Na konci duhy - 42. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nesprávná osoba na nesprávném místě je zárukou toho, že se následně dějí nesprávné věci.

12.02.2018 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1025×

Neenino učení trvalo již několik týdnů. Nikdo si nevšiml, že jí oba profesoři dávají soukromé lekce. Dívka byla velmi chytrá a učenlivá, s čímž Severus počítal. Měla být po kom. Ať byl lord Voldemort jakýkoliv, byl opravdu bystrý jako liška a pálilo mu to opravdu žhavě, to musel uznat. Bellatrix taky nebyla žádná hloupá fiflena. Nehledě na to, že už se se spoustou věrných přidala ke svému pánovi, jelikož azkabanské vězení padlo a oni utekli. Severus to měl nyní o mnoho těžší. Sledovalo ho více očí. I když mu Pán zla věřil jako nikomu jinému, krom tedy té tmavovlasé fuchtle, která byla jeho ještě pravější rukou, než on sám, někdy i doslova.

A právě ta mu nedávala spát. Byla opravdu obezřetná a zákeřná a zkoušela si ho, aniž by musela. Prostě jenom chtěla. Nevěřila mu tolik. Možná vůbec, ale to už zjistit nemohl. V nitrobraně byla velmi dobrá, jako ostatně i v jiných věcech. Do hlavy nebyl schopný se jí dostat, i když se mu téměř nikdo nevyrovnal. Zatím ho ale nikdy na ničem nenachytala, a to mu dávalo výhodu.

Elektra se začala pomalu zakulacovat, procházela klasickými vyšetřeními, nakupovala drobnosti a připravovala se na novou úlohu. Přesto stále pracovala v nemocnici a věnovala se svým výzkumům. Severus ji nikdy nedoprovázel. Jasně jí řekl, že ho z toho všeho má vynechat. Nebyl z těch nadšených otců, kteří by chtěli být u všech možných i nemožných příprav. Nechtěl chodit po nákupech, nechtěl vybírat miminkovské oblečení, hračky nebo potřeby, bez kterých se v budoucnu neobejdou. Zatím ani nepomyslel na to, že by spolu bydleli. Všechny tyhle serepetičky nechal úplně na Elektře, měl pouze jediný požadavek, aby co nejvíce volila barvy černé a zelené a neopovážila se jejich potomka oblékat do žádné veselé barvy. Naštěstí s tím neměla problém, i když zrovna do černé své dítě oblékat nechtěla. Na to byl ale ještě čas a ona věděla, že si ještě zatahá za nitky, aby ho přesvědčila, že existují i jiné barvy, které nejsou zrovna křiklavé a sladké.

Sidonius cestoval po Evropě a snažil se sehnat co nejvíce spojenců pro boj se zlem. Válka už klepala na dveře. Všichni to cítili. Byla to jenom otázka času, kdy temný lord Voldemort vyrazí kupředu se všemi svými nohsledy. A že jich přibývalo celkem rychle. Jediné, co mu dělalo starosti, že nemohli najít jeho dceru. Na schůzkách běsnil. Většinou to odnesli slabší smrtijedi, ale i Severus už párkrát dostal přes prsty. Věděl, že čas, kdy se úkryt prozradí, byl za dveřmi.

O jednom ze zimních víkendů se Neena procházela s Georgem po pozemcích. Pomalu se stmívalo a nastával čas večeře, zamířili tedy zpět do hradu, aby se mohli jít najíst. Oběma už kručelo v žaludku a měli hlad jako vlk. Draco Malfoy a jeho dva následníci Crabbe a Goyle se toulali po chodbách a vyhledávali slabší jedince, ze kterých by si mohli vystřelit. Ve zmijozelské společenské místnosti je to nebavilo, nudili se. A jak se nejlépe pobavit, než nějakou dobře mířenou zlomyslností. Na jedné z hradních chodeb narazili na hlouček třináctiletých Nebelvírek. To bylo to pravé ořechové pro jeho ego. Použil zaklínadlo Serpensortia a se smíchem se všichni tři schovali do výklenku a pozorovali, jak se studentky budou tvářit na svíjejícího se hada za rohem. Jakmile zabočily a spatřily hada, na centimetru se zastavily. Zaraženě se dívaly na plaza před nimi, který je sledoval svýma perličkovýma očkama. Najednou se chodbou rozlehl jekot. Jedna z dívek začala křičet, jako by ji na nože brali. Had vystřelil vzhůru a odhalil své dlouhé zuby a bleskově se začal ke studentkám přibližovat. Malfoy s Crabbem a Goylem se mohli ve výklenku potrhat smíchy. Dívky ustupovaly, ale ani jedna se nedala na útěk. Všechny měly strach, že by je had pronásledoval a uštknul. Křik se rozlehl celým hradem, tou cestou se ale zrovna vraceli Neena s Georgem. Přidali do kroku a během několika vteřin se ocitli u hloučku dívek. Jakmile George spatřil hada, vytáhl hůlku a chtěl vyřknout zaklínadlo, Neena ho ale zastavila.

„Ne!“ křikla a postavila se mezi něj a hada. Dívky už na nic nečekaly a utíkaly pryč z dosahu jedovatého živočicha. „Hadi jsou kamarádi,“ řekla již smířlivě a otočila se k zelené příšerce. Z hrdla se jí vydral syčivý zvuk. Plaz se vysunul, co nejvíce mohl, a se zájmem si ji prohlížel. Mrskal jazýčkem a mrkal očkama. George vytřeštil oči, ale hůlku držel stále v pohotovostní poloze. Malfoyovi zamrzl úsměv na rtech. Stále všechno pozorovali ze zálohy. Těm druhým dvěma vůbec nic nedocházelo, stále se pochechtávali, ale když si všimli Dracova výrazu, snažili se tvářit stejně, ale vůbec nevěděli proč. Neeně se nakonec had omotal kolem předloktí a nechal se zvednout do výšky. „Vidíš?“ ukázala ho Georgovi. „Nic ti neudělá,“ a hladila ho po celém tělíčku.

„Neeno,“ vydechl George ohromeně. „Ty… ty máš...“ začal koktat, ale hůlku pomalu a opatrně sklonil.

„Hadí jazyk, ano, mám,“ vzdychla zklamaně. „Zdědila jsem ho,“ zašeptala smutně a dál hladila hada po těle.

„Takže… ty jsi...“ svraštil rusovlasý chlapec čelo a kousek od dívky ustoupil. Neena pevně sevřela rty a pokrčila rameny. Sklonila hlavu. Nechtěla se dívat Georgovi do očí. Čekala, že ji teď pošle do háje, a na to se nechtěla dívat. „Tak já chodím s dědičkou Salazara Zmijozela! Hustý...“ uznale pokýval hlavou a usmíval se od ucha k uchu. Brunetka prudce zvedla hlavu a s vytřeštěným pohledem se zadívala na zrzka.

„Co-cože?“ vyjekla a přivinula si hada víc k tělu. „My… my spolu? Cože?“ nevěřila vlastním uším. On prohlásil, že s ní chodí! Nevěděla, jestli má mít radost, nebo se má strachovat, že zná pravdu.

„No ne? Počkej, až to všem řeknu. To bude bomba!“

„Georgi, ne! Prosím,“ zažadonila se zkrabatělým obočím. „Nikdo to neví a nikdo to taky vědět nemá. Nedošlo mi to,“ zakňourala a přiblížila se k němu.

„Ani Fredovi?“ zeptal se zklamaně.

„Ne, ani jemu ne,“ zašeptala, když už byla úplně u něj, a uhrančivě se na něj zadívala.

„No tak dobře,“ zavlnil se a zatvářil se uraženě. „Ale za to chci pořádnou pusu!“ nasadil samolibý výraz a čekal na její reakci.

„Tak ty se mnou chodíš, jo?“ usmála se a pozvedla obočí.

„A ne?“

„Žes mi to neřekl,“ pokrčila rameny.

„A já myslel, že sis všimla,“ a zazubil se. Neena se k němu natáhla a chytila ho volnou rukou za zátylek. Vášnivě se přisála na jeho rty a vklouzla jazykem do jeho úst. Nakonec se odtrhla a poodstoupila od něj. Had na George lehce zasyčel, rychle se odmotal z jejího předloktí a ovinul ji kolem pasu a hrudi, aby ji chránil. „No teda, pane… pane jo,“ vydechl zadýchaný George a trochu zavrávoral. Neena opět něco zamlela hadím jazykem. Had se poposunul kousek výš a položil si hlavičku na její rameno.

„Řekla jsem mu, že jsi přítel a nemusí mě před tebou chránit. Nemusíš se ho bát,“ a mile se na Weasleye usmála. Ten ji chytil za ruku a táhl ji z chodby pryč. Jejich smích se ztrácel v dálce. Dracovi bylo na zvracení. Vidět Zmijozelku se cicmat s Nebelvírem bylo na něj moc. A ještě ji. Otec ho zasvětil do tajů plánů Pána zla. Že ho to jenom nenapadlo, že to může být ona. Praštil se dlaní do čela. Ale nebyl jediný. Přece ani Snape si toho nevšiml a nepoznal to. Ale když to prozradí jenom otci, bude on tím hrdinou a u Voldemorta si polepší a vlichotí se mu. Perfektní plán. Beze slova se rozeběhl do společenské místnosti napsat otci dopis a potom rychlostí blesku do sovince.

Ten večer na Severusově předloktí zčernalo jeho znamení a začalo pálit. Pán zla ho volal. Nevěděl proč, ale něco mu našeptávalo, že budou potíže. Rychle zkontroloval, zda má vše na svém místě, a spěšně se rozešel z hradu pryč, aniž by cokoliv komukoliv řekl. Nebyl na nic čas. Dle všeho to bylo velmi důležité. Za hranicemi pozemků se dotkl znamení a přemístil se pryč. Ocitl se uprostřed lesa. Rozhlédl se kolem. Neznal to tam. Nikde nikdo nebyl. To bylo až příliš podezřelé. Najednou jím projela ostrá bolest a on poklesl v kolenou. Zatemnilo se mu a vnímal jenom bolest, která se stupňovala. Nebyl schopen ničeho. Hůlka mu vypadla z ruky, jak ji už nebyl schopen udržet. Vtom bolest přestala a on se zhroutil na kolena do sněhu. Ze tmy se vynořil šedivý hadí obličej lorda Voldemorta a dvě rudě zářící oči.

„Můj… můj pane?“ zasípal Severus a pokorně sklonil hlavu k zemi.

„Severusi, můj drahý Severusi,“ rozmlouval sladce a úlisně. Právě tak, jak to profesor lektvarů nesnášel. Přesně věděl, že ho čekají muka. Snažil se na ně připravit, ale šlo to velmi těžko. „Dnes se mi donesla zpráva, že v Bradavicích se nachází jedna studentka Zmijozelu,“ a pomalu ho obcházel. Severus polkl. Jejich čas byl pryč. Už se to dozvěděl. Jenom by ho zajímalo, který zmetek mu tu zprávu donesl. Strašně rád by mu vymyslel správný trest. „Jak to, že jsi mi neřekl, že má dcera se nachází ve škole? Přímo tobě pod nosem?“ protahoval Voldemort, jak nejsladšeji dovedl.

„Můj pane, neměl jsem o tom ani ponětí,“ vydechl Severus zahanbeně a snažil se, aby zněl dostatečně přesvědčivě.

„Ty mi chceš namluvit, že jsi nevěděl, že je to ona?!“ zahřměl Pán zla a uštědřil mu kouzlem herdu do zad, až mu vyrazil dech. Zmijozel lapal po dechu a snažil se opět začít normálně dýchat. Voldemort mu dopřál chvilku času na vzpamatování, aby mu mohl odpovědět. Sám už byl ale přesvědčen, že mu Severus lže.

„Věřte mi, pane. Přece bych vám nelhal,“ šeptal přiškrceným hlasem a snažil se všemi silami soustředit. Věděl, co bude následovat. Voldemort mu během okamžiku pronikl do vzpomínek a začal se jimi prohrabávat. Severus v klidu oddechoval a měl zavřené oči. Soustředil se, jak nejvíce dovedl. Nakonec ho Voldemort ze svých spárů propustil. Černovlasý kouzelník vysílený padl do sněhu.

„Hmm, takže ten všivý Brumbál ti neprozradil, že ta nová studentka je moje holčička,“ ušklíbl se svým hadím pyskem a přejel si po holé hlavě dlaní. „Je pořád stejně opatrný, jako kdysi. Ani své pravé ruce nic neprozradil,“ zasyčel nenávistně. Severus mu vnukl, tak jako vždycky, falešnou vzpomínku, že mu bradavický ředitel sdělil, že schovávají Voldemortovu dceru, ale úkryt neprozradil nikomu, takže ho nesdělí ani jemu, aby ochrana byla maximální. Tím si opět získal jeho pomíjivou důvěru. „Stejně ale nechápu, jak to, že jsi na to svým bystrým rozumem nepřišel,“ a znovu po něm šlehl hůlkou. Severus se začal zmítat v bolestných křečích. Snažil se nekřičet, ale dlouho to nevydržel. V uších mu zněl jeho vlastní vřískot. Když už si myslel, že to nevydrží, kletba Crucio skončila. Nevydechl si ale dlouho. Voldemort byl opravdu rozzuřený. Znovu a znovu na něj posílal kletbu, která se nepromíjí, a znovu a znovu ho nechával vydechnout, aby neomdlel a tu bolest si mohl užívat. „Co nejdřív mi ji přivedeš!“ poručil mu nakonec.

„Ano… ano, můj pane,“ vydechl Severus z posledních sil. Mysl ho začínala opouštět a on si nepřál nic jiného, než usnout. Celé tělo ho bolelo, objevilo se mu i několik otevřených ran. Pán zla se měl už k odchodu. Nakonec se k němu ale ještě otočil.

„Počkej,“ řekl nakonec, když se díval na černou skvrnu na bílém sněhu. „Já si to rozmyslel,“ zasyčel smířlivěji, než od něj Zmijozel kdy slyšel. „Když mi ji přivedeš, prozradíš se, a ty jsi moc milá vějička. Tebe v Bradavicích a u Brumbála potřebuji, ty můj trojský koníčku,“ zapýřil se Voldemort a ještě jednou šlehl hůlkou, aby Severuse potrestal za jeho nepozornost. Bolest byla ještě horší než předtím. Pán zla si dal opravdu záležet. „Ale vymyslíš způsob, jak ji ke mně dostat!“ zaslechl ještě předtím, než upadl do bezvědomí.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter