Na věčnost - 12. kapitola: Barnabas • OurStories.cz ~ naše povídky

Přítomnost mozkomora z nás vytáhne ty nejhorší vzpomínky. A to hezké v nás udusá. Jak zemřel Barnabas, Theodořin manžel?

05.09.2017 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 613×

Ten ledový chlad nebyl způsoben zdmi hradu a lednovým počasím. Mohl za něj ten přízrak, který se motal kolem mého okna. Krunýř zoufalství mě svíral dnem i nocí. Nejspíš jsem měla zakolísat, přiznat se. Ne ale přijít o rozum. Mozkomor kupodivu dodržoval příkazy, které obdržel. Slyšela jsem, že to jsou totiž velmi svéhlavá stvoření, která Ministerstvo neovládá, ale spíš v to jen doufá, nebo bláhově věří. Každý by se před nimi měl mít na pozoru.

Každou noc se mi zdál ten sen. Každou. Bylo to hrozné. I přes den jsem to měla před očima a měla jsem pocit, že se vidím v horším a v horším světle. Malá místnost se mi rozplývala před očima a i nyní, po dalším týdnu čekání, jsem seděla zhroucená před postelí na zemi, kolena přitáhnutá k obličeji. Snažila jsem se neusnout, nezavřít oči, ale co mi to bylo platné. I tak se mi to celé přehrávalo před očima.

***

Byla to mýtina uprostřed lesa. Barnabas a já jsme byli schováni za stromy. Dostali jsme se neskutečně blízko, naši nepřátelé udržovali ochranná kouzla jen na mýtinu, mezi stromy je už nerozšířili. Podařilo se mi narušit jejich protihlukovou obranu, takže jsme mohli dobře poslouchat jejich rozhovor. Na tváři jsem měla na moment spokojený výraz, který vystřídalo zhnusení z toho, co jsem slyšela.

Stály tam čtyři osoby. Jeden zamaskovaný smrtijed, obtloustlý Peter Pettigrew, Voldemort v celé své kráse a plavovlasý Lucius, který si svou masku sundal před chvílí.

„Takže ty tvrdíš, že tě učinili strážcem tajemství?“ zeptal se s úšklebkem Voldemort Červíčka, který horlivě přikývl. „Bláhové, proč by to dělali?“

„Sirius… To on si myslel, že byste šli po něm!“

„Jistě, vždy hloubavý Sirius. Má pocit, že zná smrtijedy,“ uchechtl se Malfoy. Voldemort jen pohrdlivě sykl. „Dobrá, prozraď mi tedy místo, kde se Potterovi skrývají,“ zavelel Voldemort a Červíček mu hned vyhověl.

„Ten bastard,“ neslyšně šeptala Barnabasova ústa. Nevycházeli jsme oba z údivu. Neznali jsme všechny členy Řádu a nikdo neznal nás, tak si to Brumbál přál, ale věděli jsme, že Potterovi se skrývají. Ovšem netušili jsme, že Jamesův dlouholetý kamarád Peter by se tak zaprodal. Jak dlouho už asi pro druhou stranu spolupracuje? A kdo všechno to ví?

„Výborně. Nyní se vrať na své místo,“ odpověděl Voldemort.

„Ale… Pane, to nemůžu. Až… až je zabijete… bude to na mě. Bude mi hrozit smrt!“ zaprotestoval Červíček.

„To je možné,“ sykl Pán zla pobaveně. Červíček zakvičel, ale Voldemort jen mávl rukou: „Kliď se mi z očí!“ Jeho slova byla dostatečně výhružná, a tak se Červíček přemístil. „Dobrá, víme vše potřebné. Vy dva se vrátíte na svá místa. Tohle vyřídím sám,“ pokračoval Voldemort.

„Jste si jistý, můj pane?“ ozval se Lucius.

„Pochybuješ snad o mých schopnostech? Jsou to dva bláhově zamilovaní kouzelníci a jedno dítě,“ zavrčel Voldemort.

„Ne… To samozřejmě nepochybuji,“ začal se Lucius překotně omlouvat a uklánět. Krysa.

Prásk! Někdo další se přemístil na mýtinu. Zvědavě jsem vykoukla, abych lépe viděla. Snape?

„Áá, Severusi,“ pousmál se Voldemort. Ani tento výraz ale nebyl na jeho tváři nijak uklidňující.

„Pane,“ uklonil se lehce Snape.

„Neseš mi zprávy z Bradavic?“

„Ano, pane…“

„Dobrá, dobrá, povíme si to později, teď musím jít zabíjet. Dnešní noc si žádá krev,“ znovu se blahosklonně Voldemort pousmál.

„Dnes, Snape, zemře tvůj dávný nepřítel,“ zašklebil se Lucius.

Snape se trochu zmateně po něm ohlédl, ale Voldemort znovu jen sykl: „Nebuď, Luciusi, jak ježibabí drbna!“

Nastala chvilková odmlka. Byli jsme v tu chvíli s Barnabasem zády opřeni o kmeny. Stačilo nám slyšet ty hlasy.

„Někdo nás sleduje,“ zašeptal Snape.

Vyměnila jsem si s Barnabasem pohled. Věděli o nás. Musíme bojovat! Barnabas přikývl. Pevněji jsem sevřela hůlku a dotkla se svého medailonu. Byli čtyři a my jen dva. Přemístění? Zkusila jsem to, ale nic se nestalo. Cítila jsem ten škubavý pohled v oblasti žaludku, ale znovu jsem byla prudce stažena k tomuto prostoru. Uvěznili nás tu! Trochu vyplašeně jsem se ohlédla po Barnabasovi. Tak dlouho jsme byli v utajení. Ani mi nedošlo, že jednou na boj opravdu může dojít. Můj manžel se jen usmál a pak nečekaně vyskočil zpoza stromu. Z jeho hůlky hned sršely kletby, ani nemusel mluvit. Byl výtečný kouzelník.

Za mnou vibrovala magie a já se nemohla odlepit od kmene. Bože, kruci, nebuď srab. Vždyť tam bojuje tvůj muž. Láska tvého života! Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla. Hůlka mi klouzala v dlani, jak jsem měla ruce zpocené.

A pak konečně jsem vyběhla také. Situace byla nepřehledná, ale Barnabas si vedl výtečně. Vyřídil maskovaného smrtijeda a nyní čelil trojnásobné přesile. Vlastně dvojnásobné. Voldemort boj jen sledoval s rukama založenýma.

Možná jsem to měla řešit, ale místo toho jsem se rozhodla ulevit Barnabasovi. Vzala jsem si Luciuse. Nečekal můj výpad, nečekal vůbec, že tu někdo je. Bylo to takové překvapení, že jsem brzy viděla jen jeho šokovaný výraz. Padl rychle k zemi, ale mrtvý nebyl. Jen jsem ho paralyzovala. Svědek se hodil. Tak ráda bych ho dostala do Azkabanu! Dalším švihem hůlky jsem získala tu jeho a pro jistotu jsem ho ještě svázala.

Odpověď přišla brzy. Nejdřív jsem uslyšela zasyčení. A pak přišel záblesk světla. Rychle jsem se ohlédla a začala se bránit. Voldemort se zapojil do souboje. Jeho pohyby byly neskutečně rychlé. Sotva jsem je stačila odrážet. Na nějaký útok nebylo ani pomyšlení. Na čele mi vyrazily krůpěje potu. Na malý moment jsem skočila za velký balvan a skrčila jsem se tam. Poslední kletba jen odrolila okraj kamene. Přerývaně jsem dýchala.

„Vylez, zbabělče,“ sekl Voldemort další kletbu. Opatrně jsem vyhlédla, abych zjistila, jak je na tom Barnabas. Snape se urputně bránil, ale Barny ho pomalu dostával do šachu. Nemohla jsem mu teď ztěžovat situaci. Znovu jsem tedy vyskočila zpoza kamene a snažila se kletbou překvapit Voldemorta. Bylo to ale jako dráždit hada bosou nohou. Pohotově mě odrazil a oplatil mi to takovou silou, až jsem ztratila rovnováhu. Sotva jsem na zemi stihla vyseknout protikletbu.

„Ale, popadla jsi druhý dech?“ jízlivě se pousmál Voldemort. „Já ještě pořádně nezačal,“ zachechtal se. Cítila jsem se už na dně se svými silami, ale zvedla jsem se a dál se bránila. Pomalu jsem ustupovala k lesu. Mezi stromy bych snad mohla získat výhodu. Voldemort to nejspíš také pochopil, protože opravdu přitvrdil.

Krátce jsem si dovolila být nepozorná. Byla to jen chvilička, co jsem věnovala pohled Barnymu, který zrovna tvrdě omráčil Snapea. Ten při tom dopadl hlavou na kámen. Kdo ví, jestli to přežil, napadlo mě v tu chvíli. Jenže dál jsem o tom nemohla přemýšlet. Jen jsem cítila, jak mě neviditelná síla prudce odmrštila. Rozpažila jsem ruce a hůlka mi vyklouzla z dlaně. Mé tělo se zastavilo až o jeden z kmenů. Byl to takový náraz, tak bolestivý, že jsem ani nevnímala, jak jsem dopadla na zem. Nemohla jsem popadnout dech, nemohla jsem zalarmovat své otřesené, bolavé svaly. Navíc mi přišlo, že mám zlomenou nohu. Strašně to bolelo. Ale musela jsem vstát! Jinak zemřu!

Znovu jsem vzhlédla. „Theo!“ vykřikl Barny. Nejspíš se hnal k nám, mé periferní vidění bylo rozmazané. Vlastně celé vidění. Voldemortův smích jsem slyšela velmi dobře, ale jeho tvář nabírala žluto-fialové odstíny.

„Avada kedavra!“ vykřikl Pán zla a jeho ruka s hůlkou se ladně vyšvihla, aby ukončila můj život. Chtěla jsem zavřít oči, ale ani na to jsem se nezmohla. Už tak mě bolelo vše, takže jsem se jen těšila, až ukončí to strašné trápení. Neměli jsme šanci. Byla jsem s tím smířená.

Jenže jeho paže se stočila jiným směrem. Konečně mé tělo začalo fungovat. Úděsem jsem otevřela ústa, když jsem viděla, jak zelený paprsek zasáhl Barnabase. Jeho přívěsek zavibroval. Barnymu se podlomila kolena, ale viděla jsem, že není mrtvý. V tu chvíli se proud energie zvláštně přemístil. Úder do hrudníku byl jako od protivníka, který by stál přímo proti mně. Už tak jsem byla zhroucená na zemi, takže nyní se mé tělo jen převalilo po vlhké trávě. Cítila jsem se naprosto paralyzovaná, ale kupodivu sluch mi fungoval. Měla jsem pocit, že mi celé tělo vibrovalo, ale nejspíš to byl jen můj vnitřní pocit. Svět kolem mě potemněl. A pak mě ta síla opustila.

Nechtěla jsem přemýšlet, kam proud magie zmizel, dokud jsem neuslyšela bolestivý výkřik Barnyho. Musím mu pomoci! Cítila jsem se naprosto živá, má veškerá bolest zmizela, ale nemohla jsem se ani hnout. Nic jsem neviděla. Byla jsem uvězněná v temnotě vlastního těla, ale ten výkřik se mi zařezával až do morku kostí. Bolest však byla jen psychická. To fyzické jako by přestalo existovat.

Voldemort se uchechtl. Po chvíli jsem vnímala kroky po mýtině. Pak se ozval hlas: „Pane…?“ Byl hrčivý, zmožený, ale živý. Snape.

„Seber se, Severusi. S Luciusem se přemístěte,“ zavrčel Voldemort. Snape nejspíš vyslovil nějakou otázku, kterou jsem neslyšela, protože Pán zla pokračoval: „Jsou mrtví. Nic jiného si ti mrzáci nezasloužili. Mě neohrozí,“ vysmál se nám. Chtěla jsem křičet, že se mýlí, ale byla jsem němá. „Ovšem zajímavé byly ty jejich náhrdelníky. Jen je trochu zradily,“ znovu se Voldemort uchechtl.

„Mají je od Brumbála,“ dodal sípavě Snape.

„Ach, jaká ironie. Tak nevhodný dar, který je zabil oba.“

Zabil? Zabil…? Je Barny mrtvý?!

« Předchozí díl

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter