OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola pátá

15.02.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1402×

Zodpovědnost

Toho večera se Draco jen tak potuloval po Salisbury. Město bylo prázdné, jak už bylo ve večerních hodinách obvyklé. Procházky mu pomáhaly utřídit myšlenky popřípadě pročistit hlavu. Dneska se ale veškeré jeho snahy zdály být marné. Ať se snažil, jak chtěl, mysl mu nepřestával tížit obraz hádky s matkou, úzce následovaný obrazem Astorie v bílém, a do třetice… ne. NE!

Že si vybavoval hádku, bylo pochopitelné – emocí se člověk těžko zbavuje. Svou snoubenku si také představovat mohl, ač za to nebyl rád. MacDougalová však byla novinkou. Osvěžující, příjemnou, tmavovlasou novinkou, již si mladý Malfoy, dle svého vlastního skromného názoru, neměl právo představovat. Neměla s ním nic společného. Byl si jistý, že kdyby věděla, že o ní v posledních dvou dnech přemýšlel více než o své vlastní snoubence, nazvala by ho úchylem (nebo něco na ten způsob). On ji však, přes to všechno, nemohl dostat z hlavy.

Věděl, že by neměl uvažovat o banalitách. Neměl čas zbytečně se zatěžovat něčím tak nepodstatným, jako byly vztahy s dívkami. Jeho poslání bylo přece daleko důležitější než obyčejné, pozemské trable sentimentálního ražení. Na míře úspěchu při splnění úkolu, který dostal od samotného Temného pána, závisela čest a síla jeho rodiny. Jak by řekl jeho velectěný děd (budiž mu zem lehká), tak se neflákej a makej, Draco.

Dracovo smýšlení mu tak dalo jednoduchou rovnici. Tlak a tíha, která padla na jeho ramena právě kvůli onomu velkolepému úkolu od Pána zla, ho, bez ohledu na to, jak se mu úkol podaří zvládnout, opravňovala klást si požadavky. Minimálně u rodičů, a přinejmenším v otázkách toho, s kým má on SÁM strávit zbytek SVÉHO života.   

Když se vydal domů, bylo něco po půl desáté. Venku byla černočerná tma a ticho, že ho jen s těžkým srdcem přerušoval vlastními kroky. Pokusil se vybavit si, kdy naposledy se mu podařilo utéct z domu, aniž by měl rodiči přesně stanovený čas, do kdy se musí vrátit.

Překvapilo ho, že na jeho příchod nikdo doma okamžitě nezareagoval. Na druhou stranu, rodiče už nejspíš spali.

„Bude si pán přát večeři?“ optala se ho skřítka tiše, berouc mu kabát.

Přikývnul. „Přines mi šálek čaje a rohlík se sýrem.“

Skřítka vykulila své už tak dost velké oči. „Winky se omlouvá… ro-rohlík?“

„Ano, rohlík,“ pronesl přísně. „Příště mě ušetři hloupých dotazů. A běž už!“

Uklonila se, načež se s hlasitým „puf“ odporoučela do kuchyně. Draco se jal ji napodobit, jen s tím rozdílem, že se vydal do svého pokoje. Byl však zastaven zřetelným odkašláním, které se k němu doneslo z tmy obývacího pokoje.

„Otče.“ Nemusel se otáčet, věděl, o koho se jednalo. „Co pro tebe můžu udělat?“

„Pro začátek by ses mohl vzmužit a nebýt ke skřítkům tak měkký,“ oznámil mu Lucius. „Za její drzost jsi ji měl alespoň nechat kleknout na hrách.“

Draco zatnul dlaně v pěsti a semknul rty. „Díky za doporučení, příště to určitě udělám. Ještě něco?“

„Ano,“ odpověděl starší z mužů. Následovala dramatická odmlka. „Tvá matka mi řekla o vaší dnešní výměně názorů. Nastalá situace ji velmi tíží, třebaže by neměla. Záleží nám na tobě mnohem více, než si představuješ, a rozhodně ti nepřísluší soudit náš postoj k manželství.“ Zmijozel se už už nadechoval k řeči, jenže otec ho přerušil zdviženou dlaní. „Matce se omluvíš, a to hned zítra ráno.“

„Já jsem ale neměl v úmys-“

„Bez diskusí,“ oznámil Lucius pevně. „Nuže, když máme tu nepříjemnost za sebou, můžeme se posunout k příjemnějším tématům. Tvé manželství. Je nám jasné, že s Astorií Greengrassovou štěstí nenajdeš, proto jsme se rozhodli zrušit vaše zasnoubení.“

„O-otče, to… já…“ Draco se zakoktal. Z jeho výrazu však byl patrný pozitivní šok.

„Šetři dechem, synu, to ještě není vše,“ pokračoval otec. „Dáme ti ve výběru partnerky volnou ruku, za předpokladu, že zdárně opravíš Rozplývající skříň. Dívka ale musí být čistokrevná, měla by být z Británie a její rodina by měla mít majetek shodný s tím naším.“

„Takže nemusí být ze Zmijozelu?“

„Ne,“ odpověděl. „Doufám, že si uvědomuješ, jak moc ti ustupujeme.“

„Jistě, al-“

„Tak nás nezklam.“ Lucius se k synovi přiblížil a pohlédnul mu naléhavě do očí. Po chvíli se dal, bez řádného rozloučení, na odchod.

„Otče, počkej!“ houknul Draco za otcovou odcházející osobou. „Chtěl bych vědět proč. Proč jste tak najednou změnili své stanovisko? Já… vím, že mám pravdu, ale co přimělo změnit názor vás?“

Lucius se neotočil. Jen natočil hlavu tak, že k synovi mluvil přes rameno. „Matčin oblíbenec, Sokrates. Nechceme přeci, aby ses stal filosofem.“

Draco se usmál. Otcovu narážku pochopil, matka mu předčítala z úvah o Sokratově učení, když dospíval. Dokonce si vybavil konkrétní citát, na který odkazoval - vezme-li si muž ženu, již má rád, bude šťastný; vezme-li si tu, již rád nemá, stane se filosofem. Otec ovšem Sokrata nikdy nečetl, proto musela myšlenka pocházet z matčiny hlavy. Ta však byla příliš hrdá na to, aby tu novinku synovi oznámila sama.

Tak už to holt, u Malfoyových, chodilo.

Následujícího rána Draca z postele vyhnala vůně čerstvé kávy. Ať už ji vařil kdokoli, voněla naprosto skvostně. Vklouznul do papučí, hodil na sebe triko a odporoučel se, přes kuchyň, do jídelny. Matka s otcem seděli u jídelního stolu, listujíce novinami a časopisem. Matka měla na snídani misku müsli, otec obložený talíř, jako každý den, třebaže byla neděle. Uprostřed stolu byla také mísa s jablky a banány a talíř se sladkým pečivem.

V momentě, kdy Draco dosednul na své místo, objevil se před ním prázdný talíř, a tak se natáhnul ke sladkému, pro svůj první koblih toho dne. Ještě před pozdravem.

„Dobré ráno, mami, otče,“ hodil po obou rodičích zářivým úsměvem. Samozřejmě se mu jej nedostalo nazpět, ani z jedné strany stolu.

„Jsem rád, že se aspoň někdo na Manor dnes vyspal do růžova,“ okomentoval Lucius. „Nechci ti kazit tvou očividně skvělou náladu, synu, ale za deset minut dorazí Greengrassovi s dcerami. Očekávám, že budeš připraven.“

Blonďák se málem zadusil soustem koblihy. „C-cože?! Mám se setkat s… s Greengrassovými?“

„Ano. Rozhodli jsme se, že jim ty sám oznámíš zrušení vašeho zasnoubení,“ ozvala se Narcissa. „Koneckonců, já a tvůj otec těžko můžeme obhájit tvé rozhodnutí, když, dle tvých vlastních slov, sami neznáme pravou cenu manželství.“

„Ale to… proč jste mi to neřekli dřív?!“

„Nebyl čas. Rozhodli jsme se včera v noci, Greengrassovi potvrdili účast až dnes nad ránem,“ oznámil mu Lucius, jako by se nechumelilo.

„Jenže já pořád nechápu, proč s nimi mám mluvit já!“ rozčiloval se Zmijozel. „Sotva mě necháte kouzlit a teď na mě hodíte takovouhle šíleně důležitou věc?!“

Lucius upil ze svého šálku kávy, načež jej s naprostým klidem odložil zpět na podšálek, s lehkým cinknutím. „Nemá smysl zvyšovat hlas, bude to tak, jak jsem řekl. Ty jsi ten, kdo se rozhodl své zasnoubení zrušit, ty se budeš potýkat s následky.“

„Jsi dospělý muž, Draco, musíš začít nést zodpovědnost,“ dodala paní Malfoyová.

To už odhodil zbytek koblihy na talíř, jelikož se mu zvednul žaludek.

„A když už jsme u té zodpovědnosti, chtěl jsi matce něco říci, nebo se pletu?“ Otec ho propálil pohledem. Bylo více než očividné, že si nastalou situaci užíval.

„Nepleteš,“ odseknul Draco v postpubertálním stylu, než se otočil na matku. „Máti, je mi líto, co jsem ti včera řekl. Nemyslel jsem to tak.“

Chvíli bylo ticho. Narcissa s Luciuem si vyměnili vítězné pohledy, zatímco jejich syn se je ze všech sil snažil ignorovat.

„No dobrá, to by mohlo stačit,“ promluvil starší z přítomných mužů pobaveně. Pak kouknul na hodinky na svém zápěstí. „Greengrassovi tu budou za šest minut. Pokud je nemíníš vítat v pyžamu, Draco, běž se zkulturnit.“

***

S Julianem Nottem přišel mír. Přivítal se s neteří objetím a dvěma polibky na tvář. Dokonce jí i věnoval upřímný, uvolněný úsměv. Ponořili se do přátelské konverzace, dokud Lord Nott nenadhodil téma svého syna. 

„Přijmi mou omluvu za Theodora, Iso,“ pronesl tiše a vážně. „Ať udělal cokoli, ujišťuji tě, že už se to nestane.“

„Nemáš se za co omlouvat, strýčku, Theo tentokrát nic hroznýho neprovedl.“ Issy pobaveně zavrtěla hlavou. Incident růže záměrně vynechala, v rámci zachování Theodorova pevného zdraví. „Vlastně už na tebe čeká v jídelně. Zavedu tě tam.“

Rozešla se hlouběji do interiéru domu. Nott starší ji následoval a jakmile došli do jídelny, Theodore vystřelil ze své židle jako kulový blesk.

„O-otče,“ dostal ze sebe mladík nervózně. „Nevěřím vlastním očím. Ty sis na mě skutečně udělal čas.“

„Snad sis nemyslel, že tě nechám obtěžovat MacDougalovy ještě déle,“ odseknul. „Běž se sbalit, odcházíme.“

Isa chtěla podotknout, že neobtěžují a že se Theo nemusí jít balit, ovšem tón Notta staršího jí to nedovolil. S podivem sledovala, jak se její milovaný strýc měnil v chladnou existenci, u níž skutečně nebylo těžké představit si, že byl smrtijedem.

S mluvením počkala, dokud bratranec neopustil místnost. 

„Dal by sis snídani?“ optala se strýce opatrně. „Máme čerstvé šátečky s nugátem. Jestli jsi dítětem štěstěny, tak ti tu Theo ještě aspoň jeden nechal.“

„Ne, jsem po snídani, děkuju. Ale šálek dobrého čaje bych neodmítnul.“

„Už se na tom pracuje,“ usmála se a otočila se čelem ke dřezu, aby dala vařit vodu. Nott starší se mezitím usadil k jídelnímu stolu.

„No a jak se vlastně máš, Iso?“ otázal se. „Theodore se doma skoro ani neukáže. Neleze ti na nervy, když jste, teď o prázdninách, pořád spolu?“

„Ne, neleze,“ odvětila úsečně. „Poslyš, strejdo, můžu mít jednu takovou osobní otázku?“

„Přijde na to.“

Pobaveně se usmála nad jeho odpovědí, než se otočila, založíc si ruce na hrudi. „Vážně se chystáš Thea poslat na Kruval?“

Lord Nott stvořil jakýsi hrdelní zvuk dost podobný odfrknutí, načež vydechnul z plic přebytečný vzduch. „Jistě že ne. Já mu Kruvalem vyhrožuju, když už si nevím rady s jeho výchovou. Poslední dobou je hrozně náladový, ve všem se staví proti mně a nedá se s ním vyjít. Vím, že je to pubertou, ale já už si s ním nevím rady.“

„Tak mu zkus dát prostor,“ navrhla lehkým tónem. „Ať si najde nějakou zálibu, něco, co ho zajímá a baví. Třeba… třeba famfrpál! Udělej to tak, jak to udělal můj táta – postav mu na zahradě branky, trochu ji zabezpeč kouzly, kup míče a nech ho, ať si hraje.“

Julian se zatvářil skepticky. „Já ti nevím, Theodora famfrpál nikdy nějak zvlášť nezajímal. Naučil se ho, protože když jste byli malí, nedalas mu pokoj, dokud s tebou nezačal lítat.“ Issy našpulila rty a výmluvně rozhodila rukama. „Ale díky za radu, pokusím se na něco přijít.“

„Nemáš zač.“

Chvíli bylo ticho, které přerušil Lord Nott.

„No, Iago se zmínil, že jsi nedávno byla za Morag. Jak se jí daří? Nějaký pokrok?“

Neodpověděla, jen zakroutila hlavou.

„Iso, to je mi líto,“ vydechnul strýc upřímně. „Nesmíš ale ztrácet naději. Jsem si jistý, že se brzy probere. Morag je bojovnice, stejně jako vaše matka. Obě máte z mé sestry to nejlepší… kuráž, vytrvalost a hlavu tvrdou jak kámen.“

„Vážně? Tak když je máma tak kurážná, proč se teda ještě neukázala v nemocnici?“ otázala se zpříma.

Lord Nott se odmlčel. Bylo jasné, že váží každého slova. „Víš přeci, že je to komplikované. Tvoje matka má spoustu práce a s ní spojených povinností.“

„Jasně. To je ale důvod, proč kašle na mě. Vyřiď jí, že by si měla vymyslet další výmluvu na to, proč kašle na Morag,“ ušklíbla se, přičemž strýci podala šálek s čajem.  

„Isobel, já plně chápu tvé pocity, ale Martha je pořád tvojí matkou. Nezvládneš-li o ní mluvit uctivě, pak o ní radši vůbec nezačínej,“ prohlásil napůl rozhořčeně, napůl rezignovaně.

„Tak promiň, že chci vědět, proč má srdce z kamene.“ Semknula rty do úzké linky. „Jedno jí ale musím nechat, není v tom sama. Táta se, za ty tři roky, co je ségra u Munga, u ní taky ještě neobjevil.“  

Lord Nott si povzdechnul, mrače se na svůj šálek s čajem. Neznat ho, Issy by si myslela, že se jí něco snažil zuby nehty zatajit. „Matka s otcem vás milují, Iso, z celého srdce. Musíš ale pochopit, že pro rodiče na světě neexistuje nic horšího, než přijít o dítě.“

„Ale oni nepřišli o dítě, sakra! Morag je živá!“ Bouchla dlaní do stolu, u čehož zvýšila hlas. Oči se jí zaleskly slzami, a tak se radši zase rychle otočila zády ke strýci.

Snažila se dát dohromady a pronést něco chytrého, jenže nedostala příležitost. Ucítila na pažích doteky, a než stihla samu sebe zadržet, vlítla Julianu Nottovi do náručí. Nebrečela, ale neměla k tomu daleko. Voněl podobně jako její otec, což, s jejím aktuálním emočním rozpoložením, byla vražedná kombinace.

„Budeš v pořádku, maličká. Všechno bude v pořádku,“ špital jí muž do vlasů. Kupodivu to uklidňovalo.

Ani si neuvědomila, kolik času tam strávili. Další, co zaznamenala, byl Theodorův příchod. Strýc se od ní pomalu odtáhnul, dal jí pusu na čelo a popřál jí pevné nervy. Když odešli, Isobel chňapla paličky a odebrala se k relaxaci u bicích.

Jednu věc teď ale mohla říci s jistotou – její strýc nebyl smrtijed. Jak na to přišla? Když spolu seděli u stolu, vyhrnul si rukávy košile do půli předloktí. Po věhlasném tetování na nich nebylo ani památky.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola pátá: