OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola devatenáctá

22.04.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1043×

Předvánoční pohnutky

„Šach,“ oznámila Isa poté, co poslala věž na pole D5. Katie nesouhlasně našpulila rty a roztomile nafoukla tváře. Vzápětí se jí obličej rozzářil uvědoměním a ona poslala svého jezdce na pole Isiny věže. Jezdec vytáhnul z pochvy droboučký mečík a podetnul věž vejpůl.

„Juchů!“ zaradovala se Nebelvírka z nemocniční postele, u čehož několikrát zatleskala. „Konečně mám navrch! Šach!“

Isa se zašklebila, ve skutečnosti však ne až tak konsternovaně, jak se tvářila. „Tss, ty seš teda kámoška. Seznamte se s Katie Bellovou, kopla by i do mrtvoly.“

„Jestli čekáš, že se ti omluvím, Issy, tak se nedočkáš,“ prohodila s naprosto rošťáckým úculem. „Já si totiž euforii z porážení ostatních hned tak neužiju. Ne jenom, že mi šachy nikdy nešly, ale Pomfreyová mě nepustí na Vánoce domů.“

Isa nevěděla, co by na to měla říct, a tak jen semkla rty. „Vím. Je mi to líto, Katie.“

„Jo, to mně taky,“ prohlásila Nebelvírka kysele. „Ale aspoň jsem živá a brzo snad budu i zdravá. Navíc, Terry mi slíbil, že zůstane se mnou, tak tu snad nebudu úplně sama.“

„Terry, jo?“ Isa se zatvářila naprosto ďábelsky. „I ty jedna! Chodíte spolu? Jenom pro jistotu, bavíme se o Terrym Bootovi, že jo?“

Katie se nervózně ošila v blankytném povlečení, z něhož se tak na moment uvolnil pach dezinfekce. „Chodíme no, už asi čtyři měsíce. Na narozky jsem od něj dostala náhrdelník, takže předpokládám, že to se mnou myslí vážně. A ano, mluvím o Terrym Bootovi z Havru.“

„Fíha, to ti gratuluju! Takže, ta krásná kytka je od něj, předpokládám,“ prohlásila Mrzimorka upřímně, přičemž kývla k nádherné obrovské kytici tmavě fialových pivoněk na Katiině nočním stolku. 

„Ne ne," zakroutila hlavou Nebelvírka. „Tyhle jsou od tajnýho ctitele. Myslela jsem, že je přinesl Terry, když jsem byla mimo, ale ukázalo se, že on to nebyl. Mělas vidět jeho výraz." Temně, ovšem tak trochu potěšeně se zachechtala. 

Issy tázavě zdvihla jedno obočí. Ještě jednou na pugét mrkla, než jí došlo, odkud vítr vanul. Pivoňky byly květinou omluv. Kdysi, když se sestrou jezdily na prázdniny k babičce, čas od času holky vzala do Paříže, kde procházely květinářské trhy. Tehdy jim babička prozradila, že nic nedokáže říct promiň tak efektivně jako kytice pivoněk. 

Brunetka tedy, náležitě, pojala podezření, že odesílatel květin tuto informaci rovněž věděl. Od toho už byl jen drobný krůček k úvaze, že dárcem musel být Malfoy, který se cítil provinile po tom, co Bellové udělal.

„Issy," prohodila Katie měkce, v důsledku čehož na ni Isa několikrát zmateně zamrkala. 

„Hmm?" dostala ze sebe. „Promiň, zamyslela jsem se. Co jsi říkala?"

„Že všichni kluci přes prázky tak nějak dospěli,“ vydechla Katie unešeně. „To, jak Boot vypadá, ale není nic proti tomu, jak je chytrej. Vždycky, když ve formulích sype z rukávu odpovědi na Kratiknotovy otázky… holka, já sů z něj úplně v háji.“

Isa se uculila. „No jo no, Havraspár.“  

„Ach jo, proklatý šprti a jejich velký mozky. Kde jsou ty časy, kdy jsme se jim smály, že jsou divný, když furt něco čtou?“ otázala se Nebelvírka do éteru, z čehož Isa odvodila, že nebyla smířená s tím, že se jí líbil někdo tak rozdílný jako Boot. Z vlastní zkušenosti dobře věděla, jak se Katie cítí.

Jí samotné teď myšlenky nekontrolovaně odbíhaly ke kytce pivoněk, respektive k jejich domnělému odesilateli. Z jedné strany cítila jistý pocit zadostiučinění z toho, že Draco konečně dospěl do stádia, kdy byl schopen sám před sebou přiznat svou vinu a udělat alespoň symbolické gesto pro nápravu situace. Ze strany druhé její mysl vyřvávala, že neměl takhle zbytečně riskovat prozrazení. Co by se stalo, kdyby někdo z profesorů přišel na to, že ty kytky poslal on? Došlo by jim to a on mohl, za prokletí spolužačky, jít sedět do Azkabanu.  

Ještě listopadová Isa by řekla něco jako patří mu to, bábovce. Prosincová Isa se, naproti tomu, nedokázala zbavit podivného svírání žaludku, které se dalo přirovnat jen a pouze ke strachu. Strachu o jeho osobu... 

„No, já myslím, že spíš by ses měla ptát, kdy přesně jsi začala vnímat chytrost na klucích jako přitažlivou vlastnost,“ pravila Isa, čímž jen lehce pozměnila otázku, která jí samotné stanula na mysli... Kdy konkrétně začala vnímat nebezpečí jako přitažlivou vlastnost?

Katie pokrčila rameny, u čehož se zamyslela. „Možná… letos v září? Ne, to jsme si ještě s Ginny dělaly srandu z Tonyho Goldsteina, když četl Eseje od George Eliotový. Tak to muselo být v říjnu. Jo, určitě to byl říjen,“ prohlásila s jistotou. „To se kolem mě totiž Terry začal motat.“

Issy zabubnovala prsty o desku už značně prořídlé šachovnice. Hlavou se jí přitom prohnal proud myšlenek. „Hele, mohla bych mít takovou… osobní otázku?“ optala se.

Katie souhlasně zamumlala. „Oj, osobní… mám se bát?“

„Myslím, že nemusíš,“ odpověděla Mrzimorka. „Zajímalo by mě, jak jsi přišla na to, že s Terrym chceš být?“

„Nó… na konci října jsme se potkali v mezikolejní klubovně. Dali jsme se do řeči a vykládali jsme si dobrý tři hodiny. Tehdy jsme zjistili, že nás oba zajímá léčitelství a že bychom jednou chtěli být lékouzelníky u Svatého Munga,“ osvětlila Nebelvírka. „To mě pozval na první rande a já souhlasila, protože mě překvapilo, jak dobře si rozumíme. Ukázalo se, že to stálo za to.“

„Takže jsi to poznala z toho, že ti rozuměl?“ pokračovala Isa v kladení otázek.

„Z velké části,“ usmála se bledší z brunet. „Svoji roli ale hraje taky milion dalších faktorů. Většinou to teda jsou úplný prkotiny, který zjistíš hned na první schůzce, jako jestli tě dokáže rozesmát, do jaký míry je schopen ti naslouchat, nebo jestli je k tobě upřímnej, a tak. Ale některý věci – jako třeba, co všechno je ochoten udělat pro to, abys byla šťastná, nebo jestli se s ním cítíš v bezpečí – zjistíš až časem.“

„Ach tak,“ vydechla, zahlcena informacemi. Bylo jí jasné, že ji čeká další bezesná noc, tentokrát ve znamení urovnání faktů o pocitech k Malfoyovi. Nemělo cenu se tím zaobírat teď, když Isa měla, k tomu všemu, plnou hlavu Křikova večírku.

Katie se odmlčela, propíchnouc ji zamyšleným pohledem. „No, a co ty a kluci? Určitě je někdo na obzoru, když se tak ptáš, ne?“

„Ehm…“ vyhrkla se suchým podtónem v hlase. „Myslela jsem, že jo, ale celý se to nějak zkomplikovalo a dost možná i pokazilo.“

„Ale kuš, to se spraví. Nesmíš to vzdávat!“ podpořila ji Nebelvírka. „Hele, hlavně by ses měla ujistit, že ti ten člověk stojí za námahu. Jestli ne, nech ho plavat; kdyby sis ale nebyla jistá a nějaká část tebe – třeba i malilinkatý kousíček v samým koutečku duše – ti našeptávala, že by z toho mohlo něco být, měla bys do toho jít. Teda, já bych do toho určitě šla.“

Isa neodpověděla, jen přikývla na znamení pochopení a vstřebání informací. Katie samozřejmě nevěděla, o kom se baví. Ostatně, kdyby to věděla, určitě by jí neporadila dát jejímu vztahu s Malfoyem šanci.

„Dobře, díky za radu, Katie. Rozhodně teď mám nad čím přemýšlet,“ prohlásila upřímně, načež kývla směrem k šachovnici. „Co říkáš, dohrajem to?“

Katie si odfrkla a protočila očima. „No jo, šmarjá, tak už mi toho jezdce vezmi! Vždyť už po něm lačně koukáš deset minut!“

***

Draco ten den strávil v Komnatě, kde je všechno ukryté. Neměl náladu na lidi ani na přátele po hádce s MacDougalovou. Pobyt ve společenské místnosti byl nepřijatelný, neboť tam by mu zajisté někdo připomněl ten dnešní Křikův zpropadený večírek. Třeba taková dvojčata Carrowova, zázračné třeťačky – zrzky, které perlily v lektvarech a elementární magii, a tak měly Křikovo uznání nejen proto, že za nimi stálo jméno jejich prastarého, čistokrevného rodu. Jako prefekt na ně byl Draco pyšný, ovšem jako student jim prachsprostě záviděl. Na pokoji by mu zase tu událost připomínali Nott se Zabinim. Oba byli pozvaní a připravovali se na ni už od rána.

Zajímalo ho, jestli kvůli tomu panikařila i MacDougalová. Měla vůbec pozvánku? Och ano, Zabini se nezapomněl zmínit. Taky před ním a Theodorem neustále opakoval, že si na večírku znovu získá Isobelino srdce.

Draco si odfrknul. Odkdy byl Zabini naivní a patetický? A jak ho vůbec mohlo napadnout, že by ho chtěla? Ti dva se k sobě vůbec nehodili. Blaise byl rázný a nestálý. Všechny dívky ho po určité době omrzely, protože se prostě ve vztahu začal nudit. Neměl trpělivost, byl výbušný a nesháněl se po nezávislých dívkách. Pro MacDougalovou byl prostě naprosto nevhodný.

Ale kdo pro ni byl vhodný? Ideálně Draco sám, samozřejmě.

Ještě toho rána jí poslal náušnice z růžového zlata. Říkal si, že je to dost možná poslední příležitost dát jí vánoční dárek. Mimo to, MacDougalová – ať už byla jakákoli – pořád byla jenom holka a holky takové serepetičky už prostě milují, no ne? Byl to tedy zároveň i dárek na usmířenou. Požádal jednoho ze školních skřítků, aby jí krabičku položil v poledne na postel. Sám jí radši nechtěl lézt na oči.

Stejně tak téhož rána poslal Katie Bellové kytici nachových pivoněk. Netušil, co to do něj vjelo. Nebo vlastně tušil, a moc dobře. Mohla za to MacDougalová. Nebýt jí, jeho pocit viny by nebyl tak neodbytný. To, jak mu vyčetla, že Bellovou vídal denně na chodbách, pohnulo s jeho plesnivým svědomím a dokopalo ho k akci. 

„Harmonia Nectere Passus.“ Raději se zhluboka nadechnul, než otevřel dveře skříně. Jablko pochopitelně zůstalo tam, kam ho umístil před vyslovením formule, naprosto netknuté. Jako předtím asi tisíckrát. Vydechnul, zavřel oči a prásknul dveřmi vší silou.

Co to s ním, k sakru, bylo? Proč se nedokázal soustředit? Nechal se jí rozptylovat. Ale to muselo skončit. Naštěstí věděl, co ho dokáže přimět dávat pozor.

Matka mu v dopise psala, že si Temný Pán vybral Malfoy Manor za svou rezidenci. Z jejích slov pochopil, že se v ní prala úcta k černokněžníkovi se strachem z toho, co by se jim mohlo stát, kdyby se provalilo, že ubytovali samotného Voldemorta. Draco by to chápal jako ohromnou čest, nebýt několika nových faktorů, které jeho nadšení poněkud brzdily.

Zaprvé, dostal za úkol zabít ředitele Bradavic. On, student šestého ročníku. Chápal, že se Voldemort jeho rodičům mstil za to, že ho na konci první kouzelnické války nechali na holičkách, ale Lucius s Narcissou v tom přece nebyli sami! Julian Nott, Alfred Avery, Corban Yaxley, sourozenci Carrowovi, William a Daisy Wilkesovi, dokonce i Snape… ti všichni Voldemorta zradili. Tak proč za to měli pykat jen jeho rodiče, potažmo on sám?

Nedokázal si představit, že by měl kohokoli zabít, natož pak Brumbála, kouzelníka s milionem medailí za udatnost. Ještě v září ho kupředu hnala víra, že Voldemortův svět bez otravných mudlovských šmejdů (jako byla Grangerová) a nechutných krvezrádců (jako byli Potter s Weasleym a, koneckonců, i Brumbál) bude lepší než ten, ve kterém žil. Teď se ale sám sebe musel ptát, zda opravdu toužil žít pod taktovkou fanatika, který se neštítil prakticky ničeho.

Opřel se čelem o skříň. Věděl, že ho čeká trest za to, že nezvládnul situaci s Bellovou. Teta mu občas se zvrácenou jiskrou v očích vyprávěla, jak ji, strýce Rodolpha, Dracova otce i matku Voldemort za První kouzelnické války mučil Cruciatem, když něco zvorali. A to byli jeho přívrženci. Co teda musel dělat s těmi, kteří se odvážili postavit se mu?

Narovnal se a ruce položil na skříň. Zavřel oči, zaměřil se na to dobře známé brnění, které mu proudilo v žilách spolu s krví. Pak pomalu a jasně pronesl ta tři slova: „Harmonia Nectere Passus!“

Když pak otevřel dvířka…

Kde nic, tu nic. Jablko se ztratilo. Pro jistotu dlaní přejel po zaprášené poličce, aby se ujistil, že ovoce pouze nezneviditelnil. Ale ono ne. S úlevou zjistil, že se skutečně přemístilo. Otázkou bylo, kde skončilo, a zdali se vrátí zpět. Ovšem to ho teď zas až tak moc nezajímalo.

Konečně měl argument, něco, co mohl Temnému Pánovi předvést. Euforie mu na moment zatemnila mysl. Otočil se na podpatku, a zamířil pryč. Naštěstí si včas uvědomil, že za Isobel jít nemohl, protože bylo po šesté, a ona se tou dobou pravděpodobně cpala nějakým odporně delikátním jídlem na Křikově party. Zamrzelo ho, že ji nemohl obejmout a políbit. Přál si, aby tu byla s ním, aby mohl ještě aspoň jednou jedinkrát spatřit její úsměv a nefalšovanou radost z toho, že se jí podařilo Rozplývací skříň spravit, předtím, než… než jí projdou Voldemortovi Smrtijedi a ona se na něj už nikdy nepodívá.

Proto jí to nemohl říct. Když se Isobel prozatím nedozví, že skříň funguje, ne jen že nepřestane docházet do Komnaty, kde je všechno ukryté, a on tak dostane šanci získat ji zpět; ale taky tou drobnou lží alespoň zdánlivě oddálí nevyhnutelnou zradu Isobel MacDougalové. A to už přece stojí za to.

„Zdar. Co tu stojíš jako solný sloup?“ Někdo do něj dloubnul a on zjistil, že stál na chodbě před společenskou místností. Otočil se a shledal se se známou plavovláskou. Ani se nepokoušel zakrýt zklamání.

„Nestarej se,“ zahuhlal.

„Malfoyi, ty seš jak holka s jednodenní menstruací. Čtyřiadvacet hodin v měsíci jsi větší osina v zadku než zbylých třicet dnů. Měli by tě vyšetřit.“ Daphne se zašklebila.

Malfoy jí oplatil stejně. „Říká holka bez přátel, která se nedokáže podívat do očí svojí nejlepší kamarádce, natož pak sednout a pořádně promluvit s vlastní sestrou.“  

Daphne zatnula ruce v pěsti spolu s čelistmi, které naprázdno stiskla. Ještě zamumlala cosi, v čem zaslechl slova: parchant, nehorázný, a za dobrotu na žebrotu, než mu do ruky vrazila jakýsi papír.

„Co to je?“ otázal se podezíravě.  

Daphne pokrčila rameny.

„Poslední vůle Siriuse Blacka,“ prohodila naoko smrtelně vážně. Malfoy k ní střelil nechápavým pohledem. „Co je, ty o ni nestojíš? A já vždycky myslela, že chceš být přesně jako Vyvolený.“

„Greengrassová, varuju tě.“ Tentokrát zněl opravdu výhružně, tudíž se Daphne stáhla.  

„Můžeš to považovat za vánoční dárek. I když si ho vůbec nezasloužíš,“ prohlásila realisticky. Draco se na papír poprvé pořádně podíval. Byl prázdný, což odvodil být dalším Daphniným vtípkem. Už už se nadechoval k peprné řeči.  

„Je to napsaný neviditelným inkoustem. Sorry, ale když jsem to psala, byla kolem mě hromada lidí. A já si nemyslím, že chceš, aby celý Zmijozel znal osobní detaily o lásce tvýho mizernýho života,“ dodala ještě předtím, než jí stihnul začít nadávat.

Zatvářil se trochu zmateně. „Cože?“

„Ty seš fakt dneska ve formě. Neříkaj ti náhodou Blesku?“ Daphne protočila očima nad jeho nechápavostí. „Sepsala jsem pár věcí o Ise, který by ti mohly pomoct pochopit, proč je, jaká je. Nevím, jak na tom vy dva jste, protože mě drby nezajímaj, ale…“ odmlčela se. „Prostě si to vezmi. Je tam všechno, co mi kdy o sobě prozradila – jaká je, jaký má vztah k rodičům, něco málo o její sestře a tý nehodě, co se stala před lety na Příčný. Co má Isa ráda, jakou hudbu poslouchá, jaký knihy čte, jakýmu famfr-týmu fandí, a tak dál. Taky jsou tam věci, který jsem dohledala v genealogický sekci knihovny – neboj, vaše rody nikdy neměly žádný vazby, žádnej incest nehrozí. “

Tentokrát mlčel on. Blondýna mu dala chvíli na zpracování, jenže když se neozýval ani po minutě, luskla mu prsty před očima.

„Hej, Malfoyi, co takhle nějaký kouzelný slůvko?“

„Uhm,“ vypotil překvapeně. „Proč mi to dáváš?“

„Myslela jsem díky,“ pravila suše. Malfoy se na ni zamračil, a tak netrpělivě rozhodila rukama. „Je to omluva za to, že jsem tě jí vydírala. Nebylo to ode mě fér. Faktem je, že se jí líbíš už roky, a i když jste dva nejrozdílnější lidi, jaký znám, a přestože si myslím, že má na víc, jestli si tě vybrala, asi na tobě vážně je něco pozitivního, co zůstává zbytku lidstva skryto.“

„Hmm…“

Daphne semkla rty do úzké linky, přičemž se zatvářila tak nějak smířeně. „Já z tebe to děkuju nedostanu, že ne?“

„Ne, ale budu si to pamatovat,“ odpověděl prostě, u čehož se dal na odchod. „Veselý Vánoce, Greengrassová. Popřej za mě Astorii.“

„Tos uhodl!“ opáčila trpce, hledíc za jeho odcházející osobou.

Drazí čtenáři, 

dneska začnu z jiného soudku. Tak nám začala Hra o trůny! Juchů! Za sebe musím říct, že jsem z ní zatím úplně nadšená; to čekání rozhodně stálo za to.  

Pro ty z vás, kteří ji sledují, a jsou stejně rádi, že teď, týden co týden, na HBO budou slýchat magickou znělku Ramina Djawadiho, nechť se přihlásí! Moc ráda s Vámi proberu dojmy a zážitky. <3

A teď už k Knocking. Takže, kapitola nebyla zrovna moc akční, ale myslím, že se v ní dost věcí vyjasnilo, respektive se vydalo správným směrem. Už zase se těm dvěma blýská na lepší časy, otázkou ale je, jak dlouho jim to vydrží, než se zase něco semele. Příští kapitola bude o Křikově večírku. Rozhodla jsem se pro spojení té jeho nóbl večeře a party v jednu událost a nacpat to všechno do 1 kapitoly, tak snad to nikomu nebude vadit. 

Abych nezapomněla, přeji Vám krásné jarní volno! Nic lepšího jsme si asi, minimálně co do počasí, nemohli přát. <3

XOXO Maggie

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola devatenáctá: