OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá třetí

08.05.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1286×

Bartyho a Martina krasojízda

„Hvězdo?“ K jejím uším se donesl tátův hlas, přesto se ne a ne přimět je otevřít. „Iso, je tady tvá matka!“

No dobrá, to jí stačilo.

Bruneta ztěžka vydechla. Protáhla se a zeširoka zazívala, než se skulila ze svého měkkého místa na gauči a dopadla na tvrdou zem jako pytel brambor. Nebyly by to Murphyho zákony, kdyby přesně ve chvíli, kdy se rozplácla na podlaze, nevstoupil její otec.

Očima si ji změřil, než pozdvihnul jedno obočí a vydal se k ní rychlými kroky.

„U Merlina, co to vyvádíš?“ začal starostlivě, u čehož se ji pokoušel seškrábat ze země.

Nechala si pomoct na nohy, ztěžka oddechujíc. „Já jsem jenom… vstávala!“

Iago si povzdechnul a zakroutil hlavou. Byl už prostě zvyklý i na horší epizody.

„Jsi v pořádku?“ otázal se ještě pro jistotu. Isa přikývla, a tak hlavou kývnul směrem, jímž se šlo do vstupní haly. „Je tu tvoje matka.“

„Vím, slyšela jsem tě.“

„Issy, jestli nechceš, tak…“

„Ne, táto, to je v pořádku,“ řekla ztěžka. „Jednou jsem si to vymyslela, tak to musím dodržet.“

Nebyl s její odpovědí spokojený, což poznala z jeho podmračeného výrazu. Nicméně, neřekl ani slovo. Akorát jí, jak už měl ve zvyku, dal přednost ve dveřích.

Museli ujít ještě pár kroků, než ji spatřila. Drobnou, štíhlou ženu s platinovými vlasy kratšími, než jak si je Isa pamatovala. Martha byla oděna do černého overalu s tenounkými, bílými, vertikálními pruhy. Ten, spolu s podpatky, dělal její postavu o dobrých patnáct centimetrů vyšší, než skutečně byla. V rukách svírala matné, starorůžové psaníčko, které nepůsobilo ani vyzývavě, ani moc usedle. Použila decentní make-up, k němuž zvolila nikterak okázalé, stylové šperky. Byla jedním slovem nádherná.

„Dobré ráno, Isobel,“ ozvala se žena bolestně příjemným hlasem. Nastalo ticho.

Isa na ni hleděla a neměla se k odpovědi. Iago nervózně postával na místě. Nakonec to musel být on, kdo ho přerušil.

„No, já vás tu nechám.“ Dal Ise ruku na rameno a stisknul ho. „Budu v pracovně, kdybyste něco potřebovaly.“

Dívka přikývla a sledovala, jak její otec mizí ve dveřích. Hruď se jí svírala, měla toho tolik na srdci, přesto se nemohla na matku ani podívat. Věděla, že kdyby tak učinila, rozbrečela by se, nebo by na ni začala řvát, a nic z toho teď nepotřebovala.

„Miláčku, nemáš tušení, jak moc-“ začala Martha.

„Šetři dechem,“ přerušila ji Isa. „Mělas čtyři roky na to, abys mi sdělila, cos mi chtěla sdělit. Neukázala ses, takže teď budu mluvit já.“

Žena se překvapeně nadechla. Patrně neočekávala, že na ni její dcera vybalí tvrdou ofensivu hned od počátku. „Dobrá. Předpokládám, že chceš mluvit o Morag.“

„Předpokládáš správně,“ pronesla věcně.

„Tak do toho, poslouchám.“

Bruneta zatnula ruce v pěsti, aniž by si to uvědomila. „Jak tě vůbec mohlo napadnout navrhnout tátovi odpojení od přístrojů? Když to udělají, umře!“

„Vím, jaké je riziko,“ oznámila žena.

„Tak proč to chceš udělat?“ otázala se Isa. „Proč ti Morag tak vadí? Nestojí tě ani minutu tvého vzácného času, byla jsi za ní všehovšudy jednou. Neplatíš na ni, přestože jsi to ty, kdo může za to, co se jí stalo. Dlužíš jí mnohem víc, než jsi jí kdy dala!“

„Jsem si toho vědoma!“ Martha poprvé za celou dobu zvýšila hlas. „Issy, já… nedělám to pro sebe.“

„Aha, a pro koho teda? Pracuješ pro Ty-víš-koho? Chce po tobě, abys zabila vlastní dceru?“

Lady MacDougalová se zašklebila šklebem tolik podobným tomu Isobelinu.

„Proboha, Isobel! Nejsem taková, za jakou mě máš, celý život proti němu bojuji!“ bránila se starší z žen. „Chci jen, abyste ty a tvůj otec konečně šli dál! Tvoje sestra je v kómatu už čtyři roky! Konzultovala jsem její stav s předními odborníky ve Spojených státech a v Kanadě a všichni se shodují na jedné věci. Šance, že kdy otevře oči, mizí s každým dnem. A i kdyby se Morag, nějakým zázrakem, probrala třeba dneska, nebude si nic pamatovat.“

Bruneta zalapala po dechu. Na moment se jí zatmělo před očima a ona myslela, že omdlí. Naštěstí se tak nestalo, přesto se pro jistotu přidržela nedalekého stolku pod zrcadlem. Váza, kterou otec přivezl z Číny, se nebezpečně zatetelila.

„Takže ty si myslíš, že když ji odpojí, pomůže to mně a tátovi se přes ni dostat,“ vydechla nevěřícně. „A přes co konkrétně se máme, podle tebe, dostat? Že Morag je mojí sestrou a tátovou dcerou? Až ji odpojíš, nechtěla bys nám ji pak rovnou vymazat z paměti? To by asi bylo nejlepší, ne?!“

„Iso, já vám jenom chci ulehčit život! Nechci, abyste truchlili, nechci, abyste si prožívali to, čím jsem musela projít já! Kdyby mi někdo nabídnul šanci zapomenout, bez diskusí se jí chopím!“ Martha jejím směrem udělala pár kroků a natáhla se, snad aby se jí mohla dotknout.

Issy však klopýtla dozadu. „Ne, už dost! Nebudu to poslouchat!“ vyjekla hystericky, přičemž si dala dlaně přes uši. Vizi jí zakalily slzy. Nechápala, co si od setkání s matkou slibovala. Proč se, úplně zbytečně, vystavila takovému tlaku? Když své oči dočasně zbavila slz, spatřila před sebou smutný obličej své matky. Nemohla ovšem říct, do jaké míry byl Martin smutek věrohodný.  

„Mrzí mě to, ani netušíš jak moc,“ promluvila matka již mnohem tišeji a zdálo se, že to i myslela vážně. „Zklamala jsem ji. Ztratila jsem ji proto, že jsem ji nedokázala ochránit. Nemůžu… nesmím ztratit i tebe, Iso.“  

Isa vycítila šanci. Upřímná, nebo ne, její matka teď stála na emočním útesu. Mrzimorka pochybovala, že by ji kdy čím jiným byla schopna dostat do emocionálně vypjatějšího stavu. Proto se několikrát zhluboka nadechla, aby se, v rámci možností, zklidnila. Dala ruce pryč z uší a pronikavě na matku pohlédla.

„Neztratila jsi Morag,“ pípla zastřeně. „A neztratíš ani mě, pokud mi řekneš, co se tehdy na Příčné doopravdy stalo.“

Tentokrát zalapala po dechu Martha. Vyvalila na dceru své pomněnkové oči a bezhlasně pootevřela ústa. „J-jak to myslíš? Víš přece, co se tam stalo.“

„Vím jenom to, co je napsáno ve spisu,“ opáčila Isobel, „jenže to není tak úplně pravda, viď, máti?“

„Nechápu, o čem-“

„Vím, že mi lžeš a že jsi lhala i bystrozorům, když tě vyslýchali. Mluvila jsem s člověkem, který tam byl,“ zalhala, nemohla jinak. Měla jen dvě možnosti – buď to nechat být, nebo vsadit vše na jednu kartu. Kdyby matce řekla pravdu o Sanguinim - upírovi, který s její sestrou trávil ono léto - jistě by to Marthu přivedlo na vážky a ona by to mohla použít jako argument proč Ise neříct pravdu.

Ne, Isa musela jednat s nejvyšší opatrností. 

„Kdo to udělal? Kdo ve skutečnosti Morag zaklel tou kletbou? Nebyla to náhoda. Poslalas za mříže nevinného člověka!“

„Já…“ Martha povážlivě zbledla.  

„Byl to někdo z tvých známých? Kdo ti stál za takový risk, matko?“ pokračovala Isa, neméně ledově. „A ví o tom táta? Ví, že jsi odsoudila nevin-“

„Barty Skrk! Udělal to Barty Skrk mladší!“ vyhrkla Martha se slzami v očích, když už nemohla dále zatloukat. Isobel se rozbušilo srdce. Uvnitř své mysli jásala, navenek na sobě ale nemohla nic dát znát.

Věděla to! Věděla, že neštěstí, které potkalo její sestru, nemohlo být náhodné. Sanguini jí to, na Křikově večírku, připomněl, zatímco její matka teď dala Isině podezření jasné obrysy.

***

Bellatrix neměla Bartyho Skrka na dosah – chvála Morganě za to. Říkalo se, že šílené lidi k sobě táhl nějaký neviditelný duševní spoj. Draco si byl jistý, že u těchhle dvou byl ten spoj minimálně dvojnásobně silný než u normálních bláznů. Odvodil tak z pohledů, které si posílali přes půlku stolu. V určité fázi znechuceně odvrátil zrak.

„Draco, jak jsi na tom s opravou Rozplývací skříně? Doneslo se mi, že jsi v ní pokročil,“ prohodil Temný pán harmonicky. Draco ztěžka polknul.

„A-ano, pane,“ vyhrknul, přičemž Voldemorta obdařil plachým pohledem. „Včera se mi podařilo poslat jí jablko. Po návratu začnu s přemisťováním těžších objektů a živých bytostí.“

„To rád slyším, jen tak dále,“ zamručel černokněžník spokojeně. „Promluvíme si o té záležitosti o samotě. Zůstaň na svém místě poté, co ostatní odejdou.“

Draco ucítil, že mu kdosi sevřel dlaň, a když kouknul dolů, zjistil, že to byla jeho matka.  

„Jak si přejete, pane,“ sklonil hlavu tak, že to vypadalo, že tak činí z úcty k Voldemortovi. On se ale ve skutečnosti snažil svou dlaň vykroutit z Narcissina ocelového sevření.

„Severusi, informuj Bartyho o svém plánu pro Bradavice,“ vybídnul ho Temný pán k řeči. „Chceme přeci, aby se stal součástí systému.“

Snape se uklonil, načež se otočil a předklonil tak, aby se mohl předloktími opřít o stůl a aby na Skrka viděl. „Jakmile Draco dokončí opravu skříně, zbaví se Brumbála. Bude potřeba nahradit nepohodlné členy učitelského sboru našimi lidmi. Můžeš mít místo profesora věštění z čísel, lektvarů, nitrozpytu a nitrobrany, nebo péče o kouzelné tvory.“

Barty se usmál a Draco si všimnul, že se zbavil tiku, o kterém se v minulosti všichni bavili. Nevěděl, co si měl o novém přírůstku mezi smrtijedy myslet. Neznal Skrka jinak než z článků ve Věštci. Nejspíš byl, svého času, ve Zmijozelu, ale ani to Draco nemohl říct s jistotou. Věkově od pohledu zapadal spíše do generace Dracovy sestřenky Tonksové a Rabastana Lestrange než do generace Dracových rodičů. Mohlo mu být nanejvýš pětatřicet.  

Na to, že měl strávit poslední roky v Azkabanu, byl v poměrně dobré formě. Bylo-li to ale skutečně tak, blonďák opět nemohl říct.

Barty měl na sobě temně modrý oblek s bílou košilí a béžovou kravatou. Neodíval hábit, a tak byl u stolu výjimkou. Volbou barev rovněž krutě vyčníval ze svého okolí. Většina přítomných už tradičně oblékala černou. Barty tak, třebaže si to sám neuvědomoval, tvořil vcelku příjemný závan zvenčí. Vlastně se nebál tu a tam usmát a z toho, jak mluvil, by ho Draco označil za sympaťáka, nebýt drobného, smrtijedského detailu na Skrkově jinak blankytném štítu.

„Určitě vaši nabídku zvážím, Severusi,“ odpověděl Skrk. „Děkuji vám za důvěru. Vím, že jsem vám k ní zatím nedal důvod, ale budu se to snažit co nejdřív napravit.“ Zněl upřímně. Dokonce tak moc, že Draco zapochyboval o jeho zmijozelském původu.

„Výborně, to bychom měli,“ prohlásil Temný pán. „Musím přiznat, Barty, že jsem nebyl nadšen, když mi Severus sdělil, že si tě chce vypůjčit pro Bradavice. Já sám bych tě nejradši viděl ve vysoké pozici ve vedení Ministerstva – ostatně, jsi to právě ty, komu z větší části vděčím za svůj návrat.“

„Smím si vzít čas na rozmyšlenou, pane?“ otázal se Barty.

Voldemort se na něj zeširoka, blahosklonně usmál. Ještě nikdy nic podobného neudělal, a upřímně, bylo to dost děsivé. „Jistě, ať už se rozhodneš jakkoli, zkontaktuj Severa.“

„Děkuji. Jsem vám zavázán.“ Skrk se lehce uklonil. Voldemort se odmlčel.

„Nuže, všichni ví, co mají dělat. Považuji tedy dnešní schůzku za ukončenou.“ Nikdo se nezvednul, jelikož nikdo neměl odvahu. „Dolohove, Yaxley, zítra mě obeznámíte s výsledky své mise, stejně tak Wilkes a Jugson. Můžete jít.“

To už nějaký ten pohyb vyvolalo. Jako první se zvedli Bellatrix s Rodolphem a postupně se vyprázdnila celá místnost. Jediný, kdo zůstal na svém místě, byl Draco.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá třetí: