Potomek čirého zla - Prolog + 1. kapitola - Dívka v lese • OurStories.cz ~ naše povídky

Renon Hesper Elisabeth Grindelwaldová, nebo-li Hesper Greenová si prožila těžké chvíle v Azkabanu. Ale co když se jí podařilo z něj uniknout? A následně se dostat až do Bradavic, přímo pod nos samotnému Albusu Brumbálovi...?

19.03.2019 (09:00) • IsobelleFarbs • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1364×

Prolog

Dívka zpomalila, věděla, že už se blíží k Bradavicím. V hlavě si pomalu přehrávala svůj plán. Musím se dostat dovnitř. Musím se dostat dovnitř…

Mezitím v Bradavicích ředitel Albus Brumbál vítal studenty do nového školního roku. Někteří, většinou však jen ti nejmladší studenti a studenti Havraspáru a Mrzimoru, poslouchali se zaujetím ředitelův proslov. Ale těm starším už bylo jedno, co ředitel vykládá. Mezi takové studenty patřil i Sirius Black, který si právě znuděně zívl.

„Co budeme dneska večer dělat?“ zeptal se chlapců okolo sebe.

Jako první mu odpověděl Remus: „Na mě nekoukej. Je první den školy a musím dohlížet na prváky…“

Peter se mezitím pustil do jídla, které se náhle objevilo na stole, a tak ani s ním nebyla žádná řeč o nějakém nočním dobrodružství…

Musím se tam dostat. Musím se dostat do Bradavic. Musím, musím…

Dívka šla pomalu lesem, blížila se ke svému cíli… blížila se k Bradavicím.

„Křáp!“ ozvalo se někde za dívkou. Ta se zastavila a krve se v ní nemohlo dořezat. Chtěla se rozhlédnout a podívat se, odkud se vzal tenhle zvuk. Jenže náhle ucítila bolest na temeni hlavy.

Její výkřik se rozlehl tichým lesem a pak, pak se sesula k zemi.

1. kapitola – Dívka v lese

V Bradavicích byla hostina v plném proudu a od nebelvírského stolu se ozýval hlasitý smích. Sirius s Jamesem právě bavili své kamarády a předváděli Srabuse, respektive věci, které by jejich úhlavní nepřítel nikdy neřekl.

„Nezdá se vám, že mám dnes nějak mastné vlasy?“ řekl Sirius a James ho hned doplnil a zeptal se Remuse, který seděl po jeho pravici: „Nevíš, kde jsem nechal hřeben?“

Stůl opět propukl v bujarý smích. Normálně by se zdálo, že tyhle vtipy pochopí jen studenti nejvyšších ročníků, ale i prváci, kteří se ve škole teprve rozkoukávali, byli brzy obeznámeni o tom, kdo Srabus je a jak vypadají jeho mastné vlasy. Takže se už smála velká skupina nebelvírských.

Ale ne všichni u stolu se bavili a chápali tuhle zábavu. Mezi takové studenty patřila i Lily Evansová, která chlapce pozorovala z druhého konce stolu.

„Vážně nechápu, co na tom vidí!“ vyštěkla podrážděně.

„Přiznej si to, Lil, James prostě žárlí, a navíc ještě neví, že už se se Snapem nebavíte,“ odpověděla svým klidným hlasem Lilyina kamarádka Viktorie.

„Ať si žárlí, ale proč do toho tahá všechna děcka okolo?“ řekla opět naštvaně Lily, ale pak si vzpomněla na to, jak naposled mluvila se Severusem a začala se tvářit spíše rozmrzele.

„Nechci se znova opakovat, Lily, ale přiznej si, že Severus není zrovna ten nejhezčí kluk ve škole. A jeho mastné vlasy jsou opravdu proslulé. Ale každý máme něco, třeba já a Sirius…“ Zbytek jejího hlasu byl přehlušen opětovným smíchem z druhého konce stolu a byl slyšet až konec jejího proslovu: „Tak už si to přiznej a přestaň to řešit.“

Lily se zasmála. Vždycky ji Viktorie dokázala rozesmát, když byla naštvaná, a protentokrát ji rozesmálo kamarádčino neustálé opakování slova přiznej si.

Na cestě se objevil muž v černé kápi. Ten muž se jmenoval Abraxas Malfoy a ta cesta vedla k sídlu jeho vůdce. Pomalu kráčel přímo směrem k vile, nekochal se krásou anglického venkova, nerozhlížel se, a hlavně, nezastavoval se. Věděl moc dobře, že kdyby některou z těchto věcí udělal, už by k tomu domu nedošel, a tak pokračoval stále dál a dál. Krok za krokem. A pak další a ještě jeden. Kroky ho zavedly k velké černé kované bráně pozemků, které patřily jeho pánovi. Zhluboka se nadechl a otevřel onu těžkou bránu. Už nebylo cesty zpět, jeho pán věděl, že přichází…

Abraxas došel ke ztichlému domu. Vešel dovnitř a zamířil do zasedacího sálu, kde už na něj čekal jeho pán.

„Kde je ta dívka?“

„Můj pane,“ řekl Abraxas a hluboce se uklonil. „Když jsem ji pronásledoval, dostala se do Zapovězeného lesa…“ řekl poníženě, když vtom zahřměl hlas jeho pána: „A ty jsi byl tak neschopný, že jsi ji tam nepronásledoval?“

„Ne to ne, můj pane, šel jsem za ní, pronásledoval jsem ji, byla dost rychlá a zašla dost hluboko do lesa, ale nakonec jsem se k ní dostal dostatečně blízko…“

„Tak proč jsi mi ji nedovedl? Když ses dostal dostatečně blízko!“ zaburácel Lord Voldemort.

„Takže dostal jsem se dostatečně blízko,“ pokračoval ve vyprávění Abraxas, „abych ji mohl omráčit. Našel jsem dokonce i dostatečně velkou větev. Jenže když jsem ji uhodil, tak stačila vykřiknout a…“ odmlčel se smrtijed. „Zaslechlo nás stádo kentaurů, okamžitě se vydali naším směrem…“

„A ty jsi měl takový strach, že jsi nebyl schopný jednat, nechal ji tam ležet a utíkal jsi, aby sis zachránil vlastní kůži, nemám pravdu?“ dokončil jeho vyprávění ledovým hlasem Lord Voldemort.

„Víceméně,“ odpověděl mu šeptem jeho služebník.

„Doufám, že ti nemusím vysvětlovat, Abraxasi, jak moc jsi mě zklamal. A teď se mi raději kliď z očí. Vidím, že si to opět budu muset zařídit sám, když nejsi schopný mi přivést ani jednu pitomou šestnáctiletou holku…“

Hostina se chýlila ke konci a James s Lily se zvedli od stolu, aby šli pomoct s odváděním dětí do společenských místností. Jako prefekt se k nim pro jistotu přidal i Remus, protože věděl, že James s touhle prací ještě nemá žádné zkušenosti, anebo by mohla mezi ním a Lily vzniknout hádka, ostatně jako vždycky, když se ocitnou spolu někde sami.

„Studenti prvních ročníků, prosím, pojďte za mnou. Držte se v mé, Jamesově nebo Lilyině blízkosti.“ Ukázal na primuse stojícího vedle něj. „A následujte nás do nebelvírských společenských místností. Dávejte pozor na cestu a neztraťte se,“ řekl přátelským, i když trochu přísným hlasem Remus.

„Páni, obdivuji, že tě vždycky tak poslouchají. Já si u nich nikdy takový respekt nezískala a ty řekneš první větu a už jsou tvoji…“

„Ale jdi ty, tebe si taky všichni oblíbí. Hned, jak jim vysvětlíš, jak se dostat přes Buclatou dámu.“

„Ne, jen to ne,“ zanaříkala Lily. „Jakže je tento měsíc heslo?“

Remus se rozesmál a místo něj odpověděl až do teď podivně zamlklý James, který stále nedokázal pochopit, jak to, že se z něj stal primus. „Citrónové košíčky.“

„Brumbál letos vymýšlel hesla i pro společenskou místnost?“ zasmál se Remus.

„Nejspíš. Aspoň se nebudeme divit, až si budeme otvírat dveře třeba čokoládovými žabkami.“ James se chvíli odmlčel a pak dodal směrem k Lily: „Mimochodem, gratuluji k místu primusky.“

„Díky, Jamesi, tobě taky moc gratuluji. I když stále nechápu, že to místo nedostal Remus.“

„Tak to nejsi jediná, nikdo z nás nechápe, že to místo nedostal tadyhle Náměsíčník.“

„Kluci,“ zavolala tenkrát paní Potterová na čtveřici kamarádů, „máte tady dopisy z Bradavic.“

Všichni se rozběhli do domu a s nadšením je rozdělali, ale James jako jediný pouze otevřel obálku a zíral do ní.

„Na co tam tak civíš? Nikdo ti dovnitř přece nezabalil Evansovou, nebo snad jo?“ zeptal se ho Sirius.

Ale James dále koukal do obálky jako v transu, a tak mu věčně netrpělivý Sirius vytrhl obálku z ruky a vysypal její obsah na stůl. Na kterém se kromě dopisu objevily ještě dva odznaky, ale Sirius si všiml pouze toho, který ležel na dopisu.

„Kapitán družstva? A na to tak vejráš? Vždyť bylo jasné, že to místo dostaneš zrovna ty.“

„Já si myslím, že už vím, co Jamese tak zarazilo,“ řekl Remus a přes Petera podal Siriusovi druhý odznak.

„Primus? To jako vážně?“ zeptal se nevěřícně Sirius a pak dodal a zakroutil u toho hlavou: „Tak to, pánové, máme letos utrum se vší zábavou. Jeden prefekt a druhý rovnou primus.“

James se při vzpomínce usmál a dál pokračoval v cestě ke společenské místnosti.

„Doufám, že ti nemusím vysvětlovat, Abraxasi, jak moc jsi mě zklamal… když nejsi schopný mi přivést ani jednu pitomou šestnáctiletou holku.“ Když je tak pitomá, tak proč ji tak chcete, můj pane? Kdo to vůbec je? Ale já vám ještě ukážu, jaký já jsem smrtijed, já vás nezklamu…

„Viktorie! Okamžitě sundej tu kočku z mojí postele!“ rozkřičela se Erin na celý pokoj.

„No, to je mi hezké přivítání,“ zasmála se Lily, která zrovna vešla do pokoje.

„Když její kočka leží na mojí posteli, teď si na ni nemůžu položit ani sukni bez toho, abych ji měla celou chlupatou.“

„A proč bys nemohla mít na uniformě pár chloupků? Slyšela jsem, že je to teďka v módě,“ řekla poslední obyvatelka nebelvírské ložnice dívek ze sedmého ročníku, Angela.

„Hahaha, jsi fakt vtipná,“ odsekla jí Erin a nasupeně se podívala na Viktorii. „Tak můžeš si vzít tu kočku, nebo ne? Ani si nemám kam sednout.“

„Promiň, Erin, ale to asi nepůjde, já se totiž náramně bavím.“

Erin popadla první věc, kterou měla po ruce, a hodila ji po Viky. Ta jí to oplatila a hodila po ní zpátky její polštář.

Erin ho popadla, přiběhla blíž k Viky a hodila ho zpátky po ní. Pak se obě o něj začaly přetahovat, až jim polštář vylétl z ruky a zasáhl ještě stále u dveří stojící Lily.

„Vy potvory,“ řekla a hodila polštář tak, aby zasáhl obě dvě dívky.

To se do bitky přidala i Angie, která zařvala: „Útok!“ Popadla do ruky dva polštáře. Jeden hodila Lily a s dalším se vrhla mezi Erin a Viktorii.

„Na ně!“ zakřičela také Lily a svým polštářem uhodila Viky.

„Au!“

„To je zrada!“

„Na Erin!“

„Moje oko!“

„To je spiknutí.“

„Na Lily!“

„Bacha, Viky.“

Dívčí ložnicí se ozývaly různé výkřiky, dokud se neozvalo: „Rup.“ A z jednoho z polštářů se nevysypalo na zem všechno peří.

„Sněží!“ zasmála se Erin a vhodila do vzduchu peří, ale pak vzala ze země další z polštářů a máchla s ním po Angele.

A tak polštářová bitva pokračovala dál, dokud všechny tři ostatní polštáře neudělaly: „RUUUP!“ Jenže děvčata se nechtěla jen tak vzdát, a proto popadla peří a začala házet alespoň s ním.

Za chvíli však dívky začaly peří házet jen tak do vzduchu, smát se a tančit mezi ním, když padalo. Po chvíli si k tomu ještě začaly prozpěvovat: „Sněží, sněží!“

„Teda, holky, já vás zabiju,“ vydechla Lily, když už byly všechny utahané a ležely na zemi na zádech. „Copak takhle má vypadat ložnice, ve které bydlí primuska?“

Děvčata se rozhlédla po bílém pokoji a rozesmála se.

„Hele, Lil, když už zmiňuješ to primusectví, jak to šlo s Potterem?“

„Překvapivě celkem dobře,“ usmála se Lily a trochu zčervenala. „Ale bylo to zvláštní… nepozval mě na rande.“

Velký černý pes se objevil na okraji Zapovězeného lesa, tam na něj již čekal jeho kamarád jelen. Zbylí dva jejich přátelé zůstali na hradě, jeden z nich, protože nebyl úplněk, a ten druhý se zašil v kuchyni, kde měl v plánu sníst vše, co mu přijde pod ruku.

Obě dvě zvířata vesele běhala mezi stromy a ani si nevšimla, že se dostala příliš hluboko. Chvílemi běžel první jelen a za ním pes, pak to bylo zase naopak, až nakonec jelen držel ve své tlamě klacek a vypadalo to, že ho chce házet svému zvesela štěkajícímu kamarádovi.

V tu chvíli zaslechl štěkot jeden z kentaurů a vydal se jejich směrem. Zrovna když Tichošlápek odběhl pryč, kentaur se objevil před zvěromágem v podobě jelena. Ten se nejprve zlekl, ale pak na něj kentaur promluvil: „Mé jméno je Tristan a jsem vůdce zdejšího stáda kentaurů. Zvěromágu, pojď, prosím, za mnou.“

James se teda vydal za ním, až došli na místo, kde na zemi ležela plavovlasá dívka zhruba v jeho věku a měla na sobě roztrhané šaty. James si ji prohlídl, nevypadala, jako by byla z Bradavic, neznal ji, neměla na sobě školní uniformu, a co Dvanácteráka nejvíce překvapilo, bylo to, že dívka u sebe neměla hůlku.

„Odveď ji se svým kamarádem na hrad k Brumbálovi a vyřiďte mu, že s ním chci mluvit. On už bude vědět, kde mě má hledat…“ řekl kentaur Tristan a odcválal kamsi do lesa.

To už se jelen přeměnil do své lidské podoby a zakřičel do ztichlého lesa: „Siriusi, máme tady jeden menší problém…“

Autor: IsobelleFarbs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter