Odstřelovač - 66. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je libo nový Štědrý den, hraběcí milosti?

05.06.2017 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 791×

Bílá pokrývka byla všude kolem nich. Kam oko dohlédlo, se nacházel pouze běloskvoucí sníh. Vysoké stromy byly zasypané těžkým alabastrovým prachem, až se pod ním větve prohýbaly. Hermiona se rozhlížela kolem sebe, byť byla tma. Měsíc totiž svítil jako rybí oko a sníh tak odrážel světlo od země. Rozpoznala pláně, stromy. A to bylo tak všechno. Nic jiného se totiž kolem nich nenacházelo. Silvius ji vzal za ruku a začali se brodit napadlým prašanem. Nebyla ho sice až taková kvanta, ale i když jim sahal jen do poloviny lýtek, chůze v něm nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Během několika okamžiků prošli ochrannou bariérou. Silvius letmo zhodnotil, zda je vše, jak má být. Přece jenom nechtěl ponechat nic náhodě, a tak, kromě bariéry, která zajišťovala chráněný vstup, tu narafičil i různá překvapení. Jak vidno, nikdo sem nevstrčil ani špičku nosu. Což ho viditelně uklidnilo. Nechtěl by na Štědrý den řešit někoho jiného než Hermionu. I když už ho jednou prožil a únava začala stravovat jeho tělo i mysl. On se ale zařekl, že i kdyby měl vypustit duši, nenechá si ujít jediný okamžik, jedinou vteřinu, kterou s ní může prožít. Kráčeli tiše. Jenom sníh jim křupal pod nohama. Ani jeden nechtěl narušit počátek té vzácné chvíle mluvením. Netrvalo dlouho a ocitli se před srubem. Kouzelník se otočil k dívce a mávl rukou.

„Vítej v mém království, má paní,“ a zdvořile, jako za dob středověku, se uklonil. Hermiona se uchichtla. Líbilo se jí to.

„Děkuji, můj králi. S radostí ti oznamuji, že tvé panství je opravdu velkolepé. A kde máš své zvířectvo? Jak to, že mne nevítá tvůj věrný pes?“ Celou dobu se na něj usmívala. Silvius naklonil hlavu na stranu a vychutnával si její odezvu.

„Je s bratrem v rodinném sídle. Kupodivu jsme trávili všichni Vánoce spolu,“ a ušklíbl se. Ne, že by mu to vadilo. Byl rád se Scarlett, měl rád Miu, na Severuse radši nemyslel. Kdyby mohli, asi by se zabili navzájem. I když, možná to byl jenom vnitřní pocit. Možná si k sobě nacházeli cestu. V duchu se ušklíbl. To určitě. To bych dřív sežral tarantuli. Ale celou dobu, co byli těch několik dní spolu, žárlil na to, že je Severus šťastný. Nedával to sice najevo, ale on na něm poznal, že uvnitř se mu rozlévá teplo. Za poslední rok se v něm něco zlomilo. Byl stále stejný, ale přesto tak strašně jiný. Záviděl mu, že on má svou rodinu u sebe, ale jeho vyvolená je bůh ví kde. Nasazuje krk, možná, že ji právě zajali a jsou k ní nemilostiví. Ten strach bylo to nejhorší, co ho užíralo. Nenáviděl ho. Nikdy se ničeho nebál, nikoho se nebál, o nikoho se nebál. Až do teď. Nechápal, jak se to mohlo stát. Bylo vůbec možné, aby ho tak moc strávila vášeň? Aby se mu ve čtyřiceti letech zaryla pod kůži dívka, která měla teprve celý život před sebou? Dosud se mu nic podobného nestalo. Ani tomu nedal možnost, aby se něco takového mohlo stát. Ona ale očividně, alespoň pro teď, sdílela jeho pocity a touhy, a on jich hodlal využít. Znamenala pro něj tak moc, i když s ní prožil tak málo. Připadal si jak hlavní hrdina levného románu z červené knihovny. Ale ono to nebylo zas tak špatné. Díval se na ni. V měsíčním světle byla tak krásná, tak záhadná. V očích se jí odrážela celá tajuplnost „jeho“ lesa. Vzal ji za ruce a položil si je na hruď. Uchopil cípy kabátu a oba je do něj zabalil. Přitiskl si Hermionu k sobě a nasál vůni jejích vlasů. Zavřela oči a otřásla se. Ale ne zimou. Naopak, bylo jí téměř vedro. Přitulila se k němu a opřela si čelo o jeho hrudník mezi rukama. „Hraje tam hru s bráchovou německou dogou a mainským kocourem. Jmenuje se „Hádej, kdo mě dřív oslintá“,“ zašeptal do tmy. Hermiona zvedla zrak a nechápavě se mu podívala do očí a pozvedla obočí. „Kryšpína,“ promluvil po chvíli, „chtěla jsi vědět, kde je můj pes.“ Nebelvírka se usmála a mrkla.

„Jo, aha,“ a zasmála se.

„Dokonce už i Hawkman ji měl v hledáčku,“ pokračoval dál.

„Hawkman?“ svraštila čelo.

„Bratrův jestřáb. Naštěstí mu rychle vysvětlil, že se nejedná o kořist. I když si myslím, že by to dokázal rychleji. Jenom mě chtěl naštvat. Teď je jí zase pořád za zadkem a chce se s ní kamarádit. Ale aspoň ji hlídá před jinými dravci, když je bez dozoru venku. Odsud je zvyklá šmejdit po lese, ale tady se schová. Je hodně chytrá a ví, kde se co šustne. Tam ale ne,“ pokrčil rameny.

„Nemá pan profesor těch zvířat nějak moc?“ nedalo jí to nezeptat se.

„Jo, bráška je na zvířátka.“

„Cože?“ vyprskla Hermiona smíchy.

„Ale ne tak,“ protáhl Silvius a protočil panenky. „Má k nim svůj osobitý vztah. Nikdy nevěřil lidem, ale zvířatům ano. Navíc vždy razil, že hraběcí milost má být obklopena zvířecími druhy. Já tedy tenhle názor nesdílím. Pes mi v mé samotě stačí.“ Hermiona se zachmuřila a hluboce se Silviusovi zadívala do očí.

„Hraběcí milost?“ a naklonila hlavu na stranu.

„Já ti to neřekl?“ usmál se provinile.

„Jo, jasně. A tohle je tvůj hraběcí palác,“ a ukázala na srub vedle nich.

„Ale ne. Snapeovské sídlo je jinde. Já se ho vzdal, když jsem utekl sem, abych měl od všech pokoj. Přenechal jsem ho tak Severusovi, který se o něj stará. Nemám potřebu se o něj dělit. Ať si ho nechá.“

„Počkej, to opravdu myslíš vážně?“ odstoupila od něj na krok. On ji ale dál nepustil. „Hrabě?“ vyloudila něco mezi písknutím a přiškrceným zvukem.

„Promiň, král bohužel nejsem,“ předstíral hraný smutek.

„Ty jsi blbec,“ a praštila ho pěstí do ramene. „Měla bych tě ráda, i kdybys byl chudý jak kostelník.“

„Snad jako kostelní myš.“

„Už jsi někdy viděl, aby myš byla bohatá?“ pozvedla jedno obočí.

„Já tě žeru,“ zamumlal jí do vlasů a pevně si ji přitiskl k sobě. Objala ho kolem krku a vnímala jeho sálavé teplo. Cítila se nesmírně šťastná. Co dokáže způsobit vidina jednoho společně prožitého dne. Vyjekla, když ji vzal do náruče. „Tak pojď, přenesu tě přes práh,“ a vystoupal s ní schody před srubem.

„To se přece dělá o svatební noci,“ rýpla si do něj.

„Svatební sice není, ale noc ano. Přestaň už mrmlat,“ napomenul ji naoko. Dveře se před nimi otevřely a světla se rozsvítila. Všude vládla vůně namořeného dřeva. V krbu zažehl oheň. Silvius to měl dobře zařízené. Vždy, když vstoupil, se automaticky provedly nastavené rituály, aby se nemusel o nic starat. Postavil Hermionu na nohy. Ta se ho ale viditelně pustit nechtěla. Nakonec to vzdala a přece jenom ho uvolnila ze svého sevření. „Dáš si čaj?“ zeptal se zdvořile.

„Ne… ale dám si tebe,“ zavrněla smyslně a přejela mu ukazováčkem od hrudi k pásku jeho kalhot. Silvius na vteřinu zavřel oči, aby se ovládl. Nechtěl, aby si myslela, že ji sem vzal jenom proto, aby se s ní vyspal. Samozřejmě, že to chtěl, ale taky byl šťastný za její společnost. Za to, že byla tady… s ním. Stačilo by mu, kdyby ji jenom držel a užíval si její přítomnost, její vůni, její bujné vlasy, její krásnou pleť, ňadra, zadeček. Sakra! Přesně na tohle myslet nechci! Ale když ono to bylo tak těžké. Uchopil její hlavu do dlaní a prstem jí upravil neposedný pramen za ucho. Měla ty nejkrásnější oči na světě. Sklonil se k ní a letmo se dotkl svými rty jejích. Udělala to samé. Jako kdyby se poznávali. Jako kdyby se oba báli, aby neudělali něco, co není správné. Přitom už to provedli a ne jednou. Jenže tu noc to bylo jiné. Bylo to nečekané, intenzivní a oba věděli, že to uteče strašně rychle. Kousla ho do rtu a jemně za něj zatáhla. Přitiskla se k němu. Na boku ucítila, jak moc se mu nastalá situace líbí. Jí se zamlouvala o to víc. „Máš s sebou lektvar?“ zašeptala mu vzrušeně do ucha.

„Ne,“ odpověděl jí přiškrceně. „Netušil jsem, že ho budu potřebovat a tady jsem ho opravdu nikdy neměl zapotřebí.“ Hermiona si povzdechla a zašmátrala v kapse džínsů.

„Na, tak si vezmi tohle,“ a podávala mu malý čtvercový balíček. Silvius zaostřil na podivný předmět v její ruce a zamračil se.

„Co to je?“ zeptal se s přimhouřenýma očima.

„Olačka,“ odpověděla mu s klidem.

„Co to?“

„Kondom,“ protočila panenky.

„Stále nerozumím řeči tvého kmene.“

„No to si nasadíš a až to přijde, tak to zůstane uvnitř. Nepronikne tím ani kapka, pokud tedy tomu někdo schválně neudělá dírku.“

„Ne, ne, ne, tak to tedy ne. Já si žádnou pláštěnku nasazovat nebudu.“

„Ale no tááák, miláčku. Copak ty mě nechceš? Prosím, udělej to pro mě,“ zakňourala a začala mu žužlat ucho. Silvius obrátil oči v sloup, jak mu její jazyk na ušním lalůčku způsoboval extázi.

„A to to nemůžeme udělat bez toho?“ nechtěl na to jenom tak přistoupit.

„No to ne,“ ohradila se brunetka. „Já bych chtěla jít ještě na vysokou. Buď lektvar, guma anebo nic. Věřit chlapům, že si dají pozor, to je o malér. A já tě tak moc chciiiii,“ a zatlačila na jeho nejcitlivější místo.

„Ty tomu nějak rozumíš,“ odpověděl jí přidušeně.

„Umím číst. A s holkami jsme to taky probíraly. Nejsem včerejší. Silviusi… udělej to pro mě. Prosím,“ a podívala se na něj psíma očima. Naklonil hlavu na stranu a snášel její upřený pohled bez hnutí brvou.

„Měl bych jenom jeden dotaz, má drahá,“ zakřenil se na ni. „Jak to, že jsi ho náhodou, z ničeho nic, vytáhla z kapsy?“ a zatvářil se osvíceně. Hermiona se usmála.

„Nosím ho u sebe od loňských prázdnin, pro všechny případy. To jsme ještě nebyli spolu. Je to takový zvyk. Nějak jsem si neuvědomila, že teď bych ho jenom tak nepotřebovala. Ale vidíš, nakonec nám zachránil sex.“

„To tedy ne.“ Hermiona se na něj znovu lítostivě zadívala a jedním pohybem prostředníčku a ukazováčku, ve kterých držela balíček, mu ho opět podala. „Toho budeš litovat,“ našpulil rty a vyškubnul jí předmět z ruky.

„Já myslím, že nebudu. A ty na to určitě... velice... rád... zapomeneš,“ hláskovala každé slovo dle toho, jak tahala za pásek a rozepínala mu kalhoty. „A neboj… já ti s tím pomůžu.“ Ďábelsky se na něj zadívala a usmála se jedním koutkem. V mžiku si dřepla a bez servítek si strčila jeho naběhlý úd do úst. Silvius rozšířil oči a s třesknutím bouchnul hlavou do dveří, jak ji zaklonil. Nechápal, kde se v ní ta vášeň vzala. Ale nesmírně se mu to zamlouvalo. Zavřel oči a nechal se od ní laskat. Po chvíli schválně přitvrdila, až se mu začala podlamovat kolena. Nechtěla přestat a on už to nemohl vydržet.

„Herm...“ nestačil ale dopovědět ani její jméno, když se jí s plnou parádou udělal do pusy. Hbitě se postavila na nohy a věnovala mu slaný polibek. Zrychleně oddechoval a nebyl schopen pohybu, natož slova.

„To byl předkrm,“ oznámila mu laškovně, když si všimla, že je na pokraji infarktu. „Kde máš ložnici?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter