Odstřelovač 2: Mudlovská mise - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak asi bude probíhat první společný den jejich mudlovské mise?

18.02.2026 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 125×

„Taky ses mohla uráčit mi sdělit alespoň hrubé podrobnosti,“ obořil se Severus na Hermionu, jakmile se za nimi zabouchly dveře apartmánu. Mladá žena stála k němu zády a přehrabovala se v kapsičce kufru, kam ukládala své doklady. Nakonec se napřímila a prudce se k němu otočila.

„Já ti je sdělit chtěla, ale ty ses odmítal se mnou bavit. Vnucovat se ti přece nebudu, ne?“ rozhodila rukama a pokrčila rameny. „Recepční už ti všechno řekla. Naprosto bez obalu se přiznávám, že když už pro ministerstvo máme udělat špinavou práci, tak ať z toho taky něco máme,“ založila si ruce na prsou a našpulila pusu. Severus se několikrát nadechl, vždycky otevřel ústa a chtěl něco říct, ale nevyšlo z něho nic víc než jen zamručení. „Beru to jako souhlas,“ a otočila se zpět ke kufru, který popadla za madlo, odvezla si ho do ložnice a hodila ho na postel. „A děkovat nemusíš!“ zavolala za ním. Severus se po několika vteřinách přidal k ní. „Tobě to taky prospěje,“ pokračovala dál, „takový parafínový zábal na obličej bude pro tvé jizvy přímo blahodárný.“ Severus se snažil odhalit v jejím hlase náznak ironie, ale nepodařilo se mu to. Ta žába to myslela vážně.

„Co ten průkaz?“ změnil raději Zmijozel téma. Hermiona se posadila na postel a pokynula mu, aby se posadil do křesla naproti ní.

„Museli jsme vymyslet krytí. Máš být mudla. Nejjednodušší je identifikace podle řidičáku. Vím, že ho nevlastníš, vlastně ani nevím, jestli umíš řídit auto a je mi to upřímně jedno. Každopádně jsme ti ho s ministrem a jeho asistenty nechali vytvořit. Věděli jsme, že ho tady budou vyžadovat. Také jsme museli vymyslet, kdo budeme a chtěli jsme lhát co nejméně. Takže jsme neviděli důvod, proč mít skryté identity. Oba jsme Snape a tvoje vyléčené znetvoření se do lázní hodí. Jen jsme upravili naše povolání na mudlovský svět. Ty jsi profesor chemie na King´s College v Londýně a já tam vyučuji farmakologii. Opět se nám tvoje zranění hodí. Tobě při výzkumu vybouchla třaskavina a já se o tebe jako farmakoložka postarala. Tady už jsme museli trochu improvizovat a vytvořili jsme falešné profily, kdyby náhodou Crane pojal nějaké podezření a chtěl si nás prověřit. Každopádně máme týden na to se tu porozhlédnout a něco zjistit. Barnes se nám pokusí nenápadně pomoct, zkusíme se dát do řeči i s Cranem, pokud budeme mít štěstí, ale dle informací, co máme k dispozici, se se svými hosty druží.“

„Ještě aby ne, pokud na nich experimentuje,“ zavrčel Severus znechuceně. Na pár okamžiků zavládlo ticho. Lektvarista naklonil hlavu na stranu a zadíval se na Hermionu. „Proč se tvůj kufr nachází na mé posteli?“ položil otázku až s nebývale sladkým tónem.

„Protože je to moje postel,“ odvětila mu s naprostým klidem jeho švagrová.

„Řekl kdo?“

„Nikdo, to je snad jasné, jelikož jsi gentleman, a z toho důvodu budeš spát vedle na pohovce,“ a ukázala prstem na vedlejší místnost. Severus se jen ušklíbl.

„Ale drahá, já přece nejsem gentleman,“ a pomalu vstal z křesla, „nevidím jediný důvod, proč bych měl na gauči spát zrovna já.“

„To už je úděl vás mužů,“ usmála se na něj škodolibě.

„To na mě vůbec nezkoušej,“ ukázal na ni výhrůžně prstem.

„Si budu zkoušet, co uznám za vhodné, profesore,“ přistoupila k němu o krok a zašermovala mu svým ukazováčkem před obličejem. Severus jí pleskl přes hřbet ruky, až zkřivila tvář bolestivou grimasou a dotčené místo si několikrát přetřela. „Sadisto!“ vyprskla a vmžiku mu hrábla do náprsní kapsy jeho kožené bundy. Severus se nečekaného pohybu lekl a lehce ucukl. Když ale viděl, že mu jen Hermiona vytáhla peněženku, hned se zase uklidnil. Vylovila z ní kovovou minci a peněženku mu opět vrátila. Cvrnkla mincí do vzduchu.

„Panna nebo orel?“ zeptala se v okamžiku, kdy jí penny přistálo na hřbetu pravé ruky a ona ho připlácla levou dlaní.

„Orel,“ prohlásil Severus automaticky a lehce se naklonil, aby viděl stranu mince, kterou měla Hermiona pod dlaní skrytou.

„Doufám, že se na tom gauči vyspinkáš do růžova, drahoušku,“ zašveholila čarodějka, když odkryla pannu.

„Sakra!“ ulevil si Zmijozel, prudce se otočil a zmizel ve vedlejší místnosti. V tom okamžiku mu proběhlo hlavou spoustu zaklínadel, která by na ni nejraději seslal. Hodil zavazadlo na pohovku a otevřel ho. Rozšířil oči a začal z něj vytahovat jeden kus oblečení za druhým a odhazovat ho na gauč. „Grangerová!“ zahřměl na celou místnost. Hermiona v ložnici nakrčila nos a zasunula hlavu mezi ramena. Pomalu došla ke dveřím a opatrně nahlédla do obývacího pokoje.

„Ano, miláčku?“ a nevinně se na něj podívala.

„Neříkej-mi-miláčku!“ procedil mezi zuby.

„A já ti říkala, abys mi neříkal Grangerová! A taky to pořád děláš!“ obořila se na něj s nasupeným výrazem.

„Kde jsou moje věci?!“ jeho sinalý obličej začínal získávat brunátnou barvu. Hermiona věděla, že začíná být opravdu nepříčetný. Asi mu měla říct i tohle dřív, než na to přijde sám. Vlastně, zvláště tohle.

„No… víš…“ začala opatrně, „vím, že se v mudlovských věcech úplně stoprocentně nevyznáš, tak jsem raději zkontrolovala před odjezdem ještě tvůj kufr s oblečením. To, co sis sbalil, opravdu nebylo vhodné tady do těch podmínek. Tak jsem ti je trošku pozměnila, abys na sebe neupoutával zbytečnou pozornost. Jen z nutnosti jsem se ti přehrabovala ve spodním prádle,“ a zkrabatila obličej do provinilého výrazu.

„Do trolí prdele!“ ulevil si Severus, zavřel oči a stiskl si prsty kořen nosu. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit. Měl opravdu co dělat, aby ji neuřkl, nerozčtvrtil, nezabil a sám jí nevtiskl mozkomorův polibek. „A napadlo tě vůbec, ty jepičí mozečku, že tady pod tím asi neschovám svou zbraň?“ a zvedl do vzduchu tříčtvrteční černé joggery.

„Já…“ nadechla se čarodějka k protestu, ale znovu pusu zavřela. „Severusi, nemůžeš tady chodit v dlouhé košili a kožených kalhotách, to se na mě nezlob!“

„A proč ne?“ vyštěkl naprosto nechápavě a podezřívavě. Hermiona na něj vytřeštila oči.

„No… u Merlina, jsou tu wellness lázně! Tady každý chodí v županu! A pod tím většinou nic nemáš!“ rozhodila rukama a uhnula pohledem. Severus si přejel jazykem po zubech a zaskřípal jimi. „Nemohl by sis ji dát třeba do kapsy nebo za pas?“ zeptala se s nadějí v hlase. Severus zalapal po dechu.

„Do…do kapsy?“ zeptal se nevěřícně.

„Venku je teplo,“ pokračovala Hermiona dál, „přijel jsi tu relaxovat, nemůžeš se tu opravdu promenádovat v kabátci a plášti.“

„V tom jsem nepřijel a ani jsem si nic takového nepřibalil,“ zavrčel už trochu klidněji. „Tys ale neměla právo se hrabat v mých věcech!“ štěkl na ni znovu.

„Ne, to jsem neměla, ale kdybych to neudělala, tak nevím, v čem bys tu chodil. Asi nejspíš nahatý.“

„No, pořád lepší než v tomhle,“ a znovu znechuceně zvedl do výšky teplákové tříčtvrťáky. Hermiona se uchechtla. „Přestaň!“ okřikl ji a mrsknul s kalhotami na pohovku. „Jsi vážně příšerná. Já tě tak nenávidím! Nechápu, jak s tebou dokáže Silvius vůbec vydržet!“ plamínky v očích mu začaly znovu žhnout. Hermiona našpulila rty a stiskla zuby. Několika kroky došla k Severusovi a zvedla výhružně ukazováček.

„Protože, drahý švagře, já Silviuse miluju a on miluje mě. Skvěle si rozumíme, což se o tobě říct nedá! Ty mu totiž nesaháš ani po kotníky, jsi jenom prašivý Smrtijed!“ a zabodla mu prst do hrudi. Severus se napřímil a zhluboka se nadechl. Přejel zuby o sebe a při odchodu do Hermiony vrazil ramenem. Ta ho zachytila za ruku a zatáhla. Setřásl ji ze sebe, až se odpotácela dozadu. „Severusi, promiň, já to tak nemyslela, není to pravda!“ snažila se ještě zachránit situaci. „Omlouvám se,“ zavolala ještě za ním, ale její slova zanikla v prásknutí dveří.

Severus otáčel sklenkou v prstech. Byla prázdná. Seděl na barové židličce, loket měl zapřený o pult a pěstí se opíral o spánek. Barman před ním utíral čistou skleničku. Chvilku ho hypnotizoval, než k němu ladně přikročil a nalil mu další. Lahev postavil kousek od něj. Byla to už třetí sklenka, kterou mu během půl hodiny naléval.

„Stalo se něco vážného?“ protrhl muž ticho a zadíval se na Severuse.

„Nestojím o konverzaci, ani o soucit,“ odvětil mu kouzelník kousavě a usrkl svého nápoje. V tu chvíli si k němu přisedla drobná brunetka. Opovržlivě se na ni podíval, sesedl z židličky, popadl lahev i se skleničkou a odešel prosklenými dveřmi na terasu, kde se opět usadil. Hermiona si jen povzdechla.

„Trable v ráji?“ zeptal se barman s milým úsměvem. Nebelvírka jen pokrčila rameny. „Jsem Artur,“ představil se zaměstnanec restauračního zařízení. „Tak co to bude, lady?“ zašveholil.

„Prosecco, prosím,“ a položila si obě ruce na pult. V dálce sledovala černovlasého muže, jak znovu upíjí ze své sklenice a hypnotizuje body v dálce. „Špatně snáší změny,“ odpověděla na barmanovu otázku, když jí podal pohárek s šumivým nápojem. Ten jenom zvedl jedno obočí. „Můj manžel bývá občas nevrlý, když se mu stane něco neočekávaného a já si občas nevidím do úst,“ povzdechla si. „Měli jsme výměnu názorů už doma a teď po příjezdu jsme se pohádali úplně a řekla jsem něco, co jsem opravdu neměla a on se naprosto právem urazil,“ a napila se.

„Litujete toho?“ zeptal se zdvořile.

„Samozřejmě, ta urážka ze mě vypadla, ani nevím jak,“ a povzdechla si.

„Milujete ho?“ Hermiona se na něj se zkrabatělým čelem podívala.

„Samozřejmě,“ odpověděla bez skrupulí, „je to báječný člověk, jen je svůj.“ Sama v tu chvíli nevěděla, zda si lže do pusy nebo říká pravdu. Když nad tím tak přemýšlela, měla ho svým způsobem ráda. Ano, velice ji štval, se Silviusem byli jako oheň a voda. Silvius byl ten úžasný, skvělý a pro ni velmi přitažlivý muž. Severus byl pro ni jen švagr, její nadřízený ve škole, občas pěkně otravný hmyz na jejím hábitu, ale také důstojný sok v jejich dobírání. Občas ji uměl i rozesmát svými řečmi. Tohle si ale nezasloužil. Udělal toho pro všechny mnoho a Smrtijedem nebyl už dobrých řádek let. Přehnala to a ohrozila tím jejich misi. Předpokládala ale, že Severus bude profesionál každým coulem a dokud se nevrátí domů, tak ten přestřel přejde, a předhodí jí to, až budou zpět u svých rodin.

„Tak za ním běžte, určitě ho to brzy přejde,“ a pokynul jí rukama, jako by odháněl mouchu.

„Kéž byste měl pravdu,“ popadla svou skleničku a rozešla se na terasu. Severus se na ni ani nepodíval, když ho míjela. Letmo se dotkla jeho ramene. Trochu s ním škubl, aby setřásl její prsty. Znovu si povzdechla a sedla si naproti němu.

„Severusi, opravdu se omlouvám,“ začala po chvilce. Nepodíval se na ni, jen dál zíral do dálky a upil své whiskey. „Když ty umíš být tak neoblomný a nedokážeš uznat, že bych mohla mít taky pravdu a pak do mě reješ a ze mě pak vyletí takové…“

„Dej mi pokoj,“ přerušil ji tiše a hlavou jí pokynul, aby odešla.

„Severusi,“ zkusila to ještě jednou.

„Máš vedení přes Mikulášovice, nebo čemu jsi nerozuměla?“ zvýšil už tentokrát hlas. Hermiona pevně stiskla čelisti a vstala. Věděla, že to nemá význam. Vyhlédla si v zahradě jedno z lehátek a rozešla se k němu. Otočila ho zády k domu a uvelebila se v něm. Položila se víc vodorovně a zavřela oči. Potřebovala si taky na chvíli odpočinout a vypnout hlavu. Pár medových očí ji ale pozoroval. Věděl, že to nemyslela vážně, ale velice se ho ta poznámka dotkla. Za to, co pro všechny udělal, si to nezasloužil. Obětoval pro kouzelníky kus sebe a zrovna ona byla jedna z mála, kdo mu pomohl nejvíc. Nechápal, kde se v ní ta zloba vzala. Vlastně… chápal. Vracela mu jenom to, co on rozséval. Ale ona se mu hrabala ve věcech a měl je chránit. Proto si balil dlouhé kalhoty. Ano, možná byly kožené, ale když on nemohl za to, že se mu líbily. Vůbec mu nedošlo, že se mudlové asi oblékají také trochu jinak a zvlášť v domácím prostředí. K čemu mu bude zbraň v pokoji, když ji bude potřebovat u sebe. Tak či tak to neměla dělat bez jeho vědomí. Mohla aspoň něco říct. Určitě to udělala schválně, aby se s ním potom mohla špičkovat. Dopil obsah své sklenky a vrátil ji i s lahví na pult. Kývl na barmana a odešel do pokoje. Jeho věci byly vyskládané na pohovce v komínkách. Hermiona je poskládala. Koutky mu zacukal letmý úsměv. Našel plavecké kraťasy a převlékl se do nich. Z postele si vzal jednu z osušek. Když už jsou tedy tady, tak si půjde zaplavat.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter