OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 11. kapitola

16.08.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 865×

Constance se snažila udržet Severuse při smyslech. Bylo to ale čím dál tím těžší. Déšť stále neustával a ona začínala být zoufalá. Navíc se stmívalo. Sice i tak bylo šero, že sotva bylo vidět, ale jakmile padne tma, budou v háji úplně. Pořád se ho na něco vyptávala, aby jí odpovídal, aby byl vzhůru. On ale mluvil čím dál tím víc tišeji a nesrozumitelně.

„A potom se stalo co?“ zeptala se zrzka, když se zase na chvíli odmlčel. Odpovědi se ale nedočkala. Prudce zvedla hlavu a zadívala se na muže, kterému ležela v náruči. „A potom se stalo co?!“ zvýšila hlas a šťouchla do něj prstem. Něco zamumlal, nevyšlo z něj ale víc, než jenom nesrozumitelný blábol. „Snape, okamžitě se probuďte!“ zatřásla s ním, ale bezvýsledně. „Ty jeden prašivej Smrtijede, okamžitě se prober!“ Ticho prořízla řádně padnoucí facka. Severus se zapřel na dlaních a nenávistně se na ni podíval. Connie si oddechla. „Vítejte opět mezi živými, profesore,“ usmála se na něj sladce. Severus se zadíval do dáli a přimhouřil oči.

„Možná… možná už bychom mohli zkusit...“ a kývl hlavou ven z úkrytu. Zrzka se nahnula a podívala se na všechny strany.

„Pršet sice nepřestalo, ale už není průtrž, spíš jenom drobný déšť,“ přitakala mu. „Dobře, zkusíme to.“ Oblékla si zpět pláštěnku, kabát mu nechala přehozený přes ramena. Vylezla ven a vyhledala správně dlouhý klacek, který by mohli použít jako berlu. Mávla hůlkou, větev se vyrovnala a ve vteřině zůstala sama stát na místě. Kouzlem pomohla Severusovi dostat se ze skrýše a podpírala ho, než se zavěsil do očarované berly. Z jedné strany ho podpírala ona, z druhé jeho kolegyně. Berla se sama posouvala vpřed, umožňovala tak muži postupovat téměř bez námahy.

„Je vám jasné, proč jsem nepoužila nosítka?“ zeptala se zrzka mezi řečí.

„Myslíte si, že bych vás považoval za hloupou, kdybyste se mě na tuto skutečnost nezeptala?“ pozvedl obočí, ale nepodíval se na ni. Soustředil se na cestu zpět do chaty, která se ještě zdaleka neblížila. „Slečno Vall, sotva se tu protáhneme společně, natož kdybyste mě tu táhla na nosítkách. Myslím, že s kouzelnou berlou si vystačím.“ Jakmile to dořekl, podlomila se mu noha. Constance ho zachytila, ale pod jeho vahou se celkem prohnula. Modlila se, aby už byli doma. Sice sama nevěděla, co bude dál, ale pořád lepší v teple a suchu, než ve tmě a mokru. Trvalo to téměř hodinu, než se doklopýtali zpět k chatě. Když ji Connie spatřila, v duchu si radostně výskla. Už jenom kousek a budou tam. Už jenom kousek. Z posledních sil vystoupali schody verandy. Constance mávla hůlkou, aby se dveře odjistily. Jakmile cvakly zámky, vpadli oba dovnitř. Severusovi se podlomilo koleno a upadl na zem. Constance se ho snažila zachytit, ale neměla sílu. Rychle zavřela dveře a zabezpečila je.

„Neeno!“ zaječela, až černovlasý kouzelník pevně sevřel oční víčka. Dívka se vyštrachala z pokoje a z galerie shlížela na ty dva dole.

„Ježíš, co se stalo!“ a spěšně seběhla schody.

„Dělej, ukliď ty puzzle, musíme ho dostat k ohni,“ zavelela bez místa k odporu. Neena okamžitě udělala, co Constance nakázala, a čekala na další ordre. Severus se přetočil na bok. Bylo mu krajně nepříjemné, jak ho ta puberťačka pozorovala, ale nebylo mu to nic platné, to věděl moc dobře. Na onen svět se ještě nechystal. Connie přispěchala k lektvaristovi a chytla ho za jednu paži. Pár vteřin čekala, než se ohlédla po dívce. „Tak na co čekáš, dělej!“ a mávla na ni, aby ho chytila pod druhou paží. Neena hned přiběhla a uchopila ho pod paží. Obě zatáhly ve stejnou chvíli. Severus zakřičel bolestí, ale zvládl se postavit na zdravou nohu. Za jejich pomoci se dobelhal před krb, kde se opět svalil na zem. „Rychle, obstarej polštáře a deky, musíme ho zahřát. A uvař čaj!“ dodala vzápětí. Ten její proklatý čaj! Když Neena zmizela, začala Severusovi rozepínat roztřesenýma rukama knoflíky od kabátce. Překvapeně se na ni zadíval unaveným pohledem. „No co? Zvládnete to rychleji?“ zeptala se ho kousavě. V odpověď se mu zvedl jenom jeden koutek úst ve zvláštním spojení úsměvu a úšklebku. Zavřel oči a povzdechl si. Už ať to má za sebou. Když mu povolila veškeré zapínání, mávla hůlkou, aby se z něj oblečení svléklo. Mezitím se Neena vrátila. Když spatřila jeho nohu, vytřeštila oči. Nikdy nic podobného neviděla. Aniž by odtrhla zrak od jeho rány, podala Constance deky a polštáře. Jeden mu vložila pod hlavu, pomohla mu zabalit se do jedné přikrývky a druhou přes něj přehodila. Připomněla dívce, aby šla uvařit čaj. Zraněnou nohu Severusovi nepřikrývala. „Nejsem lékouzelnice,“ zašeptala odevzdaně. „Umím jenom základy,“ rozhodila zoufale rukama. Severus ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě.

„Já vám věřím,“ zachraptěl z posledních sil.

„Nemám ani anestetický lektvar, který by vám ulevil od náhlé bolesti,“ pokračovala dál, jako kdyby ani nezaznamenala, co jí řekl.

„V mém pokoji mám kožené desky. Jsou tam malé flakónky s různými lektvary. Jsou popsané. Použijte, co bude třeba. Předpokládám, že alespoň nějakou povědomost o lektvarech máte,“ a významně se na ni zadíval. V těch černých očích se úplně ztrácela. Samozřejmě, že povědomost měla, a ne malou!

„Neeno!“ zavolala s hlavou otočenou směrem ke kuchyni. Dívka okamžitě přiběhla. „V profesorově pokoji jsou kožené desky, přines je!“ přikázala jí. Severus se letmo usmál. Najednou ona byla generálem, a nevedla si vůbec špatně. Hlavou mu proletěla myšlenka, že by byla dobrou profesorkou. Brunetka byla ve vteřině zpět. Constance si od ní vzala desky a položila si je vedle sebe na zem. Rozevřela je a spěšně proletěla názvy lektvarů. „Dezinfekční, zacelovací, dokrvovací, proti bolesti, proti infekci, povzbuzující...“ vyjmenovávala ty, které si odkládala stranou. Severus se na ni se zájem díval. Sice s námahou, ale se zájmem. Necítil obavy, necítil bolest, necítil svou nohu. Přesto se cítil v dobrých rukách. Úplně se jí oddal a už jenom čekal na konec toho všeho. Ať dopadne jakkoliv. Najednou se zadíval na Neenu, která stála vedle zrzky. Pomalu mrknul a letmým pohozením hlavy jí naznačil, že má odejít.

„Tohle nebude pro tvoje oči,“ zaskřípěl. Connie se podívala na něj a potom na dívku. Kývla, aby ho poslechla. Neena si povzdechla, ale nakonec odešla.

„Bude to bolet,“ zašeptala a smutně se na něj zadívala.

„Zažil jsem horší věci, než je tohle, věřte mi,“ zavrčel. „Tak už dělejte!“ pobídl ji a zaťal obě ruce do deky. Constance se zhluboka nadechla a namířila hůlku nad ránu. Rudě se rozzářila, světlo obklopilo dřevěný štěpek a zarylo se Severusovi do masa. Ať zažil horší bolest, způsobenou nespočtem Cruciatů, tohle taky nebyl žádný med. Prohnul se v zádech a ruka mu vystřelila vzhůru. Z úst se mu dral hlasitý křik. Connie se zalily oči slzami. Neena si přiložila dlaně na uši, aby neslyšela jeho srdceryvný nářek. V záplavě bolesti natáhl ruku k zrzce. Ta ho volnou rukou chytla a propletla si prsty s jeho, až ji zabolelo, jak ji tiskl. Rudé světlo vytáhlo dřevěný trn. Severus těžce dýchal a stále křečovitě svíral její ruku. Napětí těla ale povolilo. Jakmile se dostal štěpek ven, začala z rány vytékat spousta krve. Constance okamžitě máchla hůlkou, aby zabránila nejhoršímu. Krvácení se začalo zpomalovat, jak na něj tlačilo kouzlo ze zrzčiny hůlky. Jakmile si byla jistá, že může stisk povolit, stáhla hůlku. Z rány prosakovala plazma, ale krev byla zastavena. Úlevně si vydechla.

„Ještě není konec,“ vzlykla nešťastně a povzbudivě mu přejela druhou rukou po předloktí. Zmijozel jen kývl na souhlas a pevně sevřel víčka. Connie znovu rozzářila hůlku, aby odstranila z rány zbytky třísek. Musela postupovat rychle, nebylo času nazbyt. Zakousl se do deky, aby nevydával další křik. Nechtěl, aby ho znovu uslyšely. Byl přece statečný Severus Snape, pravá falešná ruka Pána zla, obávaný Smrtijed, možná respektovaný profesor a miláček bradavického ředitele, a ne nějaká bábovka. Vydával jenom tlumené skřeky. Když Constance skončila s čištěním rány, okamžitě mu do ní nalila desinfekční lektvar a počkala, až pěna z rány zmizí. Pak ho potřela zacelujícím lektvarem, i když na takovou ránu nepředpokládala, že bude mít požadovaný účinek. Odtáhla se od profesora a sedla si na paty. Pozorovala chvíli tu spoušť před sebou. Podívala se na své krvavé ruce a upustila hůlku. Na tváři se jí objevil zděšený pohled. Až doteď se snažila řešit situaci bez emocí, jelikož si je nemohla dovolit. Jak ale doufala, to nejhorší bylo zažehnáno. Nevěděla proč, ale hlasitě se rozplakala. Severus jí mdle položil ruku na stehno a téměř neznatelně jí ho stiskl. Podívala se na něj zamlženým pohledem.

„Dok...“ vyšlo mu nezřetelně z úst. Constance se zamračila, nechápala, co jí chce sdělit. „Dokr...“ zkusil to znovu.

„Ježiš!“ vypískla zrzka a hned uchopila lahvičku s dokrvovacím lektvarem. Vlila mu obsah flakónku do úst a podržela mu hlavu, aby mohl polknout. Chvíli mu hleděla do obličeje, než mávla hůlkou, aby ránu obvázala. Počkala několik minut, aby mu mohla podat ještě lék proti infekci. Severus už to nevydržel a upadl do mdlob. Zkontrolovala mu puls a dech, aby se ujistila, že je stále naživu. Pořádně ho zabalila do dek a vstala, aby poklidila. Teď musela několik desítek minut počkat, až začnou účinkovat hojivé lektvary, a podle toho se rozhodne, co dál. Asi po půl hodině k němu znovu klekla a zkontrolovala, jestli je vše v pořádku. Pravidelně oddechoval, horečka se mu o kousek snížila a noha vypadala klidně. Úlevně si oddechla a svezla se na zadek vedle něj. Odhrnula mu pramen vlasů z čela a přejela mu prstem po tváři. „Hlavně mě tu nenechávejte. Spoléhám na vás,“ zašeptala do ticha. „Nevím, jak se v takové situaci zachovat, jsem přece jenom úřední osoba ministerstva. Ne že bych neuměla kolem sebe metat kletby, ale přece jenom, vy jste více zběhlý jak já. Nikdy bych vám to nepřiznala, ale váš úsudek a rozhodnutí by bylo v nebezpečné situaci určitě rozumnější, než to moje, jelikož vyplývá ze zkušeností, které mně chybí, vy jeden Smrtijede,“ povzdechla si a zadívala se mu do tváře. Naklonila hlavu na stranu, když si všimla jeho výrazu. Jeden koutek měl výš, než ten druhý. Zamračila se a našpulila rty. „Vy jeden hajzle!“ a prsty ho pleskla do lýtka zraněné nohy. Věděla, že to bude hodně cítit, ale ne tolik, aby rodil bolestí křečky.

„Au!“ vyjekl nečekaně. „Vy jedna necitelná bestie!“ prsknul s přidušeným úsměvem na rtech a zapíchl své černé oči do těch jejích zelených.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 11. kapitola: