Knocking on Heaven's Door: Kapitola desátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Objasnění Moražina stavu a aktuální Astoriina situace. Enjoy. :)

10.03.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1176×

Sestra a další katastrofy

Isobel nebyla ubrečená, právě naopak. U romantických filmů se smála, smutek ostatních i vlastní ji ponechával chladnou a po vyslechnutí jobovky vždy nejprve napočítala do dvaceti, nežli zareagovala. To byl důvod, proč po přečtení otcova dopisu papír roztřesenou rukou odložila. Zavřela oči a snažila se zklidnit.

„Klid, Isobel, jen klid. Moře, pláž, palmy, piňa colada…“ vydechla. Nepomohlo to, a tak roztržitě chňapla po dopisu od matky, který znovu rychle proletěla očima.

„Do prdele, to snad není pravda!“ Tentokrát byla její reakce o něco více hlučná a nápadná, neboť papír zmuchlala do kuličky a naštvaně ho odhodila před sebe. Odrazil se od hlavy nějakého Havraspárce, který se zmateně otočil.

„Co čumíš?!“ štěkla, ve tvářích už úplně rudá. Chudák Havraspárec se jí ještě omluvil.

„A jé, tady je dusno,“ zazněl ženský hlas v její blízkosti a Isa zvedla hlavu, aby se pohledem setkala s čokoládovýma očima Ginny Weasleyové. „Aby nám z toho Havru ještě něco zbylo, až tu skončíš.“

Bruneta se nevesele uchechtla. Dále jen mlčela, a tak se zrzka znovu chopila slova: „Za dva dny je první famfrc sezóny. Přijdeš fandit?“

„Ještě nevím, spíš ne,“ odvětila nepřítomně.

Ginny přimhouřila oči, nicméně přikývla. „Dobře, no. Mimochodem, neviděla jsem tě zapsanou na konkurzu do mrzimorského týmu. Proč ses nepřihlásila? Já myslela, že famfrpálu letos chceš dát šanci.“

Nevnímala. Prostě měla plnou hlavu otcovy vrcholně znepokojivé zprávy. V Belfastu se, po čtyřech letech, objevila její matka. Martha MacDougalová, rozená Nottová, měla ve zvyku udělat velkolepé haló všude, kde se zjevila. Ať už proto, že byla, i přes svůj věk (nebo možná právě kvůli němu), velmi přitažlivou ženou, nebo kvůli své životní roli sebevědomé, rázné dámy, kterou hrála dennodenně, takže už nebyla schopna rozlišit, kdy se má přetvařovat a kdy ne.

Lady MacDougalová začínala na britském Ministerstvu kouzel, konkrétně na odboru Mezinárodní kouzelnické spolupráce, kde se, postupem času, vypracovala na post vedoucí. To však jejím ambicím nestačilo. Když byly Morag s Isou malé, často jezdila do střední Evropy pomáhat s hladkým přechodem z komunistického do demokratického režimu v kouzelnických částech tamních států. Tam si ji vyhlédnul president Mezinárodní konfederace kouzelníků a čarodějek, který z ní, téměř okamžitě, udělal vicepresidentku.

V srpnu roku 1990, kdy Isa šla do prvního ročníku a Morag měla začínat šestý, se na Příčné ulici stalo neštěstí. Isobel se jej neúčastnila, jelikož chvíli předtím neposlechla matku a vběhla do cukrárny Floreana Fortescua. V nejfrekventovanější části Příčné, v blízkosti Děravého kotle, se v pravé poledne – tedy v momentě, kdy se tu nachomýtly i Morag s Marthou – zjevil Iker Castillo Herrero, terorista původem ze španělského Bilbaa. Byl členem kouzelnické frakce teroristické skupiny Baskicko a jeho svoboda. Ve dvanáct nula dva, když Isobel stála u vitríny s výběrem zmrzlin u Fortescua, Castillo Herrero vytáhnul hůlku. Dvě osoby zasáhl Avadou, tři (včetně Morag) poslal do kómatu neznámou kletbou.

Martha se přes zdánlivou ztrátu dcery nikdy nepřenesla. Isa by dala ruku do ohně za to, že se z toho, co se tehdy stalo na Příčné, obviňovala. Lady MacDougalová nicméně měla svůj vlastní styl vyrovnávání se ztrátou a smutkem. Ponořila se do své práce, uzavřela se a za několik týdnů se na dobro přestala vracet domů. Od té doby byli s otcem sami.

Otec jí v dopisu psal, že se její matka, z nějakého neznámého důvodu, nyní rozhodla, že se znovu nasáčkuje do života Morag, ačkoli do něj neměla nejmenší právo strkat svůj aristokratický nos. Tedy, z morálního hlediska neměla právo; z legálního hlediska už to tak jasné nebylo.

„Země volá Isobel MacDougalovou!“ Ginny ji šťouchla, z čehož odvodila, že musela být myšlenkami nepřítomna už delší dobu.

„Hm?“

„Snažím se s tebou mluvit, ale ty jsi úplně mimo,“ shrnula zrzka ustaraně. „Co je to s tebou?“

Měla chuť jí všechno vysolit, podělit se s ní o břemeno nejistoty, které vláčela na zádech podstatnou část svého života. Ale copak mohla? Ginny neznala tak dobře jako třeba Daphne. Nevěděla, jestli jí může věřit. A svěřit se jí s věcí takto osobní a důležitou, na to si jednoduše netroufla.

„Co by mělo být? Nic není,“ odpověděla rychle, načež se bryskně vyhrabala na nohy. „Promiň, Ginny, já musím. Uvidíme se pozítří na zápase?“

Zrzka frustrovaně rozhodila rukama. „Vždyť jsi říkala, že tam nejdeš!“

„Tak to jsem kecala!“ houkla bruneta, couvajíc pryč z Velké síně.

Bylo teprve půl deváté ráno, a tak zamířila do sklepení – tam, kde věděli vše potřebné. Vzala místo ve výklenku za sloupem, zpoza něhož tu a tam vykoukla, aby se ujistila, že mezi Zmijozely, kteří vycházeli ze spolky, nebyl nikdo potřebný.

„Hej, Blaisi!“ křikla poté, co prošel kolem, mávla na něj a seskočila ze zídky. Černoch si ji změřil podezíravým pohledem, nicméně oddělil se od skupinky (nejspíš) sedmáků a odebral se k ní.

„Bré ráno,“ protáhnul, u čehož pozdvihnul koutky v drobném, potěšeném úsměvu. „Čekáš na mě? Snad ti nescházím.“

„Nescházíš,“ zpražila ho upřímně. Na flirtování (třebaže nezávazné) teď rozhodně neměla myšlenky. „Hele, mohl bys dojít pro Thea? Potřebovala bych s ním nutně mluvit.“

Naklonil hlavu na stranu, přičemž se na ni usmál tak, jak to uměl jenom on – provokativně a svůdně, přitom nonšalantně a mile. „Mohl. Otázka je, co za to?“

„Ještě se rozmyslím,“ prohodila suše. „Tak uděláš to pro mě, prosím?“

Přikývnul.

***

Astorie Greengrassová nebyla žárlivá. Tedy, minimálně tak sebe samotnou nikdy neviděla. Zejména proto, že jak její matka, tak její otec měli, mimo své manželství, také četné vedlejší románky, jimiž se sice nechlubili, ale jejich dcery si jich byly dobře vědomy. Žila v prostředí nevěry každý den, a tak si v určitém momentě přebrala, že to tak, v jistých společenských kruzích, dělali všichni.

Když jí rodiče oznámili, že si bude brát Draca Malfoye, udivilo ji to pouze v tom smyslu, že neočekávala, že by jí dohodili někoho z tak bohatého, slavného, váženého rodu. Samozřejmě, primárně by řada přišla na její starší sestru, jenže Daphne nikdy nebyla poslušná. Byla prostořeká, ambiciózní, soutěživá a rozhodně by sňatek z rozumu nepřijala tak klidně jako její mladší sestra. Tentokrát ale nemohli pan a paní Greengrassovi nic ponechat náhodě. Spojení dvou rodů muselo proběhnout tak hladce, jak jen to bylo možné. A to mohla zařídit jen Astorie.

Plavovláska si uvědomovala své kvality a postavení. Že si Malfoyovi vybrali její rodinu, ji přimělo na sobě pracovat. Začala cvičit, neboť jako Lady Malfoyová si nebude moct dovolit být oplácaná. Začala dbát o svou pleť, líčila se, nosila zásadně jen šaty a sukně. Rovněž začala číst knihy, o kterých se Draco rád bavil, poslouchala s ním jeho oblíbený jazz (třebaže ji samotnou nijak nenadchnul) a hrdě nosila na prsteníčku levé ruky obrovský, těžký zásnubní prsten, který z duše nenáviděla.

Astorie zkrátka neviděla tento osobní rozvoj jako něco, co dělala pro sebe. Podle jejího názoru všechno dělala pro manželství. Myslela si, že cíl, který si zavdala, vůle, kterou měla, a námaha, kterou neustále vyvíjela, byly znakem lásky. Představovala si, že tak vypadalo zamilování. Nerozlišovala mezi vděkem a láskou – prostě si řekla, že miluje Draca Malfoye, protože dal jejímu životu cíl a přiměl ji se sebou začít něco dělat.

Pak se ale rozhodnul, že jejich zasnoubení zruší, a Astorii se zhroutil svět.

„Ahoj, Rio, promiň, že jdu pozdě. Křik nás přidržel v alchymii,“ vydechla Daphne, když dorazila do spolky, přičemž se rozvalila vedle sestry na gauč.

„To nic,“ broukla nepřítomně, u čehož se na sestru ani nepodívala. Kolem gauče se vznášeli papíroví ptáčci. Daphne usoudila, že byli dílem plavovlásky.

„Jéj, to je moc hezké.“ Natáhla ruku před sebe, čekajíc, že si na ni jeden z ptáků sedne. „Co je to za formuli?“

„Avis,“ odpověděla blondýna, oči stále připoutané na knize, již měla v klíně.

„Hmm, zajímavý. To mě musíš naučit,“ vydechla starší ze sester. „A jaký jsi měla den?“

„Jako vždycky.“

„Méně než pětislovné odpovědi neberu,“ ušklíbla se Daphne.

Astorie znuděně protočila očima. „Probudila jsem se, šla jsem na snídani, pak do školy, přetvařovala jsem se před holkami, přišla jsem sem, převlíkla se do pyžama a zbytek vidíš.“

„Astorie…“ vydechla Daphne zmučeně. „Posloucháš se vůbec? Takhle to dál nejde, sakra!“

Její hlasitější výjek neupoutal jen pozornost dalších Zmijozelů ve spolce.

Její mladší sestra k ní konečně otočila hlavu. „Co myslíš?“

„Musíš se dát dohromady! Proboha, máš si užívat života, a ne mít denní rutinu šedesátileté vdovy s dvanácti kočkami!“

„A jaký by to mělo smysl dát se dohromady?“ otázala se mladší z nich bezelstně. „Chceš, abych byla víc jako ty? Mám si najít kamarády mezi Mrzimory, mám říkat, co si myslím, mám odporovat rodičům? Proč bych to měla dělat?“

„Protože už se nemůžu dívat na to, jaká je z mojí sestry troska!“ Daphne bouchla dlaní do sedačky.

To Astoriin výraz se poprvé změnil, z prázdného na úšklebek. „No jistě, zase jde jenom o tebe. Jak jinak.“

„C-co tím jako myslíš?“ Daphne zaraženě pozdvihla obočí.

Ria chvíli uvažovala, zda by měla pokračovat. Upřímně, měla sto chutí sestře od plic říct, jak moc ji samotnou zraňovalo, že Daphninou nejlepší kamarádkou byla cizí holka. Záviděla sestře to, že se dokázala vzepřít tradičním zmijozelským modelům a že se dokázala bavit s lidmi napříč kolejemi. Chtěla se od Daphne učit, chtěla s ní trávit více času. Třeba by se po tom změnila. Možná, že by pak byla pro kluky víc… přitažlivá. Třeba by po ní Draco začal toužit. A když ne on, tak někdo jiný – Astorie neměla žádné osobní preference.

Nakonec však nad tím jen mávla rukou. Poposedla a bez ptaní se položila na záda, napříč sedačkou. Hlavu umístila Daphne na stehna, a ta si proto konečně všimla, jak velké kruhy měla pod očima.

„Slyšela jsi to o Dracovi?“ otázala se Astorie.

Daphne pátravě přimhouřila oči, vjedouc sestře prsty do vlasů. Byly si tak podobné, a přesto byly rozdílné jako noc a den.

„Ne, protože zaprvé, drby mě nezajímaj, a zadruhé, já se o Malfoye nestarám. A ty bys taky neměla. Život jde dál – to jsou tvoje vlastní slova.“

„Viděli ho s Isobel,“ pokračovala Astorie tiše. „Já ti říkala, že spolu ti dva něco mají, už když jsem přišla z té párty u MacDougalových.“

Greengrassová starší se zamračila. „Prosím tě, kdo tě krmí takovými kecy? Nech mě hádat – Parkinsonová, tvůj vzor.“

„A není úplně jedno, kdo mi to řekl?“ odmlčela se Ria. „Důležité je, že Draco očividně zrušil naše zasnoubení, aby mohl být s tvojí kamarádkou!“

„Astorie, to není pravda,“ odsekla Daphne striktně. „Isa by ti nikdy nic takového neudělala. Skoro ji neznáš, tak o ní laskavě přestaň dělat závěry založené na tom, co ti řekla největší kráva pod sluncem!“

Tu konverzaci se sestrou si Astorie vybavila, když se, druhého dne, vracela na kolej z astronomického kroužku. Spěchala sedmým patrem směrem ke schodům. V půli cesty se však byla nucena zastavit, jelikož se, sotva dva metry před ní, zjevil pár lidí. Mimochodem vyšli z rovné, dlouhé, ploché stěny, ale to nebylo pointou příběhu. Astorie se v tu ránu instinktivně zastavila. Neměla v úmyslu se socializovat, na což už obvykle došlo, když jste se po večerce sešli na chodbě s dalšími studenty. Kvapně našla něco, za co by se mohla schovat.

„Zítra ve stejnou dobu?“ Donesl se k ní tolik známý mužský hlas. Jednalo se o Draca, to mohla říct s jistotou.

„Jo, jasně,“ odpověděl mu hlas ženský. Astorie se neudržela a vykoukla zpoza sloupu. Draco se otočil k odchodu, dívka (již odvodila být Isobel MacDougalovou, dle mrzimorského znaku na hábitu a vlnitých, tmavých vlasů) jej však zastavila. „Draco, počkej!“

On ji samozřejmě poslechl, otočiv se čelem k ní. Zničila vzdálenost mezi nimi jediným dlouhým krokem a vztáhla ruku k jeho tváři. Po té několikrát přejela plochou dlaně, jako by ho hladila, jenom víc horečně.

Malfoy nechápal, to si Zmijozelka dokázala domyslet.

„Dobrý. Měl jsi na tváři rtěnku,“ prohodila MacDougalová pobaveně.

A pak se Astorie stala svědkem něčeho, co ona sama nikdy nezažila. Draco Malfoy se na Mrzimorku usmál vzácným, upřímným úsměvem. Chytil ji za bradu, čímž jí lehce zdvihnul hlavu, než se sehnul a přitisknul své rty na její v krátké, lehké puse.

„Doprovodím tě na kolej,“ špitnul zastřeným tónem. MacDougalová však nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Ne ne, Zlatovlásko. Půjdu sama.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter