OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 10. kapitola: Prokletí



Na věčnost - 10. kapitola: Prokletí

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce července/júla. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Thea sbírá odvahu, aby konečně řekla pravdu, jenže nakonec se bude muset potýkat s horší situací.

 

„Remusi!“ Jeho bezvládné tělo se hroutilo k mým nohám. Chtěla jsem zasáhnout, zachytit ho, ale měla jsem ještě dost rozumu na to, abych tušila, že tím bych ho opravdu zabila. Takhle mi mohla ještě zůstat naděje. „Žije?“ obrátila jsem se na Severuse, který klečel vedle mého přítele a snažil se ho léčit. Obrátil ke mně svou tvář s kyselým úšklebkem. „Snape! Já tě prosím… Žije?!“

„To ty jsi ho zabila. Vždyť víš, co umíš, tak proč se ptáš?“

Zakřičela jsem bolestí. Proč mi musel osud vzít další milovanou osobu?

Něco zabouchalo. To ještě pokračoval ohňostroj? Zmateně jsem vzhlédla, ale nic jsem neviděla. Nejen nade mnou byla tma, ale i všude kolem mě se pomalu rozprostírala. Remus i Snape zmizeli. A znovu to zabouchání.

„Theodoro? Theodoro!“

 


 

S trhnutím jsem se probrala. Byla jsem ve svém pokoji, ležela jsem v posteli ještě v hábitu z novoroční noci. Cítila jsem se hrozně ulepeně. Nejspíš tím, že jsem se nekoupala. Vlastně jsem ani netušila, jak jsem se do pokoje dostala. Ze zvyku jsem nahmatala hůlku. Byla na svém místě.

„Slečno, jste tam?“ ozvalo se znovu a následovalo bouchání na dveře. Unaveně jsem pomlaskla a přejela si dlaní přes tvář. Překulila jsem se na bok a vstala, abych šla nedočkavci otevřít. Při prvním pokusu jsem lehce zavrávorala, ale na podruhé se to povedlo. A konečně mě mohl onen nedočkavec spatřit v plné kráse.

„No konečně, Theodoro…“ ozval se plně pisklavý hlásek Filiuse Kratiknota. Pak se poněkud zadrhl. „Ehm, tedy, jistě těžká noc.“ Nejspíš jsem musela vypadat příšerně. Pokusila jsem se alespoň trochu uhladit své nezbedné vlasy, ale příliš se mi to nedařilo. „Nu nic, slečno, to je pochopitelné,“ pousmál se Kratiknot. „Proč jsem vás ale budil. Madam Pomfreyová mě požádala, abych vám vzkázal, že náš drahý kolega Remus se již probral.“

„Opravdu?“ vyhrkla jsem. V tu chvíli mi došlo, co vše se v noci odehrálo. Jak jsme s Remusem stáli spolu s ostatními na nádvoří, jak nám bylo krásně, jak jsme se políbili. Poraženě jsem vzdychla a opřela se o dveře.

„Vše v pořádku?“ zeptal se polekaně Filius.

„Samozřejmě,“ omluvně jsem se pousmála. Vždyť jsem ho nezabila. A to je hlavní. Ale jak jsem to vůbec mohla dopustit? Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko? Musím mluvit s Brumbálem. Musím se s ním poradit! „Ehm, kde najdu ředitele?“

„Albuse?“ zeptal se poněkud nesmyslně Filius a poté se pousmál. „Ten už je pryč. Odjel hned po ohňostroji.“

„Cože?“ vyjekla jsem. To snad ne! Kdo mi teď pomůže… Jistě, říkal, že odjede, ale netušila jsem, že tak rychle. „A… A nenechal mi nějaký vzkaz?“

„O tom nic nevím,“ zavrtěl překvapeně Filius hlavou. „Ale na to bude lepší se zeptat jeho zástupce.“ Po mém tázavém výrazu Filius svou výpověď ještě doplnil: „Severuse.“ Polilo mě horko. Proč zrovna on? Pamatovala jsem si dobře jeho pohled z uplynulé noci. Měla jsem dojem, že něco tuší.

„Dobře… Děkuji,“ snažila jsem se usmát, ale byla z toho jen křeč.

„Nedělejte si starosti, Theodoro,“ chtěl mě Filius dobrosrdečně poplácat po paži, ale včas jsem ucukla.

„Jen se upravím a hned za Remusem půjdu, díky ještě jednou za zprávu,“ chtěla jsem dodat svému úprku nějaký důvod a raději jsem rychle zavřela dveře. Zmoženě jsem se o ně zády opřela. Takže Snape byl zástupce. Remus na ošetřovně. Co mu vůbec můžu říci? Ach ne, musím se sebrat. Musím tomu čelit. Už nemůžu dál utíkat.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a rozhlédla se po místnosti. Pak už jsem přistoupila k truhle, vzala si čisté věci a zamířila do studené koupelny. Kouzlem jsem rychle zatopila v kamínkách, ale nečekala jsem, až se prostor prohřeje. Chtěla jsem se probrat, a tak jsem skočila pod ledovou vodu, a pak jen lapala po vzduchu, jak mě ten příval studeného budíčku probral. Když jsem byla hotová, oblečená a upravená, přemýšlela jsem, zda ještě pokoj neuklidit. „Kruci, Theo, nebuď blbá a jdi už.“ Lehce jsem si povzdechla a vyrazila.

Chodby byly tiché, většina studentů si ještě užívala pohodlí své postele, protože snídaně dnes byla posunutá na pozdější čas. Vánoční výzdoba hradu mi teď přišla nemístná. Se zachmuřenou tváří jsem sešla o patro níž, kde byla ošetřovna. Lehce jsem zaklepala na dveře, ale nic se neozývalo, proto jsem vstoupila. Zprvu jsem nic neviděla, oslepilo mě ostré světlo vycházejícího slunce, které se odráželo od převážně bílého nábytku. Tak nějak po paměti jsem za sebou zavřela dveře.

„Dobré ráno,“ zavolala jsem do prázdného prostoru a ustoupila trochu stranou, aby mi slunce přestalo svítit do očí.

„Hned jsem u vás,“ ozvalo se odkudsi. Jen jsem přikývla a rozhlédla se po čistém prostoru, který byl zaplněn prosklenými skříněmi po levici, stolem a židlí u okna a po pravici závěsy, které oddělovaly zbytek místnosti od této části. Za závěsy jsem tušila jednotlivá lůžka. A právě z tohoto prostoru přišla starší, ale velmi vitálně vyhlížející dáma, madam Pomfreyová. Bystře si mě prohlédla a pak se krátce usmála. „Theodora, že?“ Přikývla jsem. Bradavická zdravotnice málokdy jedla v Hlavní síni, takže jsme se tolik neznaly. „Tak pojďte. Profesoru Lupinovi se momentálně daří dobře, ale musí hodně odpočívat, takže žádná dlouhá návštěva a nijak ho nerozrušujte,“ přísně se na mě zdravotnice podívala a já jen naprázdno polkla. Pak by se asi nehodilo říkat můj příběh o tom, proč ho jeden polibek poslal k zemi, že? Znovu jsem přikývla jako malá školačka a následovala madam mezi závěsy. Kráčely jsme uličkou téměř až na samotný konec. Prostor působil vzdušně, i když byla ulička velmi úzká. Byla tu cítit uklidňující levandule se směsí čistého vzduchu mrazivého rána. „Tudy, prosím,“ odhrnula zdravotnice závěs po své levé straně, abych mohla projít k lůžku. „A připomínám, nezdržujte se dlouho!“ dodala ještě a závěs spustila zpět k zemi.

Na lůžku ležel bledý Remus, přikrytý až po bradu. Oči měl zavřené, ale když nás uslyšel, pomalu otočil svou tvář ke mně. „Theo?“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Ano? Jsem tady,“ přiskočila jsem k lůžku, ale hned jsem zaváhala. Sedat si na postel? Vyloučeno. Proto jsem hmátla po stoličce vedle nočního stolku, bílého jako všechno tady, a usadila se. Ruce jsem v rámci Remusova bezpečí složila do klína.

Remus opatrně otevřel oči a usmál se. „Jsem rád, že jsi přišla.“

„To je samozřejmost. A dost, neunavuj se, nebo mě Pomfreyová hned vyhodí,“ trochu nervózně jsem se uculila.

„Ona přehání, není mi tak zle. Jen, cítím se jak po flámu… A přitom jsme tolik nepili, ne?“

„Ne, to opravdu ne,“ přitakala jsem, ale do zpěvu mi nebylo. Zato Remus se zdál dobře naladěný, jako by se nic nestalo, což záhy jeho slova vlastně potvrdila.

„Co se vůbec stalo? Nikdo mi nic nechtěl říct a Severus měl nějaký divný řeči,“ uculil se Remus. Takže opravdu? Opravdu si to nepamatoval?

„Jaké řeči?“ Krve by se ve mně nedořezal. A i kdyby, nic moc by se nestalo. Zranění se mi dobře hojila. Až moc dobře.

„Ale no tak, Theo, jsi vůči němu tak předpojatá.“ Jistě, mám své důvody, proto jsem mlčela.

„Co tedy říkal?“ zeptala jsem se po chvíli ticha smířlivěji, zatímco jsem si až přepečlivě prohlížela vzor dlažby. Remus se uchechtl a trochu se rozkašlal. Zamračila jsem se. „Opravdu by ses neměl namáhat!“ káravě jsem podotkla a ze skleněného džbánu mu do poháru nalila trochu vody. A jak to asi provedu teď? K čertu s tím vším! Kde vůbec vězí Brumbál? A proč jsme už netrénovali dávno! Nejsem na nic z tohoto vůbec připravená. Remus se automaticky po poháru natáhl. Snažila jsem se sklenici tak rychle uvolnit ze svých prstů, aby se naše ruce opět nedotkly, že se trochu vody vylilo na jeho peřiny. Lehce jsem zrudla: „Promiň, hrozně se omlouvám.“ Spěšně jsem vytáhla hůlku a hbitě s ní mávla, aby jeho peřiny byly opět suché.

„Klid, Theo, celá se klepeš,“ domlouval mi. Nebyl daleko od pravdy. „Tak tedy, co říkal,“ začal, ale ještě se napil. Pak odložil sklenici na stolek. „Měl nějaké řeči, že máš zabijácký polibek,“ potutelně se usmál. Jen jsem protočila oči.

„A nic jiného?“ kysele jsem dodala.

„Ne, nic jiného. Nemusíš se bát,“ odpověděl Remus smířlivě, pak však zvážněl. „Ale vážně nevím, co se mi stalo. Běžně neomdlévám, když mě políbí krásná žena.“ Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale stále jsem se raději dívala z okna. „Vím, co jsem ti slíbil, ale také vím, že to nebyla náhoda. A nemusíš se bát, neuteču.“ Málem jsem se rozplakala. Kdyby jen tušil! Kdyby tušil, kdyby věděl, tak by rozhodně utekl!

„Víš, Remusi…“ začala jsem, ale hlas se mi zadrhával.

„Nenuť se, Theo. Dej tomu čas, jak potřebuješ. A mimochodem, hezký náhrdelník. Už jsem ti to chtěl říci včera,“ znovu se usmál. Otočila jsem se na něj. Vypadal tak smířeně, že už ho nic nemůže vyvést z míry. Kéž by to byla pravda. Bezděky jsem se dotkla náhrdelníku. Byl to ten od Mirabel.

„Ne, já ti to chci říct,“ cítila jsem určité odhodlání. Náhrdelník jsem stále nepouštěla, jako by ta odvaha pramenila z něj, pohled jsem však měla sklopený, asi bych se mu nevydržela dívat do očí. „Je toho hodně, co ti musím říct. A dost možná mě budeš nenávidět.“ Možná jsem čekala, že mi na to něco řekne, že mi s tou svou typickou vlídností namítne, že to není možné. Vlastně jsem v to doufala. Ale asi jsem si to opravdu nezasloužila. Nebo mě nechtěl přerušovat?

Zmateně jsem opět vzhlédla k jeho očím a zděšeně vyjekla. Jeho pohled byl strnulý a tvář v podivné křeči. Až nyní jsem si všimla, že jeho ruka spočinula na mné. Rychle jsem ji setřásla. Jak ji tam mohl mít dlouho? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla? Co se stalo? Je mrtvý? Ne, dýchá, dýchá. Viděla jsem to velmi dobře. „Madam? Madam Pomfreyová?“ zakřičela jsem a vyběhla do uličky závěsů. Musela jsem vypadat hrozně, protože když se zdravotnice objevila, ihned přidala do kroku.

„Co se děje, co se děje?“

„Přitížilo se mu!“

Zdravotnice ihned vkročila do Remusova prostoru a zalapala po dechu. „To je zlé!“ Vytáhla hůlku a druhou rukou mě odháněla pryč. „Běžte, musím pracovat. Hned!“ Její hlas byl velitelský a já si ani nedovolila pípnout. Vyběhla jsem z ošetřovny jako namydlený blesk.

 

Až na chodbě hradu jsem vydechla.

Proboha! Co jsem to zase provedla!!! Jdu mu vše vysvětlit a přivedu ho na pokraj smrti! Ach ne, snad jen opravdu na pokraj. Zničeně jsem se svezla k zemi. Bylo mi jedno, jestli mě tak někdo najde. Vztekle jsem si sundala náhrdelník. Chtěl jsem jím mrsknout o protější zeď, ale zastavil mě čísi pisklavý hlásek: „Paní, neničte tu krásnou věc.“

Zpoza rohu vykoukla střapatá hlava skřítka. Pak vylezl celý. Měl na sobě jen umatlanou bederní roušku. Překvapeně jsem stáhla ruku s náhrdelníkem zpět a utřela si slzy, které se mi vyřinuly z očí. „Kdo jsi?“ začala jsem obezřetně. „Ty nejsi bradavický skřítek.“

„Ne, paní, to Dobby není. Dobby tu musí vyřídit věc pro svého pána,“ uklonil se skřítek přezdvořile a pak si utřel pomyslnou nudli u nosu.

„Aha,“ jen jsem konstatovala. Po chvíli ticha jsem se ušklíbla. „Víš, jen by mi to připomínalo špatné věci, tak si to vezmi ty,“ podala jsem skřítkovi náhrdelník.

„Paní dává Dobbymu dárek?“ nevěřícně se mě skřítek zeptal.

„Ano, dělej si s tím, co chceš,“ pokrčila jsem rameny, vnutila náhrdelník skřítkovi a vstala.

„Ach, paní, jste tak milá!“ ukláněl se znovu skřítek.

„No jo, to jsem celá já,“ nakvašeně jsem odpověděla a uhladila si hábit. „Raději běž, ať vyřídíš, co máš.“

„Ano, Dobby už chvátá, ale bude vám nadosmrti zavázán.“

„Tak to bude na dlouho,“ zahuhlala jsem si jen tak pro sebe.

 


 

Uplynul týden. Studenti se vrátili do školy a život plynul všedně dál. Z doslechu jsem se dozvěděla, že Remusovi se daří lépe. Naštěstí se neroznášelo po škole, že se mu přitížilo po mé návštěvě.

Pro mě plynuly dny velmi šedivě. Netušila jsem, co si počít s nastalou situací. Špatně jsem spala a doufala, že v sobě znovu najdu tu odvahu. Musím. Musím mu to říct a pak mu zmizet ze života. Je to jediné možné řešení.

Nakonec sobotní ráno jako by pro mě bylo spásou. Po týdnu nevlídného počasí, kdy bylo neustále pod mrakem, mě nyní přivítalo mrazivé slunce na obloze. Měla jsem jasný plán. Vydám se do Prasinek, koupím nějakou zdvořilost a pak zajdu za Remusem. Plán to byl jednoduchý a já se cítila odhodlaná jako nikdy. A cítila jsem i určitou lehkost. Jistě, musí se mi ulevit, když po letech řeknu někomu pravdu.

V Prasinkách bylo plno studentů, což jsem trochu nedomyslela, ale co už. Vyčkala jsem, až se přiblížil čas oběda, a až teprve pak jsem zamířila do cukrárny, abych nakoupila nějaké sladkosti. Příliš jsem se nerozmýšlela, vybrala nějaké nesmysly a nezapomněla jsem na Bertíkovy fazolky, u kterých jsme se tak nasmáli. Možná trochu pubertální, ale takové zážitky už jsem dlouho neprožívala, jako byly ty s Remusem.

Vyšla jsem zrovna před obchod, papírovou tašku plnou dobrot, když mi cestu zatarasila postava v dlouhém černém hábitu. „Hezký den, slečno McGregorová.“

„A… Snape… Zdravím,“ kysele jsem se ušklíbla. Trochu překvapeně jsem pozorovala, že za ním postávali další tři muži, dva byli v podobných hábitech jako Snape, jeden měl oblečení elegantnější v barvách hnědé a nosil brýle. Zdál se trochu nesvůj a nedůvěřivě si mě prohlížel, jako by se mě bál. Co se tu, kruci, děje?

„Mám pro vás nemilou zprávu,“ opětoval mi Snape jízlivý úsměv a pokynul rukou obrýlenci. Ten se lehce ošil, ale postoupil na úroveň Snapea. „Nemusíte se bát,“ ujistil ho podlézavě momentální zástupce bradavického ředitele.

„Bát…? Čeho?“ znovu jsem dala najevo překvapení. V tu chvíli mi došlo, že zbylí dva muži za první dvojicí nenápadně pod plášti svírají hůlky. Chtěla jsem nahmatat i tu svou, ale Snape jen zdvihl ruku.

„O nic se nepokoušejte!“ Znovu jsem se ušklíbla. Jako by se mi něco mohlo stát. Ale o co tu, do háje, šlo?

„Z pozice sekretáře ministra kouzla vás, Theodoro McGregorová, zatýkám pro důvodné podezření pokusu o prokletí nezletilé studentky Bradavic,“ pronesl obřadně obrýlenec, ovšem jeho hlas byl roztřesený.

„Co, prosím?“ vytřeštila jsem oči a upustila překvapením tašku se sladkostmi.

„Ach, vy to ještě nevíte?“ vychutnával si Snape chvíli vítězství. Zavrtěla jsem hlavou. Snape kývl na sekretáře.

„Studenta Mirabel Oxenová byla dnes nalezena v paralyzovaném stavu na hranici trvalého prokletí. Zdrojem byl smaragdový náhrdelník, který vám darovala,“ okomentoval obrýlenec úřednickým tónem.

„Ale to není možné… Ten náhrdelník jsem jí nedávala zpět!“ Ne, dala jsem ho tomu skřítkovi. Jak se jen jmenoval? Tobby? Nobby?

„To už nás nezajímá, své výmluvy si trénujte až před ministerský tribunál,“ zasmál se Snape. „A ty sladkosti si posbírejte, budou se vám hodit do Azkabanu na dlouhé chvíle.“ To už jsem nevydržela a vytasila svou hůlku. Snape byl ale rychlejší: „Expelliarmus!“

Ani jsem se nenadála a má hůlka vyletěla z ruky. Až teď jsem si všimla, že Snape má rukavice. Ještě nikdy jsem ho neviděla ani se šálou, čepicí, natož s rukavicemi. Proč mě zrovna v takovou chvíli upoutají takové nesmysly? Měla bych spíš myslet na to, že se nakonec se Siriusem potkám mnohem dříve. A možná je to tak lepší.

Škoda, že se nerozloučím s Remusem.

 


 

Děkuji všem věrným čtenářům a moc a moc děkuji za ty hlasy v soutěži o nej povídku. Nejde o to vyhrát, ale velmi mě potěší, že moje dílko někdo čte, a dokonce v něm zanechalo takový dojem, že mu za ten hlas stojí. Moc to pro mě znamená!


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 10. kapitola: Prokletí:

6. Angela přispěvatel
05.08.2017 [20:33]

AngelaEilan: Děkuji za přečtení, moc mě těší tvůj zájem! Emoticon

5. Eilan přispěvatel
05.08.2017 [14:51]

EilanTahle povídka je vážně skvělá! Nechápu proč jsem ji takovou dobu přehlížela jako širokou ruskou pláň Emoticon.
Píšeš vážně poutavě, těším se na pokračování Emoticon!

4. Angela přispěvatel
04.08.2017 [10:43]

AngelaVšak já taky myslela Severuse. :) I když u mě to často platí u všech postav. :D

3. AndysekAndysek přispěvatel
03.08.2017 [9:45]

AndysekAndysekNe, ze bych nemela Theu rada, ale ja mluvim o Sevovi. A ja ze z nej delam hajzla Emoticon

2. Angela přispěvatel
03.08.2017 [6:48]

AngelaAndysek: Jsem taková trapitelka postav. Emoticon
Díky za komentář!

1. AndysekAndysek přispěvatel
31.07.2017 [17:50]

AndysekAndysekNeee, me srdicko place! Co mi to provadis s mym zlatickem ? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!