OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro XVIII.



Pro větší dobro XVIII.Podaří se Albusovi rozluštit neznámý rukopis?

XVIII. Odhalení

Albus kráčel pomalým krokem po Příčné ulici. Přitáhl si teplý plášť těsněji k tělu a klobouk stáhl do čela. Byl zachmuřený stejně jako podzimní obloha. Počasí bylo nevlídné, sychravé, ale co jiného čekat v půli října v Londýně, že? Počasí ale nebylo to, co ho trápilo. U Gringottových právě navštívil jejich trezor a se sebezapřením naplnil svůj váček. Matka dokázala nějaké peníze ušetřit, ale jejich množství se neodvratně snižovalo. Žili sice skromně, ale neměli žádný příjem. Bude se muset urychleně rozhlédnout po nějaké práci. Jenže co má dělat, když nemůže vytáhnout paty z Godrikova Dolu?! Pevně sevřel rty a stiskl si kořen nosu. Už nad tím přemýšlel. Měl známé na ministerstvu, jako student v Bradavicích úzce spolupracoval se Starostolcem, mohli by si ho ještě pamatovat. Třeba by mu zadali nějaké překlady nebo přepisy. Neubránil se hořkosti, když pomyslel na tak podřadnou práci.

Když už je v Londýně, zajde tam, nic neztratí. Přidal do kroku a využil krbu v restauraci U Děravého kotle, aby se dostal na ministerstvo.

 

Když vystoupil ze zelených plamenů v atriu, nepřítomně si oprášil prach z ramen a sundal klobouk. Pomalu došel k pultu kouzelné ostrahy a lehkým odkašláním na sebe upozornil úředníka, který byl zabraný do čtení dnešního Denního věštce. Ten zvedl pohled a zadíval se na něj nezúčastněně přes obroučky brýlí. „Přejete si?“ promluvil bezvýrazným hlasem.

„Přišel jsem za panem Crockfordem, je přítomen?“

Muž se zaškaredil a pomalu odložil noviny. Neochotně se začal probírat velkou knihou a nakonec zvedl vodnaté oči a upřel je na Albuse. „Ano, je ve své kanceláři. Koho mám zapsat jako návštěvu?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, děkuji.“

Muž jen něco zamumlal o nesmyslných jménech a jal se zapisovat. Albus se odvrátil a potlačil úšklíbnutí. Vskutku ochotný úředník, jen co je pravda, pomyslel si a zamířil ke schodišti.

Zatímco stoupal po schodech, neubránil se myšlenkám na to, kdy konečně kouzelníci vymyslí jiný způsob, jak se dostat nahoru, než tím příšerně dlouhým schodištěm. Horatio sídlil až ve druhém patře na Ústředí administrativních služeb Starostolce a cesta nahoru pěšky byla nekonečná. Kdyby tu alespoň umožnili přemisťování, jenže to ministerstvo povolilo jen svým prověřeným úředníkům, ne nikomu zvenku.

Když konečně vystoupal do druhého patra, musel se na chvíli vydýchat, bude také mluvit a nepotřeboval sípat jak pokažená lokomotiva. Málem nestihl sehnout hlavu, když se kolem něj se zavřeštěním prohnala velká sova a se zamáváním křídel zaplachtila nad schodištěm. Povzdechl a vykročil tmavou chodbou. Minul Ústředí bystrozorů a několikeré dveře bez označení, až došel ke kanceláři se zlatým štítkem.

„Brodherik Reginald Cufey
Nejvyšší divotvorce Starostolce

Horatio Crockford
asistent“

Zhluboka se nadechl, lehce zaklepal na tmavé dřevo, a když ho mužský hlas zevnitř vyzval, aby vstoupil, vzal za lesklou kliku a otevřel.

„To je dost, Elmo, že jdete, sežeňte urychleně tři sovy, potřebuji...“ tmavovlasý muž sedící za velkým psacím stolem konečně zvedl hlavu, a když zaostřil na příchozího, zarazil se. Chvíli si mladíka prohlížel a podrbal se v licousech, jak přemýšlel, kam ho zařadit.

„Dobrý den, Horatio, omlouvám se, že ruším...“ pozdravil s lehkým úsměvem a úklonou Albus, větu ale nedokončil.

„Albusi, příteli, vás bych věru nečekal. Omlouvám se za to uvítání, ale děvče, co tu máme na výpomoc, se dnes stále někde toulá a zrovna je toho potřeba tolik,“ zářivě se usmál muž a vstal, aby si s mladíkem mohl potřást rukou.

„To je v pořádku, chápu, že toho máte hodně,“ pousmál se Albus a nervózně se ošil.

„Mám, to je sice pravda, ale na svačinu s přítelem si udělám čas vždycky,“ stáhl si z rukou černé kloty a ze stolu zvedl svou hůlku. Mávl s ní a na malém stolku přistála konvice s čajem, dva šálky a talíř se sušenkami. „Posaďte se, Albusi, a povězte, co vás sem k nám přivádí. Myslel jsem, že jste v zahraničí.“

„Ano, měl jsem být,“ připustil Albus neochotně, zatímco věšel svůj plášť a klobouk na věšák, „bohužel jsem z osobních důvodů musel zůstat v Anglii,“ vysvětlil situaci, když si sedal do měkkého křesla.

„Ach tak, to je nemilé,“ zachmuřil se muž a naplnil oba šálky kouřícím čajem. „No, a teď mi povězte, s čím vám mohu pomoci.“

„Víte, Horatio,“ povzdechl Albus tiše, „ocitl jsem se v tíživé finanční situaci a potřeboval bych co nejdříve sehnat práci. Neměl byste nějaký tip? Ale...“

Muž se opět rozzářil a skočil mu do řeči: „Jdete v pravý čas, ministr shání tajemníka a dozajista by vás přijal. S vašimi studijními výsledky a zkušeností ve studentské organizaci při Starostolci máte to místo téměř jisté, zastavte se za ním, hned jak...“

„To je sice lákavé, ale já musím zůstat doma, v Godrikově Dole.“

Horátiuv úsměv pohasl tak rychle, jako se rozzářil. „Ach tak, to je mrzuté,“ zachmuřil se a přejel si prsty po rtech. „A smím se ptát proč? Třeba by se dalo zařídit přestěhování do Londýna. Byl byste potřebnou posilou pro ministerstvo. A co si budeme povídat, Faris Spavin už není nejmladší, ministruje už skoro pětatřicet let a kdoví jak dlouho ještě bude. Třeba by tu byl výhled na kariérní postup, s vaším nadáním...“ pozvedl tázavě obočí a zahleděl se na mladíka.

Albus povzdechl a stiskl zuby. Sklonil hlavu a tiše promluvil: „To bohužel není možné. Z rodinných důvodů.“

Muž si ho s pousmáním změřil. „Albusi, vy se nezdáte, tak která to bude?“

„Prosím?“ zvedl mladík tázavě obočí a nechápavě se zahleděl na svého hostitele.

„Ale, jen se nedělejte, příteli, svatba není nic špatného,“ bodře se zasmál Horatio.

Albus, který právě nesl k ústům sušenku, se zarazil a vykulil modré oči. „Svatba? Co prosím... já se nehodlám... to je nějaký omyl...“ zakoktal se a zavrtěl hlavou.

Horatio se ale jen ušklíbl a pohodlně se opřel do křesla. „To nic, Albusi, oba víme, jak to chodí, že?“ pousmál se a prstem pohladil zlatý kroužek na prsteníku. „No nic, ale pozvat na svatbu jste mě evidentně nepřišel,“ zvážněl a zkoumavě si ho prohlížel, „tak co nám nabízíte? Máme nějaké externí pracovníky, ale upozorňuji vás předem, že platové podmínky nejsou nijak závratné. Vážně bych na vašem místě uvažoval o stěhování.“

„Přestěhovat se opravdu nemohu a nenechte se mýlit, svatba v tom skutečně není,“ snažil se Albus věcně vysvětlit nedorozumění. „Jinak jsem schopen dělat v podstatě cokoliv, přepisy, překlady z run a jiných písem, dohledávání ve spisech...“ nechal svou řeč vyznít do ztracena a s chutí se napil teplého čaje.

Horatio chvíli přemýšlel, zatímco kousal sušenku. Nakonec pokýval hlavou. „Nevím, Albusi, jestli pro vás mohu něco udělat. Rád bych vám pomohl, ale nemohu nic slíbit. Poptám se, na to se spolehněte, a jakmile budu vědět více, pošlu vám sovu.“

„Děkuji vám, Horatio, jsem vám velmi zavázán.“

„Ještě jsem nic neudělal,“ usmál se muž a sledoval, jak návštěvník vstal z křesla.

„Budu se muset rozloučit, mám méně času, než by mi bylo milé. Děkuji za čaj i občerstvení,“ sklonil hlavu Albus, a když Horatio vstal, stiskl si s ním pravici.

„Na shledanou, Albusi, a klidně se někdy zastavte i mimo pracovní záležitosti, vždy vás rád uvidím,“ s úsměvem sledoval, jak si mladík obléká dlouhý plášť, a založil si ruce na prsou.

„To je do vás milé, ovšem nevím, jak moc budu v brzké době časově vytížen,“ sundal Albus z věšáku svůj klobouk a stiskl kliku u dveří.

„Opatrujte se, příteli, a očekávejte mou sovu,“ poplácal ho starší muž po rameni a s úsměvem se vrátil ke svému stolu.

„Vy také, Horatio,“ ohlédl se ještě Albus mezi dveřmi, než je zavřel. Vykročil pomalu po chodbě. Přemýšlel ještě, na koho by se mohl dále obrátit. Horatio byl ale asi jediný, kdo mu mohl pomoci. Pamatoval si ho ještě z Bradavic. V době, kdy tam on sám nastoupil, byl zrovna prefektem. Když vyšel školu a absolvoval svou zahraniční cestu, rychle se uchytil na ministerstvu. Byl bystrý a upřímný, možná proto si ho Cufey vybral za asistenta. Naučil se chodit v politických kličkách a dokázal bezvadně odhadnout situaci. Když se Albus jako člen studentské organizace při Starostolci angažoval na ministerstvu, sblížili se. Věděl, že udělá vše pro to, aby mu pomohl. Bylo mu to sice hloupé, spoléhat se na někoho jiného. Příčilo se mu jen nečinně čekat, až to někdo vyřeší za něj, ale co mohl, u Merlina, dělat jiného?

 

Na sklo okna bubnovaly dešťové kapky a mladík s kaštanovými vlasy musel rozsvítit petrolejku, aby viděl na text ve velké zdobené knize. Nervózně si prohrábl vlasy a snad po sté listoval v malé knížečce s kouzelnými znaky. Stále ale nenacházel, co hledal. Stále nemohl přijít na to, jak rozluštit to staré písmo. Prudce vstal a začal přecházet po své ložnici. Když se odpoledne vrátil z Londýna, přivítala ho Bathilda chutným obědem. Než odešla, vyřídila mu pozdravy od Gellerta a vzkaz, že netrpělivě očekává jeho sovu. On ale stále s překladem nepohnul. Pořád nemohl najít vodítko k rozluštění písma. Začínal tušit, že to bude spíš šifra, než samotné písmo, ale unikal mu smysl. Už přes týden trávil každou volnou chvíli, kterou si vyšetřil, nad knihou. Nezmohl ale nic.

Dlouhými kroky přecházel po pokoji a co chvíli si nervózně prohrábl vlasy, když ho ze zamyšlení vytrhl zvonek. Koho to sem raraši nesou? pomyslel si zachmuřeně a rychle seběhl do přízemí. Když rozrazil dveře, zarazil se.

„Aileen?“

„Zdravím tě, Albusi, já... jsem slíbila Arianě, že se dnes zastavím,“ skousla si dívka ret, když si všimla jeho zachmuřeného výrazu.

„Ach ano, jistě, omlouvám se, zapomněl jsem,“ pousmál se a nervózně si prohrábl vlasy. „Pojď dál, Ariana se jistě těší.“ Ustoupil a uvolnil vchod, aby mohla projít.

„Děkuji,“ usmála se smutně a podala mu kulatou krabici. „Tady jsem přinesla něco k čaji, jestli se neurazíš.“

„Ne, to víš, že ne, děkujeme, můžeš jít nahoru, připravím čaj,“ pomohl jí sundat teplý plášť a pokynul jí ke schodům, sám se vytratil do kuchyně. Postavil konvici s vodou na kamna a přiložil několik polínek, aby se oheň rozhořel. Aileen pravidelně navštěvovala Arianu a on jí byl vděčný, že se jí věnuje. Potřebovala také přijít na jiné myšlenky, potěšit se s někým. Sám s ní ale nemluvil, krom pozdravu mezi dveřmi. Od jejich poslední roztržky nevěděl, jak se k ní má chovat, proto se držel zpátky a raději se jí vyhnul.

Zamyšleně skládal sušenky na talíř. Aileen už se také nepokusila navázat žádný kontakt. Byl za to upřímně rád. Doufal, že pochopila. Zalil čaj a zaplněný podnos vynesl do Arianiny ložnice.

 

Aileen potichu nahlédla do Albusova pokoje. Viděla, jak se sklání nad objemnou knihou. Nevšiml si jí, proto jemně zaklepala a tiše promluvila: „Mohu?“

Albus sebou trhl a zvedl hlavu. „Ano, jistě, už odcházíš?“

„Ano, jen jsem tě chtěla ještě pozdravit, bylo otevřeno,“ pousmála se, nervózně sevřela svou kabelku a vstoupila do malé místnosti.

„Děkuji, to je od tebe milé,“ ošil se Albus a vstal od stolu. Chtěl něco říct, ale Aileen ho předešla.

„Co studuješ?“ pousmála se a ukázala na psací stůl, kde měl otevřenou knihu z truhly.

„Nic, jen překlad,“ zachmuřil se a sledoval, jak přistoupila ke stolu a zkoumavě z výšky nahlédla do textu.

„Aha, to je zvláštní písmo,“ zamyslela se, „jako by ho někdo podivně zpřelámal a přetočil.“ Albus si nenápadně odkašlal a Aileen zvedla hlavu. „Omlouvám se, jen mě zaujal ten text, je asi hodně starý, že?“

„Ano, patrně ano, zatím se mi ho ještě nepodařilo rozluštit,“ sledoval, jak sklopila hlavu.

„Jistě se ti to brzy podaří. Albusi, já...“ vzhlédla a skousla si ret, „mrzí mě, co se stalo, tenkrát, nechtěla jsem vyvolat hádku.“

„To je v pořádku, nechoval jsem se zrovna vhodně, nechtěl jsem ti ublížit, ale...“ zadrhl se a polkl.

Aileen ho sledovala, jak rozpačitě zastrčil ruce do kapes kalhot a pak je zase vyndal. „Víš, já bych ráda.... můžeme zůstat přáteli? Jako v Bradavicích,“ mluvila tak tiše, že její poslední slova téměř neslyšel.

„Aileen, já...“ povzdechl a skousl si ret. „Rád,“ dokončil stejně potichu a sledoval, jak sklopila oči. Zabolela ho slza, která jí stekla po tváři.

„Já vím... Odpusť, prosím...“ už neudržela vzlyk.

„Není, co bych měl odpouštět,“ pousmál se. Chtěl by ji utěšit, obejmout, stejně jako těšil sestru, když jí bylo smutno, ale nemohl v ní vzbuzovat další marné naděje. „Děkuji, že chodíš za Arianou,“ promluvil po chvíli, kdy ji zkoumavě pozoroval.

„Ach, já, to je v pořádku... mám ji ráda, je milá,“ zamrkala Aileen očima a začala se přehrabovat v kabelce. Nervózně setřela slzy bílým krajkovým kapesníčkem, než znovu vzhlédla.

„Opravdu, jsem rád, vždycky pookřeje, když tu jsi. Poslední dobou je smutná.“

„Vím, všimla jsem si, trápí se,“ sevřela dívka svůj kapesník v ruce.

Albus jen pokýval hlavou. „Jen mi nechce říct proč,“ stiskl rty a zachmuřil se.

„Má strach,“ zadívala se na něj Aileen pevně.

„Z čeho? Nikdy takovými obavami netrpěla...“

„Ze smrti.“

Albus jen naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, zavrtěl hlavou a znovu se zahleděl na dívku před sebou. „Proč mi to neřekla?“

„Nechce tě trápit.“ Když viděla, jak se zamračil, pokračovala: „Prosím, nevyčítej jí to, myslí to dobře.“ Jemně mu stiskla rameno. Poté, co viděla, že kývl a sklopil hlavu, uklidila svůj kapesník a otočila se ke dveřím. „Budu muset jít. Pěkný večer, Albusi. Zastavím se opět příští týden.“

„Jistě, doprovodím tě,“ podržel jí dveře, aby mohla projít na chodbu.

„Děkuji, to nemusíš, trefím,“ usmála se na něj a pomalu sešla po schodech dolů.

Albus přešel zpět ke stolu a opřel se rukama o desku. To, co mu řekla Aileen, ho znepokojilo. Musí si s Arianou promluvit. Promnul si kořen nosu a nepřítomně zíral do knihy. Pak se zarazil a zaostřil. Co že to říkala Aileen? Že je písmo zpřelámané a otočené? Narovnal se a z dálky sledoval text. U Merlina! Vykulil oči, že ho to nenapadlo dřív, podívat se více z nadhledu, celou dobu strávil téměř s nosem zabořeným do knihy! Vyběhl z ložnice a o zlomkrk se řítil po schodech. Po paměti došátral do sklepa a rychle vstoupil do malé místnůstky. Popadl velkou bednu s optickým sklem a urychleně se vrátil do svého pokoje. Opatrně se probíral hranoly a zkoušel skrz ně číst text. Písmo se různě přetáčelo a lámalo, ale stále mu to nedávalo smysl. Už to málem vzdal, vtom však konečně našel ten pravý. Vítězně se usmál, když bez problémů přečetl první řádek odhalených archaických run.

„Dnes je den, kdy bude zaznamenáno mé rodinné tajemství a zůstane tak uchováno pro generace příští...“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro XVIII.:

2. Mata přispěvatel
15.11.2015 [11:50]

MataNic není jednoduché. Děkuji! Emoticon

1. susi23
14.11.2015 [17:22]

Aileen a Ariana jsou kamarádky! Emoticon To je ale komplikovaných vztahů! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!