OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 9. kapitola

12.03.2018 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1131×

9. Změna v zasedacím pořádku

20. 10. 1972, Bradavická škola čar a kouzel

„Chceš mi říct, žes měla v létě narozky a nic jsi nám neřekla?“

„Jo. Nevěděla jsem, že vás to bude zajímat.“

„Já tě zabiju, Hope!“

Ty čtyři – ona, Marlene, Lily a Alice – právě šly na hodinu dějin čar a kouzel. Byla to první hodina po obědě, a tak šly spolu. A někde v druhém patře se začaly bavit o Lilyiných narozeninách, které měla až na konci ledna. (Hope si myslela, že bylo na jakékoliv plánování brzo. Byl teprve říjen.)

Bohužel pro ni, když došly ke schodišti, se jí Marlene taky zeptala na její narozeniny. Měla je patnáctého července. Neobtěžovala se jim to sdělit, moc je neslavila. 

A podle Marleniny reakce to byla chyba.

„Proč jsi nám to neřekla?“

Hope si nervózně dala ruce do kapes. „Já své narozeniny moc neslavím.“

Marlene se na ni zamračila. „Ale proč? Jsou to přece narozeniny! Každej je slaví, každej je mi–“

„Marlene!“ okřikla ji Alice.

„Co?“

„Přece víš–“

„Vždyť přece víš, že to nejsou jen moje narozeniny,“ připomněla jí Hope. Jak šla, dívala se dolů na podlahu, aby nikdo nemohl vidět, jak se tváří. 

Blondýnka si plácla dlaní do čela. „Sakra! Promiň, Hope.“ 

Hope se na ni podívala. Marlene se červenala. Bylo na ní vidět, že se za sebe styděla. Hope vytáhla ruku z kapsy a stiskla tu její. „Nic se neděje.“

Došly k učebně dějin a chystaly se jít dovnitř, když je zastavil hlas křičící Hopino příjmení. Otočily se a uviděly Scotta Adkinse, jak si ve spěchu proráží cestu mezi svými spolužáky směrem k nim. 

„Le Fayová!“ zakřičel Scott znovu. „Počkej!“

„Čekám!“ zakřičela na něj Hope zpátky.

Marlene, Alice a Lily se vzápětí zachichotaly a Alice, která vedle ní stála, ji šťouchla loktem do boku. Hope se začervenala. Měla dost slušné tušení, proč s ní chce Scott mluvit, a tak to nebrala nijak vážně, dokud se ty tři vedle ní nezačaly chichotat. Bylo jasné, že si o celé té věci myslí úplně něco jiného.

„Počkáme ve třídě, Hope,“ řekla Lily a šla dovnitř. 

„Pak nám všechno povíš,“ zašeptala Marlene a mrkla na ni.

Hope protočila oči a otočila se na Scotta, který už vedle ní stál. „Co potřebuješ?“

Scott se usmál a opřel se bokem o zeď. „Dneska od tří máme trénink. Zamluvil jsem hřiště, tak doufám, že přijdeš. A řekni to i Aubreymu.“

„O tom tréninku vím. Bertram taky. Je to na nástěnce.“

Scott přikývl. „Musel jsem vám to připomenout. Minulej rok se nám stalo, že nováčci nástěnku nezkontrolovali a na trénink nepřišli.“ Pak se od ní rozešel pryč. „Tak se měj, le Fayová. A pozdravuj Minu!“ křikl ještě přes rameno, než se ztratil za rohem.

Tak už to není McGonagallová, ale Mina. Hope si povzdychla a chvíli ještě koukala na místo, kde zmizel. 

Netěšila se, až vejde do třídy. Její kamarádky se kolem ní určitě semknou jak hladoví supi a budou chtít vědět všechno do nejmenšího detailu. Budou z toho dělat něco, co to není. 

Odhodlaně se nadechla a vešla do třídy. Čeká ji výslech.

Automaticky zamířila k lavicím skoro úplně vzadu, kde obvykle všechny čtyři seděly. Tentokrát jí volné místo držela Lily. Střídaly to. Už u nich skoro byla, už si sundávala brašnu z ramene, že se připraví na hodinu, když kolem ní někdo rychle proběhl, v tom malém prostoru do ní vrazil a její brašna skončila na zemi. 

Sehnula se a sebrala ji ze země. Byla jen trochu zaprášená, kvalitní materiál zaručoval, že jí takové situace neublíží. Spokojeně si ji znovu přehodila přes rameno a chtěla si sednout, ale když se ke svému místu otočila, našla tam sedět Jamese Pottera. Tlemícího se Jamese Pottera.

„Nazdar, Hope,“ řekl arogantně. Hope se přes něj podívala na Lily. Vypadala zoufale.

„Ahoj, Jamesi. Sedíš mi na místě.“

„Fakt? Páni! Vůbec jsem nevěděl, že tu máme zasedací pořádek!“ zvolal, čímž na sebe upozornil celou třídu. Spokojený sám se sebou si posunul své kulaté brýle na kořen nosu a znovu se na ni zaculil.

„A bohužel pro tebe to není jediné, co nevíš,“ odsekla mu. Ve třídě se ozvala mnohonásobná ouu a někdo i vyprskl smíchy. Skryla svůj spokojený úsměv a znovu obrátila pozornost na Jamese. „Obvykle sedíš vedle Siriuse,“ připomněla mu a podívala se na levou stranu, kde všichni čtyři většinou seděli.

Tenhle rok si znovu zabrali místa přímo vedle nich. Oddělovala je jen úzká ulička. Sirius seděl na svém obvyklém místě a usmíval se na ni jako sluníčko, jako andílek. Židle vedle něj, na které obvykle seděl James, byla volná. Peter s Remusem, méně výrazní členové jejich prťavého gangu, seděli za nimi. 

Remus jí věnoval omluvný úsměv, když se na něj podívala.

Když se otočila zpátky na Jamese, arogantně se na ni šklebil, takový blbec to byl. „Asi si budeš muset sednout někam jinam. Mně se vedle Evansové líbí,“ řekl a drkl loktem do toho Lilyina, načež se rudovláska odtáhla co nejdál od něj. James nad tím jen pokrčil rameny a znovu se otočil k Hope.

Ta se otráveně rozhlédla po třídě. Nikde nebylo žádné volné místo, než právě vedle Siriuse Blacka, kde měl sedět James. A tak si s poněkud dramatickým povzdechem a myšlenkou, že to vedle Siriuse jednu hodinu přežije, sedla na Jamesovo místo a začala si vytahovat věci. Nechtěla dělat scény.

„Ahoj, Hope,“ pozdravil ji Sirius.

Zkroutila koutky úst nahoru a kývla na pozdrav. Byla odhodlaná mluvit s ním co nejméně. Tvrdohlavě se podívala přímo před sebe na temeno brunetky z Nebelvíru. Koutkem oka viděla, jak mu ten jeho přitroublý úsměv trochu povadl.

Slyšela, jak se Remus a Peter za nimi potichu chechtají.

„Tak co? Jak to jde?“ zeptal se jí ležérně. 

Zírala dál před sebe a neodpovídala. Snažila se vypadat, že je hluboko ve svých myšlenkách.

Sirius měl ale úplně jiné plány a drkl do ní. „Hope? Jsi mezi námi?“

„Hm,“ zabručela.

„Tak jak je?“ zeptal se znovu. Zněl otráveně. Nelíbilo se mu, že se ho snaží ignorovat.

„Abych byla upřímná, až do dneška jsem se měla skvěle.“

„Co to znamená?“

Hope se na něj letmo podívala, na chvíli nechala svoje oči spočinout na jeho tváři, než se znovu vrátila k zírání do prázdna. „Ty víš moc dobře, co to znamená.“

„Kéž by,“ zamumlal si pro sebe.

„Myslí tím, že šlo všechno skvěle, dokud si nemusela sednout vedle tebe,“ vysvětlil mu Remus a znovu se s Peterem dal do smíchu.

Sirius se otočil za sebe a zamračil se. „Zmlkni, Remusi.“ Podíval se znovu na ni a neubránil se ublíženého výrazu. Přestože to mezi nimi bylo katastrofální, stále doufal, že se to zlepší, stále měl naději. „Nezeptáš se, jak se mám já?“

V tu chvíli do učebny vstoupil Binns a oba k sobě přitáhli pergameny a brky, takže si Sirius musel na její odpověď počkat. A čekal dlouho.

„Nechce se mi,“ odpověděla mu nakonec.

Jako by ho tím uhodila do hlavy. Palicí.

Sirius pak dlouho nic neřekl a nechal ji být. Nechal ji si psát nezáživné poznámky, které jim Binns diktoval. Dál ji ale vedle sebe vnímal. A ona jeho taky. Na rozdíl od něj ale čas od času nešilhala po jeho pergamenu, aby obdivovala jeho písmo. Sirius si nedokázal pomoct. Hltal všechno, co se jí týkalo. Obdivoval její perfektní rukopis i to, že Binns mluvil sotva tři minuty a už měla pergamen ze čtvrtiny hustě popsaný. Dělala čest své koleji.

„Nemusíme být nepřátelé, víš?“ přerušil ticho.

Hope po něm sekla očima, než se vrátila ke psaní. „Nejsi můj nepřítel.“ Tou větou mu vyvolala úsměv na rtech. „Jsi jen starý známý, jsi jedna ze stovky tváří, které míjím na chodbě.“ Dokud neřekla tohle, po tomhle mu úsměv z tváře zmizel.

„Ty víš moc dobře, co tím myslím. Proč se nemůžeme znovu kamarádit?“ 

Tentokrát do ní nemusel strkat loktem, aby mu odpověděla. „Děláš si srandu? Tvoje matka zabila mou rodinu. Odpusť mi, jestli se kvůli tomu s tebou nechci bavit.“

Sirius se kousl do rtu. Cítil, jak se mu začínají třást ruce. „Je mi to líto.“

„Není to tvoje chyba,“ řekla Hope trochu mírněji. 

„No právě! Můžeme to znovu zkusit. Můžeme se znovu začít kamarádit.“ 

Podíval se na ni. A ona se podívala na něj. Oba ignorovali mumlání Binnse. On měl v očích naději a ona tam neměla žádnou. Dívala se na něj, jako by to byl největší hlupák z celých Bradavic.

„Tak mi řekni, co bys dělal ty, kdyby moje máma zabila celou tvou rodinu?“ vyštěkla. Ruka svírající brk se jí vzteky třásla.

„Poděkoval bych ti.“

Vykulila na něj nevěřícně oči. Nemohl se jí divit. Hope neměla ponětí o tom peklu, které doma prožíval od toho dne, kdy zmizela.

„To nemůžeš myslet vážně,“ řekla prudce.

Sirius se opřel o židli a rozhlédl se po třídě. Odložil brk na stůl a uvolnil si kravatu, která ho najednou začala škrtit. Pak si zajel prsty do vlasů, které měl delší, než bylo právě v módě.

„Myslím,“ řekl pak.

Hope se vrátila k výpiskům. Škrábala na pergamen roztřesenou rukou, její písmo nebylo najednou tak úhledné jako předtím. Snažila se soustředit na Binnsův hlas a ignorovat všechno ostatní. Cítila na sobě Siriusovy vyčkávající oči. Nevzdal se a stále očekával nějakou odpověď. Bohužel pro něj to vypadalo, jako by se dívka rozhodla ho znovu ignorovat.

A tak to bylo po zbytek hodiny. Oba byli zticha a nadále se už nesnažili navázat rozhovor. Po chvíli i Sirius pokračoval ve svých výpiscích, přestože za tu dobu bylo jasné, že v nich bude mít jednu velkou díru. Nedělal si z toho hlavu, normálně si na dějinách ani výpisky nedělal. Ale normálně vedle něj neseděla Hope. Tentokrát se musel snažit.

Binns je propustil těsně před zazvoněním. Hope si rychle sbalila pergameny a brk zpátky do brašny. Sirius si balil taky, jen o poznání pomaleji.

„Nemůžeme být znovu kamarádi,“ přerušila ticho mezi nimi najednou Hope. Sirius k ní vzhlédl s nic neříkajícím výrazem. „Nechci být tvoje kamarádka.“ Pak se obrátila na podpatku a hnala se ven z učebny.

Sirius za ní jen zíral a ani se neobtěžoval něco zakřičet. Měl plné ruce práce se svými emocemi, které by mu mohly každou vteřinou začít vytékat z očí v podobě slaných slz. A k tomu tu byl ještě vztek. Na Hope a na jeho matku. 

„To nešlo moc dobře, co?“

Otočil se po hlase. James před ním stál s nervózním úsměvem a koukal se k východu z učebny, kde mizely Hopiny kamarádky.

„Myslím, že Evansová mě taky nenávidí, kámo. Nejsi v tom sám.“

Sirius si přehodil brašnu přes rameno a šel ke dveřím. Za sebou slyšel Jamesovy, Remusovy a Peterovy kroky. „Budu tě muset zklamat,“ řekl Sirius a neupřímně se ušklíbl. „Jsi jedinej, koho tady někdo nenávidí. Hope mi právě řekla, že na to jí nejsem dost dobrej.“

A vyšli ven na chodbu, kterou právě Hope opouštěla, a začala sbíhat schody.

Jedna její ruka svírala popruh brašny tak silně, až jí zbělaly klouby, druhá byla sevřená v pěst. Měla zatnuté zuby, a jak se hnala na svou další hodinu – měla dvouhodinovku lektvarů – prorážela si cestu mezi spolužáky, kteří ji za to obdarovali vražednými pohledy a rozčilenými slovy.

Nemohla by se starat míň, byla tak naštvaná.

„Co ti řekl?“ zeptala se jí Marlene, když ji dohnala, plavé pramínky vlasů jí poletovaly kolem obličeje. „Proč jsi se odtamtud tak hnala?“

„Chce být znovu můj kamarád,“ vyplivla Hope ze sebe vztekle. „Chápete ho?“

To je už dohnaly i Lily a Alice.

„Chybíš mu,“ řekla jí Alice tiše. Hope ji skoro přes vřavu ostatních studentů neslyšela.

„To mě nezajímá. Vždyť vy přece víte, co mi Walburga udělala, co udělala mé rodině. Nemůžu se s ním znovu kamarádit. Jak ho to vůbec napadlo?“

„Nebyl to on, kdo ti ublížil, Hope. Byla to jeho matka! Není těžké pochopit, že s tebou chce znovu kamarádit.“

Hope se zastavila uprostřed schodiště a otočila se čelem k Marlene. Ignorovala brblání procházejících spolužáků. „Stavíš se na jeho stranu?“

Marlene na ni překvapeně vykulila oči. „Ne! Jen přemýšlím logicky!“

„Nepřemýšlíš,“ odsekla Hope a znovu se dala do pohybu. Na konci schodiště na odpočívadle se zastavila a otočila se na své kamarádky, aby se s nimi rozloučila. Na rozdíl od ní mířily ven z hradu do skleníků. 

Nenašla je ale přímo za sebou jako obvykle. Ty tři stály stále na schodišti a šokovaně na ni zíraly. Zatnula pěsti ještě víc. Věděla, že se jí tentokrát nepodařilo zkrotit svůj vztek, a nesnášela se za to. Neměla si to na nich vybíjet. Nebyla k nim obvykle taková, schovávala si to pro své nepřátele.

Povzdychla si a bezradně si zajela prsty do vlasů. Měla je ale stáhnuté do ohonu, a tak si je jen rozcuchala. Musela vypadat směšně. Nevědíc si rady, stáhla si černou gumičku a vzápětí jí pramínky vlasů obklopily obličej. Hodila si je za ramena a vydala se zpátky po schodech k Marlene, Lily a Alice.

„Omlouvám se,“ řekla tentokrát mileji než předtím. „Neměla jsem na vás tak vybuchnout.“

„To máš pravdu,“ řekla Lily poněkud chladně.

„Je mi to líto,“ omluvila se Hope znovu a podívala se dolů na špičky bot. „Já se prostě se Siriusem kamarádit už nechci. Prosím, pochopte to.“ A pak se znovu od nich odvrátila a pokračovala v cestě k učebně lektvarů. Bylo jí jasné, že bude muset snad i běžet, aby nepřišla pozdě.

„Já s tím problém nemám, Hope!“ křikla Lily za ní.

Hope se usmála, což už ale vidět nemohly. „Uvidíme se na večeři!“ 

A tak je tam nechala. Když konečně seběhla všechna ta schodiště a prošla dveřmi do učebny lektvarů, která se nacházela ve sklepení, bylo už pár minut po začátku hodiny.

„Jsem rád, slečno le Fayová, že jste nás poctila svou nepostradatelnou přítomností,“ pronesl Křiklan s úsměvem. 

Slizoun, pomyslela si.

„Omlouvám se, pane profesore. Nabídla jsem se profesoru Binnsovi, že mu pomůžu odnést učebnice do jeho pracovny,“ vymyslela si rychle. Nemohla si dovolit být po škole a věděla, že kdyby se Křiklan Binnse na její výmluvu zeptal, odkýval by mu to. Binns pomalu už ani nevěděl, jak se jmenuje.

„O tom nepochybuji,“ řekl jí na to Křiklan. Sarkasmus mu odkapával z každé slabiky.

Hope se jeho směrem už jen zazubila a sedla si vedle Tessy. Lektvary totiž měli s Mrzimorskými. „Ahoj,“ pozdravila ji, zatímco si vytahovala učebnici a pergameny.

„Ahoj,“ špitla tmavovláska. „Co tě tak zdrželo?“

„Ani se neptej.“ 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

„Ostatní si myslí, že protože jsme kolej těch inteligentních,“ řekl Scott Adkins a při posledních třech slovech naznačil do vzduchu uvozovky, „nemáme v poháru šanci. Že protože nám to ve škole jde, famfrpál nás moc nezajímá, a proto v něm ani nejsme dobří.“ Odmlčel se a sjel každého kritickým pohledem. Hope mu ho hrdě oplatila a uhladila si svůj havraspárský svetr, který si pro tuto příležitost vybrala.

„To je ale naprostá kravina,“ pokračoval Scott. „Je to naše kolej, co přijde vždy s těma nejlepšíma strategiema. Je to naše kolej, co tu hlavu při hře používá nejen na tupé zírání před sebe, ale i na přemýšlení. A já si myslím – soudě podle kvalifikace na začátku roku – že tento rok proti nám nemá žádná kolej šanci. Dokonce ani ti idioti z Nebelvíru.“

Byly tři hodiny odpoledne a havraspárský famfrpálový tým seděl na trávníku hřiště s košťaty u nohou. Scott jim právě dával motivační řeč, při které dělal velká dramatická gesta. Byl z famfrpálu celej pryč. Hope byl tak ještě sympatičtější.

Byli tu v plném počtu. Ona, Bertram a jeho dva kolegové Terence Willis ze sedmého ročníku a Lucy Allardová ze čtvrtého. Pak brankář týmu Christopher Bulstrode, o kterém Hope věděla, že se kamarádí s Robbiem, a nakonec odrážeč Richard Chambers, který se do týmu dostal i letos. A pak samozřejmě Scott.

„Nějaké otázky?“ Chvíli čekal, ale setkal se jen s tichem. „Tak tedy nasedněte na košťata a rozehřejte se,“ nařídil jim Scott a vzápětí nasedl na vlastní koště, Nimbus Tisíc jedna. Se soustředěním se odrazil od země a vzlétl do vzduchu. Brzy se za ním na obloze objevilo dalších šest košťat.

A jak Hope letěla vedle Bertrama a cítila vítr ve vlasech, nahrbila se víc ke koštěti, aby ještě zrychlila, nechávajíc tak svého spolužáka za sebou. 

Se samolibým potěšením zjistila, že její koště bylo z těch sedmi nejrychlejší.

Zdravím!

(Po dlouhé době zdravím...)

Omlouvám se za dlouhé čekání. Věřím, že jste většina ztratila naději, že ta holka někdy vůbec další kapitolu zveřejní. Ale tady jsem. S další kapitolou mého příběhu. Ke kterému jsem - po dlouhé době neschopnosti něco napsat - zase něco kloudného naklikala na obvykle prázdnou stránku Wordu. (Ne, vážně, ta bílá digitalní stránka se mi celou dobu chladnokrevně vysmívala, zatímco jsem se na ni dívala a za boha nedokázala nic napsat.) Ale slavnostně oznamuji, že jsem zpátky. A že stránky už nadále nejsou prázdné.

Musím se také omluvit, že jsem Vám, mým báječným čtenářům, nepoděkovala za skvělé druhé místo v soutěži o nej povídku měsíce ledna. Na výsledky jsem se podívala až po odkliknutí, že je kapitola ready na zveřejnění, a pak už bylo příliš pozdě. Takže Vám moc děkuju!

Nebudu už déle zdržovat. Jen chci říct, že v příští kapitole se objeví další z členů rodiny Blackových a pořádně Hope zavaří. O koho myslíte, že se bude jednat? :-) Moc ráda si poslechnu Vaše názory.

Nakonec Vám moc děkuju za zpětnou vazbu u předchozí kapitoly a budu moc ráda, když v ní budete potřebovat! Veřte mi, že každý komentář od mých čtenářů mě vždy potěší.

S pozdravem

- FNikol 

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 9. kapitola: