Klenot rodu Blacků - 18. kapitola - Dva bratři • OurStories.cz ~ naše povídky

Ministerstvo s našimi hrdiny odmítá zacházet v rukavičkách...

20.08.2017 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1198×

Malá Ginny se na židli vedle Petera neklidně vrtěla. Rukávy košile měl výjimečně vyhrnuté a ona pohledem hypnotizovala bílý obvaz na jeho levém předloktí. Peter si to uvědomoval, snažil se to ignorovat, ale v posledních dnech nepatřila trpělivost mezi jeho silné stránky.

„Co?" vyrazil proti ní prudce, možná prudčeji, než chtěl. Dívka sebou poplašeně škubla, i přesto se nakonec odvážila.

„Já jen... vždycky mě zajímalo, jak to vypadá," hlavou pokývla směrem k Peterově ruce a podívala se mu zpříma do očí. On překvapeně zamrkal.

„Ginny! To snad nemyslíš vážně," okřikl ji Arthur rázně.

„Akademický záměr přece neznamená nic špatného," pousmál se po krátkém rozmýšlení Peter a pomalu odmotával obvaz. Ginny nebyla jediná, která s očekáváním přihlížela.

„Bolí to?" zeptala se zvědavě, když znamení odhalil v celé své kráse, a jemně po něm přejela prstem. Než se však dostal k odpovědi, stalo se něco zvláštního. Harry, který seděl naproti nim, rychle vztáhl ruku k jizvě na svém čele ve stejnou chvíli, kdy Peter pocítil prudkou, a bohužel již dobře známou bolest v onom prokletém cejchu.

„Zajímavé," zašeptal a upřeně hledíc přímo do chlapcových zelených očí skryl znamení zla pod obvazem.

***

Harry bezcílně bloumal po domě. Podařilo se mu utéci ze spárů paní Weasleyové, která před chvíli rozpustila jejich uklízecí četu a právě se dole o něčem tiše dohadovala s Ronem. Podařilo se mu dostat do jednoho z mnoha pokojů, a že zdaleka ještě neprošel všechny. Dominantou tohoto konkrétního byl nástěnný gobelín, který vypadal hrozně staře. Rodokmen, v jehož záhlaví stálo zlatou nití vyšito: Vznešený a starodávný rod Blacků Toujours pur.

„Není moc o co stát," uslyšel za sebou chlapec hlas svého kmotra...

„Ale ty tu nejsi!“ řekl Harry poté, co si pečlivě prohlédl spodek rodokmenu.

„Byl jsem tam."

„Ty jsi utekl z domu?“

„Když mi bylo asi tak šestnáct.“

Ani jeden z nich netušil, že za dveřmi stojí někdo, kdo pečlivě naslouchá jejich rozhovoru. Bella se zády opírala o zeď vedle futer a kousala se do rtu, aby potlačila slzy. Neměla ráda, když Sirius mluvil zle o jejich rodině. Jistě, jejich matka byla chodící továrna na zlo, na tom se oba sourozenci shodli. Se zbytkem bratrových názorů již nesouhlasila. Neznal je tak jako ona. V posledních letech života se jejich otec změnil. I přes to všechno si k němu Bella dokázala vybudovat vcelku hezký vztah. Byl to její otec, vrátil se, když ho potřebovala. Podobně jako Regulus. Ano, možná byl špinavý smrtiejd, který se k Siriusovi choval jako největší hajzl, ale Isabellu měl upřímně rád. Nikdy se neptala, proč to tak bylo, prostě to přijmula. Jeho smrt ji zasáhla, přece jen byla tehdy ještě dítě...

Tiše odešla, aby si jí Sirius s Harrym nevšimli, a namířila si to někam, kam již snad po celé desetiletí nepáchla.

Regulusova ložnice byla, na rozdíl od té její, velice osobitá. Její bratr byl skutečně hrdý na to, že patřil do Zmijozelu, zelená všude, kam se podíváte, to dokazovala. Obcházela ji až se svatou opatrností. Stírala vrstvy prachu z předmětů a knih, které brala do rukou. Pročítala dopisy povalující se všude možně. Našla dokonce i jeden, který psala ona sama. V té době si ještě dávala záležet na krasopisu. Kde byla ta bezstarostná dětská léta?

Strávila v bratrově pokoji necelou hodinu a v tuto chvíli byla více než naměkko. Vyšla na chodbu, v rukou svírala dopis, který před lety sama napsala... Náhle narazila na překážku, doslova.

„Siriusi!" vyjekla překvapeně, když se jejich těla setkala.

„Cos tam dělala?!" vyštěkl on a Bella překvapeně zamrkala.

„Byla jsem se tam jen podívat," vysvětlila prostě a dopis si zastrčila za lem hábitu.

„Proč zrovna tam?!" pokračoval ostře Sirius a tyčil se nad svou sestrou jako tenkrát, autoritativně, z pozice moci, což ji okamžitě namíchlo.

„A proč ne?!" Veškerý klid z jejího hlasu se vytratil.

„Byl to zrádce, nechutný smrtijed!" prskl a pohlédl na zavřené dveře Regulusova pokoje.

„Byl to náš bratr." Sirius si znechuceně odfrkl a Bella dodala. „Alespoň pro mě byl."

„Nevíš, co říkáš! Byla jsi malé naivní dítě." Tohle bylo pro Isabellu, jako by přilil olej do ohně.

Jejich vyostřující se hádka přilákala publikum. Ze dveří na jedné straně chodby vykouklo několik zrzavých hlav společně s černou čupřinou. Po schodech vyběhli Remus s Peterem. V zádech se jim nesl křik paní Blackové, kterou příliš povyku také probudilo k životu.

„Dítě? Dobře, tak teď mě dobře poslouchej, Siriusi." Bella zvedla prst a zabodla ho do bratrovy hrudi. „Možná, že jsem byla dítě, a možná, že jste se s Regulusem nenáviděli, ale já k tomu neměla důvod. Regulus se..."

„Bello, klid," vložil se do hádky Remus se svou racionalitou, ale Isabella se nedala.

„Mlč, Remusi," varovala ho a pokračovala ve své původní větě. „Regulus se ke mně vždycky choval hezky, měla jsem ho ráda. Jenže tys nade mnou musel mít navrch, jen tvá pravda byla ta správná! V tomhle tě ani Azkaban nedokázal změnit!" Odstoupila od něj a prudce dýchala.

„Isabello, já..." začal stále zaraženě, ale ona to nechtěla slyšet. Pozvedla ruku, aby ho zastavila, prosmýkla se kolem Remuse a Petera a vydala se po schodech dolů. Po chvíli se ozvala jen dutá rána, to za sebou zavřela domovní dveře. Ledové ticho porušil až Remus, který se otočil na Petera.

„Někdo by za ní měl jít." Peter neváhal, přikývl a vyběhl za ní.

***

Isabella se na Grimmauldově náměstí dvanáct již několik dní neukázala. Hlášení z jejich hlídek podával Peter, který se pomalu, ale jistě vracel do původních kolejí. Blížilo se datum Harryho předvolání na Ministerstvo a on byl mírně řečeno nervózní.

„Petere?" oslovil ho chlapec opatrně. Přišel za ním do jídelny, ve které seděli s Remusem a tiše o něčem mluvili. „Můžu chvilku?"

„Nechám vás," nabídl zdvořile Remus, zvedl se, vzal si noviny ze stolu a zmizel.

„Copak, Harry?"

„Kdy přijde Bella?" zeptal se. Slíbila mu, že ho doprovodí na Ministerstvo, chtěl, aby byla s ním, aby ho podržela. Její náhle zmizení však věci trochu zkomplikovalo.

„Slíbila ti, že přijde, ne?" pousmál se Peter a vstal také.

„Ano."

„A ona své sliby plní. Nenechala by tě jen kvůli malicherné roztržce se Siriusem." Přešel blíže k Harrymu, stále se jemně usmíval. „Zítra tu bude včas." Povzbudivě mu stiskl rameno. Chvíli oba mlčeli, až se nakonec Peter opět ujal slova. „Můžu se teď zeptat já?" Nečekal na odpověď, prostě to udělal. „Co tvá jizva? Bolí tě?" Harry se nejdříve podivil, ale nakonec si dal dvě a dvě dohromady.

„Ptáš se kvůli... no," mávl rukou směrem k Peterovu předloktí a on pokývl. Zřejmě existovalo něco společného v obou Voldemortových značkách i přesto, že vznikly za úplně odlišných situací. „Tohle léto mě bolí častěji, než kdy dříve. Kvůli Voldemortovi, samozřejmě. Často mě to budí ze spaní."

„Ze spaní," pousmál se Peter smutně. „To ti závidím, alespoň dokážeš usnout... No řekni, není to skvělé, být napojen na Pána zla?" V očích mu nezbedně zajiskřilo, což se už nějakou tu dobu nestalo. Jeho tvář však opět rychle zvážněla. „Není to fér, víš."

„Co?" nechápal Harry a prstem si posunul brýle na nose.

„Ty jsi nikdy nepoznal své rodiče a jsem si jist, že bys dal cokoliv za to, abys to změnil." Chlapec váhavě přikývl a Peter pokračoval. „A já bych na druhou stranu dal cokoliv za to, abych svého otce v životě nepoznal." Netečně si při těch slovech sevřel levé předloktí.

„Máš pravdu, to fér není," pokývl Harry smutně...

***

„Vidíš, Harry, to bude ona," usmála se paní Weasleyová, když uslyšeli tiché zavrzání domovních dveří. Spadl mu jeden drobný kámen ze srdce. Nebylo ještě úplně vyhráno, ale pokud bude mít svou kmotru po boku... Do jídelny však vstoupil jen Peter a klidně se rozhodně netvářil.

„Kde je Bella?" vyhrkl Harry nervózně.

„Před chvílí dostala zprávu z Ministerstva. Prý s ní potřebují něco akutně probrat. Moc se ti omlouvá, Harry."

„Co s ní chtějí probírat takhle brzo ráno?" zachmuřil se Arthur.

„Předpokládám, že nic hezkého..."

Všichni Harrymu popřáli hodně štěstí a společně s panem Weasleyem se vydali na Ministerstvo. Přál si, aby ho Isabella podpořila, moc by mu to pomohlo, ale štěstí mu dnes prostě nepřálo...

***

„Harry!" uslyšel dobře známý hlas, jakmile vyšel ze soudní síně. Bella. „Tak?" Nepotřebovala ani odpověď, když spatřila jeho úsměv. Nadšeně ho objala. Překvapilo ho, jak moc se chvěje. Když se odtáhla, poznal, že její úsměv není tak úplně košer. Něco muselo být špatně. V současném nadšeném deliriu to však jeho mozek odmítal dále zpracovávat. Vedla ho spletitými chodbami Ministerstva a vyptávala se na podrobnosti. Cítil, že poslouchá jen na půl ucha. Neustále se nejistě rozhlížela kolem. Už se chtěl zeptat, co se děje, když se náhle zastavila. V chodbě před nimi stál Lucius Malfoy a o něčem diskutoval se samotným Popletalem. Všichni dospělí si vyměnili několik vražedných pohledů a následně Bella Harryho odtáhla pryč.

V Hlavním štábu je všichni již bedlivě očekávali. Vypuklo rozlehlé veselí, když se dozvěděli, že Harry má do Bradavic zelenou. Peter si všiml ihned, že je s jeho drahou něco špatně, a postavil se k ní do rohu pokoje. Opatrně ji objal kolem pasu, stále se tak moc chvěla. To už si jich všimli i ostatní.

„Co chtěli?" zeptal se Remus a Bella po něm šlehla očima.

„Ptali se... na všechno, na všechny. Na Brumbála a jeho blízké..." Chvíli se zarazila, když pohlédla na Siriuse. Přece jen byli stále rozhádaní. „Na tebe," pokývla nakonec jeho směrem. „Nalili do mě Veritasérum. Naštěstí protilátka zabrala. Sice ne dokonale, ale zabrala." Hlas měla slabý a třásl se.

„Řekla jsi jim něco?" ozvala se Molly zděšeně.

„Vymýšlela jsem si," zašeptala Bella a stiskla paži Peterovi, který ji stále podpíral. „Nejsem si úplně jistá, ten lektvar byl docela silný." Chytila se za hlavu, která ji začínala nepříjemně pobolívat...

Kingsley Pastorek se na Grimmauldově náměstí objevil o několik minut později jako velká voda a hned si to namířil k Belle.

„Zvládla jsi to skvěle," pochválil ji prudce. „I já bych ti to věřil, a to znám pravdu."

„Musíme být opatrnější," řekla tiše. „Jestli nás začnou podezřívat a my nebudeme pozorní..."

„Půjde všechno do kytek," dokončil za ni.

„A my do basy," přidal Peter tak mimochodem. Pastorek se uchechtl, ale ihned opět zvážněl.

„Každý z nás, který pracuje na Ministerstvu, by se měl ujisti, že u sebe má protilátku k veritaséru. Raději všechny varuji."

Ten večer panovala v domě různorodá nálada. Úleva z toho, že Harry se může vrátit do školy, a zároveň nejistota z Ministerstva, které jim pomalu šlape na paty. Po večeři si černovlasý chlapec s jizvou na čele všiml, že se sourozenci Blackovi vypařili. Seděli na schodech, rameny se vzájemně dotýkali, ve tvářích zvláštní výrazy. Zřejmě zakopávali válečnou sekeru...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter