OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 7. kapitola

03.08.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 910×

„Máte jít za ním,“ oznámila Neena Constance načuřeně. Zabořila se do pohovky a založila si ruce na hrudi. Našpulila rty a oči zaměřila na koberec před krbem. Connie pozvedla nechápavě jedno obočí. „Seš si jistá, že určitě chtěl… mě?“ zeptala se zrzka dívky překvapeně.

„A koho asi jiného? Nevím o jiných spolubydlících,“ prskla na ni Neena podrážděně. Cítila se odstrčeně. Neviděla důvod, proč by mu nemohla sama pomoct. Možná i trochu žárlila. Jako rozmazlená puberťačka byla zvyklá dostávat prakticky všechno, na co pomyslela, a zrovna teď se jí zachtělo laškovat se svým bodyguardem. I když nevypadal zrovna nejlíp, ale určitě zase brzo bude a on si radši pošle pro nudnou zelenookou fuchtli. Ne, že by jí byla nesympatická, ale zrovna teď ji nemohla ani vystát. Constance pokrčila rameny a pomalu vyšla schody. Potichu pootevřela dveře a nakoukla do místnosti. Byla tmavá, závěsy byly zatažené. V pokoji převládal takový zvláštní odér, který nebyla schopná identifikovat. Opatrně vešla a přistoupila k posteli, na které spatřila svého kolegu. V mdlém světle z chodby si všimla, že se jeho tělo zalesklo.

„Prý jste mě volal,“ zašeptala do ticha.

„Hm,“ zavrčel Severus. „Zavřela jste za sebou? Nepotřebuji děsit místní obyvatele,“ zahuhlal přes polštář.

„Děsit?“ rozšířila Connie oči a spěšně zavřela. Vrátila ze zpět ke Zmijozelovi. Ztěžka se zvedl na rukách.

„Osahejte mě…“ přikázal jí nekompromisně. „Hned!“ zasyčel, když se žena nezmohla k jedinému pohybu.

„Co – co, prosím?“ vyloudila ze sebe nakonec. „Co si to dovolujete, vždyť se ani neznáme, abych...“

„Ježiši, Vall!“ přerušil ji rázně a chytil ji za zápěstí. Přiložil si její dlaň na své čelo a přejel s ní po tváři na krk. Constance otevřela ústa v němém výkřiku a pomalu dosedla na postel, vedle jeho těla.

„Kriste, vždyť vy úplně hoříte!“ vyjekla vyděšeně.

„Štěstí, že jste si všimla,“ neodpustil si sarkastickou poznámku a padl hlavou zpět do polštáře.

„Co se vám stalo?“ zeptala se ho už smířlivěji.

„Jsem hlupák,“ zahuhlal téměř neslyšitelně. Connie zamrkala.

„Co jste říkal, že jste?“ zkřivil se jí jeden koutek úst v neznatelném úsměvu. Severus se převalil na záda a zabořil obličej do dlaní. Constance odvrátila zrak, když odhalil svou horní polovinu těla a kousla se do rtu. Zakřenila se, opět se zaměřila očima na jeho obličej, který měl ale stále skrytý za rukama. Jestli jí to nedělal naschvál, tak mu bylo opravdu velmi zle. Přistihla se, že se jí srdce rozbušilo při pohledu na jeho tělo, které se lesklo potem. Důležitě si odkašlala, aby ho konečně donutila mluvit a sama se odtrhla od myšlenek, které se jí rychlostí blesku začaly honit hlavou. Zrovna v nejnevhodnější chvíli.

„Jsem jeden z nejlepších lektvaristů a nedošlo mi, že mě někdo otrávil,“ zasípal vyprahlým hrdlem a nechal ruce klesnout zpátky na postel. Connie se na něj chvíli dívala, než vytřeštila oči.

„Nemyslíte si ale, že jsem to byla já, že ne?!“ Severus se jenom ušklíbl.

„A kdy byste to stihla, když jsem od vás nic neměl? Prosím vás...“ a promnul si spánky. „Nehledě na to, že nevěřím, že byste toho byla schopná,“ dodal nakonec. „Nenapadá mě žádná situace, kdy bych mohl požít jed. Dle příznaků, které jsem si prozatím byl schopen porovnat, se jednalo o lektvar z Atropa belladonna...“

„Vraní oko?“ svraštila zrzka čelo, když ho opět neurvale přerušila. Jakmile si to uvědomila, zkoumavě se na Severuse zadívala. „Já vím, opět jsem vám hrubě skočila do řeči,“ pokrčila rameny.

„Jsem překvapen, že nejste až tak úplně… hmm… jednoduchá,“ zaobalil to kulantně. Constance se jenom ušklíbla.

„To si myslíte vy, že jsem blbá jak tágo,“ a povytáhla se.

„Nikdy jsem nic takového netvrdil, slečno Vall,“ zavrčel.

„Ale myslíte si to,“ přimhouřila oči.

„I kdybych si to myslel, je to pouze mé přesvědčení a objasňovat vám ho nemusím,“ vydechl namáhavě. „Každopádně, sám jsem měl příznaky odhalit okamžitě. Což jsem neučinil. Kdyby tomu tak bylo, stačila by mi protilátka na otravné lektvary, kterou mám vždy při sobě, a byl bych okamžitě vyléčen, ale jelikož jsem přesáhl tuto dobu...“

„Stačit už nebude,“ přerušila ho zrzka znovu. Severus si jenom hlasitě povzdechl a pevně zavřel oči. Už už měl na jazyku, že se v její chytrosti zmýlil. „Co tedy teď? Musí přece existovat nějaká možnost,“ špitla. „Přece nezemřete na otravu rulíkem zlomocným!“

„Kdybyste mi stále neskákala do řeči a měla povědomost o otravných lektvarech, věděla byste, že kdybych měl zemřít, už by se tak dávno stalo,“ povzdechl si černovlasý kouzelník. „Výhoda tady toho lektvaru je, že se dá dávkovat jeho síla. Pokud má někdo zemřít, podá se velká dávka a smrt je okamžitá. Pokud příznaky nastupují pomalu, dávka je nízká a smrt hrozí jen v případě nepodání protilátky a slabého organismu. Já naštěstí protilátku užil a imunitu mám perfektní.“

„Takže mi chcete říct, že teď už budeme jenom čekat, až vás to přejde?“ odfrkla si Connie.

„Asi tak nějak. Nemám z toho radost. Mohl bych sebou přikládat pod kotlem a s největší pravděpodobností strávím noc v koupelně. Pouze čekám, až se toto stadium dostaví. Chtěl jsem, abyste byla informována, a naivně jsem si myslel, že byste se mnou můj stav probrala a potvrdila mi mé stanovisko.“

„Vy jste ve mně vložil důvěru?“

„To zrovna ne, ale musím tu s vámi sdílet chatu s pubertální holkou, tak názor navíc není nikdy k zahození. I když je váš,“ a protočil oči v sloup. Nechápal, že byl schopen to říct. Opět v jeho očích klesla, když neznala podrobnější dávkování lektvaru a jeho účinky.

„To bych asi měla být polichocena,“ odvětila bez jakéhokoliv nadšení.

„To opravdu nemusíte.“

„Dobře, nechám vás odpočívat. Kdyby cokoliv, ječte,“ zašeptala důležitě.

„Nemusíte mít obavy. Budu dělat bengál jak tygr,“a zavrtal se pod deku. Než se za Connie zavřely dveře, už spal. Jeho klid netrval však dlouho. Do půl hodiny byl vzhůru a začal okupovat svou toaletu. Obě ženy vzhlédly k jeho dveřím, když za nimi slyšely tlumené prásknutí. Constance zkrabatila bradu a naklonila hlavu na stranu. Přesně si dovedla vybavit, jak se teď musí cítit. Před nedávnem prodělala pěkně zákeřnou střevní chřipku, na kterou ani léčivý lektvar nepomohl. Nakonec se ušklíbla. Nemohla si pomoct, ale prostě stále v koutku duše si to, dle jejího názoru, zasloužil. Neeně nic neřekla. Pouze to, že se cítil unavený a chtěl s ní probrat podrobnosti jejich náplně práce. Neznala ji a nebyla si tak jista, jak by zareagovala, kdyby věděla, že polovina její ochranné gardy je vyřazena z provozu. Možná by to nijak neřešila, jelikož dle jejího chování Connie přišlo, že strach z ničeho, nebo spíš z nikoho, nemá. Nebo to pouze skrývala za svou rozmazlenou slupkou. Tak jako tak, nehodlala zbytečně rozdmýchávat jiskřičku čehokoliv. Musela ale uznat, že hrála velmi dobře kouzelnické šachy. Sama v nich byla přebornicí a málokdo se jí vyrovnal, ale ona ji téměř porazila. Bylo vidět, že se s porážkou smiřuje těžko, ale přijala ji. Nakonec spolu ještě chvilku rozmlouvaly, aby se alespoň trochu poznaly a Constance si o dívce mohla udělat malý obrázek. Bohužel, pouze malý, jelikož Neena se s důležitými věcmi svěřovat nechtěla. Sama nejspíš byla obezřetná a nevěřila jenom tak někomu. Žena poznala, že na svůj věk opravdu hloupá nebude, že spíše se jenom tak tváří, aby v případě potřeby mohla zakročit a protivníka překvapit. V jejím věku byla úplně stejná. Teď je ještě uzavřenější. Povzdechla si při vzpomínce na minulost a zahleděla se do vyhaslého krbu. Byl konec září, přes den bylo příjemně teplo, ale noci už byly chladné. Neena se rozloučila a odešla do svého pokoje. Zrzka ještě chvíli seděla se zkříženýma nohama na koberci a srkala mojito, které odpoledne připravila. Rozhlédla se po krásném interiéru dřevěné chaty uprostřed lesa a posléze zavřela oči. Zhluboka se nadechla a na pár okamžiků zadržela vzduch v plicích. Ten převtělený belzebub měl pravdu. Cítila se osamělá. Nesmírně osamělá. Ale než aby se k někomu upnula a potom dostala znovu životní kopanec… ne! Rozhodla se už tenkrát. Hbitě vstala a položila sklenku na stůl rázněji, než měla původně v úmyslu. Vystoupala schody a zamířila do své ložnice. Těsně za Severusovými dveřmi se zastavila. Měla by ho radši ještě zkontrolovat. Potichu otevřela dveře od jeho pokoje a vešla dovnitř. Nejradši by mu rovnou otevřela okna dokořán, aby vyvětrala tu upocenou zatuchlost v místnosti, ale bylo jí jasné, že on se momentálně snaží jenom přežít tu příšernou zkušenost s otravným lektvarem. To přirovnání bylo trefné. Byl opravdu otravný. Severus ležel natažený v posteli a klidně oddechoval. Nejspíš nastala jedna z těch klidnějších chvilek a on spal. Sedla si na okraj jeho lůžka a pozorovala, jestli dýchá. Kužel světla, prosvítající z chodby, odhalil jeho nádechy a výdechy. Letmo se pousmála. V hlavě jí bleskla myšlenka, že se ho opravdu nezbaví. Ihned ji ale zahnala, ani on si nic takového nezasloužil.

„S...“ nadechla se, rychle se ale zarazila. „Profesore,“ opravila se spěšně a zašeptala do ztichlé místnosti. Odpovědí jí bylo pouhé zamručení. Ještě chvilku ho pozorovala, než usoudila, že opravdu není na místě se o něj v tuto chvíli bát. Chystala se vstát, když k němu ještě jednou otočila hlavu. Vznesla ruku do výšky a zastavila ji nad jeho tělem. Jenom konečky prstů přejela po jeho vlasech a zastavila se mezi jeho lopatkami. Téměř se ho nedotýkala, ale i tak to pro ni bylo elektrizující. Opatrně se zvedla z postele a odcházela ke dveřím.

„Doufám, že příště, až se mne budete dotýkat, bude to za příjemnějších okolností,“ ozvalo se tiše ze tmy, až Constance srdce v hrudi poskočilo. Nehodlala se ale shodit.

„Pouze jsem kontrolovala, zda dýcháte,“ odvětila mu s naprostým klidem. Přece by mu nepřiznala, že měla jenom nutkání, kterému se nedokázala ubránit.

„Očividně. Dobrou noc, slečno Vall,“ zachraplal a otočil se na druhou stranu.

„Dobrou… profesore,“ a zavřela za sebou dveře. Chvíli za nimi ještě stála s jednou rukou na klice a druhou na futrech, než zavrtěla hlavou a odebrala se také zavrtat do postele.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 7. kapitola: