OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola první

31.01.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1431×

Family, Duty, Honor

„Iso, svačina je na stole,“ zavolal Lord MacDougal z rámu obývákových dveří. Issy zdvihla pohled od Joyce, načež knihu zaklapla.

„Juch! Jsi nejlepší, táto,“ zaradovala se, vyhoupnouc se na nohy.

„Nechal jsem ti udělat zeleninový talíř, když jsem minule dostal kapky za sendviče se šunkou,“ podotknul věcně. Od dcery se mu dostalo pohledu á la ‚Ale prosím tě‘.

„Prostě si musíš zvyknout na to, že jsem teď vegetariánka.“

Lord MacDougal nespokojeně zamlaskal. „Vždyť já vím. Sice se mi to vůbec nelíbí, ale co mám s tebou dělat, Hvězdo.“ Kývnul hlavou směrem ke křeslu, respektive ke knize na něm. „Shakespeare?“

„Dneska ne,“ zavrtěla hlavou a přešla k otci. „Eveline od Joyce.“

Lord MacDougal pozdvihnul své tmavé obočí tak, jak to dokázali jen členové klanu MacDougal. „Od tvé oblíbené prostořeké Kateřiny k zakomplexované irské katoličce? To je dost dlouhá trnitá cesta a hlavně význačná změna v literárních preferencích.“

Tmavovláska pokrčila rameny. „Na modernismus musíš mít náladu. Já ji mám teď.“

„To mě trochu děsí,“ přiznal upřímně. „Je všechno v pořádku? Jestli si potřebuješ s někým promluvit, Iso…“

„Nepotřebuju, jsem v pohodě,“ protočila očima drobná bruneta. Pak už otci obmotala paži kolem pasu, čímž ho, ve své podstatě, objala. „Nehledej v tom nic hlubšího, tati. Kamarádka se zmínila, že Dubliners stojí za přečtení, tak jsem tomu chtěla dát šanci.“

Chvíli zabralo, než ji s objetím napodobil. „Jak myslíš. Kdyby tě ale přeci jen něco tížilo, slib, že mi o tom řekneš.“    

Bylo jí jasné, že mu to bude ještě nějakou dobu vrtat hlavou. Ostatně, nebylo divu. Kvůli depresím před lety přišel o sestru, a tak se nikdo nemohl divit, že nechtěl v případě své dcery Iago MacDougal nic ponechat náhodě.

„Samozřejmě. Byl bys první, za kým bych šla,“ zavrněla spokojeně.

„To jsem rád,“ vydechl. „Tak co říkáš, půjdeme se najíst? Já mám hlad, že bych u nás nechal přenocovat i Bellatrix Lestrangeovou, kdyby mi byla ochotná uvařit.“ 

Issy se zašklebila. „Pro Merlina. Horší přirovnání už jsi vážně vybrat nemohl.“

„No, to je diskutabilní.“

„Tati!“

„Ano?“ Lišácky se usmál, přičemž se k ní naklonil, aby jí vtisknul pusu do vlasů. 

Povzdechla si, konsternovaně zakroutila hlavou, vzdala se protestů a vydala se na své obvyklé místo u jídelního stolu, zatímco Lord MacDougal se usadil v jeho čele, na jedné z šesti židlí. V tu ránu se u nich objevil skřítek se dvěma talíři. Na jednom se skvělo hovězí carpaccio s několika plátky bagety, druhý byl obložen výběrem zeleniny. Oba kouzelníci skřítkovi poděkovali, než se vrhli na svá jídla.

„Hmm, vypadá to dobře. Snad mi do toho ten pacholek nenaplival.“

„Myslím, že se nemáš čeho bát. Jsi jediný kouzelník v Anglii, který dal skřítkovi ponožku už první pracovní den,“ pravila realisticky a napíchla kus mrkve.

„To je fakt. Taky nezapomínejme, že mě jeho skřítčí rodinka každý měsíc stojí dost peněz,“ dodal.

„Vidíš, chtěla jsem se tě zeptat, kolik peněz Luckymu měsíčně vyplácíš?“

Přemýšlivě se zamračil. „Okolo čtyřiceti galeonů. Proč se ptáš?“

„Protože jsi inspiroval Greengrassovy. Daphne mi psala, že chtějí skřítkovi od nového měsíce taky začít dávat výplatu,“ osvětlila.

„No to se podívejme,“ podivil se. „Co že se Greengrassovci najednou tak pochlapili?“

„Kdo ví? Spojením se starobylým rodem Malfoyů to asi nebude,“ zhodnotila suše dívka.

Chvíli bylo ticho, neboť se oba kouzelníci věnovali svým porcím.

„Když už jsme u Malfoyů, jak se daří Dracovi? Máš o něm nějaké zprávy?“ otázal se pan MacDougal zvědavě.

Issy si dala na čas s přežvýkáváním plátku okurky. „Nemám. S Malfoyem nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Jenom vím, že se zasnoubil s Astorií, Daphninou mladší sestrou. Co jsem pochytila z Daphniných dopisů, ani jeden z nich z toho není nadšený.“

„Kdo by se jim taky divil, nešťastníkům.“ Všimla si, že její otec podvědomě zatnul dlaň v pěst. Moc dobře věděla proč. Iago byl, stejně jako její matka, do svého vlastního sňatku rovněž naverbován svými rodiči. V současné době žili manželé MacDougalovi odděleně, přičemž Lady MacDougalová stále užívala manželova příjmení jen proto, že bylo společensky naprosto nepřípustné, aby se dva čistokrevní, vysoko postavení ministerští pracovníci rozvedli. Každý ale věděl, že už dávno nebyli pár.

„Nemuseli do toho jít,“ opáčila Issy, vložíc si do úst cherry rajče. „Každý má volbu. Malfoy s Greengrassovou se rozhodli pro jednodušší cestu – nepostavit se rodičům. Ve výsledku to jsou ale pořád jenom oni sami, kdo se do té šlamastyky zcela dobrovolně dostal.“

Lord MacDougal mlčel, propichuje svou dceru čokoládovýma očima tolik podobnýma těm jejím. Z jeho výrazu bylo naprosto nemožné cokoli vyčíst. Issy takové chvíle přisuzovala ortodoxně čistokrevné, aristokratické výchově prarodičů. O chvíli později promluvil smířlivým tónem.

„Ne každý má dostatek odvahy říct ne, Hvězdo. Obzvlášť když je ti šestnáct let, nemáš nic než hůlku a koště, a neznáš nic jiného než mantru o tom, jak je tvůj rod skvělý a jaké jsou mudlové zlo,“ bránil se muž. „Každopádně, bylo by fajn zase jednou Draca vidět. Musím ho podpořit, Lucius v roli otce je jistě ještě horší než Lucius v roli kouzelníka, manžela a majitele lékáren.“

„Dělej, jak myslíš, otče. Jestli mi tím ale chceš naznačit, že hodláš Malfoyovy pozvat k nám, tak mě z toho, prosím, vynech.“

***

Taky že Malfoyovy pozval, a ne jenom je. V pátek dalšího týdne Lord MacDougal svou dceru upozornil, že následujícího dne se bude ve vile Gun Aim konat drobná sešlost. Jelikož ale najal Ednu Hopkinsovou, čarodějku, jež se živila plánováním večírků (zejména těch čistokrevných), Isobel ihned odvodila, že to nebude jen „drobná sešlost“. A tak se dekovala.

„Tati, tak já jedu!“ křikla ve snaze přehlušit zkoušku hudebního podkladu v obývacím salonu, sbíhajíc schody. Z obýváku vykoukla blond hlava s dokonale zastřiženým mikádem.

„Ahoj, Issy. Iago je v pracovně, mám pro něj dojít?“

„Jé, čau, Edno,“ pozdravila s úsměvem. „Ne, to není nutný. Jenom mu řekni, že budu zpátky do půlnoci. To už snad budete s tou party hotoví, ne?“

„Čišníci jsou objednaní do dvou ráno.“ Plavovláska nakoukla do papírů. „Podle seznamu hostů to ale vypadá tak na půl čtvrtou. Víš přece, jak těžké je dostat Lorda Notta a Lady Carrowovou nad ránem z parketu.“   

Bruneta útrpně vydechla. „Merline. No nic, o půlnoci musím být tichá jak myška.“

Blondýnka se zasmála. „Prosím tě, v tu dobu už to nejspíš nebude nutné. Všichni budou posilnění litry prvotřídního přesličkového vína, které tvůj otec nechal přivézt z Porta.“

„Jenom aby.“ Issy na Ednu namířila ukazováčkem, přičemž nasadila naoko vážný výraz. „Musíš je všechny opít, Edno. Teda, všechny kromě Theodora. Když se ztříská do němoty, vždycky Luckymu pozvrací růže, což je pěkně nechutný.“

Plavovlásčin obličej zkroutila grimasa. „Udělám, co budu moct. A kam že to vlastně jedeš?“

„Za ségrou do špitálu,“ odpověděla, jako by se nechumelilo.

„Ach, miláčku.“ Z Edniny strany si tím vysloužila soucitný pohled a povzbudivé promnutí paže. „Jak to s Morag vypadá? Zlepšila se?“

„Ne, pořád nereaguje.“ Issy semkla rty do úzké linky. „Někdo za ní ale chodit musí, když jsou na to naši moc velcí srabi.“

Blondýnka nesouhlasně přimhouřila oči, nicméně nic jí na to neřekla. Jen dívku krátce objala, než na ni zavolal kuchař s neodbytnou otázkou o náplni vegetariánských jednohubek. Issy se tudíž s Ednou rozloučila a vzala z věšáku helmu a klíče.

Cesta přes Belfast do severoirské pobočky nemocnice Svatého Munga byla poklidná, třebaže byl pátek odpoledne. Issy sesedla ze svého světle modrého skútru značky Vespa na parkovišti pod mudlovským obchodním centrem, které bylo situováno jen kousek od oprýskané budovy starého nádraží, jež byla zástěrkou pro kouzelnickou nemocnici. Aby se do ní kouzelníci dostali, museli se hrotem hůlky dotknout druhé desky odspoda na zabarikádovaných dveřích.

Pak se octli ve výtahu, který je svezl do prvního patra. Zde se, v minimalisticky zařízené recepci, vyskytovala znuděná recepční plkající s všehovšudy třemi přítomnými sestrami.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila způsobně. Hodnotící zraky všech čtyř dam se v tu ránu přesunuly na její osobu. „Jsem Isobel MacDougalová, přišla jsem za svojí sestrou, Morag. Trvalá poškození způsobená kouzly, pokoj číslo tři.“

Nejstarší z nich se důležitě podívala na hodinky, snad aby dala Ise okázale najevo, aby si dávala bacha na čas, protože ona nemá v úmyslu v práci trávit ani o minutu navíc. Jakmile zjistila, že návštěvní hodiny sotva začaly, neochotně se zvedla a s kyselým výrazem ve tváři ukázala na výtah. „Tak běžte. Zámku u dveří na oddělení se stačí dotknout hůlkou.“

„Já vím, děkuji,“ opáčila stroze.

Pokoj Morag se, od Isobeliny poslední návštěvy, nijak nezměnil. Závěsy byly odtažené, smrděla tu dezinfekce a vše bylo až palčivě sterilní. Jako by se tu nikdo ničeho za ten měsíc ani nedotknul. V čistě povlečené posteli ležela tmavovlasá mladá žena jen o několik let starší než Issy sama. V obličeji byla bledá, víčka měla zavřená a s dýcháním jí pomáhaly všudypřítomné trubičky. Nebyla tu žádná známka života. Květiny, které přinesla v červenci, už byly pryč. Nějaká ze sester se jich musela zbavit poté, co seschly. A Isobeliny čokoládové bonbony jistě byly uloženy v šuplíku nočního stolku, přesně tam, kam je sama posledně položila.

Povzdechla si. Jediné, co jí dodávalo naději, bylo pravidelné pípání – obraz srdečních ozev. Ten totiž přiživoval víru v probuzení Morag. Byl to jediný důkaz, že tohle Isobelino měsíční trápení nebylo zbytečné.

„Čau ségra,“ pípla a přitáhla si k její posteli křeslo, do něhož sebou plácla, „dneska je to z mojí strany taková spontánní akce. Táta se rozhodl, že uspořádá nóbl večírek, tak jsem zdrhla za tebou. Nejsem zvědavá na ty prominentní osiny v zadku, a už vůbec mě nezajímá Malfoy. Ten je mezi pozvanýma, mimochodem. Nechápu, proč se o něj sakra táta tak zajímá.“ Konsternovaně chmátla po své kabelce a začala se v ní zuřivě přehrabovat. „Hele, co se čtení týká, mám tu Kdo se bojí Virginie Woolfový od Albeeho, Machiavelliho Vladaře, a… to je vlastně všechno. Co říkáš, dáme toho Vladaře? Toho jsme ještě neměly.“ Odpovědi se jí, samozřejmě, nedostalo, a tak knihu otevřela, a začala číst.

Ctnost proti zuřivosti
se chopí zbraně, vkrátku ji smete.
Vždyť předků udatnosti
květ v italských srdcích dosud kvete.

***

Snažila se za sebou zabouchnout dveře, co nejtišeji to jen šlo. Bylo půl deváté – party ve spodních patrech byla, dle všeobecného hluku a cinkání skleniček, v plném proudu. Issy si s přehnanou opatrností zula tenisky, než odcupitala ke schodům, které naboso a s ladností sobě vlastní (tedy nulovou) vyběhla po dvou. V ruce u toho svírala své růžové papuče ve tvaru roztomilých, k jejímu věku naprosto neadekvátních prasečích hlav. Před odjezdem z domu neřešila, co si obleče. Proč by na tom taky mělo záležet? Morag nebyla náročnou hostitelkou. Přesto svého rozhodnutí vzít si rifle a obyčejné, černé tričko s potiskem vzápětí zalitovala.

„Zatraceně!“ vyjekla, když se do jejího zorného pole ještě na schodišti náhle dostala čísi postava. Ihned si sice přitiskla dlaň na ústa, ale to jaksi nepomohlo. Jen co se vzpamatovala dost na to, aby vstřebala obraz jednoho z hostů, zamračila se.

Lord Iago MacDougal | Edna Hopkins | Morag

Vážení čtenáři, 

těm z Vás, kteří se dostali až sem, gratuluji a děkuji Vám za zájem o tuto povídku. Jedná se o mé první dílo s HP tématikou, a tak mi nezbývá, než Vás požádat o shovívavost. Na začátek musím podotknout, že se jedná o povídku oddechovou, určenou především kategorii mladších čtenářů od patnácti let. Nebudu Vám lhát - půjde hlavně o vzájemné vztahy postav,  respektive vývoj vztahu ústřední dvojice. Takže spíše než Čapkův Hordubal, Coelhova Alchymistu či Eccovo Jméno růže čekejte emocionální drama několika dospívajících jedinců. ;) 

Druhá věc. Jak jste si mohli všimnout, MacDougalovi nejsou úplně prototypní čistokrevnou rodinkou. Proč? Jednoduše proto, že už se mi zajídá ve fanfikci tolik opakované sociální pozadí hlavních hrdinek - buďto jasný Zmijozel a výchova á la Walburga Blacková, nebo jasný Nebelvír (a chraň pánbůh aby byl/byla nestranný/nestranná). Proto jsem taky zvolila příjmení MacDougal, jelikož nositelé tohoto jména nejsou ve filmech a v knihách zmíněni vůbec, což mi dává svobodu při psaní. O jménu tedy víme jen z hry. Isobel má být, podle HP wiki, čistokrevnou studentkou Havraspáru. Já ji udělala Mrzimorkou, tak se na mě nezlobte. Wiki taky říká, že Morag s Isobel by měly být stejně staré, ale mně se do příběhu hodil větší věkový rozdíl (doufám, že mi to odpustíte). 

Třetí věc. Isobel je spřízněná s Nottovými. Ačkoli MacDougalovi nejsou členové tzv. Sacred Twenty-Eight, tak nějak jsem si dovolila předpokládat, že jako čistokrevná rodinka nejspíš budou mít vazby na další čistokrevné rodinky. Vybrala jsem Nottovy, protože Theodore se v knihách objevil a díky němu má Isa, jako jedna z mála jejího druhu, trochu blíž ke Zmijozelu než k Nebelvíru.  

Tak, to je prozatím vše, co jsem Vám měla potřebu sdělit. Před těmi, kteří došli sem, smekám pomyslný klobouk. 

Jó, a komentujte, prosím. 

Pac a pusu, 

Vaše Superdrbna ale ne, jenom Tinker ;)  

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola první: