OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 4. kapitola



Až do úplného konce - 4. kapitolaRanní vstávání, spletité chodby Bradavic a protivný profesor obrany proti černé magii jsou jen tři z mnoha strastí, které první školní den přináší. Příjemné čtení přeje FNikol.

4. První školní den

Ve tři čtvrtě na osm ráno se pokojem prvaček z Havraspáru rozezněl podivný, nepříjemný a neskutečně hlasitý zvuk. Jednu minutu po tři čtvrtě na osmou držela Hope le Fayová proti věci, co ten zvuk způsobovala, svou hůlku.

„Co je to za věc?“

Sdílela pokoj se třemi dívkami: samozřejmě s Hestií a pak ještě s Angelou Moorovou a Daphne Clearwaterovou, se kterými si tento pokoj zabraly. Daphne byla stejně jako Hestia smíšená. Angela byla z mudlovské rodiny. To znamenalo, že byla na jejich pokoji jediná čisté krve. To znamenalo, že jediná se děsila mudlovského předmětu vypadajícího jako hodiny, který dělal rámus na nočním stolku vedle postele Angely Moorové.

Daphne a Angela se posadily a zmateně na ni hleděly. Hestia se jen na chvíli rozhlédla po místnosti, než se svalila zpátky na postel. „Je to jen budík, jdi spát,“ zamumlala směrem k Hope. Pak se převalila na druhou stranu široké postele. „Já chci prázdniny.“

„Je to mudlovský vzbouzeč, Hope. Nefunguje ale tak jako ten kouzelnický. Aby tě vzbudil, vydává příšerné zvuky v čas, na který ho nařídíš,“ vysvětlila jí Daphne. „Takže není nebezpečný. Můžeš dát hůlku dolů.“

Hope se začervenala. Nelíbilo se jí, že nic o mudlovském světě nevěděla. Že tu vyvádí nad něčím tak neškodným jako mudlovský vzbouzeč. Stáhla hůlku a omluvně se podívala na Angelu, která byla stejně jako ona celá rudá. „Omlouvám se. Neznám vynálezy mudlů.“ Angela ale zrudla ještě víc. Hope se za sebe tak zastyděla. Nechtěla, aby si o ní myslely, že nenávidí mudly a mudlorozené. 

Natáhla se po svém vzbouzeči, který ji měl vzbudit v sedm padesát. Byla to dřevěná figurka kotěte. Teta Minerva jí ji dala, než musela jejich domov opustit a odcestovat do Bradavic. Zvedla se a přistoupila k posteli Angely Moorové. 

„Tohle je vzbouzeč. Byl vyroben pro stejný účel jako tvůj...“ skousla si ret a podívala se po té věci kruhového tvaru, „budič?“

„Budík,“ zamumlala Angela s malým úsměvem.

„Přesně tak, jako tvůj budík. Měl by mě vzbudit v padesát, jak jsem mu řekla. To by oživl, jako to dělají některé sochy a mluvil by na mě, dokud bych nevstala. Víš, jako to třeba dělají tví rodiče. Ale jelikož pozná, že jsem vzhůru, nestane se tak, vlastně se ani nepohne. Tedy aspoň dokud ho jednoduchým kouzlem nepřenastavím na jiný čas.“ 

Hope mávla hůlkou, tiše zašeptala surgere a figurka kotěte se protáhla, jako by to byla opravdová kočka. „Tři čtvrtě na osm, ráno.“ Kotě znovu znehybnělo. „Tvůj vzbouzeč je daleko efektivnější, ale řekla bych, že můj zas roztomilejší.“

Angela se na figurku nadšeně usmívala. Nebylo těžké uhodnout, že to bylo jedno z prvních kouzel, které zatím viděla. „To bylo úžasný.“

„Děkuju.“

Dívky si kvůli tomu rannímu incidentu musely do Velké síně pospíšit. Aby sešly všechny ty schody, které vedly z jejich společenské místnosti dolů do síně, potřebovaly šest minut. Do celé měly ale jen čtyři minuty. Nestíhaly. Sice ne o moc, ale bylo jim jen jedenáct a byla to jejich první snídaně na hradě. Rychle se oblékly do svých hábitů a sbíhaly schody dolů, zatímco se snažily jedna druhé pomoct s uvázáním kravaty.

Hope pak těsně u vchodu do Velké síně zastavila. Upravila si vlasy i oblečení a snažila se zhluboka dýchat, aby se jí dech zklidnil. Její spolubydlící šly dovnitř rovnou. Na rozdíl od Hope se nezabývaly tak moc svým zevnějškem, jako k tomu byla vychována ona.

„Baf!“ vykřikl někdo za ní.

Otočila se za tím zvukem, za původcem toho zvuku. Spatřila Siriuse, Jamese Pottera a jejich dva kamarády – jeden byl vysoký blonďák se zjizvenou tváří a mírně shrbeným postojem, druhý byl taky blonďák a o něco menší, ale svou výšku si rozhodně vynahradil svou šířkou. Nebyl zrovna tlustý, ale rozhodně nebyl tak hubený jako ostatní tři chlapci.

„Lek,“ zamumlala. 

Sirius se na ni usmál. Hope se otočila a vešla do síně, chlapec s ní ovšem hned srovnal tempo, nechávaje své kamarády za sebou. „Dobré ráno, Hope. Takže Havraspár, jo? Já jsem v Nebelvíru. Rodiče nás zavraždí, co říkáš?“

„Tvoji rodiče rozhodně,“ odpověděla mu. Klidným a chladným tónem. Moji nemají jak, dodala v duchu.

„Kde je Leslie? Zatím jsem ji neviděl.“

Hope mu ale už neodpověděla. Pozdravila Marlene, která na ni mávala od nebelvírského stolu, a šla se posadit vedle Hestie, která jí držela místo.  

„Kde ses zdržela?“ zeptala se Hestia. Cpala se míchanými vajíčky a slaninou, podle jejího spokojeného výrazu jí to moc chutnalo. Hope se natáhla po chlebu s džemem. 

„Potkala jsem kamaráda.“

Hestia s plnými ústy zakývala, ukázala jí palec nahoru a pak se znovu obrátila k Daphne a k Angele, jež seděly naproti. Hope se nepokoušela do jejich konverzace zapojit. Měla v hlavě až moc myšlenek a v puse až moc chleba s džemem.

Vypadalo to, pokud tomu rozuměla správně, že Sirius neměl ponětí o událostech, které se staly na hranici osmého a devátého ledna. Walburga mu buď neřekla vůbec nic, nebo mu řekla nějakou lež, nějaké vysvětlení, proč už si najednou s ním nebudou chodit hrát. Hope nebyla překvapená. Neměla důvod, neboť nikdy moc nevěřila, že by to Walburga Siriusovi prozradila. A taky o tom nikdy moc neuvažovala. Když už myslela na tu událost – oh, a teta Minerva byla svědkem, jak moc na to myslela – nepřemýšlela o tom, co se stalo se Siriusem. Přemýšlela o tom, proč to Walburga udělala, proč zavraždila její rodiče. 

Věděla, že vůči nim pociťovala zášť, ale přece nemohla být takové velikosti, aby ji donutila k činu tak odpornému, jakým vražda byla. O tom přemýšlela. A pak taky o něčem daleko záhadnějším a neuvěřitelnějším – jak a proč umřela Leslie. A proč si to nepamatuje. Bylo jí jasné, že vrahem musela být znovu Walburga, ale proč tedy ona přežila a Leslie ne. Byly tam dvě. Viděly ji tam stát v ložnici jejich rodičů dvě. Nebyl žádný důvod jednu ušetřit. Zamračila se a upila z hrnku jahodový čaj. Tak proč žije?

„První ročník! Jste první ročník?“

Hope sebou překvapeně trhla a otočila se po pištivém hlase. I ze své pozice v sedu hleděla kouzelníkovi s kulatými brýlemi přímo do očí. Spíš na něj skoro shlížela. Měl hnědé vlasy, hábit měl rozepnutý a přehozený přes tmavou vestu s mašlí. V náruči měl kupu pergamenů.

„Oh, ano. Jste první ročník. Dobré ráno, slečno le Fayová.“

Hope se zdvořile usmála a kývla mu na pozdrav. „Dobré ráno.“ 

„Jsem profesor Kratiknot, ředitel havraspárské koleje, do které patříte.“ Znovu v odpověď kývla. „Přinesl jsem vám rozvrhy,“ dodal. Rozpačitě se podíval na vysokou hromádku ve svém náručí.

„Oh!“ Zrudla a natáhla se po pergamenech. Cítila se hloupě, mělo jí dojít, co po ní Kratiknot chce. 

„Odeberte si prvních jedenadvacet pergamenů, to by měly být rozvrhy prvních ročníků,“ hovořil k ní Kratiknot dál, ruce křečovitě sevřené, aby mu některý z pergamenů nevypadl.

Když Hope vzala poslední pergamen, který byl pro ni, kývla profesorovi Kratiknotovi na rozloučenou. Ten se ale jen znovu usmál, trochu se naklonil a tiše k ní znovu promluvil: „Vaše teta by si s vámi po vyučování přála hovořit. Její kabinet se nachází v prvním patře. Po schodišti zahnete do pravého křídla a nemůžete to minout.“ 

„Rozumím. Děkuji, pane.“ Kratiknot jí kývl a odešel s teď už o něco menší hromadou pergamenů k dalšímu ročníku.

Hope se rozhlédla po místnosti, hledala svou tetu. Našla ji u nebelvírského stolu rozdávající pergameny studentům stejně jako Kratiknot. Zpočátku měla strach, že ji bude ignorovat čistě kvůli profesionalitě. Byla ráda, že ji sama zkontaktovala.

„První hodinu máme obranu proti černé magii,“ pronesla Hestia vedle ní ke zbytku jejich skupinky. „Abych byla upřímná, doufala jsem, že naše první hodina bude něco jednoduššího.“ 

Hope otevřela svůj pergamen a podívala se na rozvrh. Druhou hodinu měli přeměňování s její tetou. Pak následovaly dějiny čar a kouzel s Nebelvírem, po kterých měli přestávku na oběd. Poslední hodinu bylo bylinkářství s Mrzimorem. Hope se potěšeně usmála. Bude mít možnost vidět se na delší dobu s Marlene i Tessou. Zalétla pohledem k mrzimorskému stolu. Tessa seděla u hloučku hlasitě se dohadujících Mrzimorských. Upíjela čaj a také studovala rozvrh. 

Náhle se Tessin soustředěný výraz změnil. Koutky úst se jí zvedly nahoru a vyhledala pohledem Hope. Když viděla, že už se na ni dívá, její úsměv se rozšířil a zamávala na ni. Hope na ni taky zamávala. Tessa se asi právě dozvěděla, že mají poslední hodinu spolu.

„Ach, ne!“ vyjekla Hestia vedle ní. „Hope, podívej se na to! Dneska máme astronomii.“ Hestia se pak dramaticky svezla na stůl. „Já se snad nikdy nevyspím.“ 

„Cože?“ vyjekla i Hope.

Znovu si přečetla rozvrh a tam to bylo. Půlnoc – astronomie. Rychle ji přešel úsměv. Vytřeštila oči. „To snad ne.“ 

„Můj spánek. Můj drahocenný spánek,“ sténala vedle ní Hestia.

„Třeba budeme mít zítra o jednu hodinu méně,“ napadlo Hope. Přejela pohledem na středu. Spadla jí brada. Neměli. První dvě hodiny byla dvouhodinovka lektvarů.

„To se snad zbláznili!“ vyprskla Hestia rozladěně. „Jaká nespravedlnost. Obrat nás o osm hodin spánku.“

„Myslím si, že přeháníš,“ pronesla Daphne pobaveně.

„Ale vážně. Vždyť stejně nebude nic vidět. Tohle je Británie. Na obloze vždycky najdeš mraky,“ protestovala dál Hestia.

„Třeba na to je nějaké kouzlo? Aby bylo na oblohu vidět,“ napadlo Angelu. Ta na rozdíl od zbylých tří vypadala půlnoční hodinou nadšeně.

„Nemyslím si, že nějaké je. Co ty, Hope?“

„Hm?“ Hope zvedla hlavu od jídla a podívala se na Daphne, která vyslovila její jméno. Na chvíli přestala dávat pozor. Nepokládala debatu o hodině astronomie za důležitou. 

„Znáš nějaké kouzlo, díky kterému bychom viděly na noční oblohu přes ty mraky?“ 

„Ne. Ale je možné, že nějaké existuje. Je známo, že kouzelníci dokáží vytvářet ohňostroje pouhým mávnutím hůlky. Že dokáží vytvářet obrazce na obloze. A když už neexistuje kouzlo, jsou tu vždycky teleskopy. Ještě jsem nikdy žádný nepoužívala, ale třeba jsou nějak uzpůsobené, aby pronikly za mraky.“

„To teleskopy neumí,“ namítla Angela.

„Mudlovské ne, to je pravda, ale kouzelnické třeba ano,“ dumala Hestia, která se už dostala přes své trauma z nedostatku spánku. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Hope najednou uličnicky zajiskřilo v očích a na rtech se jí objevil malý úsměv. „Možná nás místo na Astronomickou věž vezmou sem a budeme hvězdy pozorovat tady.“ Ukázala nahoru nad sebe, kde byly to ráno k vidění bouřkové mraky. 

Když dívky dojedly, vydaly se zpátky do havraspárské společenské místnosti pro učebnice. Při cestě nahoru do věže se snažily neztratit. Nebo nepřizabít. Byla to dlouhá cesta a schodiště se s nimi neustále přesouvalo. Někdy musely čekat i několik minut, než se přesunulo zpátky.

Když došly ke společenské místnosti, do začátku první hodiny zbývalo patnáct minut. Prohlédly si dveře bez kliky a nejistě se po sobě podívaly.

„Myslíte, že vyřešíme tu hádanku?“ zeptala se Angela.

Hope se natáhla po klepadle s orlicí a třikrát zaklepala. Pak se k nim otočila a trochu se usmála. „Musíme.“ 

Hlava orlice se pohnula, několikrát zamrkala a pak se ozval hlas Roweny z Havraspáru: „Nasyť mě a přežiju, však dej mi vodu a zemřu. Co jsem?“

Hope se zamyslela. Co umře, když tomu dá napít vody? Skousla si ret a soustředěně zírala na klepadlo. Pak ji to napadlo.

„Oheň,“ odpověděla. A stejně tak její spolubydlící. Všechny odpověděly naráz. Všechny se po sobě podívaly s vítězoslavnými úsměvy. Chodbou zazněla série vítězných plácnutí, která přehlušila Rowenino hrdé a pochvalné „správně“. Jejich hrdost ještě nabyla na síle, když prošly dveřmi do společenské místnosti. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Po druhé hodině byla vyčerpaná. A nejen to, byla i zklamaná sama sebou.

Jejich první hodinu – obranu proti černé magii – vyučoval profesor Greenfields. Greenfields byl postarší pán s plešatou hlavou a pupkem, který mu vykukoval zpod pásku.

Hope ho nesnášela. Nešlo tu o jeho zevnějšek, ačkoliv podle něj také hodnotila lidi. Co jí na něm vadilo, co jí smrdělo daleko víc než to, jak vypadal, bylo jeho chování, jeho charakter. Protože Greenfields byl příšerný muž a ještě horší učitel.

Když přišel na hodinu – s tříminutovým předstihem – začal je všechny přejíždět očima. A při tom se šklebil. Celou dobu. Nakonec, po dlouhém tichu, jeho paže vystřelila směrem k dívce sedící dvě lavice před Hope. Položil jí tři otázky, všechny po sobě a dál je už neopakoval. Bylo to brutální, bylo to chladnokrevné. Ty otázky vůbec neodpovídaly jejich úrovni, podle Hope neodpovídaly žádné úrovni, která se tady na Bradavicích učila.

Podobná situace – náhodné míření jeho staré paže směrem některého ze studentů – se za celou hodinu opakovala snad desetkrát. Nikdo z Havraspárských neodpověděl správně. Přišli o padesát bodů. Angela se kvůli němu rozplakala, to když po položení otázky mlčela a on jí následně vmetl do tváře, že neumí „ani hovno“ a jak může být v Havraspáru, v koleji pro ty inteligentní. 

Právě v tom momentě vzbudil Hopinu nenávist. Angela byla z mudlovské rodiny, u Merlina.

Když je konečně propustil – s tříminutovým zpožděním – Hestia o něm prohlásila, že mu totálně hrabe a že je ráda, že ho budou mít jenom jeden rok. Bylo totiž známo, že učitelé obrany proti černé magii se na Bradavicích udrželi právě jen ten jeden jediný rok. 

Druhá hodina, což bylo přeměňování, probíhala daleko lépe než ta s Greenfieldsem.

Teta už na ně čekala ve své zvířecí podobě. Seděla vzpřímeně na katedře jako mourovatá kočka s výraznými hranatými fleky kolem bystrých očí. Nikdo si její přítomnosti nevšimnul, takže nikdo si zvíře s přísnou profesorkou, která jim na hlavy pokládala Moudrý klobouk, nespojil. Místo toho dál nadávali na Greenfieldse. Hope by se ke svým spolužákům s radostí přidala, kdyby si nebyla vědoma tetiny přítomnosti. Greenfields byl prostě blbec.

Když i poslední studenti prošli dveřmi, teta se proměnila během skoku zpátky do své lidské podoby a představila se jim jako profesorka McGonagallová. Všichni v tu chvíli utichli. Udělalo to na ně dojem. Pak jim nadiktovala výpisky k přeměňování a rozdala každému sirky, které se měli snažit přeměnit v jehlu. 

Hope neuspěla, její sirka změnila podobu jen z poloviny – doslova. Několika studentům se to ale povedlo. Včetně Bertrama Aubreyho, kluka, se kterým se seznámila na včerejší hostině. Žárlila na ně, žárlila na něj. Měla pocit, že svou tetu zklamala. 

Nakonec se konečně dočkala třetí hodiny, dějin čar a kouzel. Hope nebyla nadšená kvůli předmětu samotnému – Mina a Robbie jí už dávno řekli, že ho učí starý Binns, duch profesora, který jednou usnul v kabinetě, a když měl jít na hodinu, zapomněl si v něm své tělo. Prý přednášel nudným monotónním hlasem, takže přestože to byl duch, nebylo o co stát. Šlo o to, s kým tu hodinu sdíleli – a sice s Nebelvírskými. Nemohla se dočkat, až si znovu promluví s Marlene.

Po několika neúspěšných pokusech a po několika zastávkách a poptávání se na směr, což zpravidla předcházelo vždy, než našli správnou učebnu – Hestia vždy provázela tyhle situace protesty, že by jim měli dát mapu, načež jí ostatní Havraspárští přitakali – se dostali do učebny dějin čar a kouzel. Uvnitř už na ně čekal Nebelvír, který, jak se později toho dne dozvěděla od Marlene, propustil profesor Křiklan z dvouhodinovky lektvarů o něco dříve. Marlene se poté ironicky vyjádřila, že nebýt Zmijozelu, s nímž lektvary měli, nestalo by se tak. Profesor Křiklan byl totiž dlouholetým ředitelem zmijozelské koleje a bylo obecně známo, že své chráněnce favorizoval.

„Hope! Tady!“

Hope se rozhlédla po učebně a spatřila Marlene, jak na ni mává z předposlední lavice. Ve tváři se jí rozlil úsměv a pospíchala zabrat místo vedle své kamarádky, nechávajíc zbytek Havraspáru za sebou.

„Ahoj,“ přivítala ji Marlene.

„Ahoj!“ Hope si sedla na židli, vytáhla si učebnici, pergameny, inkoust a brk. Marlene seděla na své straně lavice celá rozvalená s hlavou na brašně.

„Tak co zatím říkáš? Co jste měli za předměty? My jen dvouhodinovku lektvarů.“

„Druhá hodina nebyla tak špatná – měli jsme přeměňování, to učí moje teta. Dala nám za úkol proměnit sirku v jehlu.“

„A? Povedlo se?“

„Jen z poloviny,“ odpověděla Hope zahanbeně. „Ale to není, co jsem ti chtěla říct,“ pokračovala. „První hodinu jsme měli obranu proti černé magii s Greenfieldsem. On je šílený! Opravdu jsem se na tuhle hodinu těšila, víš. Boj proti zlu a všechno kolem toho... Připadalo mi to celkem vzrušující. Ale on to celé zkazil. Není to dobrý člověk a ani dobrý učitel. Na konci hodiny sebral Havraspáru dohromady padesát bodů a moje spolubydlící Hestia bude celý týden po škole.“

„Já to fakt nechápu. Proč musí ty nejlepší předměty učit ti nejhorší učitelé? Brácha mi o tom už povídal. Že co se týče učitelů obrany proti černé magii, Bradavice moc štěstí nemají. Je to smůla.“ Marlene si pak promnula oči, úsměv stále neopustil její tvář. Náhle se narovnala a otočila se tělem dopředu. „Zapomněla jsem! Tohle jsou mé kamarádky a také spolubydlící Lily a Alice.“ A máchla rukou jejich směrem.

Hope se také otočila čelem dopředu. Hleděly na ně dvě dívky s kravatami v nebelvírských barvách. Jedné z nich dlouhé rudé vlasy ladily s barvami její koleje. Tvář měla posetou pihami a Hope mohla i z místa, kde seděla, poznat barvu jejích očí – byly zářivě zelené. Ta rudovláska byla nádherná. Hope nikdy takovou barvu vlasů neviděla, očí jakbysmet. 

Dívka sedící vedle ní nebyla tak dechberoucí. Byla taky hezká, ale svým zevnějškem nevybočovala jako ta vedle ní. Měla vlnité hnědé vlasy, které jí sahaly kousek pod ramena. Hleděla na ni se zdvořilým úsměvem, jenž byl podobný tomu jejímu.

„Ráda vás poznávám. Jmenuju se Hope le Fayová.“

Rudovláska se na ni usmála a nabídla jí ruku. „Ahoj. Já jsem Lily Evansová.“

„Alice. Alice Fortescueová.“

Hope si s oběma potřásla rukou a pak se otočila na brunetku. Tedy na Alice, opravila se. „Říkala jsi Fortescue? To jméno mi přijde povědomé.“

„Její rodina vlastní to slavné zmrzlinářství v Příčné ulici,“ vysvětlila Marlene. „Má strašnou kliku.“

„Opravdu? Máte moc dobrou zmrzlinu. Kdykoliv tam jsem, nezapomenu váš krámek navštívit.“

Alice se na ni uculila a kývla. Celá její tvář tím ožila. „Díky. Rodiče budou moc rádi, až to uslyší.“ 

Hope se na ni zazubila. Měla štěstí, jinak se to nedalo vysvětlit. Potkala dceru majitelů proslaveného Fortescueova zmrzlinářství. Hope nelhala, opravdu při každé své návštěvě Příčné ulice nezapomněla zajít do toho obchodu. Obvykle si objednala dva kopečky skořicové a jeden vlašského ořechu. Někdy se uchýlila jen k jednomu kopečku vanilkové. Někdy zkoušela naprosto šílené kombinace – jako třeba hořká čokoláda a žvýkačka. Ať si dala ale cokoliv, rozplývalo se to na jazyku. Doslova. U Merlina, milovala jejich zmrzlinu.

„Marlene říkala, že jsi z čistokrevné rodiny, Hope,“ oslovila ji Lily. 

Kývla a střelila letmým pohledem po blonďaté dívce po jejím boku. „Jo. Moje... moje rodina patří k těm nejstarším. Co ta tvoje?“ Hope se nelíbilo, že krevní statusy tu byly seznamovacím tématem. Necítila se dobře, když mluvila o své krvi, natož o své rodině.

„Jsem z mudlovské rodiny,“ řekla Lily a dál zírala Hope do očí. Hope to znepokojovalo skoro stejně jako mluvit o své rodině. Lilyin pohled byl nesmírně intenzivní, nesmírně znepokojující. „Rodiče byli dost překvapení, když přišel dopis. Nikdy o kouzelnících neslyšeli.“

Hope našpulila ústa a zakývala. „Aha. Neříkej mi, že před tebou moje teta taky přeměnila něco v polštář. Co to bylo tentokrát? Rohožka? Utěrka? Šála tvé maminky?“

Lily svraštila čelo. Nechápala, o čem Hope mluví.

„Oh, zapomněla jsem vám to říct. Hopina teta je McGonagallová,“ oznámila Marlene svým kamarádkám. „To je cool, že jo?“ Brunetka a rudovláska kývly hlavou. 

Lily se na ni usmála. „Proměnila v polštář vařečku. Mamka zrovna dělala polévku.“

Pak se ona i Alice od ní odvrátily a začaly svůj vlastní rozhovor, nechávajíc Hope a Marlene nějaký čas pro sebe.

Hope se podívala na Marlene a usmála se. „Jsou milé.“

Marlenin úsměv se rozšířil. „Jsou, že? Lily je strašně chytrá, má všechno nastudovaný, měla bys ji vidět, Hope. Alice zas tolik ne, ale je strašně hodná a milá. Sice ne jako naše Tessa, ale stále dost.“

Hope se jejím slovům usmála. Byla ráda, že tu stále bylo něco jen jejich – v tomto případě jejich Tessa. Byla ráda, že Marlene stále záleželo na jejich přátelství, přestože si našla další dvě kamarádky ve své vlastní koleji. 

Najednou dveře práskly o stěnu. Hope očekávala, že se v nich objeví profesor Binns, v celé své průhledné nádheře. Místo toho ale Sirius a jeho tři kamarádi vešli do učebny. Hodiny nad tabulí ukazovaly osm minut po začátku výuky. Ti čtyři byli pozdě.

Hlasitě se smáli. Vypadalo to, jako by to dělali celkem často. Sirius měl co dělat, aby mu samým smíchem nenabral obličej barvu šarlatu, James Potter procházel mezi lavicemi s pažemi omotanýma kolem břicha a zlomený v pase, snaže se zastavit příval smíchu. Ten chlapec za nimi se zjizveným protáhlým obličejem se šťastně zubil. Bylo vidět, jak si jejich společnost užíval. Poslední z nich se chechtal snad nejhlasitěji. 

„Jsou cool, že?“ ozvala se vedle ní Marlene.

„Hm?“

„Myslím ti čtyři, co právě vešli. Jeden z nich je tvůj kamarád. Sirius a James jsou úplně nejvíc.“

Otočila se nechápavě na Marlene. Nedokázala pochopit, jak zrovna její kamarádka mohla vyřknout ta slova. „Myslíš?“

„U Merlina, ano! Na lektvarech byli tak srandovní.“

„To není pravda!“ ozvalo se z lavice před nimi. Zdálo se, že Lily a Alice ustaly ve svém vlastním rozhovoru a začaly se věnovat tomu jejich. Lily teď byla otočená znovu k Marlene a Hope a ruce kroutila do pěstí. „Byli trapní.“

„Hej, Hope!“ 

Musela se ovládat, aby nezasténala. Otočila se po hlase, který zakřičel její jméno. Otočila se po hlase, od kterého si zvuk svého jména už zvykala slyšet. Sirius Black se k ní blížil s úsměvem na tváři a se svými třemi kamarády za zády. „Nevěděl jsem, že třetí hodinu máme s Havraspárem.“

Docela neochotně mu odpověděla: „Bylo to v rozvrhu. Copak jsi ho nedostal?“

„Jen jsem ho rychle přelétl pohledem, abych byl upřímný.“ 

Našpulila ústa a pokývla hlavou. „Aha. To by to vysvětlovalo.“

„Joo,“ protáhl. Pak zabral místo přímo nalevo od nich, James Potter si sedl po jeho levici. A za nimi ten zjizvený kluk a ten baculatý. „Myslíš, že až skončí tahle neskutečně nudná hodina, řekneš mi, kde je Leslie?“ 

Zamračila se nad jeho arogancí. Hodina ještě nezačala, takže Sirius nemohl vědět, co se bude dít. Nemohl vědět, jestli mu hodina bude připadat zajímavá, nebo jestli při ní samou nudou umře jako chudák starý Binns. 

„Jistě,“ odpověděla mu. Odbyla ho.

Odměnil ji ještě zářivějším úsměvem, než kterým ji přivítal. Otočila se zpátky, dívala se jen před sebe a ruce měla složené v klíně. Lhala. Byla si jistá, že jestli řekne Siriusovi o Leslie, určitě to nebude brzy.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

„Jsi dneska nějaká tichá,“ pravila teta Minerva z druhé strany robustního psacího stolu.

„To je pravda. Já... Hodně věcí se událo, snažím se je pobrat.“

Nebyla to úplně lež. Stalo se za poslední dny hodně věcí. Její zamlklost to ale na svědomí nemělo. Ta pramenila z otázky, kterou se tetě chystala za malý okamžik položit.

Bylo pozdní odpoledne a brzy začínala večeře. Nacházela se v prvním patře v pracovně tety Minervy, která ji to ráno přes profesora Kratiknota požádala, aby se s ní sešla.

„Líbí se ti v Bradavicích? Našla sis tu nějaké kamarády? A co profesoři?“

„Ano,“ odpověděla jí. „Kamarády jsem si našla. Škola i profesoři jsou úžasní.“ 

Lhala. Znovu. Profesoři nebyli úžasní, profesoři byli kupa netalentovaných křupanů. Kromě její tety, ovšem. Ráda by tetě vyprávěla o profesorovi Greenfieldsovi a jeho brutalitě či o Siriusovi a jeho nevědomosti. Že by bylo dobré, aby poskytli prvákům mapu hradu. Ale nemohla. Byla tak nervózní. 

Hope usrkla ze svého bylinkového čaje a vyhlédla z okna. Teď. Teď se musí zeptat. Zhluboka se nadechla, zvedla k tetě hlavu a spustila: „Musím v Havraspáru zůstat? Neexistuje nějaký způsob, díky kterému by bylo možné mě přeřadit?“

Teta Minerva na ni pohlédla s nadzvednutým obočím a našpulenými ústy. Dřív než otevřela ústa, věděla Hope, jak bude znít její odpověď: „To není možné.“

Hope svěsila hlavu a podívala se dolů na lem své sukně. Krátce kývla hlavou. Cítila se hloupě.

„Poslouchej, Hope, Moudrý klobouk se nemýlí, to moc dobře víš. Pokud tě zařadil do havraspárské koleje, patříš do ní.“

Tmavovlasá dívka hleděla stále dolů, stále nezvedla hlavu, aby se její oči setkaly s tetinými.

„Takovou otázkou jsi mě překvapila, abych byla upřímná. Zrovna od tebe jsem nečekala, že ji uslyším.“ Teta pátrala dál v jejím obličeji po něčem, co by jí vysvětlilo, proč zrovna její chráněnka chce opustit svou kolej.

A ticho těžklo a těžklo. Najednou se v té místnosti nedalo dýchat.

„Tvá otázka... Je za ní nějaký důvod?“

Ano. Mám strach, že pokud zůstanu v havraspárské koleji, přijdu nejdřív o Marlene a pak o Tessu. Mám strach, že se postupně odcizíme a já nebudu mít žádné kamarády. Mám strach, že mi časem ostatní spolužáci mé kamarádky vezmou, odpověděla Hope tetě v duchu.

Nechala dlouho viset tetina slova ve vzduchu, než konečně zvedla hlavu a upřela své oči na tetin aristokratický profil. Čaj v jejích rukou pomalu chladnul. „Ve vlaku... našla jsem si v něm přátele.“

„Přirozeně,“ přikývla teta Minerva.

„Marlene McKinnonová a Tessa Simmsová,“ pokračovala Hope, doufajíc, že její teta pochopí, na co naráží, o co jí jde.

„Další McKinnonová! Ach, plavé vlasy a pihy. Ani nemluvím o jejich úsměvu.“

„Ano, McKinnonovi,“ přikývla Hope, která neměla náladu se vybavovat o McKinnononových a jejich šarmu.

„Jsem moc ráda, že sis našla tak dobré přátele. Nedaří se mi ale pochopit, kam tím míříš?“

Nepovídejte, pomyslela si Hope sarkasticky. Byla už zoufalá. „Marlene byla zařazena do Nebelvíru, Tessa do Mrzimoru,“ pověděla jí. „Jde o to, že bych ráda patřila do jedné z těchto kolejí, ráda bych zůstala po boku alespoň jedné z mých kamarádek.“

Její teta na ni chvíli zírala. Nechávala působit ticho v místnosti, jako by doufala, že jeho hrobovost přiměje Hope uvědomit si význam a hloupost svých slov a vzít je zpět. Nakonec ale, když na ni dívka dál hleděla, se zvedla od stolu a přešla k velkému oknu, ze kterého měla výhled jak na famfrpálové hřiště, tak na plochu, na které se prváci učí létat. „Ach, dítě.“

Ach, dítě. Ach, dítě. Ach, dítě.

Hope sklonila hlavu znovu ke svým kolenům. Ach, dítě.

„Bude to čtyřiadvacet let, co jsem ve stejném vlaku poznala Angelicu Selwynovou a Mariuse le Faye,“ poznamenala, „tvé rodiče.“ Pak se otočila čelem k Hope a ruce doposud spojené za zády překřížila na prsou. „Pár hodin nato a oba mí přátelé – oba nesmírně inteligentní a zábavní – byli zařazeni do Zmijozelu, zatímco já byla po necelých šesti minutách – Moudrý klobouk se rozhodoval mezi Havraspárem a Nebelvírem – poslána do nebelvírské koleje. Zpočátku jsem měla stejné obavy jako teď právě ty. Měla jsem obrovský strach, že nejen rozdílnost našich kolejí, ale i jejich rivalita, naše přátelství zničí.“

Hope hleděla do tetiny tváře, která zosobňovala tesknoucí bolest, bolest ze ztráty. Mohla vidět slzy v tetiných očí a stejně tak si mohla být jistá, že zrcadlí ty její.

„Víš moc dobře sama z mých častých návštěv, že se tomu tak nestalo. Jistě, všichni tři jsme měli zpočátku pochyby podnícené předsudky a stereotypy. Nebylo to lehké. Ale uplynul první ročník a my odjížděli z Bradavic stejně, jako jsme do nich přijížděli – jako přátelé.“ Otřela si oči kapesníkem a vroucně se na dívku usmála. „Neboj se, dítě. Jestli pro přátelství mezi tebou a slečnami McKinnonovou a Simmsovou budeš bojovat, zůstane a bude jen růst.“

Hope si utřela rukávem hábitu své vlastní slzy, zamrkala a kývla.

„Měla bys už jít. Určitě se musíš připravit na zítřejší hodiny a mně sem přijde co nevidět Ponoma.

Hope znovu přikývla, letmo se poklonila, vzala svou brašnu a vydala se ke dveřím.

„Oh, a ještě něco, Hope!“

Otočila se a s obavami se podívala na svou tetu. Vykulila oči, když v jejím náručí spatřila zrzavé klubíčko. Stella. Úplně na kočku zapomněla. Rozeběhla se zpátky k tetě a vzala si ji od ní.

„Narazila jsem na ni po ceremoniálu. Toulala se v jedné z podzemních chodeb. Nebyl dobrý nápad ji s sebou vzít přes jezero. My kočky se bojíme vody,“ pronesla s úsměvem a mrkla na ni. „Ujisti se, že se to už nebude opakovat.“

Hope se znovu poklonila. „Spolehněte se. A děkuji.“ A vyběhla z pracovny, tisknoucí si vrnící kočku k hrudi, ve které jí divoce bušilo srdce.

Máma a táta. A Leslie.

Znovu chtěla brečet, a tak znovu zamrkala. 

Zabočila ke schodišti vedoucímu ke společenské místnosti Havraspáru, nebyla zdaleka připravena na Roweninu hádanku.


Zdravím!

Tak jsem zpátky s novou kapitolou, v níž na scénu konečně přichází Lily Evansová, kterou snad nemusím představovat, a Alice Fortescueová, maminka Nevilla Longbottoma. Její příjmení před svatbou s Frankem Longbottomem není nikde zmíněno, tak jsem pro ni zvolila příjmení Fortescue, které jí dle mého sedne.

Přeji Vám krásné svátky a něco hezkého pod stromečkem! Ať do nového roku vykročíte odpočatě a s pár kily navíc.

V příští kapitole se trochu posuneme v dějové linii, ale v prváku ještě zůstaneme. Můžete se těšit na Siriuse a Jamese.

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 4. kapitola:

2. FantasyNikol přispěvatel
29.12.2017 [1:14]

FantasyNikolE.T.:
Jsem ráda, že jsem ti touto kapitolou zpříjemnila Vánoce. Emoticon Další kapitoly by ses mohla dočkat už o víkendu, pokud mi do toho něco neskočí. Emoticon Děkuju moc!

1. E.T.
24.12.2017 [23:12]

Jsem moc ráda, že jsi sem dala kapitolu tak brzo. Takový Vánoční dárek mě velmi potěšil. Emoticon Emoticon Už se ale opravdu těším na Hopinu konfrontaci se Siriem. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!