OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 40. kapitola



Na konci duhy - 40. kapitolaNo bells in Hell, no snow below. Silent Night, violent Night, so come, all ye unfaithful. Don't be left out in the cold, you don't need no invitation, no... Your ticket is your soul. (Žádné zvony v pekle, dole žádný sníh. Tichá noc, násilná noc, přijďte, všichni nevěrní. Nezůstávejte v chladu, nepotřebujete pozvánku... Váš lístek je vaše duše.)

Večeře skončila. Všichni si velmi dobře pochutnali. Někteří nebyli ani schopni vstát a těžce odfukovali. Nakonec se od stolu přemístili do pohodlných sedaček a křesel. Děti se uvelebily u krbu a začaly s rozbalováním dárků. Constance se uchýlila do soukromí temného kouta, aby si nepřipadala jako hlupák, když nepřinesla ani jeden dárek. Vůbec ji nenapadlo, že tu bude taková spousta lidí a že si navzájem věnují dárky. Ale nakonec zjistila, že nebyla samotná. Dokonce několik dárečků sama obdržela, ale vůbec netušila, od koho by mohly být. Přesto měla ohromnou radost. Všichni spolu vesele diskutovali a těšili se ze svých dárků, když najednou sebou obě dvojčata trhla. Synchronizovaně k sobě oba muži stočili pohledy s kamennými výrazy. Severus kývl a pohodil hlavou směrem ke dveřím obývacího pokoje. Brumbál jejich počínání ihned zaregistroval a střetl se se Severusovým pohledem. Pochopil okamžitě a následoval je do kuchyně. Elektra i Connie se za nimi, nezávisle na sobě, zvědavě ohlížely. Oba černovlasí kouzelníci se otočili k bradavickému řediteli a vyhrnuli si rukáv. Znamení zla se tučně rýsovala na jejich předloktích.

„Je to tady,“ zavrčel Severus a prudce si stáhnul rukáv zpátky k zápěstí. „Nemohl si vybrat lepší příležitost, než na Štědrý den,“ zasyčel rozčileně a opřel se o kuchyňskou linku.

„Já půjdu,“ nabídl se Sidonius a také rukáv vrátil na původní místo. Severus zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Děkuji ti, Side, ale tohle musí Severus absolvovat sám,“ vložil se do jejich hovoru Brumbál. „Přece jenom, pouze on zná veškeré podrobnosti, a co se týče setkání tváří v tvář s Pánem zla, nikdy bys v tom neměl figurovat přímo ty,“ řekl starý muž klidně a konejšivě.

„Hm, dobře, jak myslíte, mistře,“ kývl na souhlas Sidonius, bylo ale poznat, že je rozladěný. Viditelně se těšil na akci. To Severus nechápal. Nikdy nezažil nic hnusnějšího, než stát vedle Voldemorta a čelit jeho náladám a rozhodnutím. Nedej bože, když ho chytl záchvat zuřivosti. Nenáviděl ho. Tak, jak ho před tolika lety obdivoval, ho teď nesnášel. I když on neměl rád téměř nikoho, ale jeho obzvlášť. Stejně jako toho Potterovic spratka. Pořád byl ale Lilyin syn. Nejenom toho arogantního blba. Ale ne, Voldemorta nenáviděl víc. A jestli ho mají poslat do věčných lovišť navždy, bude to velká fuška. A pokud to přežije, bude opravdu rád. Ale s tím se nedalo nic dělat. Věděl to moc dobře. Už předtím, když přestoupil na druhou stranu.

„Postarej se o Elektru,“ nakázal Severus bratrovi. „Až bude chtít jít domů, přesuňte se krbem, jasné?“ a významně se na něj zadíval.

„Jasné, jasné,“ ušklíbl se Sidonius a založil si vzdorovitě ruce na hrudi.

„A ani slovo!“ upozornil ho ještě.

„Copak jsem nějaká drbna?“ prskl uraženě mladší z bratrů.

„Jeden nikdy neví,“ ušklíbl se Zmijozel a chystal se k odchodu. Nakonec se otočil ještě k Brumbálovi. „Až to skončí, vrátím se do Bradavic. Tedy... doufám,“ zavrčel podrážděně.

„Budu na tebe čekat, synu,“ kývl ředitel na souhlas a nechal ho projít. Severus se vrátil k Elektře a vysvětlil jí, že musí odejít v neodkladné záležitosti, ale že jakmile bude moci, přijde za ní. Plavovláska se ho zbytečně neptala. Věděla, že to nemá smysl. Pokud nechtěl, nic jí neřekl. Constance se na ně dívala. Poznala, že se něco děje. Zvlášť když odešli oba bratři a Brumbál. Nenápadně vstala a nepozorovaně prošla na chodbu. Vystoupala schody a pozorovala dění pod sebou. Severus nakonec za několik okamžiků vyšel na chodbu. Přehodil si přes ramena plášť s kapucí, když začala sestupovat schody.

„Volá tě, že?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem. Lektvarista se zastavil v pohybu. Nakonec si doupravil plášť a otočil se ke Connie.

„Ano,“ potvrdil jí bez jediného pohnutí v hlase. Byl až děsivě klidný, nebo to opravdu dobře hrál. Zběsile jí tlouklo srdce. Přála si, aby neměla pravdu. Aby jí řekl, že ho jenom někde nutně potřebují, protože vybuchl kotlík, nebo něco podobného, i když to byl nesmysl nejtěžšího kalibru.

„Musíš tam jít?“ nechtěla se nechat odbýt. Musela být přece i jiná možnost.

„K něčemu jsem se zavázal. Pro obě strany. Nemohu hrát mrtvého brouka a dělat, že o ničem nevím. Pokud je zpátky, což předpokládám, že je, dle toho, jak mi málem znamení zla vyskočilo z kůže, nemůžu si vybrat jiné řešení. Na to už je pozdě. Možná jsem sketa, ale čestná. Teď už ano. Nehledě na to, že tobě na mně nezáleží, tak nevím, proč tě to tak vyvádí z míry,“ řekl jí jedovatě a přimhouřil oči.

„To není pravda, a ty to víš!“ štěkla po něm tiše, ale důrazně.

„Musím jít,“ sdělil jí odměřeně a otočil se k východu.

„Severusi,“ vydechla zrzka odevzdaně a natáhla k němu ruku. Už se po ní neohlédl. Dveře za ním zaklaply. Ještě chvíli na ně hleděla, jako by čekala, že se znovu otevřou, ale nestalo se tak. Sestoupila ze schodů až dolů, když se smíchem rozrazili dveře od obýváku Neena s Georgem.

„Jee, paní profesorko,“ vykřikla nadšeně dívka s úsměvem od ucha k uchu. Constance se jenom lehce usmála a beze slova je míjela. Bylo na čase se vrátit zpět domů. Jenom si teď nebyla jistá, které místo bylo pro ni větším domovem. Její domeček v Londýně nebo apartmá v Bradavicích? Oba studenti se za svojí kantorkou ještě ohlédli, než se znovu otočili k sobě. George zdvihl hlavu a ukázal na zelenou snítku, poletující jim nad hlavou.

„Dívej, jmelí!“ vykřikl nadšeně.

„Kde se tu vzalo?“ rozšířila Neena překvapením oči.

„No, to nevím,“ zalhal chlapec a pohnul obočím.

„Tak… to bychom asi měli dodržet tradice, že?“ zeptala se dívka stydlivě a zamrkala dlouhými řasami.

„Já myslím, že určitě,“ zašeptal rusovlasý mladík a lehce se k ní sklonil. Neena zavřela oči a zvedla k němu bradu. Jejich rty se setkaly v něžném, postpubertálním polibku, který trval několik dlouhých vteřin. Nakonec se od sebe oddělili. Dívka se zachichotala a nebyla schopná se Georgovi podívat do očí, jak moc se styděla. „Jsi moc krásná, Neeno,“ prozradil jí Nebelvír tiše, zastrčil jí neposedný pramen za ucho a pohladil ji po tváři. Brunetka zčervenala a odvrátila tvář, aby ji schovala za záplavou bujných vlasů.

„Ale nepovídej,“ mávla rukou a otočila se k němu zády.

„Ne, vážně,“ odporoval jí mladý Weasley a přitiskl se k ní zezadu. „Moc krásná,“ zašeptal jí do ucha a objal ji pažemi. Neena si nechala líbit jeho objetí a drobné polibky, kterými ji obdarovával do vlasů, na tvář a krk. Tam ji to ale zalechtalo, a tak se rozesmála a vytrhla se mu. Rošťácky do něj strčila a se smíchem se rozeběhla do schodů. Nenechal se zaskočit a s ječivým „já tě chytím“ se pustil za ní.

Severus se přemístil. Ocitl se na neznámém hřbitově. Všude kolem se slétávali smrtijedi. Ti nejvěrnější. Nechuť se mu rozlévala tělem. Kdyby mohl, neměl by problém se i vyzvracet. Lucius Malfoy, Fenrir Šedohřbet, Arnold Yaxley, Walden Macnair a další a další, které tak moc dobře znal a stejně nenáviděl. Někteří byli ale viditelně otřeseni. Ne tak on. On to čekal. On to věděl. On to cítil. Byl připraven na vše, a také vše byl připraven udělat a přijmout. Nedaleko od nich plál oheň pod velkým kotlem a vedle něj se svíjel v předklonu malý Peter Pettigrew, který si držel pahýl své ruky. Nepozorovaně ohrnul ret. Nejradši by si odplivl. Až do té chvíle okolní tma schovávala tělo, ležící nedaleko od nich, u náhrobku Toma Raddlea staršího. Severus přimhouřil oči. Toho mrtvého muže znal. Býval bystrozorem, který bezostyšně a tvrdě potlačoval zlo způsobené Voldemortem před tolika lety. Byl jedním z největších nepřátel Pána zla. A najednou mu to došlo. Kost otce věnovaná nevědomky, maso služebníka darované dobrovolně, krev nepřítele uzmutá násilím. Srdce mu přestalo na dvě vteřiny bít. Byl zpět. Opravdu byl zpět. A v plné síle. Voldemort pomalu vystoupil ze stínu velkého kotle s rozpřaženýma rukama, jako by je všechny chtěl obejmout najednou.

„Mí milovaní!“ promluvil falešně sladkým a úlisným hlasem. „Jsem tak rád, že jste následovali své znamení!“ a pomalu se k nim přibližoval. „I když nemohu skrýt jisté zklamání. Čekal bych vás o mnoho více,“ zasyčel najednou nepříjemně a spustil ruce podél těla, ke kterému se přidala Nagini, Voldemortův věrný had. „Musím ale říci, že jsem se ve svých nejvěrnějších nezmýlil,“ oznámil jim nakonec opět smířlivěji a zamířil přímo k Severusovi. Lektvarista se snažil být klidný. Přesně tak, jak se naučil už za dávných dob. Pán zla se zastavil před ním a zkoumavě si ho prohlížel svýma tenkýma hadíma očkama. „Severusi, můj drahý Severusi!“ a položil mu dlaň na rameno. „Věděl jsem, že ty mne nezklameš,“ pochválil ho neupřímně a přešel k bělovlasému muži po jeho levici. Severus si úlevně vydechl. Voldemort zamlaskal. Lucius Malfoy zbaběle hypnotizoval zem pokrytou bílým sněhem. „Zato ty, Luciusi...“ a dramaticky se odmlčel. Malfoy se začal třást.

„Můj… můj pane?“ vykoktal a podíval se před sebe, aniž by se střetl s Voldemortovým pohledem.

„Pročpak jsi mne nehledal, drahý Luciusi?“ zeptal se ho sladce.

„Myslel jsem… já myslel...“

„Tys myslel?!“ zahřměl Pán zla do ticha a jeho hlas se odrazil ozvěnou. Pomalu prošel kolem všech smrtijedů a se zaujetím si je prohlížel. Nakonec se zastavil u Petera a pokynul mu, aby vstal. „Za tvé příkladné služby ti vracím tvou ruku, můj milý. A nikdy neváhej nad svou věrností ke mně,“ pochválil ho.

„Děkuji, můj pane. Moc vám děkuji,“ zajíkal se Pettigrew a díval se na svou novou ruku ze stříbra, přičemž se klaněl až k zemi. Nakonec se muž s hadím obličejem prudce otočil k celému osazenstvu.

„A teď mne dobře poslouchejte,“ řekl s nadšením a po obličeji se mu rozlil nelítostný škleb.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 40. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!