OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá devátá

06.06.2019 (20:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1250×

Vzpomínky

„Daph, chci se tě už delší dobu zeptat, jak se má Astorie?” ozvala se trochu provinile Isa směrem ke své spolusedící, při hodině kouzelných formulí. Kraniknot si to zrovna štrádoval uličkou ke katedře, a tak měly dočasně klid.

Daphne trhla rameny, načež k ní zvedla zrak. „Dobře… teda, aspoň myslím. Učí se francouzsky, páč ji naši, na zbytek studia, dali do Krásnohůlek.”

Isa na ni překvapeně vyvalila oči. „C-cože?! T-to kvůli...?”

Daphne se ušklíbla. Tušila, jakým směrem se ubíraly její myšlenky, a měla přitom pocit zadostiučinění.

„Ty už si o sobě myslíš tolik, co ti chlapi, čéče,” zhodnotila Daphne ironicky poté, co se rozhodla ji dále netrápit. Isa se začervenala. „Klid, není to kvůli tobě, ale kvůli mně. Tím, že jsem se o ni musela starat, jsem zanedbávala vlastní povinnosti. Zhoršil se mi, dost výrazně, prospěch, tak jsem si s našima sedla a všechno jim to hezky vylíčila. Přišli jsme na to, že nejlepší bude dostat ji odsud pryč. Někam, kde neuvidí Malfoye ani nikoho známého, kdo by jí tu katastrofu připomínal.”

„Aha…” broukla brunetka. „Daphne, mrzí mě, že-”

„Ne, ticho. Tohle už jsme vyřešily,” ukončila to rezolutně. „Jak jste na tom s Dracem?”

Ise se na tváři objevil úsměv, který Daphne odvodila být bezděčným. Normálně by jí Mrzimorčina reakce nejspíš přišla patetická, ovšem přešlo ji to, když si uvědomila, co všechno Isa pro Malfoye musela obětovat (především co do seznamu hodnot).

„Teď už líp,” zamumlala Mrzimorka. „Vlastně je to mezi námi moc hezký… Stejně je ale neuvěřitelný, že se to celý tak semlelo. Kdyby mi někdo v září řekl, že budu chodit s Malfoyem, vysmála bych se mu do očí!”

Daphne jí chtěla říct, ať z něj není tak odvařená. Isa ani nevěděla, že byl Malfoy smrtijedem, protože jí to jednoduše tajil. Bylo sice moc pěkné, že se na sebe ti dva dívali skoro až zamilovaně, ale Greengrassová věděla, že to nebude trvat dlouho.

„Tak to jsem ráda.” Nakonec však přišla jen s umělým úsměvem, o kterém doufala, že Isa nepozná jeho podstatu. Nemohla jí brát iluze… po pěti měsících byla Mrzimorka zpátky v jejím životě a Daphne rozhodně neměla v úmyslu udělat cokoli pro to, aby ji znovu ztratila.

Po hodině odešly směrem k mezikolejní klubovně. Cestou se bavily o počasí, které se teď, v půlce února, trochu zlepšilo. Měly před sebou víkend, a tak se dohodly, že jestli bude v sobotu hezky, půjdou si společně zaběhat.

V klubovně se potkaly s Theodorem, který posedával v jednom z křesel a četl si po sobě pravděpodobně nějaký esej. Jen co je spatřil, podivil se, že už se spolu zase baví, každopádně, nestěžoval si. Rychle se ponořili do příjemné konverzace.

***

Isa se vznášela na šťastné vlně celé čtyři následující měsíce. S Dracem byli v pohodě - tu a tam se sice rafli kvůli nějaké blbosti, to ale nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. Čím déle spolu byli, tím víc si uvědomovala, že k němu cítila mnohem víc, než si myslela. Musela uznat, že se do blonďáka zamilovala, už se prostě nedalo svítit. Kdykoli ho potkala na chodbě, vždycky mu věnovala jeden z úsměvů, o nichž věděla, že se mu líbily. On jí často oplácel stejnou mincí. I kdybyste ji však natahovali na skřipec, nikdy by to nikomu nepřiznala.

Rovněž měla zpátky Daphne, se kterou si rozhodně nerozuměla o nic méně než před půl rokem. Vlastně se jí zdálo, že si teď byly bližší se vším, čím si jejich přátelství muselo projít. Jako by je to ztmelilo a přivázalo k sobě. Společnými silami se ty dvě dopídily, s kým že to Theodore chodil. Tou šťastnou byla naprosto nenápadná havraspárská páťačka tmavé pleti, Bonnie Douglasová. Ise přišli jako hezký pár, Daphne se ale nejednou nechala slyšet, že měl Nott na víc.

To Daphne byla stále sama. Trápilo ji to, třebaže dělala všechno pro to, aby to na ní nebylo vidět. Isa ji znala až příliš dobře na to, aby to nepoznala. Vždy, když na to došla řeč, Zmijozelka vtipkovala, že si brzo začne kupovat koťata. Jenže Isa si už všimla, že poslední dobou dost pokukovala po Blaisovi, který se zas motal kolem Parkinsonové. Byl to zkrátka začarovaný zmijozelský trojúhelník.

Pětadvacátého června, když měl šestý ročník napsané všechny testy, si Isa, s klidným srdcem, lebedila v křesle v mrzimorské spolce. Ležela na něm napříč a nohama, které měla přehozené přes ruční opěrku, uvolněně kývala ve vzduchu. V její blízkosti posedávala skupinka nějakých dětí, dost možná prváků - Isa se v nich nevyznala, všechny jí připadaly stejné - a na druhé straně místnosti hrály Řachavého Petra další děti - tentokrát snad třeťáci.

V nestřežený moment se ozvala hlasitá rána a celá místnost se otřásla v základech. Isa se polekala, stejně jako všechny ty děti kolem, a snažila se co nejrychleji dostat na nohy. Než to ale zvládla, jedno z dětí vypísklo a ona zjistila, že, patrně vlivem otřesu, začaly ze stěn padat obrazy a z parapetů květináče s kytkami. To lustr se nebezpečně kýval ze strany na stranu.

Právě v momentě, kdy poslední šroubky, které ho držely u stropu, povolily, Isa nahmatala hůlku.  

„Aresto momentum!” vyjekla, než lustr stihnul dopadnout na prváka, který se nachomýtnul přímo pod ním, když se pokoušel chytnout padající květináč s kvetoucí mandragorou. „Hej! Ty s tou mandragorou, kliď se!”

Dítě kupodivu zareagovalo včas. Lustr se přeci jen shledal se zemí, ale v důsledku Isina kouzla se nerozbil a - co bylo hlavní - nikoho neporanil.

Oddechla si.

„Co se to tu děje?!” houkla prefektka Applebeeová, která se objevila ve vchodu do holčičích ložnic. Z těch ji nejspíš vyhnala hlasitá rána.

Isa se otočila jejím směrem, aby jí stručně vylíčila, co se stalo. Prefektka trvala na tom, že se musí ujistit, zdali prvákovi něco není, za což byla bruneta ráda. Případné zranění prefektku zaměstná, a ona se tak bude moct nepozorovaně vytratit.

Mrzimorka nemohla sedět se založenýma rukama. Potřebovala vědět, co se děje. Výbuch a otřes nepřišly jen tak, někde v hradu se jistě něco dělo. Isa doufala, že jenom Křiklanovi vybuchnul nějaký hodně účinný lektvar. Modlila se, aby to nebylo to, co si myslela, že to bylo…

***

Draco kráčel chodbami, dva kroky za Bellatrix. V třesoucí se ruce svíral hůlku a hleděl do země. Snape zabil Brumbála. Původně ho měl zabít Draco sám, ale prostě a jednoduše to nezvládnul. Tak ho Snape mile rád zastoupil. Blonďák se na bývalého učitele (a budoucího ředitele) nemohl ani podívat. Snape celou dobu kráčel jen pár kroků od něj, přesto si neřekli ani slovo. Tvářil se, jako by se nic nestalo… byl úplně v pohodě. Jak, sakra, mohl?! Malfoy to nechápal… hlava mu nebrala, jak mohl zradit někoho, kdo v něj tolik let věřil. Člověka, který tu pro něj byl, když ho ostatní odsoudili.

Nespěchali - právě naopak. Bella cestou z Bradavic kouzly podetla kdejaký sloup, Šedohřbet zas tu a tam rozbil nějaké to okno. Studenti - Dracovi spolužáci - vybíhali z ložnic a zmateně na ně hleděli. Někteří se pokoušeli jim čelit, ale Barty bez problémů odrazil všechna jejich kouzla.

Malfoy byl vlastně rád, že tu byl Skrk a ne nějaký jiný fanatik. Nesnažil se mstít a neměl k Bradavicím negativní vztah. Draco dokonce zaznamenal, že nenápadně zasklil několik oken, které před ním Šedohřbet rozbil, a neverbálním kouzlem zdvihnul pár spadlých kamenů ze stěn zpět na jejich původní místa, z nichž se uvolnily v důsledku kouzel Lestrangeové.

Aspoň něco.

Když kráčeli prvním patrem, Malfoy zaznamenal Weasleyovou. Už už sahala pro hůlku a on se připravil, že jí bude muset čelit, pokud tedy nechtěl, aby ji Bellatrix nebo Šedohřbet na místě zabili. Srdce mu začalo rezonovat až v uších, když si uvědomil, že by se zrzkou měl jít do regulérního, reálného duelu. Bez pravidel, bez učitelů, kteří by ho regulovali. Nedokázal si to představit.

Weasleyovou naštěstí zastavila Bellová. Ta, jen co zjistila, co se děje, ho propíchla pohledem, který říkal úplně všechno. Nenáviděla ho a pohrdala jím, přesto svou kamarádku zadržela, čímž mu udělala dost velkou službu.

„Draco!” Uslyšel za sebou známý hlas. Po zádech mu přejel mráz a on pevně sevřel v dlani hůlku. Nesměl se otočit, i když by dal království za to, aby mohl. Přidal do kroku. To bylo jediné řešení, které ho napadlo.  

Ona se ale nevzdávala. Kráčela za ním, běžela… až na pozemky. Klopýtal po svahu kopce pokrytého jinovatkou. Pršelo, a přestože byl už červen, venku bylo podivně chladno. Počasí přesně korespondovalo s tím, co Draco cítil - pichlavé, mrazivé bodání přímo do srdce, zřetelnější s každým jeho úderem.  

„DRACO!”

Zastavil se a zprudka se otočil. To, co uviděl, když se jí podíval do slzami zalitých očí, by nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Bolest, zrada a… láska? Och ne, ta byla jen odrazem toho, co cítil on sám. Nesnesl pomyšlení, že všechno zlé, co nepopíratelně dlelo v jejím ublíženém pohledu, způsobil on.

Isobel se nejprve zastavila pár stop před ním. Zanedlouho si to však rozmyslela a přišla k němu blíž. Rukama mu zoufale bušila do hrudi, slzy jí z očí padaly na tváře a pak dolů, kde se, na trávě, mísily s dešťovými kapkami. Byla na dně.

„Já to věděla!” Její křik protnul temnotu. Dracovi na sekundu vynechalo srdce. „Věděla jsem, že mi tohle uděláš, ty parchante!”

„Isobel-” Pokusil se zachytit její zápěstí, nebo se aspoň vyhnout jejím ranám.

„Využil jsi mě! Využil jsi mě k opravení tý zpropadený skříně, díky který jsi je sem dostal, je to tak?!” zeptala se, ale nečekala na odpověď. Tu totiž dobře znala. „Seš… seš-”

„Mlč!” zaštkal. Konečně se mu podařilo chytit jí ruce za zády.

„A proč bych měla? Vážně jsi tak zbabělý, že ani nedokážeš přijmout, kým jsi?!”

Dracovi zkroutila tvář bolestná grimasa. „Ne. Nechci, abys řekla, že jsem smrtijed, s jedinou věcí, kterou z tvých krásných rtů nechci nikdy slyšet.”

„A co to jako je?”

„Pohrdání,” pronesl upřímně. To už Isa prostě nedala. Vzlykla a vysmekla se z jeho sevření. Snížila se do dřepu, schovala tvář do dlaní.

Nastalo ticho, přerušované jen smíchem smrtijedů v dáli, kdesi za Dracovými zády, a vlastním srdečním tlukotem těch dvou. Jeho blízkost jí, pro jednou, nepřinášela potřebné teplo, právě naopak. Mrazilo ji z toho, co udělal. Styděla se za něj a přála si, aby ho mohla začít nenávidět stejně lehce, jako se do něj zamilovala.

„Co chceš teď dělat?” vypálila přiškrceně, neboť on se k ničemu neměl. „Nech mě hádat! Vypaříš se a necháš tu všechny své přátele… necháš mě jim tu napospas, co?”

„Nemám jinou možnost, Iso, copak to nevidíš?!” Tentokrát zvýšil hlas Draco. „Všechno, co dělám, je pro tebe… pro tvoji bezpečnost! Vždyť já tě miluju, sakra! A když se to Ty-víš-kdo dozví, je s tebou amen!”

„T-ty mě…” vyhrkla předtím, než si uvědomila, co vlastně dělá. Nechtěla… nemohla ho v tom, kým byl, podporovat. Řekl jí ale, že ji miloval, a její srdce, které bylo dosud pokryto ledem zrady, jako by se v momentě roztopilo. Nemohla to ignorovat.

Draco očima vyhledal ty její. Místo slov jen přikývnul, pomalu a jasně. Myslel to vážně, to bylo očividné. Isa si frustrovaně prohrábla vlasy.

„Nečekám, že mi řekneš totéž,” prohodil rezignovaně. „Nemusíš mi lhát. Ale máš právo to vědět.”

„Nemůžu se s tím smířit, Draco. Neberu, že jsi smrtijed. To máš zase právo vědět ty,” přiznala pichlavě, u čehož se vyhoupla zpět do stoje. „Viděla jsem v tobě dobro. Kruci, ty přece vůbec nejsi jako oni! Nechceš vidět svět v plamenech! Netoužíš po moci ani po věčném životě, nebo Merlin ví co to Voldemort chce!”

Draco se absolutně nevesele zachechtal. Ise, při tom zvuku, přeběhnul mráz po zádech.

„Na tom přece vůbec nesejde!” nechal se slyšet. „Já jsem jenom kolečko ve stroji… pěšák, který dělá, co mu přikážou. On má v hrsti všechny moje nejbližší. Je jedno, co se mi honí hlavou, prostě mu musím sloužit!”

Netušila, co by mu na to měla říct. Bylo vůbec něco, co mohla říct? Otřepala se zimou, nejen z chladného vánku, který jí čechral kaštanové lokny. Mrazilo ji, protože si dokázala představit sebe samotnou na jeho místě. Pro rodinu by dal život, s něčím takovým se nemohla rovnat. Někde uvnitř, v blízkosti jejího srdce, se odehrávala bitva jak u Edingtonu. Chtěla ho nenávidět za to, čím byl. Jenže nemohla, protože chápala jeho důvody.

„Uvidím tě ještě?” hlesla, přičemž sklopila zrak. Nemohla se na něj dívat. Ne když se jí z očí valily slzy jako hrachy. Stačilo, že se ponížila tím, že za ním běžela.

Draco k ní přistoupil, opatrně se dotknul jejích paží a rukou jí zvednul bradu. To, co spatřila v jeho očích, ji srazilo na kolena.

Agónie, zoufalství, odevzdanost, něžnost. Bolest a chtíč, nevyřčené věty, lítost, láska.

„Měla bys doufat, že ne.”

Už se nemohla držet zpátky. Zničila prostor mezi nimi a políbila ho. Tvrdě a bez kouska soudnosti, něžně a naléhavě. Polibky jí opětoval neméně hladově. Odtáhli se od sebe v tentýž moment a ona ho objala. Tiskla ho k sobě, ve snaze zapamatovat si, jak voněl. Jablka, citrusy a… konečně tu vůni rozpoznala. Bylo to to, co cítila vždy, když přičichla ke své hůlce. Tisové dřevo.

„Taky tě miluju, Draco, a děsí mě jak moc,” špitla sotva slyšitelně, proti drsné, strništěm pokryté kůži na jeho tváři. To přiznání neušlo jeho pozornosti. Ztuhnul a z úst se mu vydral zoufalý stén. Cítila, jak zabořil nos do jejích vlasů a přitáhnul si ji ještě blíže k sobě.

Těžko kdy byli více propojení, více svoji. Dala mu své srdce, se vším všudy, a on jí dal to své.

„Odpusť mi to… odpusť, Isobel. Tohle jsem neměl v plánu, nemělo se to stát. Odpusť,” začal mumlat, znovu a znovu, pořád dokola. Kdyby byla schopná vnímat, zaznamenala by, že jednou, třesoucí se rukou nahmatal svou hůlku. Přiložil jí ji k zádům, ale neodtáhnul se od ní. „Musím to napravit. Musíš na nás zapomenout, jinak nikdy nebudeš šťastná.”

„O čem to sakra...” přimhouřila oči a ošila se. Chtěla se od něj odtáhnout, jenže on jí to nedovolil.

„Obliviate!”

Po zádech Ise, k hrotu Malfoyovy hůlky, sešplhal stříbrný had vzpomínek. Uvolnila se v pevném sevření jeho paží a oči jí zbělaly. Cítila, jak ji vzpomínky na něj opouštějí. Bojovala s tím. Ze všech sil se je snažila ve své mysli nahmatat, sáhnout po nich a vsadit je zpět na své místo. To bylo ale nemožné. Jeho hůlka mu zabrněla v prstech z toho, jak byly její vzpomínky silné. Zářily v temnotě, jako maják na pustém ostrově v rozbouřeném oceánu.

V určitém bodě ji zradily nohy a Draco ucítil, jak se, v jeho pažích, zhroutila. Čekal, že se to stane - pro její centrum paměti to musel být obrovský šok. Opatrně ji uložil na mokrou trávu. Do jeho hůlky stále proudily Isiny vzpomínky na něj. Srdce se mu svíralo, když si uvědomil, že až přijde k sobě, nebude si pamatovat, že se do něj kdy zamilovala. Všechno, co spolu prožili, mělo nenávratně zmizet.

Najednou stříbrný proud ustal a Zmijozel pochopil, že začala přicházet k sobě. Kvapně v kapse nahmatal náramek z bílého zlata, ve tvaru hada, který se točil okolo zápěstí až k zapínání.

Připnul jí ho na levou ruku.

„Miluju tě, Isobel MacDougalová, a vždycky budu,” hlesnul, než jí vtisknul poslední, krátký polibek na rty. Jeho slzy se v trávě mísily s těmi jejími a stoupaly v nočním oparu, který se šířil údolím okolo Hagridovy chatrče.  

Pak už se otočil a rozběhnul se po pozemcích, bez jediného pohledu zpět. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá devátá: