. „Buď klidná, je to kouzelnický chirurgický nástroj, až to uděláš, rána se okamžitě zacelí, ale budu to muset mít ještě nějaký čas ovázané, než se zahojí docela.“

„Dobře. Omlouvám se ti.“ On jen zakroutil hlavou. „Jdu na to,“ dodala si na kuráži, ale třásly se jí ruce. Prodýchala se a pak začala znovu. Přiblížila pilku na místo, které jí ukázal lékař.

Severus zasyčel bolestí, okamžitě přestala a vyděšeně se na něj podívala. A tiše se rozesmál. „Dělám si legraci. Jen pokračuj.“

„Tohle už mi nedělejte, profesore!“ zamračila se na něj.

Až dokončila zákrok, odhodila nástroj daleko na druhý konec místnosti a už ho nikdy nechtěla vidět. Sledovala, jak se část nohy uzdravuje. Znovu se objevil lékař, odnesl nástroj a zavolal muže, aby pacienta zase odvezli. Ještě mu mávnutím hůlky nohu ovázal a zmizel.

Když se dostali zpět na celu, uložila Severuse na prkenné lůžko a přikryla ho. „Budeš potřebovat antibiotika, lektvary proti horečce, měnit obvazy...“

„Zastav se.“ Chytil ji z posledních sil za ruku. „Nebudu nic nepotřebovat. Tato kletba se zastaví pouze tímto způsobem, ale potom už nic nepotřebuji. Snad jen měnit ty obvazy. Děkuji. Zachránila jsi mi život. Opět.“

„Nemáš zač. Neunesla jsem představu, že by ti tu nohu měl znetvořit on. Madame Pomfreyová mi jednou nabídla ošetřovatelské kurzy pro pokročilé. Tentokrát už asi neodmítnu, protože kdo ví, kdy zase budeš potřebovat nějaký lékouzelnický úkon.“ Usmála se. „Chceš odpočívat, viď?“

Přikývl. „Můžeš mě tady nechat, nedělej si starosti.“

„Dělám.“

„Já vím.“ Pustil její ruku. „Běž si domů odpočinout a přijď zase zítra. Prosím,“ dodal ještě, protože nabyl dojmu, že je moc příkrý, a to ve své únavě nechtěl.

„Samozřejmě, že přijdu, Severusi. Dobrou noc.“

„Dobře se vyspi, Hermiono,“ uniklo mu ze rtů, než se propadl do hlubokého spánku. Ale to už ona byla dávno pryč.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Proces 6: