Odstřelovač - 69. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Krev je rodina, rodina je občas boj. A co teprv, když se smísí krev s rodinou a bojem dohromady?

15.06.2017 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1200×

Dobby zemřel v Harryho rukách. Nůž ho zasáhl přímo do srdce. Chlapec měl sto chutí se tam vrátit a tu černou mrchu poslat ke všem čertům. Byl si ale jist, že jednou ji musí dostat. Buď on, anebo někdo jiný. Pohřbili skřítkovo malé tělíčko nedaleko pláže, jako svobodného. Věděl, že je na svůj stav nemálo pyšný. Ron stál opodál a poočku se díval na Hermionu. Měl pevně sevřené rty a sváděl svůj vnitřní boj. Když Dobbyho zahrnuli hlínou a krátce se pomodlili, aby mohl v klidu přejít na druhou stranu, přistoupil Harry k Hermioně.

„Hermiono, co to mělo znamenat?“ zašeptal, aby ho nikdo z okolo stojících neslyšel. Nechtěl, aby se cítila nesvá.

„Co myslíš?“ vrátila mu otázku, neměla chuť mu odpovídat. Už tak stačilo, že se neovládla, když si myslela, že jsou sami, a ještě k tomu se vrhla do náruče tomu nesprávnému. Nejhorší bylo, že jí ten polibek nebyl tak nepříjemný, jak si zpočátku myslela.

„Vždyť víš,“ uklonil Harry hlavu do strany a zase zpět. Hermiona si povzdechla.

„Nechala jsem se unést, když mě osvobodil,“ vydechla nad tím, jak rychle zareagovala.

„A cos mu tam pak vyčítala, jak jsi do něj strčila?“ nedal se chlapec stále odbýt. Hermiona protočila oči.

„Že nás tak dlouho vodil za nos a přitom je na naší straně,“ vyplivla rychle ze sebe.

„Jak můžeš vědět, že je na naší straně? Nevěřím mu, copak ty ano? Viděl jsem, co provedl. Zabil Brumbála!“

„A jak můžeš vědět, že to bylo opravdu tak, jak jsi viděl?!“ štěkla po něm, otočila se k němu zády a odcházela pryč. Vítr se do ní opíral a cuchal jí vlasy. Prošla kolem Rona, aniž by se na něj podívala. Harry ji dostihl a chytil ji za předloktí. Sykla, když ji uchopil za ránu, co jí způsobila Bellatrix. Okamžitě ji pustil.

„Vím, co jsem viděl! A stále mám pocit, že ty víš něco víc než my a nechceš nám to říct,“ řekl již smířlivěji. „Promiň, bolí to?“ dodal vzápětí.

„Trochu,“ pokrčila rameny a zašátrala v kapse. Úplně na své zranění zapomněla. Vyndala malou lahvičku, kterou jí daroval Silvius, a otevřela ji. Lehce si namočila prsty a přejela tekutinou, která jí na nich ulpěla, přes ránu. Začala syčet a téměř neznatelně z ní stoupal kouř. Harry se na situaci pozorně díval. Vyrytá písmena zmizela, jenom se slila v jednu jizvu. Dívka flakónek opět zašpuntovala a vložila zpět do kapsy.

„Co je to?“ ukázal na malý předmět, nyní už schovaný v její kapse.

„Hojivý lektvar,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Ten ale nezahojí rány po černé magii, to ví i malé dítě,“ oponoval jí. Brunetka se na něj bez výrazu zadívala. Harry jenom zalapal po dechu. „Hermiono!“ sykl důrazně.

„Co? Myslela jsem, že víš, že jsem chytrá,“ odpověděla mu úplně klidně.

„Já myslím, že je to úplně jinak!“ ohradil se a založil si ruce na hrudi.

„Tak si to mysli a laskavě si to nechej pro sebe, jelikož vůbec nic nevíš!“ odsekla mu naštvaně.

„Herm...“

„Dej mi pokoj,“ přerušila ho mávnutím ruky a s rukama objatýma kolem těla se vydala podél břehu. Potřebovala si pročistit mysl. Ron se přidal k Harrymu a kývl hlavou jejím směrem.

„Co ti řekla?“ Zášť ve svém hlase nedokázal skrýt.

„Nic podstatného,“ snažil se to Harry zamluvit. Nechtěl kamarádovi lhát, ale zase nechtěl podrazit Hermionu. Také byla jeho kamarádka a musel ctít její soukromí, ať už bylo jakékoliv. A doopravdy nevěděl, co byla pravda. Jediné, co mu bylo jasné, že věděla něco víc a nechtěla jim to z nějakého důvodu říct. Nebo možná nemohla. Co když ten muž, který jim pomohl v Siriusově domě, byl ten samý, co v Malfoy Manor? Jenže ten u Siriuse vypil mnoholičný lektvar a změnil se ve Snapea. Co když si myslela, že je to ten samý, a nakonec to byl Snape, a proto do něj strčila, jelikož se zmýlila, a on si to nechal líbit? Teorií bylo mnoho a on nevěděl, která je ta správná, a byl si jist, že na ně ani pořádně nepřišel. „Necháme ji teď chvilku vydechnout. Nezažila si v poslední době nic příjemného.“

„Hmm, se ani nedivím. Polibek od Snapea? Ten byl určitě horší, než to ježibabí mučení.“ Nakonec se ale ryšavý chlapec ušklíbl. „Tedy alespoň doufám.“ Harry se mdle usmál a položil svému kamarádovi ruku na rameno.

Severus se dlouhou dobu dohadoval s Lestrangeovou, čí byla chyba, že jejich zajatci unikli. Dialog vyhrál. Nikdo na jeho argumenty neměl, ani ona. S tím svým chabým přesvědčováním mohla jít k šípku. Vrátil se domů těsně předtím, než mu mnoholičný lektvar přestal účinkovat. Před ní se napít nemohl, bylo by jí okamžitě jasné, že se něco děje. Když vystoupil z krbu, bratr mu okamžitě zatarasil cestu.

„Tak co je?“ vrhl se k němu v okamžiku, kdy se mu tvář znovu znetvořila. Automaticky si nasadil masku, kterou si odložil před odchodem na římsu krbu. Občas už si ji na sebe nedával, ale stále se klonil k tomu, že se nechce vystavovat na odiv okolí.

„Jsou v pořádku,“ zavrčel.

„Díky bohu,“ vydechl Silvius a zhroutil se na pohovku. Přejel si rukama přes obličej a zvrátil hlavu na opěradlo. „Tohle už mi nedělej! Sám jsi říkal, že je to moje práce!“ vybafl na své dvojče, když prudce vrátil hlavu do původní polohy.

„A co bys tam asi tak udělal, ty jelito? Všechno bys zkazil. Nebo mi chceš říct, že bys dokázal hrát svou roli tak dobře, i když ta tvoje kočička byla spoutaná na zemi s vyrytým nápisem mudlovská šmejdka na předloktí, sotva lapající po dechu?“ Silvius se několikrát nadechl a zase vydechl, aby mu odpověděl, ale nenašel ten správný argument. Nakonec neochotně sklonil hlavu a semkl rty.

„Ne, asi ne,“ procedil skrz zuby.

„No tak vidíš,“ kývl hlavou. „Mimochodem,“ pozvedl obě obočí, „měl bys ji naučit, jak nás od sebe rozezná na první pohled, bratříčku,“ a škodolibě se usmál.

„Proč?“ zamračil se Silvius.

„No… řekněme, že se nechala trochu unést.“

„Jak… moc… unést?“ stiskl Silvius pevně rty a zaskřípal zuby.

„Vždyť říkám… trochu,“ pokrčil Severus rameny a provokativně si olízl rty.

„Ty hajzle!“ vymrštil se jeho bratr z pohovky a vrhl se na něj. Ani nestačil vytáhnout hůlku, aby po něm poslal nějakou pěknou kletbu. Plnou vahou narazil do Severusova těla a zastavil se s ním až o zeď, obloženou dřevěnými obklady. Chytil ho za límec kabátce a odtáhl od stěny, kde po něm zůstala rozbitá dřevěná deska. V ten moment mu nedocházelo, že jsou kouzelníci, a ti bojují hůlkami, ne jako mudlové pěstmi. Byl tak rozzuřený, že mu chtěl pořádně upravit ciferník. Problémem bylo, že si neuvědomil, že má na sobě masku. Jako smyslů zbavený vymrštil pěstí proti bratrovu obličeji a klouby tvrdě narazil na jeho kostěný doplněk. Ozvalo se nechutné křupnutí, jak si polámal o masku kůstky. Zaúpěl a automaticky se chytil za zápěstí. Severusovi bylo ale jedno, jestli je zraněný nebo ne. Nehodlal mu dát nic zadarmo a nechtěl zůstat pozadu. Pokud chtěl boj, měl ho mít. V hlavě mu naskočil jeho vojenský výcvik, o kterém Silvius neměl ani potuchy. Hřbetem dlaně vypadl proti jeho nosu, do kterého ho neomylně zasáhl. Kost křupla a z nosu mu začala proudit krev. Silvius nestačil vydat jediný zvuk, jak se mu zatmělo před očima. Adrenalin ale udělal své. Nevnímal bolest, jenom nenávist, která mu prostoupila celým tělem. Znovu se na své dvojče vrhl a jedním trhnutím mu shodil masku z obličeje, aby byly obě strany vyrovnané. Severuse jeho výpad na okamžik vyvedl z míry, na vteřinu se zadíval na bílý předmět, ležící na zemi. Silvius toho využil a levou rukou ho udeřil do lícní kosti. Byť měl svá zranění Severus zahojená, přece jenom kůže na obličeji byla citlivější a hlavně jemnější. Po výpadu jeho bratra mu zůstal přes tvář šrám. Severus po něm skočil a chytil ho rukou kolem krku do kravaty, Silvius ho ale začal pěstí mlátit do žeber. Severus se snažil zatnout břicho, z úst se mu ale dralo pouze násilné hekání. Nakonec se přesmekl a rychlým chvatem se ocitl Silviusovi za zády, objal ho rukou kolem krku a zajistil se druhou rukou. Jeho bratr se začal dusit. Chytl ho prsty za předloktí a snažil se na něj vyvinout tlak, aby ho pustil, ale bezvýsledně. Pomalu mu docházel kyslík. Severus věděl, kdy má povolit, aby se bratrovi nic nestalo. I když by ho nejradši sprovodil ze světa, zvláště v této chvíli, ale pořád to byl jeho bratr a něco mu bránilo všechno skončit. Přes veškerou zášť, kterou k sobě cítili, přes všechnu soutěživost a odměřenost byli stále rodina. Nevídat se byla jedna věc, ale zbavit se jeden druhého nadobro bylo něco jiného. Mluvili o tom, ale oba věděli, že to byla jenom nadsázka. Oba klesli na kolena.

„Co to tu, proboha, vy dva blbci, provádíte?!“ vytrhl je ze zápasu hlasitý křik Mii z galerie. Severus povolil stisk úplně a odvalil bratra ze své blízkosti. Ten začal hlasitě kašlat a přiložil si dlaň na krk.

„Proč to pořád všechno děláš?“ zasípal Silvius přiškrceným hlasem. Ztěžka oddechoval, stejně jako Severus.

„Protože mě baví tě srát,“ odpověděl mu udýchaně. „Jestli si myslíš, že se ze mě stal samaritán, tak to se šeredně mýlíš. Jsem pořád stejný, nijak jsem se nezměnil. Jenom občas mívám světlé chvilky záblesků dobra. A ty jsi lehká kořist, která se ráda chytí na udičku.“ Namáhavě se narovnal a prohnul se v zádech. Mia seběhla schody a došla k Silviusovi. Zvedla jeho obličej, aby se mu podívala na nos.

„Severusi, ty nejsi normální,“ prohlásila po chvilce, když zhodnotila Silviusovy zlomeniny v obličeji a na ruce.

„Ne, nejsem. Myslel jsem, že to víš,“ zavrčel, dotčen tím, že se jeho partnerka stará o bratra, který ho napadl, než o něj samotného. Mie došlo, že Severus se cítí odstrčený, a přistoupila k němu. Natáhla ruku k jeho šrámu na tváři, on před ní ale uhnul. Sebral masku ze země a znovu si ji nasadil.

„Jsi kretén,“ prohlásil nosově Silvius.

„A ty zas idiot, tak se to vyrovná,“ vrátil mu to bratr s úšklebkem.

„Já bych nikdy Miu nelíbal.“

„Kdybys nekecal!“ ohradil se Severus a prudce se na něj zahleděl s přimhouřenýma očima. „A co před několika měsíci, jak se dozvěděla, že nejsi já?“

„To bylo něco jiného. Teď už bych ji nelíbal,“ uhnul Silvius pohledem, když byl poražen svým vlastním trumfem. Nedošlo mu, že Severus měl přehled úplně o všem ze svého úkrytu.

„A proč bys mě měl líbat?“ zeptala se Mia se svraštělým obočím.

„Protože on líbal Hermionu,“ ukázal Silvius na Severuse prstem jako prvňáček při svém premiérovém nabonzování.

„Cože jsi?!“ zvýšila Mia hlas a propalovala svého partnera pohledem.

„Tak to teda ne! To ona líbala mě. Vrhla se na mě jako Sorbonne na klobásu!“ bránil se maskovaný muž. Najednou se zasekl a zadíval se do prázdna. Proč by se vlastně měl obhajovat? On chybu neudělal. Ano, měl ji odtrhnout dřív, ale tak nějak to nešlo. To ale neměnilo nic na faktu, že nepotřebuje, aby ho někdo peskoval.

„Severusi!“ vydechla Mia vyčítavě.

„Co je zas? Moje chyba to nebyla, když přestala, tak jsem jí řekl, že nejsem on. A ty moc nevyskakuj, ty sis zas domů tahala Frumpa,“ zkusil Severus obrátit strany.

„Jako známého!“ štěkla po něm.

„To mi tak vyprávěj,“ procedil skrz zuby.

„Nehádejte se tu jak malá děcka,“ protočil Silvius oči.

„Ty mlč!“ okřikli ho Severus s Miou sborově. Nakonec už nepromluvil ani jeden. Severus se prudce otočil a rázně došel do koupelny. Během okamžiku byl zpět a beze slova podal bratrovi lahvičku s hojivým lektvarem. Ten mu ji vyškubl z ruky a zakřenil se na něj. Mia popadla Severuse za loket a táhla ho ke schodům, aniž by spustila zrak z jeho dvojčete.

„Zvládneš to?“ zeptala se ho ještě, než zašla za svým partnerem do ložnice. Beze slova kývl na souhlas. Severus stál uprostřed ložnice a odkládal si věci na židli. Když Mia kolem něj procházela, byl už do půli těla nahý. Chytil ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. „Nech mě,“ sykla a věnovala mu naštvaný pohled. Splnil její přání a beze slova ji pustil. Překvapilo ji to. Možná nechtěla, aby ji nechal jít. Možná se s ním chtěla trochu přetahovat, ukázat mu, že je jenom její. A i když v tom byl téměř nevinně, o čemž nepochybovala, přesto mu chtěla dát najevo, že se s žádnou jinou cicmat nebude. Lehla si do postele zády k němu. Tvrdě se na ni díval a přitom si rozepínal pásek a následně kalhoty. Přidal se k ní a přitáhl si ji k sobě. „Řekla jsem ti, abys mi dal pokoj,“ zavrčela naoko znovu.

„Ne,“ zašeptal jí do ucha, až jí přeběhl mráz po zádech. „Vždyť víš, že mám rád jenom tebe,“ a kousl ji jemně do šíje. Usmála se jedním koutkem a stočila obličej k němu. „Nikdy bych ji sám nelíbal, myslela si, že jsem brácha. Neříkám, že jsem ji hned odstrčil, ale tak nějak se to vyvrbilo.“ Mia si odfrkla.

„Vždyť já vím, ale nemysli si, že si beztrestně budeš zkoumat mandle s jinou,“ zašklebila se na něj. „Dneska nic nebude!“ a otočila se k němu opět zády. Severus si hraně hluboce povzdechl.

„No, co se dá dělat.“

„Ty hade!“ prudce se posadila a se smíchem ho začala poplácávat dlaněmi po těle. Severus se naoko bránil.

„Zmijozele, lásko, Zmijozele!“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter