OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 17. kapitola

09.10.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1032×

Stál před jejím domem a pozoroval už pěkných pár minut okno jejího obývacího pokoje, ve kterém se třepotalo mdlé světlo. Nespala. Přitáhl si límec svého pláště víc ke krku a vydechl. Od úst mu odcházely obláčky páry. Uprostřed noci už byla pořádná zima. Nakonec se odhodlal a otevřel branku, která lehce zavrzala. Prošel po chodníčku, až stanul před vchodovými dveřmi. Ještě chvíli váhal, než stiskl domovní zvonek. Netrvalo dlouho a v hale se rozsvítilo světlo. Spojil ruce za zády a napřímil se. Nasadil výraz vyrovnaného hráče pokeru a lehce přimhouřil oči. Dveře se před ním otevřely. Měla oči a tváře zarudlé od pláče, na sobě černý saténový župan nad kolena a v rukou hůlku. Bylo mu jasné, že se nejdřív podívala, kdo za dveřmi je.

„Co tu chcete?“ zeptala se ho Constance odměřeně ochraptělým hlasem, aniž by ho pozdravila. „A jak vůbec víte, kde bydlím?“

„Zajímalo mne, co se vám událo tak strašného, že jste se snížila natolik, abyste zavítala do mých sklepních příbytků,“ odpověděl jí neméně ledově. „Nicméně, jsem Severus Snape, já vím téměř všechno,“ a samolibě se usmál.

„Pokud do mě chcete rýpat, nemusel jste tu cestu vůbec vážit,“ a ukázala hůlkou do zahrady, aby mu dala jasně najevo, kde je východ.

„Nepřišel jsem do vás… rýpat,“ a zvlášť zdůraznil poslední slovo. „Nesdělila jste mi vaše pohnutky, když jsem za vámi volal. Tak jsem se přišel zeptat,“ a pokrčil rameny.

„Vážně?“ zeptala se ho zrzka podezíravě již smířlivějším hlasem.

„Ano,“ přitakal jí Zmijozel. „Nepozvete mne dál?“ pozvedl obě obočí a naklonil hlavu na stranu.

„No… já nevím,“ začala se Connie vykrucovat. Severus si lehce povzdechl.

„Opravdu jsem přišel s nezištnými důvody. Nebudu si vás dobírat, ani do vás rýpat, ani nebudu mít jízlivé poznámky. Spokojená?“ a důležitě se na ni zadíval. Ženě trvalo ještě pár sekund, než uvolnila vstup do domu a tím mu dala najevo, že může vejít.

„Jak to, že vás vaše partnerka pustila?“ zeptala se ho, když zavírala dveře, o které se nakonec opřela zády. Severus si prohlížel antré domu. Jakmile položila otázku, zahleděl se na ni.

„Nepustila. Za prvé mi nemá co zakazovat nebo nařizovat nebo mne nedej bože držet násilím pod zámkem, a za druhé se urazila a odešla.“ Nečekal, až mu pokyne, že si může odložit. Sám si shodil plášť z ramen a pověsil ho na věšák vedle dveří. Constance zalapala po dechu.

„Severusi, já… já… já… omlouvám se, nechtěla jsem pokazit...“ Černovlasý kouzelník ji umlčel mávnutím ruky.

„Možná máte dar něco kazit, ale ona mi nedala šanci ani vysvětlit vaše pohnutky. Což ani neomlouvá vás, že jste mi vrazila do komnat a hned se po mně sápala, aniž byste si ověřila, že nemám společnost,“ ušklíbl se a šlehl po ní ostrým pohledem. Connie sklopila zrak k zemi, aby se nemusela dívat do jeho očí, a aby neviděl, že se jí v koutku opět zaleskla slza.

„Máte pravdu,“ zašeptala, „promiňte mi to.“ Přejela si dlaněmi po pažích a založila si ruce na prsou. „Proč jste tedy nešel za ní?“ pípla, aniž by se odtrhla od neexistujícího bodu na podlaze.

„Jelikož nemám ve zvyku někomu podlézat,“ a přiblížil se k ní o krok. Pomalu zvedla hlavu a skelným pohledem se zahleděla do jeho očí. Nasucho polkla a odstrčila se ode dveří. „Tak už sem pojďte,“ pobídl ji a natáhl k ní ruku. Dvěma rychlými kroky k němu došla, padla mu do náruče a hlasitě se rozplakala. Nebyl moc kovaný v utěšování žen, většinou s nimi neměl žádný problém, instinkt mu ale velel stisknout a nepouštět. Pevně ji objal a nechal ji, ať slzy odplaví vše, co ji trápí. Nakonec jí položil dlaň na temeno hlavy a několikrát ji jemně pohladil po vlasech. „Proč jste šla zrovna za mnou, Connie?“ zašeptal jí do ucha. „Copak nemáte přátele, kterým byste se svěřila?“ Odpovědí mu byly jenom trhané vzlyky. Nakonec se otřela tváří o jeho kabátec a opřela se čelem o jeho hrudník. Velmi pomalu a nesměle k němu zvedla oči. Bodl ho osten lítosti, když se na ni zadíval. Prstem jí odhrnul přilepený pramen vlasů z obličeje a znovu jí pohladil po loknách. Zavřela oči a opřela se mu tváří do dlaně. „Na to jsem se asi neměl ptát, že?“ odtušil po chvíli. Smutně se na něj usmála a zavrtěla hlavou.

„Nemám… nikoho,“ hlesla téměř neslyšně. „A za Albusem mi bylo trapné chodit,“ a znovu sklopila obličej k zemi.

„Tak jste se spokojila se mnou,“ neodpustil si jízlivou poznámku. Vrhla po něm naštvaný pohled a odstoupila od něj.

„Však jste sem vůbec nemusel chodit!“ prskla jak rozlícená kočka a obešla ho. „Tamhle jsou dveře,“ a ukázala za sebe. „To ale moc dobře víte!“ zasyčela a zašla do obloukových dveří z cihel. Několik vteřin váhal, než se vydal za ní. Seděla v křesle se složenýma nohama pod sebou, v ruce třímala sklenku s vínem a dívala se do plamenů. Netaktně si také ze skleníku vytáhl sklenku a nalil si z lahve, která stála na konferenčním stolku. Usadil se naproti zrzce na pohovku a upřeně na ni hleděl. Vnímala jeho pohled, ale neopětovala ho.

„Povíte mi tedy konečně, co se vám přihodilo?“ protrhl nakonec tíživé ticho a usrkl karmínové tekutiny. Connie ještě chvíli mlčela, než zatočila sklenkou a její obsah vyprázdnila.

„Vyhodili mě,“ sdělila mu s hořkostí v hlase. „Že prý nejsem loajální k ministerstvu a provozuji mimopracovní aktivity, které nejsou v souladu s mým zaměstnáním,“ a odfrkla si.

„Fénixův řád,“ konstatoval Severus suše. „Jak na to mohli přijít?“

„Nevím,“ pokrčila zrzka rameny. „Asi jsem nebyla dostatečně opatrná,“ a nechala odlevitovat sklenku na stolek. Chvíli si nervózně hrála se svými prsty, než lektvarista vstal a přistoupil k ní.

„Pojďte,“ a pokynul jí, aby se zvedla.

„Kam?“ zeptala se Constance zmateně.

„Do postele,“ odpověděl jí klidně.

„S vámi?“ a vyprskla smíchy. V danou chvíli si nemohla pomoct. Severus jenom protočil oči.

„Klidně i se mnou, když to bude nutné. Musíte se prospat. Viděla jste svůj obličej?“ a pozvedl jedno obočí.

„Tak to vám tedy pěkně děkuju za lichotku,“ zašklebila se na něj. Černovlasému kouzelníkovi se zvedl jeden koutek úst. Tak se mu líbila. Když vstala, podlomila se jí kolena, jak si přeseděla nohy. Rychle ji zachytil a zvedl ji do náruče.

„Já můžu jít sama,“ zaprotestovala pohotově, ale nijak se aktivně nesnažila vymanit se z jeho sevření.

„Ještě byste si ublížila,“ odvětil jí pohotově.

„Spíš si ublížíte vy. Vždyť ještě nejste úplně fit,“ a položila si hlavu na jeho rameno.

„Myslím, že to zvládnu. Tak, kam mám jít?“ zeptal se jí, když stanul i s ní v náruči pod schody.

„Ty první dveře napravo,“ ukázala prstem na galerii. Celkem lehce s ní schodiště vyšel. Dveře od ložnice se otevřely. Uprostřed stála dřevěná postel s kováním na nožkách, z každé strany byl na zemi položený kožešinkový kobereček, stejně jako noční stolky ve stejném dřevěném provedení. U stěny stál prádelník a vedle okna byl umístěn malý kosmetický stoleček. S žuchnutím ji položil na postel a pohnul prsty pravé ruky.

„Župan dolů a do peřin,“ nakázal autoritativně. Nevěděla, jestli to myslí vážně nebo se snaží odlehčit situaci. Zatáhla za pásek župánku a nechala ho sklouznout z ramen. Pod ním měla saténovou košilku stejné barvy. Pohodila ho na zem a zavrtala se pod deku. Severus jenom kývl a otočil se ke dveřím. „Klidnou noc vám přeji, kolegyně.“

„Severusi?“ pípla z pod přikrývky, kde jí byly vidět jenom oči. Kouzelník se zastavil a otočil se k ní. Zvedl jedno obočí v otázce. „Zůstanete tu, prosím?“ hlesla téměř nesrozumitelně. Chvíli se na ni nečitelně díval, než zavřel za sebou dveře a svlékl si kabátec. Zul si boty a lehl si na postel k ní. Přitulila se k němu a položila mu hlavu na rameno. Objal ji kolem zad a druhou ruku jí položil na předloktí paže, kterou měla přehozenou přes jeho břicho. Po chvíli ji začal prstem jemně šimrat od zápěstí k lokti a zase zpátky. Zavrněla. Chybělo už jenom ze sebe začít vydávat spokojené kočičí předení. Netrvalo dlouho a její dech se prohloubil. Usmál se a také zavřel oči. Zavrtěla sebou a přetočila se na druhý bok. Chvíli ji ve tmě pozoroval. V měsíčním světle byla krásná. Nedalo mu to. Potichu si natřásl polštář, sesunul se níž, přitulil se k ní a objal ji kolem pasu.

„Severusi?“ ozvalo se do ztichlé místnosti rozespalým hlasem.

„Ano?“ zněla lehce přiškrcená odpověď.

„To je vaše hůlka, co mě tlačí do boku?“ zachraptěla Constance a znovu se zavrtěla. Severus vklínil ruku mezi ně a zašátral ve svých kalhotách.

„Hmm, ano,“ a vítězoslavně zvedl hůlku do vzduchu, což ve tmě nebylo vidět. Schoval ji pod polštář a znovu ženu objal.

„Severusi?“ protrhla zrzka ticho po chvíli znovu.

„Co zas?“ zavrčel Zmijozel již podrážděně. Už pomalu také usínal.

„Vy... máte... ty hůlky... dvě?“ vykoktala Connie ze sebe. Severus si jenom povzdechl.

„Víte co? Budu mít tolik hůlek, kolik si budete přát,“ zašeptal jí do ucha a přitiskl si ji k sobě ještě víc.

„Já myslím, že se spokojím s jednou,“ zavrněla a vtiskla mu zadek do klína, až vzrušeně vydechl. Lehce se usmála a chytila ho za ruku. Ještě jednou se zavrtěla, aby se pořádně uvelebila a s úsměvem na tváři mohla v klidu usnout.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 17. kapitola: