OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 2. kapitola: Velká síň

08.05.2016 (11:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1119×

Vysoké stropy. Chlad prohánějící se s duchy mezi tlustými zdmi. Šero a jen tu a tam ostrůvek teplého světla pod loučí, připevněnou ke zdi. Žádný vítr ten oheň nemohl zhasit. Jen kouzlo.

Bylo ticho, takže naše kroky se daly od sebe velmi dobře rozlišit. Mé drobné, rychlé. Jeho dlouhé. Navíc zněly trochu jako plácnutí kamene, když hrajete žabičky.

Brumbál nás opustil hned za vstupními dveřmi, které se v tichosti zavřely. My dva, Snape a já, jsme pak pokračovali mlčky. Snad by mi to nevadilo - být ale s někým jiným. Tady jsem se cítila trapně. Letmo jsem se poohlédla. Jeho tvář byla stejná i po všech těch letech, snad jen víc vrásek. Měl je kolem očí, ne kolem úst. Málo se směje. Kruci, Theo, s ním se vůbec nemusíš bavit a vůbec se za to nemusíš stydět. Tobě táhlo na čtrnáct, když on přišel do Bradavic. Vypadal… No, jako zmenšenina své dospělé podoby. Ha ha…

Bylo mi ještě hůř.

Neumím mluvit s lidmi.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Brzy zastavil. Mlčky mi pokynul. Otevřela jsem dveře. Uvnitř to bylo útulné. Místnost s oknem na vnitřní travnatý dvůr školy. Krb, psací stůl, hořící svíce, krátké plameny. A další dveře. Nejspíš ložnice a nějaká koupelna. Jak se na Bradavice slušelo a patřilo - se studenou vodou a bez topení. Dobrý kouzelník si poradil.

„Ehm…,“ odkašlal si Snape. On snad byl nervózní? Asi působím opravdu děsivě. A to jsem mu ještě nic neprovedla. „Do síně nejspíš trefíte…,“ podal řečnickou otázku. Přikývla jsem. On se velmi nepatrně uklonil a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Nehodlala jsem se zdržovat. Nechtěla jsem být za tu, která nechá ostatní čekat na svou „ctěnou“ osobu. Jen jsem zkontrolovala, že nevypadám jako čarodějnice, ale čarodějka. Ten rozdíl je celkem velký, i když se to na první pohled mudlovskému oku nemusí zdát!

Využila jsem toho, že jsem si pamatovala rozložení určitých místnosti na hradě. Tudíž jsem věděla, že nemusím nutně procházet mezi studenty, abych se dostala k učitelskému stolu, který byl v čele síně. Existuje tu postranní chodba, která mě dovede až k tomu, kdo seděl z pohledu studentů zcela nalevo. A toho jsem využila.

Když jsem ovšem dorazila na místo, spatřila jsem cosi obrovského a chlupatého. To sedí u večeře… Obři…? Nechápavě jsem se dívala na obrovskou plochu, kterou zabíral nejspíš kožený kabátec. Přemýšlela jsem, kolik je to asi palců. Nebo by bylo chytřejší rovnou měřit v loktech? V yardech to snad nebude nutné.

Obrovská masa se pohnula, ozvalo se začenichání jako od psa a najednou na mě padly černé oči, ne hluboké, spíš vlnivé jako moře za lehkého větru. Noční moře.

„Theo?“ ozval se hluboký hlas zpoza vousisek. On si mě pamatoval? Vlastně, jak by ne… Ale i tak jsem byla překvapená. Dojatá! A možná trochu vyděšená.

„Hagride,“ tiše jsem zašeptala. Roztáhl své obrovské paže. Chce mě snad obejmout? Ihned jsem ustoupila zpět do stínů. Zvyk. Dobrý zvyk. Pozastavil se nad mým jednáním. Přes svou obrovskou postavu to byla ta nejcitlivější bytost z bradavického obsazení, kterou jsem znala.

Černé moře se zalesklo. „Uhm,“ zahuhlal cosi. „Račte… Tento… Ke stolu,“ sklopil hlavu a paží mi naznačil, abych pokračovala v chůzi.

To zabolelo. Ale tak to bylo správné. Lepší toto, než mu způsobit opravdovou bolest. Tedy, nechci pochybovat o duševní bolesti, ale teď to byla ta menší rána, než ta, kterou bych uštědřila.

Vím to.

Pokračovala jsem dál. Profesoři se postupně otáčeli. Někteří se usmívali, někteří si mě prohlíželi přezíravě, jiní zvědavě. Snape seděl až na druhé straně. Nevěnoval mi jediný pohled. Většinu tváří jsem poznávala a některé mě zaskočily. Dřív než na mě svůj pronikavý pohled upřel Brumbál, ucítila jsem, jak po mně stéká zlato. Měla jsem ten pocit. Podívala jsem se mu do tváře. Ta zář se míchala velmi jemně se zelení a byla lemována světlými vlasy. Tvář měl zjizvenou a celý jeho zjev byl… Omšelý. Poznávala jsem ho. Byl mi velmi povědomý. Nemohla jsem si ale vzpomenout na jméno. V uších mi jen znělo vytí vlků. I on se díval. A snad bychom v tom očním poutu setrvali, kdyby ho nevyrušilo chraplavé odkašlání: „Ehm, Theodoro, pokud dovolíš, posaď se po mém boku."

Překvapeně jsem zamrkala. Takže zde bylo místo mé matky. To leccos vysvětluje. Usadila jsem se vedle profesora Kratiknota, jehož nožičky plandaly ze židle jako hadrové panenky. Z druhé strany vedle Brumbála seděla jakási přísně vyhlížející dáma a poté zlatohnědé tajemství. Snažila jsem se ale soustředit na něco jiného.

„Přeji ti dobrou chuť,“ usmál se na mě Brumbál a vztáhl na mou dlaň na stole svou ruku. Cukla jsem sebou, ale on opět nepochybil. Jeho pohyb skončil těsně nad mou kůží a vzduch mezi rukama lehce zavibroval.

Raději to jídlo. Bradavice v tomto ohledu opět nezklamaly. A já přeci jen pocítila hlad. I když jsem si myslela, že jsem se nad podobné přízemní věci povznesla, nejspíš jsem zapomněla při takovém rozhodnutí vzít v úvahu sirupové košíčky. Miluji sirupové košíčky! Ale měla jsem špetku soudnosti a nenacpala jsem si s nimi celou pusu a zbytek nedávala do kapes hábitu. Ano, tak nějak jsem se chovala v prvním ročníku. Dovedla jsem být doslova… Nenažraná.

Vzpomínky… Brumbál po chvíli vstal a postavil se před učitelský stůl. Přišlo mi to jako kdysi. Sdělení důležitých informací a novinek před tím, než jsme odešli na kutě. Jenže pohled na jeho záda mi dal jasně najevo, že teď je to jinak. A navíc… Co tu bylo hlavní novinkou? Do háje…

„Milí studenti,“ ozval se jeho zvučný hlas síní. Všechno ztichlo. Stále ten respekt. „Rád bych vám, předtím než si popřejeme dobré noci, představil novou členku našeho profesorského sboru.“

Otočil se k nám bokem a rukou mi pokynul: „Theodora McGregorová bude dočasně zastupovat profesorku McGonagallovou. A to nejen na předmět Přeměňování,“ obrátil se Brumbál zpět ke studentům, „ale i jako vedoucí nebelvírské koleje.“ Vytřeštila jsem oči. Brumbál se odmlčel a nastalo krátké ticho. On začal tleskat a studenti se zdráhavě přidávali. Já rychle polkla. Poslední košíček. Přísahám.

Ale nechápala jsem… Nebelvírská kolej? Byla jsem dvanáct let mimo dění, ale cosi mi neušlo. V té koleji… Měl tam být jistý chlapec. To poslední, po čem jsem toužila, bylo sdílet s ním víc, než bude nutné. Prý je mimořádně zvědavý, tvrdila matka. Snad to nebylo krycí jméno pro otravný. Snažila jsem se ovládnout to překvapení i rozladění. Máti mluvila jen o výuce, ale přísahala bych, že věděla i toto. Být vedoucí koleje. Pche… Nebyla jsem ani prefekt! Ona věděla, že s takovou bych tu prosbu odmítla.

Brumbál propustil studenty a díky prefektům se síň celkem rychle vyprazdňovala. Postřehla jsem, že jakýsi urostlý, ale trochu klackovitě pochybující se Nebelvířan dělal to samé, co já před lety. Jeho kapsy pod hábitem se totiž asi nenadouvaly jen tak.

„Moji milí kolegové, snad nyní neodmítnete pozvání na čaj do sborovny, abychom se lépe poznali s naší novou tváří, madam McGregorovou,“ navázal nyní už tišším hlasem Brumbál směrem k profesorskému sboru. Nikdo nic nenamítal, někteří se dokonce přátelsky usmívali. Já k tomu měla daleko. Jen stěží jsem ovládala další vyděšený výraz. Měla jsem pocit, že Brumbál mi prostě chce zavařit hned první večer. Proč jsem radši nezačala třináctý rok poustevničení?

„Snad paní profesorka není příliš unavená,“ ozval se z druhé strany příjemně melodický hlas. Byl to ten zjizvený, se zlatozelenýma očima.

„Nesmysl,“ odpověděl mu střapatý hlásek. Poznala jsem ho ihned. Profesor Kratiknot. Seděl po mé pravici, tak jsem se právem bála, co hodlá udělat. Ruce jsem spěšně složila do klína. Určitě měl něco za lubem, býval vždy takový i ke studentům. Bodré poplácání do zad ale v jeho podání bylo více než komické.

Brumbál měl ale oči všude: „Máte pravdu, profesore. Snad vás mohu pro tuto příležitost požádat o přípravu čaje. Nikdo se vám nevyrovná.“ Kratiknot se nadšeně zapýřil, seskočil z židle a běžel se svýma krátkýma nožičkama do sborovny, aby se nejspíš pustil do své nepřekonatelné práce.

Z konce stolu se ozvalo hrubé zakašlání: „Já, ehm, se vomlouvám, pane řediteli, musim ještě nakrmit.“ Podívala jsem se na Hagrida, ale on své černé oči upíral jen na ředitele. Ten souhlasil s jeho omluvou. Hagrid se hřmotně zvedl ze svého místa a zamířil mezi stoly učitelů, aby hlavními dveřmi síně odešel. Ani jedno ohlédnutí. Nic. Snad cítil můj pohled na svých zádech. Bylo mi z toho smutno.

Ale takový byl můj úděl. Zbavit se všech, kteří by ke mně chtěli mít blízko.

Jistě, to bych měla začít od matky. A vůbec nechodit do Bradavic.

Ovšem nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem chytrá.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 2. kapitola: Velká síň: