OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro Prolog + I.

01.10.2015 (17:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 7× • zobrazeno 1885×

Vítejte u "nového" příběhu.

Proč je nového v uvozovkách? Protože vlastně vůbec nový není, je jeden z mých nejstarších a jedna z mých srdcových záležitostí z dob, kdy jsem ještě psala FF. Dalo by se říci, že je to moje "druhotina".

Po poměrně dlouhé době jsem se rozhodla ho oprášit, a ač není dokonalé, nabídnout Vám jej, jednak proto, že ho mám ráda, samozřejmě, ale také proto, že obsahuje myšlenky, které by podle mě neměly být zapomenuty. Sice připravuji převedení příběhu do reálného světa, ale přesto si myslím, že má své kouzlo i ve své původní podobě.

Nuže, vítejte v kaouzelnickém světě přelomu 19. a 20. století. Vítejte ve světě Albuse Brumbála, Aberfortha, Ariany a Gellerta Grindelwalda.

Kniha první: Fénix, drak a pohádky

Prolog

Godrikův důl, prosinec LP 1900

Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých, ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky. Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika blízkými a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.

Aberforth se hlasitě vysmrkal a uslzené oči stočil na svého bratra. Poprvé od její smrti se mu podíval do tváře a to, co uviděl, ho popudilo. Jeho nepřítomná bezvýraznost ho udivila. Byla to jeho vina, a on neprolil jedinou slzu? Nedal jakkoliv najevo lítost, stud, bolest? Stiskl pěsti a zkřivil obličej v nenávistném úšklebku.

„Tak co, jsi spokojený, bratříčku? Máš konečně pokoj!“ zavrčel směrem k prázdnému obličeji.

Albus sebou trhl a pohlédl bratru do tváře. Nevěděl, co by mu měl říct, sám se nedokázal vyznat ve svých pocitech, v tom zmatku, který ho naplňoval.

„Máš konečně volné ruce, můžeš vypadnout do světa, jak sis přál!“ vpálil mu Aberforth tak hlasitě, že to slyšeli i všichni přítomní.

„Abe, prosím, uklidni se,“ konejšivě ho pohladila po rameni asi čtyřicetiletá drobná žena.

„Nechte mě, Batildo! Je to jeho vina!“ setřásl hrubě její ruku a vzdorně se díval bratrovi do očí. Ten měl stále stejně bezvýrazný obličej, stále stejně nepřítomně sledoval Aberforthův vztek. „Slyšíš mě?! Copak je ti to úplně jedno?! Copak ti byla úplně ukradená?!“ nevydržel už jeho klid a začal na něj křičet, strčil ho prudce do ramene, až o krok ustoupil. Někdo ho pevně uchopil zezadu za ruce a snažil se ho odtáhnout pryč. Usilovně se bránil a nakonec se mu povedlo vysmeknout. Vrhl se na staršího bratra, zaslepený zuřivostí, žalem, a oběma rukama ho popadl za plášť na hrudi.

Albus se nebránil. Nechal sebou smýknout až ke zdi malého kostelíka, na kterou ho Aberforth hrubě přimáčkl. Díval se do bratrových očí plných hněvu a smutku. Miloval ho, toho hrubého, vzpurného a o tolik lepšího kluka, který mu zblízka křičel do obličeje. Dýchal by za něj, ale dokázal si to uvědomit až teď.

„Ty zaslepenej, namyšlenej idiote! Nezáleží ti na ničem, jen na sobě, na ničem jiným! Parchante, že se nestydíš!“ Aberforth řval jako smyslů zbavený, a dříve než mohl kdokoliv zareagovat, rozpřáhl se pravačkou a pevně semknutou pěstí praštil bratra do obličeje a zlomil mu nos.

„Aberforthe, co to děláš?!“ vykřikla zděšeně Batilda a snažila se společně s dalším mužem chlapce odtáhnout. Nakonec ho společnými silami odtrhli od Albuse, kterému z rozbitého nosu prýštila krev a odkapávala na černý plášť. Odtáhli ho pryč ze hřbitova, kde ho museli omráčit, aby nikomu neublížil.

Albus sledoval marný boj svého bratra. Rukama si zakryl tvář a šok a bolest konečně uvolnily stavidla, která zadržovala všechny ty děsivé pocity. Hlavně vinu, obrovskou vinu. Aberforth měl pravdu, je to jeho vina! On zavinil Arianinu smrt, jeho šílenství, zaslepenost, touha po moci. Sesunul se zády po drolivé omítce kostelíka a padl na kolena. Mezi prsty mu odkapávala krev a barvila bílý sníh před ním do ruda. Spustil ruce a zaryl dlouhé prsty do bílé ledové hmoty. Nedokázal potlačit vzlyk a slzy, které si konečně našly cestu na umazané tváře. Obrátil oči k ocelovému nebi a tiše zaštkal.

„Odpusť, Ariano!“ zašeptal do tíživého ticha a zatnul zuby. Zavřel oči a před sebou viděl její tvář. Jemně se usmívala a on si přesně pamatoval tu chvíli, kdy spolu stáli na zahradě a ona si hrála se spadaným listím.

Zahleděla se na něj tenkrát svýma vědoucíma očima, pohladila ho po tváři a tiše zašeptala: „Ty nejsi šťastný, Ale.“

Tenkrát nebyl, ale nedokázal se jí přiznat. Nebyl a ona to věděla. Vycítila jeho touhu po dobrodružství, po světě. Tehdy pro něj byla koulí na noze, která ho poutala k domovu. Byl hlupák! Nedokázal být spokojený s tím, co měl, a díky tomu přišel o to nejdražší a nejdůležitější, co mu zbylo. Pochopil to ale až pozdě. Jeho vinou zemřela, a to mu už nikdo neodpáře. Aberforth měl pravdu. Byl namyšlený, zaslepený, hloupý. Přál si pro ni lepší svět, ale nedal jí to, co nejvíc potřebovala. Nedokázal ji ochránit! Nedokázal v sobě přemoci svou sobeckou zaslepenost! S krutou cílevědomostí vykopal její hrob a možná, že ji i sám zabil. Ona mu mohla dát křídla, kdyby ji víc poslouchal, kdyby dokázal pochopit, co mu říká. On je ale zlámal, byl konec.

Ucítil jemný stisk na rameni.

„Aileen, nech mě být,“ zachraptěl, když poznal dívku, která se nad ním skláněla.

„Ukaž, dám tě do pořádku, bude to dobré,“ konejšivě ho pohladila po tváři. Nešetrně odstrčil její ruku a vydrápal se na nohy.

„Nikdy už to nebude dobré! Nech mě být!“ vykřikl a ustoupil o krok. Zarazila se.

„Albusi, prosím...“ zašeptala a vztáhla k němu ruku.

„Dej mi už pokoj! Vypadni!“ hněvivě ji provrtával očima, nechtěl, aby viděla jeho ponížení, nechtěl, aby ho viděla takhle! Nezáleželo mu na ní. Zamrkala a na tváře se jí vykutálely slzy. Nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala ho, jak proti ní stojí nahrbený, zlomený, s obličejem umazaným od krve. Měla ho ráda, ale to, jak se k ní poslední dobou choval, ji bolelo, a dnes už to přehnal.

„Sbohem, Albusi, žij blaze,“ zašeptala, sklonila hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí odešla za hřbitovní zeď, kde se s prásknutím přemístila.

Uvědomil si, že ji viděl naposledy. Zranil ji, ale nedokázal cítit lítost, nemohla proniknout k jeho vinou a bolestí rozervanému srdci. Věděl, že Aileen tak bude líp, nebyla by s ním šťastná. Nedokázal by jí dát to, co potřebovala, nedokázal by to dát žádné ženě. Věděl to. Rukou si prohrábl vlasy umáčené od sněhu a nechal tichý povzdech splynout ze rtů.

Ariana byla jediná žena, kterou dokázal milovat.

I. Plány a sny

Hostinec U Děravého kotle, Londýn, červen LP 1900

V hospodě U Děravého kotle bylo plno. U několika sražených stolů seděla početná skupina bradavických studentů, kteří bujarým popíjením oslavovali vykonané zkoušky. Hostinský John Spokard, jemuž ale nikdo neřekl jinak než Spoky, pomalu nestačil nosit ze sklepa čerstvé víno a medovinu, aby uspokojil žíznivé krky mladé společnosti.

„Na Albuse Brumbála, nejlepšího z nás!“ vykřikl podsaditý mladík s poďobaným obličejem a z jeho čerstvě dolitého poháru vystříklo několik kapek vína, jak ho prudce srazil s ostatními, kteří už také provolávali přípitek.

Jmenovaný, štíhlý mladý muž s kaštanovými vlasy staženými do krátkého ohonu a zářivě modrýma očima, se potěšeně zasmál a přidal svůj pohár k těm ostatním. Oči mu svítily štěstím. Opravdu byl nejlepší z ročníku, ani havraspárští, kteří vynikali chytrostí, se nemohli měřit se sebevědomým Nebelvírem.

S každým novým džbánem opojných nápojů se nálada všech přítomných uvolňovala, stejně jako vázanky pod nažehlenými límci. Přípitky následovaly v rychlém sledu a smích naplňoval lokál životem.

Bylo po půlnoci a rozjařenost mladých lidí dosáhla vrcholu. Všichni chlapci již odložili kabátce i vázanky, děvčata povolila knoflíčky upnutých límečků a odložila rukavičky, když Steward Ackerly zazpíval první tóny známé skotské odrhovačky. Za chvíli se přidali všichni, rozjásanými hlasy vyzpěvovali jednoduchý nápěv a tleskali do rytmu. Někteří chlapci vyskočili na nohy a vytáhli k tanci výskající děvčata.

„Ale, pojď...“ popadla Albuse za ruku Aileen Lufkinová a zářivě se na něj usmála. Zaváhal, nebyl si jistý, jestli se udrží na nohou. Když na něj šibalsky mrkla a vytáhla ho za ruku na nohy, rozesmál se, pevně ji chytil do náruče a v rychlém rytmu společně křepčili mezi ostatními páry. Šlo jim to spolu a za chvíli už sami vydupávali podpatky jednoduchý rytmus v kruhu ostatních studentů. Zanedlouho se k nim opět přidaly další páry a naplnily tak hospodu pohybem.

Konečně píseň skončila. Aileen i Albus zhluboka oddechovali, opřeli se o sebe, aby neztratili rovnováhu, a hlava se jim točila vším tím vypitým alkoholem a divokým tancem. Oba dva se smáli srdečným smíchem rozverného mládí.

„Musím na vzduch, je tu horko,“ zachraptěl Albus, když konečně popadl dech. Jemně od sebe Aileen odstrčil a přidržel ji za ruku, aby neupadla. Když se ujistil, že pevně stojí, vrávoravě vykročil ke dveřím na dvorek.

„Půjdu s tebou,“ dohnala ho několika dlouhými, nejistými kroky. „Potřebuju se taky trochu vydýchat. Dovolíš?“ jemně se ho chytila za předloktí. Po straně na ni pohlédl a usmál se, než společně vyklopýtali ven.

Chladivý letní vzduch je pohladil po tvářích. Opřeli se vedle sebe o cihlovou zeď a Albus zvedl oči k obloze. Na úzkém pruhu nebe zahlédl matně pableskovat hvězdy. Nevšímal si, jak ho děvče zkoumavě pozoruje, a myšlenky omámené alkoholem se rozlétly po vzdálených krajích.

„Na co myslíš?“ zašeptala po chvíli. Albus málem nadskočil leknutím. Úplně zapomněl, že tam ještě je. Pohlédl jí do tváře a chvilku přemýšlel, co má říct.

„Na to, co bude, na svou cestu, na svět, který mě čeká, nový, neznámý, plný tajemství,“ tiše odpověděl a usmál se, v očích se mu zalesklo. Ona ale posmutněla a sklopila pohled.

„Bude se mi stýskat,“ špitla.

Jemně jí položil ruku na rameno v gestu přátelské útěchy. „Budu ti psát, chceš? O velkých dobrodružstvích Albuse Brumbála ve světě, o všem novém, co najdu, o všech hrdinstvích, které vykonám, chceš?“

Zvedla pohled a rty jí zvlnil úsměv. „Chci!“ zamrkala a zahleděla se mu do očí. Opatrně vztáhla ruku a chtěla se dotknout jeho tváře. Byl ale rychlejší a v pohybu zachytil její dlaň.

„Aileen, ne, já...“ nedokázal doříct, co měl na srdci, než mu prsty zakryla ústa.

„Nic neříkej,“ zašeptala a pomaličku se k němu přiblížila. Když vyprostila svou ruku z jeho a opřela se o jeho hruď, strnul. Něco v něm křičelo: Nedělej to! On ji ale nedokázal odstrčit. Nedokázal ji zranit chladem a odmítáním. Zmatek mu naplnil útroby, a když prsty druhé ruky jemně přejela po jeho odhalené, potem pokryté šíji, zašimralo mu v podbřišku nezvladatelné mravenčení.

„Aileen, prosím...“ pokusil se ještě jednou o chabý odpor, když ho ale svým rozechvělým tělem uvěznila u zdi a vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit, jeho vlastní tělo ho zradilo. Snad všechny své zábrany, stud i podivnou nechuť, zdrženlivost vůči ženám utopil v litrech alkoholu, které dnes vypil. Nezabránil jí, aby se dotkla svými rty těch jeho. Ten dotek, jemný jako motýlí křídla, ho odzbrojil, zboural poslední zbytky rezervovanosti a odtažitosti. Lehce vzal její tvář do dlaní a polibek opětoval. Přitiskla se k němu, nedovolila mu ani mělký nádech a prsty propletla do jeho už tak rozcuchaných vlasů.

Pevně ji objal kolem ramen a nechal se unést její vášní. Někde hluboko v duši tušil, že dělá chybu, ale už to nedokázal zastavit. Nedokázal ji od sebe odstrčit. Její havraní vlasy voněly po mydlici a kůže po růžovém oleji. Byla krásná, jemná, žádoucí.

Nesmíš! vykřikl naposledy jeho vnitřní hlas, než ho docela zašlapal a propadl se do šílenství. Jako ve snu sledoval, jak se od něj odtáhla, s pohledem cílevědomé kočky ho jemně vzala za ruku a vykročila ke svému pokoji. Jako ve snu sledoval svoje ruce, jak se jí neohrabaně snaží pomoci z korzetu. Nedokázal ovládnout bolestnou touhu, která naplňovala jeho alkoholem opojené tělo, přízemní zvířecí pudy ho naplno zbavily svědomí.

Úporná tupá bolest se Albusovi zakousla do hlavy. Zasténal a oběma rukama se chytil za temeno, do kterého zevnitř tloukla snad tisícovka permoníků ostrými krumpáči. Dlouhými prsty sklouzl na obličej a promnul si kořen nosu. Těžký vydýchaný vzduch mu naplnil plíce a v ústech cítil odpornou pachuť alkoholu. Konečně otevřel oči a strnul. Tohle nebyl jeho pokoj! Znovu oči zavřel v bláhové naději, že se mu to jen zdálo. Když je ale otevřel, uviděl jen stejně neznámé zdi. Velmi opatrně se posadil a několikerým polknutím se snažil zahnat nepříjemné chvění kolem žaludku. Obezřetně se rozhlédl po místnosti, do které se pomalu začalo vkrádat svítání. Když jeho pohled zabloudil k posteli, oči se mu rozšířily poznáním. Vedle něj ležela Aileen a zhluboka oddychovala.

Sevřel obličej v dlaních. Co to, u Merlina, prováděl?! Snažil se násilím donutit mysl, aby mu vydala střípky vzpomínek na noc, která právě končila. Matně si vybavoval vášeň, se kterou se k němu ta dívka tiskla a kterou ho dokázala nakazit. Nezvládl si už vzpomenout, co všechno se dělo, když za nimi zapadly dveře jejího pokoje, ale podle poházených svršků si to uměl snadno domyslet. Prsty si masíroval rozbolavělé spánky a nedokázal v sobě potlačit nechuť a odpor, který naplnil jeho útroby. Dívka vedle něj ho nepřitahovala. Byla krásná, to ano. Působila křehce, když sledoval její jemnou šíji, vlasy rozhozené po polštáři. Do obličeje jí neviděl, byla k němu otočená zády a spala na boku stočená do klubíčka.

Ač se snažil, nemohl v sobě najít ani stín vášně, ani oddanou náklonnost, kterou, jak předpokládal, měl pociťovat muž k ženě. Jediné, co cítil, byla slabá touha ji chránit, jako ostatně každou ženu. Netoužil ji pohladit, netoužil ji obejmout. Jediné, co si bolestně přál, bylo odejít. Být pryč z té vydýchané zatuchlosti a zapomenout.

Potichu a opatrně spustil nohy na podlahu a urychleně posbíral své svršky. Nedbale se oblékl a s botami v ruce po špičkách přešel ke dveřím. Když je otevřel, naposledy se ohlédl k posteli. Zmatené myšlenky se potulovaly v jeho rozbolavělé mysli. Nedokázal je uchopit, nedokázal racionálně vysvětlit prázdno, které ho naplňovalo. Stiskl zuby a potichu za sebou zavřel dveře.

Když se konečně proplížil chodbou do pokoje, který sdílel s Elfiasem, nejistě došel k pohodlnému křeslu a velmi opatrně se posadil. I tak jeho rozbolavělá hlava zaprotestovala výbuchem světelných jiskřiček, které se mu míhaly před očima jako kouzelnický ohňostroj. Musí někde sehnat lektvar proti kocovině, jinak se při přemístění do přístavu rozštěpí.

Zhluboka oddechoval a snažil se utřídit své myšlenky. Stále nedokázal zahnat onu nechuť, která se mu usazovala kolem žaludku, kdykoliv jen pomyslel na to, co se stalo. Naplňoval ho zmatek z vlastních pocitů. Nechtěl, nemohl se nechat spoutat ženou, nedokázal si představit, že by s nějakou žil, sdílel lože nebo dokonce měl děti. Nechápal svoje pohnutky, nechápal, proč nedokázal najít zalíbení v jemných dotecích. Co se to s ním děje? Pravda, nikdy nevyhledával společnost děvčat, ale nikdy se jí ani cíleně nevyhýbal. S Aileen dokázali hodiny diskutovat nad rozpracovanými esejemi. Byla chytrá, svým způsobem rafinovaná, svou ženskou logikou a přímočarostí mu často dokázala vytřít zrak. Nadáním se mu sice nemohla rovnat, přesto mu ale dokázala věcně oponovat v diskusích. Byli přáteli, ale nikdy si nepřál víc. Nikdy jí nezavdal jedinou příčinu, jedinou příležitost, až včera, a hluboce toho litoval.

Co bude dál? Dobře věděl, co by mělo následovat, konvence a zvyky, které včera hodili za hlavu, mluvily jasně, a ta myšlenka ho naplňovala odporem. Nechtěl na to ani pomyslet.

Co to, u Merlina, udělal? Proč se jí nevzepřel? Proč se nechal strhnout? Dobře věděl, že za to mohl alkohol, kdyby nebyl opilý, nikdy by to nepřipustil, a ona to věděla. Byl to opravdu její promyšlený tah, nebo hloupá náhoda? Shoda okolností? Čekala snad na příležitost, nebo to, co se stalo, byla jen neuvěřitelná hříčka osudu? Jeho unavené myšlenky nedokázaly proniknout do tak jemných nuancí chování. Nedokázal odhadnout její pohnutky, ani svoje.

Promnul si obličej dlaněmi a zhluboka povzdechl. Možná by mu byla dobrou manželkou, proplula mu hlavou další z nekontrolovatelných myšlenek. Ihned ji ale zahnal, on by jí nebyl dobrým mužem, to věděl jistě. Nedokázal by před ní dlouho skrývat nechuť a odpor. Nechtěl ji trápit. Na jednu stranu vítal, že dnes odjíždí. Chytil se té drobné naděje, tiše doufal, že snad zapomene. Když ji opustí, bez rozloučení, které by jí dalo naději. Věděl, že jí tím ublíží, ale doufal, že méně, než kdyby jí dal falešný prostor pro snění, které by se nikdy nemělo naplnit. Dva roky jsou dlouhá doba, může se stát cokoliv.

Opatrně se postavil a donutil němě protestující tělo k pohybu. Měl pocit, že mu každý dotek bosých nohou na prkenné podlaze vyrazí mozek z hlavy. Přesto ale pokračoval a tiše, krok za krokem, přecházel po pokoji.

Když došel k toaletnímu stolku, opřel se o leštěnou desku a zahleděl se na sebe do zrcadla. Tmavé vlasy měl rozcuchané, obličej bledý a ztrhaný kocovinou. Pod očima měl hluboké stíny. Pohledu do svých očí se raději vyhnul.

„Zbabělče!“ zasyčel na svůj obraz a pohlednou tvář zkřivil posměšný úšklebek. On, nadaný a sebevědomý Nebelvír, který se nebojí ničeho, zbaběle uteče před ženou! Bude to jednodušší pro něj, nebo pro ni? Dělá to přece kvůli ní, aby jí neublížil ještě víc, než kdyby jí řekl pravdu. V hloubi duše ale věděl, že by jí nedokázal říct do očí, co cítí. Nedokázal by snést její slzy. Bylo mu na zvracení ze sebe samého. Nejraději by praštil pěstí do zrcadla a roztříštil tak svůj odraz, aby se na sebe už nemusel dívat. Ovládl se ale a místo toho nalil do umyvadla studenou vodu z vysokého džbánu. Strhl ze sebe pomuchlanou košili a s hlasitým šplícháním se umyl.

Ledová voda sice nezahnala úpornou bolest hlavy, ale dokázala zostřit jeho smysly a myšlenky už nebyly tak těžkopádné.

Slyšel, jak ulice pod oknem pomalu ožívá. Ve velkém kufru, který vozíval do Bradavic, vyhrabal čistou košili a vázanku. Z ramínka sundal kabátec, který včera obezřetně odložil v pokoji, ne dole v lokále. Přeci jen ho matka něco naučila, pomyslel si s uspokojením a uhladil ještě mokré vlasy, které černou stuhou svázal do ohonu, jak měl ve zvyku. Váček s penězi strčil do kapsy a pomalu vyšel z pokoje, aby na Příčné ulici sehnal lektvary proti bolesti, kocovině a také na povzbuzení. Jak se tak díval na Elfiase, bude je potřebovat také.

Když se vrátil, svíral v rukou několik lahviček a sám se cítil o mnoho lépe. Svoje lektvary vypil hned, jak vyšel z obchodu. Společně s čerstvým vzduchem mu udělaly dobře. Byl rád, že Příčná ulice ožívá tak brzy. Zase se dokázal kontrolovat, byl rozhodnutý udělat, co si předsevzal. Pochybnosti zahnal svým samozřejmým odhodláním.

Teď hlasitě zabouchl dveře a sledoval, co to udělá s jeho přítelem, který hlasitě chrápal. Ten se ale jen zavrtěl a dál nerušeně spal. Ušklíbl se pro sebe a proplížil se k oknu, které otevřel a pustil dovnitř chladivý letní vzduch.

„Elfi, vstávej, musíme balit,“ zatřásl s mladíkem pokojně pochrupujícím v posteli.

„Efmi chps...“ zamumlal a otočil se na druhý bok. Albus se usmál a došel pro pohár. Vylil z něj zbytek zteplalého vína a nabral ledovou vodu. Po špičkách se přiblížil k posteli a pečlivě mířeným chrstnutím ji vylil příteli do obličeje.

„Aaaa, co to, cože...?!“ posadil se zprudka ramenatý mladík a zamrkal očima rozšířenýma překvapením.

„Dobré ráno, Elfi, spíš jak medvěd, je čas balit, svět čeká!“ rozesmál se Albus při pohledu na kamaráda, který stěží popadal dech.

„Albusi, chceš mě zabít?! Moje hlava...“ zaštkal a oběma rukama se chytil za obličej, na kterém mu navždy zůstalo několik jizev po dračích spalničkách.

„Na, vypij to a mrskni sebou, loď nečeká,“ poháněl Elfiase a podal mu několik lahviček s pestrobarevným obsahem.

„Dík,“ zabručel a ztěžka se posadil. Opatrně odšrouboval víčka a postupně si jejich obsah nalil do krku. Otřásl se odporem a prohrábl si vlasy. Albus už pochodoval po pokoji a házel do kufru svoje věci. Touha být už konečně pryč naplnila jeho unavené tělo nečekanou činorodostí.

Když Elfias konečně vylezl z postele a postavil se na nejisté nohy, aby se mohl protáhnout, přistála na parapetu otevřeného okna sova.

„To budou noviny, prosím, zaplať jí a pojď už konečně balit, nebo to nestihneme,“ houkl Albus na přítele z útrob své skříně.

„To nejsou noviny.“

Albus vystrčil svou znovu rozcuchanou hlavu. „Cože?“

Elfias mu mlčky podával pergamenovou obálku nadepsanou jeho jménem. Albus se zarazil. Kdo mu mohl psát? Doma přece věděli, že dnes odjíždí, rozloučil se s nimi už předevčírem. Písmo mu ale bylo povědomé. Hodil poslední věci do kufru a s hlasitým klapnutím zavřel víko. Nedočkavě roztrhl obálku a přejel očima stručný dopis. Chvíli na něj zůstal zírat, a když mu konečně došlo, co čte, jeho obličej ztratil poslední zbytek barvy, kterou v něm ještě zanechala kocovina. Zhluboka se nadechl a dopotácel se ke křeslu, do kterého ztěžka dosedl.

„Albusi, jsi v pořádku?“ s účastí ho sledoval Elfias.

Albus mu mlčky podal pergamen a složil obličej do dlaní. Jeho přítel se pozorně zahleděl do dopisu a zajíkl se nepříjemným překvapením.

Drahý Albusi,

je mi moc líto, že právě já Ti musím sdělit tu smutnou zprávu. Včera v podvečer zemřela Tvá matka, Albusi, a nikdo té smrti neželí více než já. Aberfortha to zdrtilo a Arianin stav se prudce zhoršil. Přijeď, potřebují Tě. Vím, že jsi měl v plánu vycestovat do Evropy. Prosím, odlož svou cestu a vrať se domů.

Líbá a upřímnou soustrast přeje

Bathilda Bagshotová

Elfias vážně pohlédl na svého přítele zhrouceného v křesle. Věděl, jak se na cestu těšil, dlouho plánovali všechna svá dobrodružství.

Albus seděl mlčky. Věděl, co musí udělat, co se od něj čeká, a přesto se všechno vzpíralo. Nakonec vší silou své pevné vůle zahodil své touhy a sny, zahodil své plány a pomalu se zvedl. Mávnutím hůlky zmenšil kufr tak, aby jej dokázal unést v jedné ruce, a pomalu vyšel na chodbu. Elfias ho tiše následoval. Bylo mu to moc líto. Kendru Brumbálovou znal a byla to obdivuhodná, silná žena. Albus se jí v mnohém podobal. Věděl, kde je jeho místo, a nezaváhal, i když to zhatilo jeho dlouho připravované plány. Seběhl do haly a vyprovodil přítele ke krbu. Sledoval, jak nabral do hrsti letaxový prášek.

Albus se na něj ještě zahleděl pevným pohledem.

„Sbohem. Šťastnou cestu, Elfiasi. A nikomu neříkej, kde jsem, ano? Nikomu!“

Elfias jen kývl a nasucho polkl. Zarazil ho vážný tón té prosby, kterou nechápal. Albus zatřásl hlavou a vhodil prášek do krbu. Když z dřevěných schodů zaznělo spěšné klapání podpatků, vstoupil do plamenů a zmizel.

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro Prolog + I. :