OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola čtrnáctá

29.03.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1301×

Famfrpál

Druhého dne se Nebelvírští a Havraspárští postavili proti sobě, a to nejen na famfrpálovém hřišti. Ze všech koutů už od rána sálala soutěživost. Skupinky přátel z obou kolejí se vítaly s úsměvem, ale nikdo si neodpustil narážky na famfrpálové umění těch druhých. Nebelvírští byli přesvědčeni, že jejich tým vyhraje. Havraspárští zas překvapivě neznali bratra, když došlo na famfrc. Mrzimorští to nijak nehrotili – buď si zachovávali svou obvyklou nestrannost, nebo fandili té koleji, ve které měli víc přátel, anebo fandili oběma stejně. O Zmijozelských se vědělo, že by se spojili třeba s mimozemšťany, jenom aby Nebelvír nevyhrál, a tak se většina z nich stavěla na stranu Havraspáru. Modří, zelení i červení skeptici, kteří nevěřili, že by kdy Havraspár mohl nad Nebelvírem vyhrát (a obráceně), se odmítli zápasu zúčastnit s tím, že nemají zapotřebí přihlížet.     

„Čus,“ vyhrkla Isa udýchaně, jen co se dostala k Theodorovi s Daphne. Čekali na ni ve výklenku ve zdi na pátém patře, který ve čtvrťáku pojmenovali Asgardův, podle odrážeče nordického famfrpálového týmu Asgarda Petterssona. Toho viděli v akci na mistrovství světa ve famfrpálu a značně na ně zapůsobil svým uměním. „Bože, cestou sem jsem narazila asi na pět skupinek řvoucích červených. Nebermír je zas na koni, všude dělaj bordel.“

„Jo, všichni jsme si tím museli projít,“ prohlásil Theo realisticky, přičemž se opřel ramenem o stěnu. „Ale připadá mi, že jsou Nebelvírští při zápasech rok od roku snesitelnější.“

Isa si stoupla vedle Daphne. Ta však, v momentě, kdy k ní bruneta zdvihla oči, zčervenala a uhnula pohledem.

„Možná je to tím, že jsi na ten virvál rok od roku více zvyklý,“ pípla plavovláska tiše.

„Nebo se ti to jenom zdá,“ namítla bruneta, než ho pěstí lehce bouchla do ramena, u čehož se naoko vážně zamračila. „A vůbec, to si říkáš správný Zmijozel, Theodore? Házení špíny na Nebermír se má u tvojí koleje vždycky shledat s úspěchem. Že ti není hanba, člověče.“

Tázaný protočil očima. „Tak sorry, že se snažím najít v nastalé žalostné situaci aspoň nějaké pozitivum, no!“

„No já nevím, jestli ti sorry bude stačit, frajere,“ protáhla Isa žoviálně. „Daph, co říkáš, odpustíme mu?“

Nedostalo se jí odpovědi, a tak kamarádčiným směrem zamžourala. Daphne ji nevnímala, což bylo jasné především z jejího nepřítomného výrazu. Mrzimorka pozdvihla obočí, ovšem než se kamarádky stihla zeptat, co se děje, ujal se slova Theo.

„Hele, měli bychom jít, jestli chceme splašit nějaký dobrý místa,“ prohlásil realisticky. „Iso, máš ten popcorn?“

Rukou poklepala na tašku, která jí visela přes rameno. „Si piš, drahouši. Sýrový, plus tacos s Texmex dipem. Dneska se rozšoupnem.“

„Skvělý, tak jdeme,“ zavelel, otočil se na podpatku a vyrazil směrem ke schodišti. Isa ho následovala, Daphne ale zůstala nehnutě stát ve výklenku.

„Daph?“ Zastavila se, když plavovlásku nezaznamenala po svém boku. Vydechla a vydala se zpět k výklenku. „Dneska nejsi ve svý kůži, viď? Stalo se něco? Nějaký změny s tou vaší… ehm, situací?“

Třebaže na ni plavovláska shlížela svýma modrýma očima, bylo za nimi podivné prázdno.

„Ne. Žádná změna,“ vyhrkla Zmijozelka.

Isa pátravě přimhouřila oči. „Tak co se děje?“

„Nic.“

„Nelži mi,“ trvala na svém Isa. „Možná, že tímhle obalamutíš kde koho, ale já tě znám jako svý boty, Greengrassová.“

Daphne si bezmocně povzdechla, načež se kousla do rtu. Pak sklopila hlavu a Isa povzbudivě sevřela její dlaň ve své.

„Tak jo, já začnu. Je tu něco, co bys měla vědět,“ špitla Mrzimorka, když se Zmijozelka neměla k odpovědi. „Vrátila se mi máma. Dneska ráno mi od ní přišel dopis a já rozhodně nemám v plánu ho otevřít.“ Tentokrát to byla Isa, kdo sklopil hlavu. „A zadruhý,“ zhluboka se nadechla. „Vyspala jsem se s Malfoyem. Předevčírem. Požádal mě o pomoc, nabídnul mi za ni osm set géček a já souhlasila, takže jsme se začali scházet,“ pokračovala ve vysvětlování. „Bála jsem se ti to říct, protože… protože jsi mi říkala, jak tvoji sestru zasáhlo, když zrušil to jejich zasnoubení. Daphne, je mi to strašně líto! Už se to nestane, přísahám! Skončím to s ním… okamžitě.“   

Zmijozelce se začala točit hlava a převrátil se jí žaludek. Doposud měla pro své vlastní jednání jedinou omluvu – Isa jí ublížila tím, že se, aniž by o tom Daphne spravila, scházela s Malfoyem – úhlavním nepřítelem Greengrassové. Nebylo důležité, jestli spolu něco měli. Greengrassová totiž moc dobře věděla, že se Ise Malfoy líbil už od pátého ročníku. Nebyla v tom ale ani zdaleka sama. Malfoy dívky přitahoval jako magnet, čehož sám hojně využíval. A tak blondýna naprosto přirozeně odvodila, že kdyby se nezačal scházet s MacDougalovou, scházel by se s jinou.

Varovala jak své rodiče, tak svou sestru, jenže nikdo z nich si nedal říct. Draco byl, podle nich, ideálem muže, kouzelníka a ženicha. Neviděli, jak krutým a zlým člověkem ve skutečnosti byl, a to ani potom, co zrušil své zasnoubení s Astorií.

Teď si zotročil její rodinu a ona se s tím břemenem ani nemohla svěřit své nejlepší kamarádce, protože si to Malfoy nepřál. Moc dobře věděl, že kdyby si Daphne pustila pusu na špacír, Isa by se na něj už nikdy nepodívala. Totéž ale mohlo platit i pro Daphne, za předpokladu, že by se Malfoy rozmluvil o tom, jak se ho pokoušela vydírat.

„Daph?“ Ucítila, jak s ní Issy jemně zatřásla. Vzhlédla a zjistila, že stále postávaly u Asgardova výklenku na pátém patře.

„Co?“ vyhrkla bez dechu.

Isa se zatvářila shovívavě, u čehož naklonila hlavu na stranu. „No, já ti řekla pravdu. Teď je řada na tobě.“

Zarazila se. Nemohla jí říct o Malfoyovi, znamenalo by to konec jejich přátelství. Jediné možné řešení, jež se jí vyrýsovalo před očima, byl útěk.

„Jo, no… víš, mně je nějak špatně. Asi budu muset dneska ten famfrc vynechat,“ zadrmolila rychle. „Vy dva si to ale užijte!“

„Cože? Ne, Daphne, počkej!“ houkla Issy za její odcházející osobou. Moc dobře poznala, že se Daphne vymlouvá – tutéž frázi ona sama používala skoro každý den. Plavovláska nezpomalila, ba naopak, ještě přidala do kroku. Isa tak zoufale hleděla na to, jak se její zlaté vlasy vlnily dál a dál.

Hlavou jí proletěl snad milion myšlenek – že ji Daphne nenávidí kvůli Malfoyovi, že si za to z menší části mohla sama, že to z větší části byla Malfoyova vina, že o tom všem radši měla mlčet, protože kvůli tomu právě ztratila nejlepší kamarádku.

Ucítila, že se k ní kdosi přiblížil, a tak otočila hlavu, aby mohla na dotyčného kouknout.

„Co to bylo?“ Theo kývnul směrem k odcházející Daphne. „Ona s námi nejde?“

„Očividně ne,“ vyslovila jasně a ledově.

On pátravě přimhouřil oči. „To je divný. Ještě dneska ráno jsem se s ní o tom bavil, a říkala, že se těší.“

„Tak změnila názor, no,“ odsekla Isa. Pak bratránka žduchla loktem, prosmýkla se kolem něj a vyrazila chodbou pryč. „Theodore, nestůj tam jak svatý za dědinou a hejbni zadkem! Kdo tam bude poslední, je bábovka!“

***

„Jé, ahoj, Isobel! Tak sis nakonec udělala čas, to je skvělý!“ zaradovala se zrzka na koštěti a vznesla se k první řadě sedaček nejbližších k zemi, jelikož zde seděli Isa s Theodorem. Milion nebelvírských prváků se málem zbláznilo, když se Ginny zjevila tak blízko, ještě k tomu v plné famfrpálové polní. Nebelvírka potěšeně ukázala na Issinu pravou tvář, na níž se skvěly červené a zlaté čáry. Isa na moment zvážila, zda by jí měla říct, že Nebelvíru fandí jen proto, aby stála proti Theodorovi, který fandil Havru, a s nímž se vsadila o dvacet géček, že vyhrajou ti druzí.

„A vidím, že máš i správný bojový zbarvení.“

„Jasná věc! Neměla bych odvahu fandit jinýmu týmu než tomu tvýmu, Ginny,“ zalhala Isa rozverně.

„To je jenom jedna strana tváře. Na tý druhý je modro bronzová,“ nabonzoval ji Theo, a tak ho plácla přes paži. Rusovláska to brala s humorem.   

Vedle Ginny se u Isina místa na tribuně objevila taky Cho, tudíž zrzce popřála hodně štěstí a jala se věnovat Changové. Kdyby brunetinu pozornost nepřitáhla havraspárská kapitánka, Mrzimorka by si pravděpodobně bývala všimla, že se Ginny přesunula k Theodorovu místu, že se u něj zdržela o chvilinku déle a že si s jejím bratrancem dokonce vyměnila několik tichých slov.

„Nazdar, Cho! Tak jak to vidíš? Vyhrajete?“

„Ahoj, Issy. No, jsme v dost dobrý formě, ale nechci to zakřiknout,“ usmála se na ni Havraspárka. Pak se rukama opřela o zábradlí tak, že se najednou vůbec nedržela koštěte a naklonila se dopředu. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně,“ přikývla Mrzimorka.

„Nechci, aby to vypadalo, že na tebe tlačím, ale… jak jsi na tom s těmi hodinkami? Dneska je náš první zápas a já bych… Víš, první zápasy sezony pro nás se Cedricem hodně znamenaly. Ať už hrál kdokoli, každý rok jsme to s přáteli chodili zapít ke Třem košťatům. Byla to taková naše tradice.“  

Issy se nezvládla vyhnout soucitnému kukuči, který musela Cho, po těch letech, tak dobře znát.

„Vidíš, fajn, že ses připomněla.“ Mrzimorka se začala hrabat ve své tašce, dokud z ní nevytáhla narůžovělý poklad. „Tady jsou. Podařilo se mi je uvést do chodu už včera a chtěla jsem ti je dát co nejdřív. Ale nějak jsem nestíhala, promiň…“

Tvář Changové se v tu ránu rozzářila radostí. Dokonce byla tak šťastná, že jí vhrkly slzy do očí. Uchopila hodinky do třesoucích se prstů a několik sekund si je mlčky prohlížela.

Madam Hoochová mezitím dorazila na hřiště a hlasitým písknutím k sobě zavolala obě kapitánky. Až zvuk její píšťalky Cho probral z nostalgického toulání ve vlastních vzpomínkách.

„Issy, já…“ vyhrkla Havraspárka zastřeně. Zdali větu nedokončila záměrně, nebo pro vlnu emocí, kterou pociťovala, bylo Ise naprosto jasné.

„Já vím,“ vydechla s milým úsměvem. Changová nemusela říkat nic dalšího. Vše podstatné již bylo řečeno. „Budu tu až do konce. Jestli chceš, můžu ti je pohlídat.“

Cho pokývala hlavou, než brunetu objala. „Děkuju, jsi skvělá! Hrozně moc to pro mě znamená, Issy.“

„Rádo se stalo… A teď už běž! Máš před sebou zápas, který musíš vyhrát,“ prohlásila, přičemž na Havraspárku spiklenecky mrkla.

Po velkém boji vyhrál Nebelvír, a to jen proto, že Ginny v poslední minutě chytla zlatonku. Byl to extrémně vyrovnaný zápas, který aspiroval na skončení remízou. Jak se ale nakonec ukázalo, Nebelvírští pracovali nejefektivněji pod tlakem. Theodore v peněžence hledal dvacet galeonů, zatímco Isa si šťastně broukala melodii The Weird Sisters.

„Na.“ Vtlačil jí do rukou dvě desítky. „Abys věděla, nepovažuju to za čistý peníze.“ 

Mrzimorka tázavě pozdvihla obočí. „Máš pocit, že peníze z pokeru jsou čistší, jo?“

„Jo, protože poker není vyloženě jenom o štěstí. Je to sice hazard, ale musí se u něj uvažovat. Takže když prohraju, řeknu si, že jsem tupej a je jenom moje chyba, že jsem prohrál,“ osvětlil svůj úhel pohledu, přičemž se vyhoupnul na nohy a zeširoka se protáhnul.

Mrzimorka pokrčila rameny a následovala ho. „Mně je to jedno, prachy jako prachy.“

„To proto, že seš věčná materialistka,“ zhodnotil s úšklebkem.

„Možná,“ přiznala, „ale taky jsem teď o dvacet géček bohatší než ty, což by mělo bejt směrodatný.“

„Jak říkám, věčná materialistka,“ Theodore se uvolněně zašklebil, ovšem ruku jí přitom familiárně hodil kolem ramen. Jen co se nadechla k odpovědi, přerušil ji: „Hej, nechme toho. Jdu na kakao, jdeš se mnou?“

„Běž sám, koloušku,“ zakroutila hlavou a rukou ho poplácala po břiše. „Jsem domluvená s Cho, podařilo se mi totiž spravit ty její hodinky. Říkala jsem ti o nich?“

Pátravě našpulil rty. „Mám pocit, že ne.“

„Tak jsem asi zapomněla. No, ona je to celkem vtipná storka,“ zahihňala se potutelně. „V pondělí ve formulích-“

„Ne, zadrž!“ vyhrknul se zdviženýma rukama. Isa nechápala. „Nechci být součástí posmrtnýho dramatu Changová Diggory.“

„Já si říkala úplně to samý! Jenomže pak mi Cho ukázala ty hodinky a já takovou krásu jednoduše nedokázala odmítnout. Navíc, bylo mi jí trochu líto.“

„Issy?“ To už se v jejich blízkosti ozval známý ženský hlas a ti dva byli nuceni zanechat konverzace a zaměřit se na osobu.

„Čau, Changová,“ ozval se Zmijozel a široce se na Havraspárku usmál. „Skvělej zápas, odvedlas kus práce. Držel jsem vám pěsti do samýho konce.“

„Souhlas! Bylas skvělá, Cho,“ dodala s úsměvem Mrzimorka.

„Díky. Dělali jsme, co jsme mohli, škoda, že to nestačilo,“ Cho se na ně ostýchavě usmála. „Nepůjdeme si někam sednout?“

„Klidně. Ke Třem košťatům?“ navrhla bruneta. „Konečně ti tam předám ty hodinky."

„Proč ne,“ odkývala jí to Havraspárka, načež zvedla oči k Theovi. „Přidáš se?“

„Tak dobře. Za ten dnešní výkon máš u mě máslovej ležák, Cho,“ prohlásil Nott rozjařile. Pak už se ponořili do příjemného rozhovoru a rozešli se do Prasinek.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola čtrnáctá: