OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 3. kapitola: Vzpomínky

17.05.2016 (12:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1410×

Po krátkém sezení u čaje jsem se seznámila s ostatními členy sboru. Brumbál zaujal chytrý postup. Naznačil, že mě stále lehce objímá jako nějakou svou schovanku, a s ostatními jsme se navzájem jen ukláněli. Trochu jsem se cítila nesvá, ale zdálo se, že nikomu jinému to divné nepřišlo.

Respektovaní profesoři pro mě najednou byli kolegy. Profesor Kratiknot i profesorka Prýtová se mou přítomností zdáli být až nebezpečně nadšení. Jistě, pamatovali si má studia, za což jsem se až trochu styděla. Mohu jen doufat, že nezačnou vytahovat rádoby vtipné historky.

Jak jsem se dozvěděla, profesor Binns stále vyučoval. Instruktorka Hoochová se vůbec nezměnila a profesorka Vectorová taktéž ne. Z nových tváří mezi sborem byli profesorka astronomie, Sinistra, roztomilá profesorka Babblingová, profesorka Burbageová, kterou jsem si jako dítě pamatovala ze starších ročníků, a pak samozřejmě profesor Severus Snape, který byl mladší. Stejného věku jako on byl i Remus Lupin, který se mi představil jako poslední. Ti dva si byli v mnohém podobní. Oba měli chytrý pohled a já se před nimi snažila mít na pozoru. Severus se svou obezřetnost ani nesnažil skrýt, ovšem Remus měl velmi uhlazené vystupování, které až neodpovídalo jeho zjevu. Byl pro mě záhadou, ale ne tolik jako Snape.

U něho jediného jsem pochybovala. Nechápala jsem, jak mu ostatní mohou důvěřovat. Navíc jsem měla pocit, že jeho zvláštní kalný pohled ví o všem. Brumbál ale byl naprosto klidný.

Stále jsem ale měla utkvělý dojem, že Remuse odněkud znám. Toužila jsem s ním prohodit více slov, ale Brumbál jako kdyby najednou někam spěchal. „Jsem rád, že jsme se tu takto sešli, je příjemné pobýt pospolu. Musíme to dělat častěji a nemyslet tolik na práci.“ Většina učitelského sboru nadšeně přikyvovala. Brumbál byl jistě správným ředitelem a zdejší profesoři ho po právu obdivovali. „A teď, pokud dovolíte, si madam McGregorovou na moment odvedu, abychom vyřešili poslední nezbytnosti. Ano, nejdu vám příkladem, ale pro dnešek mi to odpusťte.“ Shovívavé zachichotání madam Prýtové a přání dobré noci od ostatních nás vyprovodilo ze sborovny, když jsme Brumbál a já spěšně odložili své šálky s čajem, oba ještě nedopité, jak jsem si stihla všimnout. Proč ten spěch najednou?

Šli jsme mlčky chodbami hradu. Nemělo smysl se ptát. Pravda se u Brumbála zjeví vždy v pravý čas. Došli jsme až ke kamennému chrliči. „Citronová zmrzlina,“ řekl tiše Brumbál, chrlič se otočil na bok a umožnil nám vstup po točitých schodech vzhůru.

Ano, znala jsem tu místnost, kde jsme se ocitli. Ředitelna a soukromé místnosti bradavického ředitele. Osobní knihovna, portréty předchozích ředitelů a na bidýlku fénix. „Možná si, Theodoro, říkáš, proč jsem tě sem vzal,“ otočil se na mě Brumbál a měl veskrze otcovský pohled. Poznala jsem to, i když si svého otce pamatuji jen velmi matně. „Nechceš už po těch letech konečně říci, čí jsi opravdu dcera?“

„Ne,“ zavrtěla jsem okamžitě hlavou a uhnula pohledem. „Má matka se kdysi rozhodla, že zůstanu o otce. A kdyby se u mě neprojevily schopnosti, bylo by to tak zůstalo.“ Tohle jako vysvětlení musí stačit. Otec ani neví, že existujeme. Ale já nechtěla zapomenout. Jednou už se tak matka rozhodla a snad jsem ji tím až příliš trestala, ale nehodlala jsem dělat po letech ústupky.

„Dobrá,“ změnil Brumbál ihned téma. V tomto byl rozhodně příjemnější než máti. Ředitel mávnul rukou a skleněná vitrína po mé pravici se otevřela. Do místnosti připlula menší fontána, která ale netryskala. Voda, průzračná a přesto zvláštní, protože neukazovala odraz těch, kteří do ní shlíželi, byla klidná. Už jsem o ní slyšela. Myslánka. Ovšem netušila jsem, proč zrovna nyní.

„Bylo by dobré, abys shlédla jednu vzpomínku. Pak pochopíš lépe, proč jsem tě nyní tak rychle vyprovodil ze společnosti tvých kolegů,“ pronesl Brumbál obřadně, sáhl mezi zkumavkami s průzračnými vlákny, jednu vybral a vypustil ji do hladiny Myslánky. Pak už mě jen němě vybídl. Postup jsem znala, teoreticky. Přiblížila jsem se obličejem k hladině a nakonec to přišlo, když jsem se nosem téměř dotýkala chladivé vody. Vtáhla mě celou, a přesto mé tělo zůstalo v ředitelně.

Po chvíli temnoty se mi vidění opět zaostřilo. Ocitla jsem se v místnosti obložené dřevem. Těžké záclony byly zatažené, svíce zapálené, v krbu plápolal oheň. Celkově ovšem místnost působila staře a až trochu zatuchle. U krbu jsem spatřila Brumbála, který seděl v křesle. Proti němu stála dvojice mladých lidí. Mladý pár. Drželi se za ruce. Oba měli dychtivý výraz. Poznávala jsem je. Byla jsem to já a Barnabas. Můj Barnabas. I po těch letech mě to tak zabolelo, že jsem měla chuť z této vzpomínky ucuknout. Chtěla jsem vykřiknout bolestí, zadržet ty dva blázny, ale nic z toho nešlo, a ani by to nemělo smysl. Mohla jsem jen nečinně přihlížet.

„Takže Minerva, tedy tvá matka, o ničem neví?“ zeptal se Brumbál.

„Ne,“ odpovědělo sebejistě mé mladší já.

„A tvoji rodiče, Barnabasi?“ pokračoval ve výslechu Brumbál. Můj přítel zavrtěl záporně hlavou. „Dobrá, dobrá,“ podepřel si Brumbál hlavu, „poté bych pro vás měl zvláštní úkol. Využijte toho, že nikdo neví o vaší touze. Budete žít běžný život, zůstanete na Ministerstvu. Nikdo z Řádu vás nepozná a vy nepoznáte je. Já budu vaše jediná spojka. Bude to tak lepší, nikdy nevíme, co se může stát,“ zvedl k nám na chvíli i oči. Nyní jsem lépe chápala ten starostlivý pohled. On tušil, co se může stát, jenže my dva, mladí nadšenci, jsme jen nechtěli nečinně sedět. Chtěli jsme bojovat. Bláhoví… „Zůstanete v naprostém utajení. Přijímáte?“ Přikývli jsme. „Ideálně, když budete pokračovat ve svých svatebních plánech.“

„Jak to…“ začal se divit Barnabas, ale Brumbál se jen potutelně usmál a vzpomínka se začala rozplývat.

Dobře jsem si to pamatovala. Od té doby začala má a Barnabasova činnost ve Fénixové řádu, aniž bych poznala jakéhokoliv jiného člena. Naprosté utajení. S Barnabasem jsme se opravdu po roce vzali. Přestřelky se Smrtijedy se přiostřovaly.

Vzpomínka se konečně opět ustálila. Mé mladší já šlo tmavou chodbou podat hlášení. Vtrhla jsem do dveří, které se proti mně ocitly. Brumbál seděl opět na stejném místě jako tehdy. Držel v dlaních jakousi fotografii, ale jakmile ji uviděl, odložil ji na stolek vedle sebe. „Víme to,“ vyhrkla jsem ihned, vlasy mi rozčepýřeně poskakovaly kolem hlavy a v očích jsem měla oheň. „Lucius není pod kletbou. Jedná sám za sebe. Jsem si jistá. Plánují útok. Jen nevíme na koho. Dnes se sejdou s Voldemortem. Musíme u toho být.“

„Pokud tam bude Voldemort, je to příliš nebezpečné,“ zavrtěl Brumbál hlavou.

„Jsme dva, není třeba se obávat. Nebudeme riskovat, především zjistíme informace. Jsme věrni našemu úkolu,“ ujistila jsem Brumbála s úsměvem a přistoupila jsem blíž ke křeslu. Zrak mi padl na fotografii. Skupina lidí. Usmívali se. Jedna tvář mi utkvěla víc. Zjizvená tvář, zvláštní oči… Obrázek se mi ztratil z očí.

„Theo, dávej na sebe pozor,“ promluvil vřele Brumbál, když otočil fotografii. Přikývla jsem. „Zjistěte, na koho zaútočí, to je hlavní úkol. Musíme je varovat.“

Poté se znovu vše zavlnilo. Znovu tatáž místnost. Bylo v ní více lidí. Brumbál seděl stále ve svém křesle, ale zdál se zničený. Všichni se na sebe neklidně dívali. Drželi se za ruce, podpírali se, jako by byli zlomeni. Z neurčitého uskupení vystoupil jeden muž. Měl zjizvenou tvář a zelenozlaté oči. Nebyly to ale jeho jizvy, které ho hyzdily. Zdál se starší vepsaným smutkem, který prožil v nedávné době.

„Brumbále, kdo je mohl zradit… Kdo,“ hlas se mu zlomil. Opřel se o krbovou římsu. Oheň téměř skomíral.

„Slyšeli jsme, že kromě… Kromě Jamese a Lily zmizeli ještě jiní dva. Mladý pár. Výteční kouzelníci. Pracovali na ministerstvu,“ ozvala se jakási žena. Měla krátké, černé vlasy. Brumbál mlčel. V ruce svíral jakousi stuhu. Mou stuhu do vlasů.

„Mohli to být oni!“ vyštěkl hněvivě zjizvený muž. Poznala jsem ho. Byl to ten z fotografie. Ten z dnešní večeře. Remus Lupin, dobrý přítel Jamese a Lily Potterových. „Mohli zlomit Siriuse… Mohli společně spolupracovat a zradit nás…“ Brumbál jen odmítavě zavrtěl hlavou. „Jak to můžete vědět?!“ vyštěkl znovu Remus. „Zabili moje přátele,“ hlesl po chvíli zničeně a odvrátil tvář.

„A co vaše spojka…? Máte přece…“ zeptal se vousatý muž, který stál vedle oné krátkovlasé ženy.

„Nejsem ve spojení,“ tiše odpověděl Brumbál. Ticho, které nastalo, bylo velmi krátké. Šumot mezi ostatními sílil. Hádali se, obviňovali se. Vzpomínka pomalu bledla, ale hlasy se za mnou táhly až do skutečnosti.

„Proč jste mi to ukázal? Proč zrovna toto?“ vyštěkla jsem, jakmile jsem se ocitla vnímáním ve svém reálném těle. Nebo spíš v tom, co z něho po oné osudné noci zbylo. Brumbál seděl za stolem, ruce sepjaté, ve tváři výraz výzkumníka. Já už ale nedovedla plakat. Po těch letech mi ve tváři zůstal jen strhaný výraz plný bolesti. Brumbál byl v právu. Ano, selhala jsem. Neměla jsem utéct, měla jsem podat hlášení. 

„Ne, to nechci,“ tiše vydechl Brumbál. „Chci ti jen připomenout jisté skutečnosti. Theo, nikdo neví, že jsi byla součástí Řádu. Někteří se domnívali, že jste se Barnabasem přidali na stranu Zla.“ Šokovaně jsem vydechla. Ano, z té vzpomínky mi to došlo. Naprosté utajení. Brumbál jen přikývl, vstal a pomalu přešel ke mně. „Neboj se, nevěřil jsem tomu, ale netušil jsem, co se stalo. Zda vás zajali…“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. On jen přikývl. „Ano, teď to vím. Vím to, ale také vím, že Voldemort uměl zlomit i sebesilnější vůli. Neštítil se ničeho. Zlomil i jejich nejvěrnějšího přítele.“ Znovu jsem mlčela. Tížila mě dvojnásobná vina. „Theo, neřekneš mi, co se těch dvanáct let s tebou dělo? Co se stalo tehdy té noci?“ opatrně se zeptal Brumbál. Zvedla jsem k němu oči. Díval se na mě a svou ruku opatrně vztahoval k té mé.

„Nedělejte to,“ zašeptala jsem, ale můj hlas byl bezmocný. Zavřela jsem oči. 

Byl to jen krátký, letmý dotyk. Dlouhá léta jsem žádný dotyk necítila. Měla jsem své důvody.

To smrtelné světlo jsem neviděla. Brumbál bolestivě vydechl. Byl silný, jiní by křičeli. Přesto zakolísal. Zlomek vteřiny, co jsem cítila jeho kůži, a stačilo to.

Znovu jsem otevřela oči. Měl překvapený výraz. „Už NIKDY to nedělejte,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Otočila jsem se na podpatku a odešla. Počítala jsem s tím, že mé působení v Bradavicích se nejspíš tímto omezilo na komickou večeři, čaj s kolegy a rozhovor s ředitelem. Rozhodně jsem neměla v úmyslu si vybalovat.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 3. kapitola: Vzpomínky: