OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola sedmnáctá

15.04.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1242×

Prokletá Bellová

Na chodbě před pracovnou McGonagallové se vystřídala s trojlístkem. Divili se, co s prokletím Katie Bellové měla Isa společného, proto jim prozradila, že byla předposledním člověkem, který s ní včera mluvil. Hermiona jí povyprávěla, co přesně se Katie stalo s tím, že se Katie vznesla do vzduchu přímo před jejíma očima. Harry s Ronem jí plamenně oznámili, že to určitě udělal Malfoy. Ise dalo spoustu práce krotit se tak, aby jim nevytmavila, že to nemůžou vědět jistě, tak ať se laskavě zdrží šíření pomluv. Když odcházeli, Harry ji obdařil soucitným úsměvem, Ron jí povzbudivě stisknul rameno a Hermiona ji (zřejmě z nějakého záchvěvu empatie) objala.

Jakmile odkráčeli, Isa se došourala k sedátkům, která stála na chodbě přede dveřmi pracovny, a na jedno z nich se usadila. Netrvalo dlouho a na konci chodby se zjevila skupinka lidí. Isa zpozorněla, třebaže neviděla dobře do dálky. Jen co se přiblížili dost na to, aby dokázala rozpoznat nezaměnitelnou blonďatou hlavu, dech jí, už automaticky, ztěžknul a srdce se jí rozbušilo.

Když Draco zaznamenal její osobu, v jeho očích na moment překvapení překrylo typickou aroganci. Ale jenom na moment, než se dostal zpátky do normálu. Čekala, co se bude dít, jak se Malfoy zachová. Měl s sebou Blaise a Crabbea, takže bylo ve hvězdách, jaký k ní, v jejich přítomnosti, bude.

„Isobel? Čau,“ jako první se ozval Blaise, ačkoli ani zdaleka nebyl první, kdo se nadechnul k řeči. Tím, že s Isou začal mluvit, Malfoyovi vzal vítr z plachet, a tak ho blonďák propíchnul pohledem. „Co ty tady? Snad taky nejdeš za McGonagallkou.“

„Ahoj, Blaisi,“ vypotila, přinutíc se přesunout pozornost na černocha. Zabini dokonce vystoupil ze skupinky přátel a přistoupil k ní. Zvláštní, pomyslela si Isa. Ani v době, kdy spolu ti dva chodili, nebyl ochoten se k ní hlásit před dalšími Zmijozelskými. Ne že by jí to nějak vadilo, nebo ji to omezovalo. Ale i tak… proč ta náhlá změna?

„No, už to tak bude.“

Zmijozel podezíravě přimhouřil oči. „Moment, bréca si myslí, že jsi to udělala ty?“

Isa pokrčila rameny. „Nevím. Včera mi bylo řečeno, že se mnou chce mluvit, tak jsem tady.“

„To přece nemůže myslet vážně!“ vyhrknul Zabini nahněvaně. Isa z něj byla zmatená. Nevěděla, kam svým zájmem míří, ale ani za mák se jí to nelíbilo. „Jak bys mohla Bellovou proklít? Vždyť jsi… však víš, Mrzimor!“

„Teda, ty seš koumák, Zabini. Vyzkoumal jsi taky, proč by měla být moje kolej relevantní?“ zašklebila se na něj ironicky. Tentokrát se zmateně tvářil Blaise. Pochopitelně, protože nechápal, proč se čertila. Netušil, že jí vadilo bezduché škatulkování lidí podle jejich kolejí.

Draco si to uvědomoval a v duchu se Zabinimu škodolibě smál.

Malfoy se styděl za to, co udělal, nebo spíš za to, že mu pokus nevyšel. Prokletí spolužačky bylo dost silné kafe i na něj, nehledě na to, že Bellová byla z Nebelvíru, mudlovská šmejdka, a tak dále. Ale copak ho mohlo napadnout, že ta zvědavá nána do krabice s prokletým náhrdelníkem strčí nos ještě předtím, než ji donese k Brumbálovi? A vlastně, mohlo. Neměl se spoléhat na nikoho jiného než na sebe. Měl k Brumbálovi ten zpropadený řetěz dostat přímo a sám. Jenže jak by to on, Zmijozel jak poleno, mohl udělat? I u Bellové byla mizivá šance, že se k Brumbálovi opravdu dostane, natož pak u něj.  

Vzhlédnul, protože se černoch zlehka dotknul Isiny paže. Nevěděl, proč tak Zabini učinil, ale rozhodně se mu to nelíbilo. Co se jí, sakra, měl co dotýkat? Draco si dokázal domyslet výraz v černochově tváři - předstíraný soucit, nebo rozhořčení. Zabini se ne jednou před kamarády zmínil, že chce Isu dostat zpátky, protože si uvědomil, že ho žádná jiná nedokáže udělat šťastným. Ještě se sice k ničemu pořádnému nerozhoupal, ale říkal, že něco plánuje na Křikův vánoční večírek, kam byli oba pozvaní.

Vždy, když Blaise zmínil Isobel, musel Draco zatínat pěsti, aby se soustředil na bolest a ne na to, že se jeho dost možná nejlepší přítel rozplýval nad jeho holkou. Nejhorší ale bylo, že na to nemohl nic říct ani s tím nic udělat, protože kdyby ano, znamenalo by to odhalení. Přál si od ní Zabiniho odstrčit, nebo ho zaklít nějakou nehezkou kletbou, kterou by si pamatoval ještě zatraceně dlouhou dobu. Byl odhodlaný prát se a užívat její náklonnosti. Chtěl za ni bojovat… teď a tady. Jenže nemohl.

„Zabini, jak dlouho si myslíš, že na tebe budeme čekat?“ ozval se Malfoy pichlavě a zřetelně. Vlastně Ise jeho tón připomněl přísný tón jeho otce tehdy na Příčné. „Přestaň se vykecávat a pojď.“

Vtom se otevřely dveře profesorčiny pracovny a v nich se zjevila sama Minerva. Modrýma očima za sklíčky brýlí sjela všechny přítomné. Na Dracovi se zdržela trochu déle a skončila u Mrzimorky.

„Isobel, pojďte dál,“ profesorčin nezaměnitelný hlas se rozléhal zpustlou chodbou před pracovnou. Žena ustoupila ze dveří, čímž Ise dala prostor ke vstupu. Bruneta na nic nečekala, zatímco McGonagallová setrvala na chodbě před svou pracovnou o chlup déle. I poté, co vstoupila, uslyšela, jak Malfoyovi o dost chladněji oznámila, že i s ním bude potřebovat mluvit, tak ať setrvává poblíž.

Pak už za sebou zabouchla dveře.

„Prosím, vezměte místo.“ Bývalá Nebelvírka se rozešla ke svému stolu a Isa ji následovala. Zaznamenala, že tu s McGonagallovou nebyla sama, ale nedokázala další přítomné rozeznat, dokud nepřišla blíž.

„Dobrý den,“ prohodila nejistě do éteru. Za Minervinou židlí stáli Snape s Prýtovou. Snape jí na pozdrav neodpověděl, Prýtová se na ni usmála.

„Slyšeli jsme, že jste byla jednou z posledních osob, které se slečnou Bellovou včera hovořily,“ odříkala McGonagallová, na což Isa přikývla.

„Ano, potkala jsem ji odpoledne ve Velké síni, těsně předtím, než s Leanne odešly do Prasinek.“

„Rozveďte to, MacDougalová,“ přikázal jí Snape. „Popište, o čem jste se bavily, co jste jedly a pily, u kterého stolu jste seděly – chceme znát každý nedůležitý detail.“

„Pochopte, drahoušku,“ promluvila Prýtová svým laskavým altem. V porovnání se Snapeovým tónem působila jako Matka Tereza. „Abychom mohli najít viníka, musíme znát i zdánlivé maličkosti. Nemusíte spěchat, buďte důsledná.“

„Seděla jsem u mrzimorského stolu. Nejprve jsem byla sama, psala jsem dopisy, k tomu jsem si nalila kakao.“ Očima zabrousila ke Snapeovi, který ji, jak se zdálo, pozorně poslouchal. „Bylo něco okolo třetí, když holky dorazily. Zklamalo je, že u našeho stolu došlo kakao a Katie ho navrhla vzít u Havraspáru.“ Nad tou vzpomínkou se pousmála. „Já měla ale kakaa plný hrnek, kterého jsem se ani nedotkla. Nabídla jsem ho Leanne, ta ho vypila.“

„Napila se z toho šálku i Bellová?“ otázal se Snape.

„Ne, jen Leanne.“

„Vzpomínáte, o čem jste hovořily?“ tentokrát se připtala McGonagallová.

„O běžných věcech. Holky říkaly, že míří do Prasinek na nákup dárků.“ V ten moment si Isa vzpomněla, jak se Katie s Leanne doplňovaly, a kupodivu to v ní dnes, místo pobavení, vyvolalo dost negativní pocity. Vlastně jí až teď došlo, že kdyby jejich nabídku přijala, mohla teď být na místě Katie ona sama. „Pozvaly mě, já ale odmítla.“

„A důvod?“ Snape. Kdo taky jiný, s takovou otázkou. Prýtová po něm střelila nesouhlasným pohledem a Isa se nepohodlně ošila.

„To snad není nutné, kolego,“ promluvila ředitelka mrzimorské koleje překvapivě suše. „Jde o irelevantní informaci, navíc dosti osobního ražení.“

„Mýlíte se, kolegyně,“ opáčil Snape s důrazem na poslední slovo. „Hledám vysvětlení toho, proč u Tří košťat v onu hodinu byli jen studenti Nebelvíru a Mrzimoru. Mám důvodné podezření, že studenty Zmijozelu a Havraspáru někdo předem varoval. MacDougalová má, šťastnou shodou náhod, ve Zmijozelu bratrance. Je jím Theodore Nott, nepletu-li se.“

McGonagallová si zachovávala chladnou tvář. Prýtová ale zrudla a už už se nadechovala ke zkažení Snapeovy krasojízdy. Isa ji ale začala uklidňovat: „V pořádku, já nemám co skrývat.“ Pak se pohledem přesunula na Slizáka, kterému zpříma pohlédla do očí. „Ano, Theo je můj bratranec, před ničím mě ale nevaroval. Ani jsem se s ním včera neviděla. Nevím, jakou si představujete, že jsem v tom hrála roli, pane, ale ujišťuju vás, že, kdybych mohla vrátit čas, šla bych s nimi do Prasinek a udělala všechno pro to, abych zabránila tomu, co se stalo,“ dovykládala rozhodně. „Stačí vám to takto, profesore, nebo vám to mám odevzdat ve formě čestného prohlášení proneseného pod vlivem Veritasera?“

Její poznámka neušla pozornosti. Snape pozdvihnul obočí nad její náhlou drzostí a Isa na moment zalitovala své ironie. Usmívající se Prýtová a záchvěv pobavení ve tváři ředitelky Nebelvíru ji však přesvědčily o opaku.

„Myslím, že víme vše potřebné. To je z naší strany vše, Isobel.“ McGonagallka se neptala, nýbrž oznamovala. „Děkujeme vám, můžete jít.“

Isa se v ten moment vyšvihla na nohy, jako by vyloženě čekala na moment, kdy ji konečně propustí. Zabrblala pozdrav a pak už se kvapně rozešla ke dveřím. Jak se ale natáhla po klice dveří, zpomalilo ji zvolání: „Pošlete sem pana Malfoye, slečno!“

Malfoy ale před kanceláří nebyl, což ji zároveň zklamalo a potěšilo. Zklamalo proto, že s ním potřebovala mluvit; potěšilo proto, že nepřítomností sám sebe ušetřil křížové palbě otázek ze Snapeovy strany. I když, Merlin ví, jestli by si Snape svého miláčka vychutnal jen zpola tak, jak si vychutnal ji.

***

„Isobel,“ prohodil zpoza jejích zad, jakmile k ní dokráčel. Stála přímo před ním, uprostřed zpustlé chodby, nehnutá, s kaštanovými vlasy zlověstně vlnícími se do půli zad. Nevnímala, a tak nebylo divu, že jeho kroky jednoduše nepostřehla. Vlastně za to byl rád. Mohl se na ni nerušeně dívat, aniž by musel cokoli vysvětlovat.

Až když pronesl její jméno, tiše a měkce, otočila se a rozšířenými zorničkami ho pozorovala. Z jejího výrazu vyčetl, že nejprve byla ráda, že ho vidí, pak se ale její úsměv proměnil v pokřivený úcul. Vše se tím vrátilo do normálu. Draco nebyl zklamaný, právě naopak. Fakt, že se uculila, mu dodal naději, že se jí vyhnula vlna (právoplatného) Potterova obviňování jeho osoby.

„No to je dost, Zlatovlásko.“ Založila si ruce pod prsy a vyzývavě naklonila hlavu na stranu. „Myslela jsem, že už se tu dneska neukážeš.“

„Já byl taky rozhodnutej se tu neukázat,“ prohlásil věcně, přičemž ji políbil na přivítanou. Vždycky když měl rty přitisknuté na jejích, uvědomil si, jak na houby bylo, že se k ní nemohl na veřejnosti hlásit. „Ale pak jsem si uvědomil, že by Snape mohl mít kecy.“

„Aha, takže to je jediný důvod, proč tu jsi, jo? Snapeovy kecy.“ Probodla ho přímým pohledem, pod jehož tíhou se Draco nepříjemně ošil. Nicméně přikývnul.

„Jistě, vždyť ho znáš. Rejpal by do mě ještě měsíc,“ pokračoval v plynulém, podle něj nebesky bílém lhaní.

Isa se zatvářila podezíravě, ovšem jeho výraz se nezměnil. Doufal, že mu to zbaštila. Modlil se, přestože si až bolestně reálně uvědomoval, že by tomu neměl přikládat takový význam. Vlastně by celé MacDougalové neměl přikládat takový význam, ksakru! Nebyla jeho a on nebyl její. Neměla právo na něj podezíravě mhouřit oči, stejně jako on neměl právo žárlit na Zabiniho.

„I když,“ začal Draco tajemně, přičemž se k ní přiblížil a dotknul se jejích boků, „jeden skrytý důvod by se našel.“

Odhrnul jí vlasy za pravé rameno, čímž si vyklidil cestu k jejímu pravému spánku. Toho se letmo dotknul rty. Byl dost blízko na to, aby ucítil, že ztuhla. V tu chvíli věděl, že má vyhráno.

„Vážně?“ zavrněla smyslně s povzdechem, u čehož mu chladnýma rukama přejela po hrudi. Bylo mu jasné, že – kdyby nedostal spasný nápad rozptýlit ji jediným, o čem věděl, že na ni platí – nenechala by to plavat. „A jaký, Draco?“

„Hnědovlasý, s očima připomínajícíma nebe před bouřkou, s hravými rty, které vždycky chutnají po ostružinách, a s jazykem ostrým jako břitva,“ špitnul jí do ucha, v důsledku čehož se rozesmála. Ne však posměvačně, ale spíše ohromeně.

„Podívejme, pán je poetický,“ prohodila pobaveně. „Neřekla bych do tebe, že jsi ten typ.“

„Každý Zmijozel má v sobě kus Verlaina. Překvapuje mě, že sis toho u Zabiniho nevšimla.“ Trhnul rameny a trochu se od ní odtáhnul. Svého výroku zalitoval, jakmile spatřil její pátravý výraz.

Neplánoval jí Blaise připomenout. Ale když… ono to prostě jinak nešlo! Žárlil na něj a nemohl se tím před ní nadále tajit. A tak se Draco Malfoy dostal do bodu, kdy mu Zmijozel v něm napovídal stáhnout se a nechat problém vyšumět do neurčita, ješitný mužský ale řval, že chce stvrzení skutečnosti, že je celá jen jeho.

„Jak to myslíš?“ zeptala se, a Draco se už už nadechoval k odpovědi. Jenže v tu chvíli ho zachránilo otevření dveří kanceláře, a on tak od Isy podvědomě uskočil.

„Pane Malfoyi, pojďte dál,“ oznámila mu McGonagallová, načež sjela pohledem z blonďáka na červenající se brunetu. Zacukalo jí obočí a Draco radši nedomýšlel, jaké myšlenky se profesorce prohnaly hlavou.

Po McGonagallové se ovšem ze dveří vykolíbala očividně veselá Prýtová, jejíž úsměv se, při pohledu na Isu, ještě rozšířil.

„Drahoušku, čekáte na mě?“

„A-ano!“ chopila se příležitosti Mrzimorka. Draco si tak konečně mohl oddechnout. Veškeré podezření, které mohlo vyvstat, bylo zažehnáno. „Já… chtěla jsem s vámi probrat nějaké maličkosti ohledně bylinkářství.“

„Ach, samozřejmě. Probírali jsme úponici jedovatou, je to tak?“ Prýtová nečekala na odpověď. „Ta může být matoucí. Pojďte, dáme si šálek čaje a podíváme se na ni, mršku jednu nenechavou.“

Bohužel, nedostal příležitost pozorovat, jak se ztrácela v temnotě chodby. McGonagallka ho příliš brzy nahnala dovnitř.  

Drazí čtenáři,

omlouvám se za zpoždění, týden jsem se plavila po Nilu, bez přístupu k wifi.

Doufám, že se Vám kapitola líbila. Jak se Vám prozatím líbí vývoj příběhu? Už se nám to komplikuje, a bude hůř.

Nebojte se komentovat, nekoušu. :) 

Takový nástin do budoucna, objeví se nám nové, důležité postavy. Dostali jsme se za půlku příběhu, věci teď naberou rychlejší spád. 

S láskou, 

Maggie 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola sedmnáctá: