OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 5. kapitola: Hodina přeměňování

23.06.2016 (11:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1149×

Malí prváci poctivě mávali hůlkou a snažili se podle mých pokynů přeměnit jehlu v sirku. Stála jsem vedle katedry, jen tak ledabyle opřená, a mlčky jsem je sledovala, ruce založené na prsou. Můj výraz možná byl přísný, já však byla především zamyšlená. Sotva jsem chápala, jak jsem se dokázala dostat z chodby sem do třídy. Stále mi zněla Snapeova slova v uších.

‚… vás budu mít neustále na očích.‘

Zatrnulo mi z toho. Přišlo mi, že až teprve nyní, po tolika letech, si začínám uvědomovat, jaké to je prožívat důsledky utajení. Není to jako žít v zapomnění. Je to jako žít v nevědomosti okolí. Nikdo nic neví a ani nesmí vědět. Před nikým se nemůžete obhájit. Nic z toho, co já vnímám jako pravdu, pro druhé neexistuje.

Ale proč vlastně?

S Barnabasem jsme se nikdy na nic neptali. Dostali jsme úkol a šli jsme ho bez odporu a zbytečných otázek splnit. Teď mohu jen doufat, že Brumbál snad měl k tomu šílenému zatloukání nějaký moudrý důvod. Nechtěla jsem pochybovat, ale byly dny, kdy jsem pochybovala nad lecčím.

Raději jsem se odpoutala od učitelského stolu a prošla se mezi žáky. Upravovala jsem výslovnost zaklínadla, ukazovala na sobě lepší pohyby rukou, nikoho jsem se ale nedotýkala. Na to jsem byla velmi obezřetná. Hodina tak rychle a klidně uběhla. Když pak studenti prvního ročníku zmizeli do posledního človíčka, měla jsem chvíli pro sebe. Ani jsem se nedívala do desek, kdo má přijít na řadu nyní. Jen jsem tušila, že někdo trochu starší. Ti by už zvládli něco zajímavějšího. Zašla jsem do kabinetu učebny, kde ve sklenici po sobě lezly mandelinky. Vzala jsem si je se spokojeným úsměvem a vrátila se do učebny. Jen jsem sklenici položila na stůl a chystala se mrknout do papírů, vrzly dveře učebny a ozval se hlas: „… a tak vám povídám, přílitl tam Snape a jí došla řeč. Fakt… Nevím, co je to zase za…“ Věta zůstala nedokončená viset ve vzduchu. V učebně stáli tři studenti třetího ročníku s emblémy hada na svých pláštích. Zmijozel. Malfoy a dva hromotluci. Chvíli jsem se s blonďatým spratkem měřila pohledem. Jeho ledové oči proti mým hnědozeleným. Ticho narušil až příchod dalších studentů, kteří tak rostoucí napětí rozbili.

Všichni se pomalu začali trousit na svá místa, potichu si šeptajíc, nejspíš o mně. Chápala jsem je, ale zároveň cítila neklid. Prváci mou přítomnost vzali celkem samozřejmě, ale toto bude jiné. Třeťáci, jak jsem zjistila podle papírů, už za sebou dva roky přeměňování s mou matkou měli.

Předstoupila jsem před katedru. Studenti ztichli. Některé tváře mi byly povědomé. Longbotomovic kluk. Potter, Weasley. Tu zrzečku jsem neznala odnikud, nikoho mi nepřipomínala. Příliš dlouho jsem se ale raději nerozhlížela, cítila jsem narůstající nervozitu.

„Zdravím vás, studenti. Jsem vaše nová profesorka. Mé jméno je Theodora McGregorová. Dočasně zastupuji vaši profesorku McGonagallovou. Dnes se budeme zabývat přeměnou…“ mezi studenty jsem zahlédla zvednutou ruku.

Patřila Malfoyovi. Nechtěla jsem ho vůbec vyvolat, ale jemu očividně stačilo to, že jsem si ho všimla, a ihned spustil: „A kde je profesorka McGonagallová?“ Když jsem tak nějak přehlédla jeho neomalený způsob, jak položit otázku, musela jsem se sama přeci jen uklidnit, že podal vcelku normální dotaz. I když bych zájem čekala spíš ze strany Nebelvíru.

„Má jiné pracovní záležitosti,“ odbyla jsem ho v rychlosti a nadechla se, abych pokračovala, jenže první hlásku, kterou jsem vyloudila, přerušil další dotaz. Opět Malfoy.

„A vy…“ sjel mě drzým pohledem, „máte jaké vzdělání a doporučení? Jste velmi mladá.“

Třída zašuměla. Na chvíli jsem zmlkla. Naprázdno mi sklapla pusa. Věděla jsem jediné. Že ten malý útlý krk by krásně praskal v mých dlaních. Malfoy se zatím samolibě usmál. To mi stačilo. „Byl byste tak laskav, mladý pane, a sklapnul?!“ Otázka to byla naprosto řečnická. Zatím jsem rukou sáhla do sklenice mandelinek a jednu nahmatala. Malfoy zbledl.

„Můj otec…“

Měla jsem mžitky před očima. „Váš otec mi může…“ zasyčela jsem jen a hodila jednu mandelinku po Malfoyovi. Ten vyjekl jak prvačka. Ostatní se začali smát. „Přeměňte ji na kuličku!“ vyštěkla jsem povel a prvnímu v lavici jsem podala sklenici, aby si každý mandelinku mohl vzít a dal se tak do práce. Kouzlo znali a já jim rozhodně nic nehodlala připomínat. Místo toho jsem se prošla rázně mezi lavicemi a sledovala, jak si někteří velmi špatně počínají. Malfoy seděl jak zařezaný. Všimla jsem si, že ve své obraně proti mandelince vysoce útočné použil až příliš násilí, a nebohý brouček teď ležel rozplácnutý na jeho lavici. „Vezměte si novou,“ znovu jsem na něj sykla. Kupodivu poslechl. Zmetek malý. Zrzečka, která seděla vedle Pottera, si vedla velmi dobře. Jako jediná získala celkem obstojnou kuličku. „Výborně, slečno…?“ tázavě jsem se na ni obrátila.

„Grangerová,“ prohlásila pohotově.

„Skvěle, opakujte zaklínadlo po slečně Grangerové.“ Dívka ho znovu velmi šikovně předvedla a práce se konečně začala dařit na více místech. Zbytek hodiny proběhl poměrně v klidu. Většině se zaklínadlo povedlo provést a na lavicích se hromadily pohledné kuličky. „Výborně, pro dnešek to stačilo. Příště je proměníme zpět,“ pousmála jsem se. Studenti se pomalu začali sbírat. Malfoy mi ještě věnoval kyselý úšklebek. Sotva jsem ho vnímala. Sledovala jsem, jak mizí Potter. Chloupky na zátylku se mi zježily.

Vrah se svou obětí v jedné místnosti. Jistě, spravedlivý soudce by řekl, že on není oběť a já nejsem vrah. Ale…

Třída utichla. Snad i potemněla. Kuličky zůstaly osamocené na lavicích. Měla bych je jít posbírat. Z tmavých zdí na mě však promlouvala minulost. Plížila se zdejšími chodbami a kdykoliv, kdy jsem se ocitla sama, mě znovu a znovu překvapovala. Měla bych si začít zvykat.
Někdo zaklepal.

„Madam?“ ozval se měkký mužský hlas. „Mohu?“ ve dveřích se objevila tvář profesora Lupina. Na tváři se mi opět objevil opatrný úsměv. Přikývla jsem. Lupin vstoupil dovnitř a jen tak mimochodem vzal kuličku z poslední lavice. „Jak se vydařila první hodina?“ zeptal se a odtrhl pohled od kuličky, která skrývala několik nožiček mandelinky. Měl vstřícné oči. Hloubavé.

„Všechno v pořádku,“ uhnula jsem pohledem, vzala sklenici a začala sbírat zepředu. Znovu se usmál.

„Studenti umí být někdy uštěpační, ale v jádru mají dobrá srdce. I když, co já mohu tvrdit, jsem tu teprve od září,“ hovořil dál, až jsme se ocitli bok po boku. V jedné ruce jsem držela sklenici. Lupin mi chtěl kuličky, které sám ze zadních lavic posbíral, přesypat do dlaně. Ucukla jsem jen tak tak. Místo toho jsem mu nabídla sklenici a sklopila pohled ještě více.

„Jen je uklidím,“ tiše jsem oznámila.

„V pořádku,“ stejně tiše odpověděl. Odpoutala jsem se od zvláštního napětí, které mě stresovalo. Zmizela jsem rychle do přístěnku, kde jsem sklenici odložila, několikrát se zhluboka nadechla a vydechla a až poté jsem se vrátila do učebny. Lupin se opíral zády o můj stůl. Jakmile mě viděl, znovu se usmál. „Víte, ten dojem… že vás odněkud znám… nepřešel,“ zkoumavě si mě prohlížel, zatímco já naprázdno polkla. Ovšem mlčela jsem. „Napadlo mě… Mohu vám nabídnout tykání? I když… je to nezdvořilé…“

„Ale jistě,“ ihned jsem odpověděla a pokusila se usmát. Vzpomněla jsem si na Brumbálovo varování, ale neměla jsem to srdce a ani chuť ho odmítnout. Jenže jsem to nedomyslela do konce.

„Remus,“ nabídl mi Lupin ruku. Zpanikařila jsem. Strnula jsem na místě. Úsměv mi zamrzl. Remus si toho ihned všiml. Ztuhl také.

„Já… jsem Thea,“ vyhrkla jsem a přešla jsem za stůl. Jako by to pomohlo, že nás odděluje kus nábytku. Jeho ruka klesla podél těla. Tvářil se zaskočeně, ale podivně smířeně.

„Těší mě,“ pousmál se, ale byla v tom pro mě nepochopitelná bolest.

„Omlouvám se, nechtěla jsem…“ snažila jsem se situaci zachránit, ovšem on jen vztáhl ruku před sebe.

„Nic se neděje,“ znovu se podivně pousmál.  Cítila jsem se ještě hůř.

Nastalo trapné ticho. On sklopil oči, já je upřela na desku stolu.

„Potřebovala bych…“

„Mohli bychom…“ začali jsme mluvit oba najednou. Znovu se usmál. „Ty první.“

„Dobře,“ ujala jsem se slova, ne ale o moc klidnější. „Potřebovala bych nějaké… myšky. Snad by se daly nějaké nachytat na louce?“ Opravdu originální pozvánka na… na co vlastně?

Remus se lehce ušklíbl a podíval se stranou. „Myslím, že Severus má dost myší…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena. Je to pobídka? Šance? Dostávám od života možnost žít?

„Pravda,“ tiše jsem přiznala a bedlivě sledovala jeho tvář. Naše oči se znovu setkaly. „Ale raději bych šla s tebou.“

„Dnes odpoledne?“

Přikývla jsem. On také. Ještě chvíli jsme se na sebe tiše dívali, než Remus v podivném rytmu zaklepal na desku stolu, otočil se a odešel. 

==========================================================Je to už nějakou dobu, co jsem psala poslední kapitolu. Budu ráda, když se začtete i přes tu časovou prodlevu. A ještě raději budu, když zanecháte komentář, negativní i pozitivní! :) Díky! 

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 5. kapitola: Hodina přeměňování: