OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 13. kapitola



Až do úplného konce - 13. kapitolaNe vždy jde všechno podle plánu. A už vůbec ne, když se do toho zamotají Poberti, což Hope a její kamarádky brzo zjistí.

13. Lilyiny narozeniny

29. 1. 1973, Bradavická škola čar a kouzel

„Myslela jsem si, že škola tě má udělat chytřejší,“ zašeptala Marlene.

Hope se odvrátila od své oznámkované eseje a pohlédla na plavovlásku, se kterou na dějinách čar a kouzel ten den seděla. Marlene jí ale nevěnovala pozornost, její oči byly upřené na její vlastní esej, přesněji na velké H, které z papíru svítilo.

Hope se kousla při pohledu na tu známku do rtu. „To má.“

Jako vždy v pondělí měl Havraspár třetí hodinu dějin čar a kouzel společně s Nebelvírem. Ten den bylo ale pro studenty velice obtížné soustředit se na výklad, a důvod byl velice prostý – za sklem velkých protáhlých oken padal z nebe mocně sníh. Bylo tomu tak už od začátku snídaně a studenti se nemohli dočkat, až se budou moct dostat ven z hradu a začít koulovačky.

Zima toho roku byla totiž vskutku podivná. Konec ledna se blížil a doposud na skotských kopcích neutkvěla jediná vrstvička sněhu. Sněžilo, to ano, bylo by prazvláštní, kdyby se tomu tak nestalo, ale zatím ne tak mocně a ne tak vytrvale, aby sněhové vločky vytvořily souvislou vrstvu.

Až ten den, až to ráno se příroda usnesla k vytvoření zasněžené krajiny. A tak už od snídaně, kdy se při prvním příznaku sněhu bradavičtí studenti nahrnuli k oknům, se bez dechu čekalo, až vyučování skončí a bude se moct vyjít ven.

Marlene McKinnonová si v tu chvíli ale nedokázala užívat myšlenku na blížící se koulovačku, kterou se svými kamarádkami už stačila naplánovat. Zírala na své háčko, krčila se nad pomyšlením, co jí na to řeknou její rodiče, a cítila se neskutečně hloupě.

Zvedla hlavu ke své tmavovlasé kamarádce, která ji úzkostlivě sledovala, a povzdychla si. Prohrábla si své kudrnaté vlasy a ty se jí svezly z ramen na záda, připomínajíc závoj. „Tak proč se cítím hloupěji, než kdy dřív?“ Kývla ke své eseji pro případ, že si té známky její kamarádka nevšimla. „Tys dostala V. Jako vždycky.“

Hope se nervózně zavrtěla. Přemýšlela, co má dělat. Sklonila se znovu nad svou esejí a opravila si pod text jednu pravopisnou chybu, které si předtím nevšimla. „Já dostávám háčka na lektvarech v jednom kuse. Buď v klidu,“ poradila jí nakonec opatrně.

„Nebudu v klidu. Chci panikařit.“

Hope se na ni podívala, nechala na svá ústa vklouznout malý úsměv. „Marlene, jsi strašně inteligentní. A když ti fakt na tom tak záleží, tak prostě budeme blbý spolu.“

Marlene se pobaveně ušklíbla. 

Hope se znovu sklonila nad svou esejí a po tom, co si namočila brk do inkoustu, pokračovala v její opravě. 

Marlene položila hlavu na lavici a prohlížela si Hopino úhledné písmo. Její vlastní esej ležela odstrčená pod tlustou učebnicí od Bathildy Bagshotové, obsahovala příliš pravopisných i historických chyb, než aby se obtěžovala ji celou opravovat.

„Fakt nesnáším tenhle předmět.“

„Ty nesnášíš každý předmět, Marlene, tak si přestaň stěžovat, ať se můžu soustředit,“ ozvalo se z lavice před nimi z úst rudovlasého děvčete.

Hope s Marlene se zachichotaly.

„Podle mě ti tím Lily chce říct, že jsi fakt otravná.“

„Zmlkni, Hope.“

Ty dvě chvíli mlčely, snažily se nepokoušet Lilyin hněv. Hope s tím neměla problémy, ale Marlene se celou dobu znuděně vrtěla a bubnovala do dřeva stolu špičkami svých prstů. Nebyla někdo, kdo dokázal v klidu sedět, kdo dokázal zavřít pusu. Měla toho tolik říct, slova se jí kupila v hlavě, bouřila se, aby je pustila ven. Nebylo divu, že v následující chvíli opět promluvila.

„Bojím se nadcházejícího zápasu.“

„Já se bojím Lilyiny reakce, jestli ji zas vyrušíme.“

„Myslím to vážně, Hope.“

Hope si rezignovaně povzdychla, odložila brk na lavici a otočila se ke své kamarádce. „Nemáš se čeho bát. Hrajete proti Mrzimoru a každý dokáže porazit Mrzimor.“

„Tobě se to řekne. S tím, co jsi předvedla na sobotním zápase... Hoochová zapískala, že zápas začíná, tys okamžitě letěla střelhbitě přes celý hřiště, pak jsi zastavila a bum – máš v ruce Zlatou. Ani jsem si nestihla vytáhnout svou havraspárskou vlajku.“

„Ty sis kvůli mě sehnala havraspárskou vlajku?“ zeptala se Hope s úsměvem.

„Neodbíhej od tématu.“

Hope se uculila ještě víc. Mluvily o zápasu, který se udál minulý víkend. Havraspár vyhrál se sto padesáti body ku nule, Hope chytila Zlatou v prvních třiceti sekundách. Ani Sirius nedostal možnost udělat jediný vtipný komentář.

„Musím uznat, že Malfoyův výraz stál za to. Doufám, že to někdo vyfotil. Dala bych za tu fotku celé jmění,“ řekla Hope. Dělalo jí práci si udržet vážný výraz, když se jí znovu vybavil výraz Luciuse Malfoye.

„Já taky,“ souhlasila Marlene.

„Mohly byste vy dvě na chvíli mlčet? Snažím se tu soustředit!“ ozval se hlas zleva od nich.

Marlene a Hope se otočily, jen aby zjistily, že na ně zírá podrážděný James Potter. Všichni jeho tři kamarádi – ano, včetně Siriuse – mu věnovali udivené pohledy, ale ten tmavovlasý brejlatý kluk se zase shrbil nad svou esejí.

„Ani se neobtěžuj to zkoušet, Pottere. Všichni víme, že tvoje soustředění je stejně chabé jako tvoje šance, že dostuduješ.“

V té chvíli se ouu rozeznělo učebnou, rychle následováno tichým výbuchem smíchu.

„Páni, hlavně, že ty jsi tak chytrá, Evansová!“ 

„Bude tady naprosté ticho!“ ozval se Binns od katedry. 

Samým překvapením se k němu všichni otočili. A právě včas, protože duch profesora zrovna máchl rukou proti své katedře. Dlaň na ni ale nedopadla v jedné ohlušující ráně, ne, místo toho mu proletěla stolem a Binns na svou dlaň chvíli jen udiveně zíral. Studenti se s chichotáním znovu shrbili nad svými esejemi. Byl to jeden ze vzácných momentů, kdy si profesor Binns prostě musel uvědomit, že již není žijícím a dýchajícím člověkem, nýbrž duchem stejně průhledným a nehmotným jako jakýkoliv jiný.

James se nahrbil nad svou esejí, do které vztekle zabodl hrot brku. „Většinou tady není ticho, tak nechápu, co ti to vadí,“ zabrblal si podrážděně pod vousy.

Hope to celé sledovala s pootevřenými ústy. Bylo nevídané zastihnout Jamese Pottera ve špatné náladě. Jeho smích se vždy nesl chodbami. Vždy se také usmíval a vyprávěl těm, kdo byli ochotní poslouchat, jeden vtip za druhým.

„Co mu je?“ zašeptala k Marlene.

Ta pokrčila rameny. „James není po tom tvém sobotním zápase zrovna ve své kůži. Pokud jsem to celé dobře pochopila, bojí se, že Nebelvír letos nevyhraje famfrpálový pohár.“

„Ale vždyť to je naprosto pitomé! Furt máte šanci. Zkazili jste jen jeden zápas. Pokud vyhrajete ty další –“

„Mně to nemusíš říkat, já to vím. A jestli ti na naší výhře tak záleží, tak se, prosím tě, snaž nechytit Zlatou hned na začátku, až spolu budeme hrát, jo?“

Hope se zakřenila a pokrčila rameny. „Není to moje vina. Zlatá po mně prostě jede. Hádám, že při dalším zápase se konečně odhodlá a pozve mě na rande.“

Marlene zvrátila hlavu a rozesmála se hlasitým a nekontrolovaným smíchem, čímž donutila Binnse odebrat Nebelvíru pět bodů. Zbytek hodiny ty dvě zůstaly už radši potichu, úsměvy ale neopustily jejich tváře. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

„Co se ti stalo?“

Marlene za sebou potichu zavřela masivní dveře, otočila se a statečně čelila pohledu svých tří kamarádek – Tessy, Hope a Alice. Ten večer se ty čtyři sešly v pracovně Minervy McGonagallové, profesorky přeměňování a Hopiny tety, která jim speciálně pro tuto příležitost místnost poskytla.

„Musela jsem setřást Lily a pak se mi strašně chtělo na záchod. Stručně řečeno jsem se odhodlaně nadechla a vešla do umývárky Ufňukané Uršuly. Než jsem ale mohla zase odejít, vletěl tam Protiva. Vyprovokoval Uršulu a ta to nezvládla.“ Pomalu se otočila, aby si ji mohly prohlédnout. „Záchody vybuchly.“

„Ale fuj!“ 

Marlene odkapávala z lemu hábitu voda, byla celá smáčená. Vlasy se jí lepily na odhalenou kůži, tvář byla zkroucená v grimase. Poprvé od chvíle, kdy ji poznaly, na ni nebyl pěkný pohled.

„Takže na sobě máš... vodu ze záchodu?“ zeptala se Hope štítivě.

„Nebyla to moje vina!“ bránila se Marlene.

Hope, Alice a Tessa se k Marlenině nelibosti rozesmály. Alice pak vyskočila ze svého místa na kraji stolu, vytáhla svou hůlku z hábitu – javorové dřevo, žíně jednorožce, jedenáct a půl palce dlouhá – a namířila na Marlene. Zašeptala formuli a ze špičky její hůlky začal proudit hřejivý vzduch. 

Marlene byla v následující minutě suchá.

„Furt ale smrdíš,“ informovala ji Alice s nakrčeným nosem.

„Oh, zmlkni, jo?“ prskla po ní Marlene a přešla ke stolu. „Kde je vlastně McGonagallová, Hope?“ 

„Šla za mým strýčkem Malcolmem pro náš balík. To on to všechno sehnal a zařídil. Použila Letax. Za chvíli by tu měla být.“

„Máš skvělého strejdu,“ řekla Tessa.

„Souhlasím. Je to od něj fakt hezký,“ přitakala Alice.

„Jo, strýček Malcolm je nejlepší,“ řekla zrovna v momentě, kdy si vedle ní sedla Marlene. Hope si stiskla špičku nosu, aby ten zápach necítila. „Ráda bych znala nějaké kouzlo, které by ten puch odstranilo,“ řekla, její hlas zněl kvůli jejímu zmáčknutému nosu směšně.

Marlene vedle ní protočila oči. „Počkáme na tvou tetu a třeba něco udělá. Nakope Protivovi a Uršule zadek, nebo tak něco.“

A jako by ji bradavická profesorka slyšela, žhavé plameny v krbu najednou vylétly tak vysoko, až olizovaly tmavé cihly, a o chvíli později Minerva McGonagallová vykročila z ohniště, pod paží nesla tlustý balík. 

„Dobrý večer, slečno McKinnonová, slečno Simmsová, slečno Fortescueová a Hope,“ přivítala je profesorka. Položila na stůl balík, sundala si své hranaté brýle a otřela si čelo. „Tak tady to máte. Bylo celkem náročné to sem dostat. Nemyslím ani tak samotný balík, trocha kouzel a už tak těžký nebyl, ale vidět mé bratry tak brzy po Vánocích...“ Najednou ustala ve své řeči a ostražitě se rozhlédla po místnosti. „Prozraďte mi, co způsobuje ten odporný zápach?“

„Marlene,“ odpověděla jí Tessa a vzápětí se zakřenila. Naopak Marleniny tváře nabraly dosud nevídaný odstín červeně. 

„Slečna McKinnonová, říkáte?“ zeptala se žena udiveně a pohlédla na plavovlásku.

Hope pokrčila rameny. „Marlene se nám dneska koupala v záchodě. Nebelvírské koupelny jí evidentně nejsou dostatečně dobré,“ řekla své tetě a zacukaly jí koutky.

Ta Marlene dál věnovala zkoumavý pohled, jako by zpochybňovala vše, co si o ní doposud myslela. Právě ten pohled donutil dívku se rozhořčeně pustit do vyprávění. Když svůj příběh dokončila, bradavická profesorka si mocně povzdychla, vytáhla svou hůlku ze svého rukávu a jedním nepatrným mávnutím byl zápach pryč. 

Všechny si oddychly. Některé hlasitěji než ostatní. 

„Říkala jsem Albusovi nespočetněkrát, aby odtud Protivu vyhnal. Nepořádek – to je vše, co tu zatím způsobil.“ Napřímila se, oprášila si svůj hábit od zbytku popela a přejela ty čtyři dívky pohledem. „Nechám vás teď tady samotné a půjdu se do té umývárky podívat. Od vás očekávám naprosto zodpovědné chování. Nezklamte mě. Za hodinu bych se měla vrátit se slečnou Evansovou.“

A byla pryč.

„U Merlinových vousů, Hope, tvoje teta je prostě strašidelná,“ pronesla Marlene. „Od vás očekávám naprosto zodpovědné chování. Nezklamte mě. Upřímně, copak si to ta ženská trénuje před zrcadlem?

Hope se s nenápadným úsměvem pustila do otevírání balíku. Jen ona věděla, jak dokonale Marlene její tetu vystihla. Neboť Minerva McGonagallová si své fráze opravdu trénovala před zrcadlem. 

Společně vyprazdňovaly balík, jen aby naopak udělaly nepořádek na psacím stole. Bylo na něm obrovské množství menších i větších předmětů. Třináct křiklavě barevných svíček, čtyři narozeninové čepice a jedna čelenka. O kus dál balíček balónků měnících barvu každých deset sekund, vystřelovací konfety a nakonec obrovský zmrzlinový dort z Fortescueova zmrzlinářství, pět džbánků a dvě lahve dýňové šťávy a čtyři v pestrobarevných papírech zabalené balíčky. Na každém z nich bylo elegantním písmem napsáno křestní jméno jejich rudovlasé kamarádky, která jediná nebyla přítomna.

Bylo totiž devětadvacátého ledna, a pokud kalendář nelhal, následující den měla Lily Evansová své třinácté narozeniny.

„Cos jí koupila?“ zeptala se Marlene Hope, když se společně chopily každá deseti balonků a přemístily se k vysoké skříni v levém rohu místnosti.

„Nekoupila jsem to. Poprosila jsem tetu, ať mi z našeho starého domu vyzvedne zápisník mého otce. Má kolem tisícovky stran a je plný všelimožných lektvarů.“

„Lektvarů?“ zeptala se Marlene udiveně.

Hope přikývla. „Já v nich jsem sice ztracený případ, ale to mám po mámě. Ta to měla stejně. Kdežto můj táta... ten v nich byl naprostý génius. Myslím, že už od pátého ročníku si vymýšlel vlastní lektvary, sbíral různé přísady, prostě studoval a studoval. Hádám, že kdyby Leslie dostala šanci, byla by v lektvarech stejně dobrá jako on,“ řekla se smutným úsměvem. „To už ale nikdy nezjistíme.“

Marlene ustala v uvazování balónku a rychle na ni pohlédla. „Chci tě obejmout, Hope, chci ti dát tak velký objetí, že se i příští týden budeš usmívat, ale mám ruce plné balónků. Prostě si to představuj.“

Hope se ušklíbla. „Ta představa je nechutná.“

„Ty jsi taky nechutná, prosim tě.“

Přesunuly se k oknu, u kterého rozmístily dalších pár balónků. Hope sledovala, jak jeden letěl nahoru ke stropu, kde se zastavil. Po pár sekundách změnil barvu z fialové na modrou.

„Co jsi jí koupila ty?“ zeptala se. 

Marlene ležérně mávla rukou. „Nechala jsem pro ni ušít u madame Malkinové svetr. Je o pár čísel větší, to má ona nejradši. Celý rudý. Už teď si ji v něm dokážu představit – jak drží v ruce šálek zeleného čaje a čte si poznámky tvého otce. Samozřejmě u okna, aby čas od času mohla koukat na sněhové vločky vášnivě tančící ve vzduchu,“ řekla pobaveně.

Sněhové vločky vášnivě tančící ve vzduchu? To fakt Lily řekla?“

Plavovláska kývla a přivázala další balónek k věšáku u dveří. „Na mou duši. Pěkně kecala, dle mého, spíš touží koukat na Poberty. Hlavně na Jamese. Zrovna dneska po něm vejrala. Víš, jak se koulovali.“

Hope zavrtěla pobaveně hlavou. „Co tím chceš říct, Marls?“

Plavovláska jí věnovala uličnický pohled. „Ty víš moc dobře, co tím chci říct.“

„Je čas!“ uslyšely křičet Alice z druhého konce místnosti. 

V rychlosti dovázaly a vypustily posledních pár balónků, rychle rozmístily konfety a stejně tak rychle přešly místnost k psacímu stolu, kde už na ně čekaly Alice a Tessa.

Alice jim rozdala narozeninové čepice (Hope měla zlatou, Marlene růžovou, Tessa žlutou a Alice fialovou), zhasla a čtveřice se s hodnotícími pohledy rozhlédla po místnosti. Nikdo by tu místnost nepoznal, kdyby v tu chvíli prošel dveřmi. Pryč byla strohost místnosti, pryč byla její profesionalita. Zdi, nábytek, strop byly ozářené barevným světlem vycházející z padesáti balónků, které každých pár sekund soudržně měnily světlo. To světlo se odráželo všude – v oknech, v nádobí na stole, ve vitrínách i v jejich očích. Většinu plochy psacího stolu nyní zabíral narozeninový dort, jen tak tak se Alice a Tesse podařilo tam vecpat talíře, příbory a džbánky s pitím. Na židli za stolem byly pohozené narozeninové dárky, šikovně schované tak, aby na ně Lily v momentě, kdy projde dveřmi, neviděla.

Byla to nádhera.

„Vzalas ten foťák, Tess?“ prolomila Marlene ticho.

Brunetka zamávala svým fotoaparátem, který jí visel na ruce. „Vzala.“

Marlene pochvalně přikývla a dál si oslněně prohlížela místnost, ostatní tři ji napodobily. Byly potichu, to jediné mohly v tu chvíli udělat, neboť už musely jen čekat na to, až se dveře otevřou a Lily Evansová projde dveřmi.

Takový byl plán. Hopina teta jim dovede Lily s tím, že potřebuje objasnit nějakou nejasnost v její eseji, Lily projde dveřmi, konfety automaticky explodujou a celou ji pokryjí, Lily bude celá okonfetovaná a naštvaná, jelikož nesnáší nepořádek, ale vzápětí se jí srdce znovu rozehřeje, až je tam uvidí stát, a bude plakat dojetím. 

Byl to skvělý plán.

Jaká smůla, že byl předurčen k selhání.

Protože když se po pár minutách ticha otevřely dveře, nebyla to Lily, kdo jimi prošel, ale James Potter, Sirius Black a Remus Lupin. „Všechno nejlepší“ bylo zaječeno, konfety byly vypuštěny, brady padaly samým překvapením, když si dívky uvědomily, komu vlastně čelí.

V místnosti nastalo ticho. Ticho tak strašlivé, tak napjaté, tak obtížné na dýchání... Dívky zíraly s otevřenými ústy a zhroucenými představami na kluky, kluci zírali stejně tak na dívky.

„T-to je od vás milý,“ vykoktal ze sebe James. „Ale já mám narozky až na konci března.“

To neměl říkat.

„JAMESI POTTERE!“ zařvala na něj Marlene. „Ty idiote! Ty idiote! Všechno jsi zkazil! Všechna naše práce přišla vniveč!“

James sebou trhl a s ním i Sirius a Remus, přestože ta slova nebyla adresována jim. Jako jedno tělo ucouvli ke dveřím. 

„Já se omlouvám. Jen jsme si chtěli vystřelit z McGonagallový. Přebarvit jí to tu celý narůžovo.“ James si nervózně prohrábl vlasy. „Víte přece, jak nesnáší růžovou.“ Zkoumavě se rozhlédl po místnosti. „Ale vypadá to, že jste nás předběhly.“

„Ty jsi takový pitomec, Pottere!“ rozeřvala se pro změnu Hope, strhla si čepici a sama si začala vjíždět prsty do vlasů. Rozpochodovala se panovačně po místnosti, přecházela z jednoho konce na druhý, panikařila.

„Jé – nazdar, le Fayová.“

Dívka po něm sekla pohledem tak strašlivým, že přinutila trojici chlapců znovu ucouvnout. Remus Lupin začal za svými zády šátrat po klice.

Sirius, který na to všechno celou dobu jen kulil oči, se konečně vzpamatoval. Popadl svého nejlepšího přítele za rameno a byl připraven vzít nohy na ramena a uniknout odtamtud, uniknout z dosahu čtyř nahněvaných spolužaček. „Tak my zase půjdeme. Dobrou noc a tak. Zítra.“

Trojice se otočila a s úlevou zjistila, že dveře byly od nich jen sotva pět stop. Byli víc než připravení odtamtud odejít. Ale kouzlo pronesené Hope jim v tom rychle zabránilo.

Colloportus!“ 

James, Sirius a Remus tam chvíli jen tak stáli čelem ke dveřím. Naděje, kterou našli jen před pár sekundami, zase ztráceli. Neboť nebylo nic horšího, než čelit čtyřem vzteklým dívkám, to už stačili za svůj třináct let dlouhý život pochopit. Pomalu, velice pomalu se otočili zpátky ke svým spolužačkám, které si je stále měřily s rozzuřenými pohledy.

Hope, která stála nejblíž, se na ně mračila tak moc, že se jí oči skoro ztrácely pod dokonalým obočím. Hůlka, již svírala v dlani, ji dělala ještě nebezpečnější. Právě tou hůlkou máchla ke konfetám na zemi a zpátky k trojici chlapců. „Zůstanete tady a pomůžete nám dát tenhle... nepořádek do pořádku.“

„Úžasný výběr slov, Hope,“ zabrblala nervní Marlene.

„Zmlkni, Marlene!“ okřikla ji Hope a vjela si znovu do vlasů. „U Merlina, tohle je tak moc, tak moc zpackaný.“

Sirius k ní v ten moment zabloudil pohledem a poprvé po dlouhé době si dovolil na ni zírat. Hladově na ni hleděl, vstřebával každičký detail. Zírání – to bylo jediné, co mu jeho bývalá kamarádka dovolila. Už si s ním ani nevyměňovala ty letmé pohledy, jako to dělala od toho incidentu v knihovně. 

Alice postoupila vpřed a ujala se slova. „Musíme zachovat klid. Nic není ztracené. Prostě jen musíme najít způsob, jak vrátit konfety do původního stavu.“

Sirius nechápavě přejel pohledem místnost. „O co tady vlastně jde?“ 

„Lily má narozeniny, ty tupče!“ štěkla po něm Marlene.

„Marlene!“

Sirius se šel znovu schovat za vysokou postavu Remuse Lupina, který si celou místnost prohlížel analytickým pohledem. 

„Dobře, pomůžeme vám,“ souhlasil zjizvený chlapec za sebe i za své přátele.

„Remusi!“ vykřikl James. „Ty zrádce! Copak nevidíš, jak se na nás dívají? Zabijí nás! Budeš mrtvej, sotva k nim obrátíš záda a –“

„Mlč, Jamesi!“ křikl po něm Remus. „A Siriusi, ty se na mě netvař tímhle způsobem. Víš moc dobře, že mám pravdu.“

Oba kluci se znechuceně ušklíbli, ale když jim Remus věnoval další varovný pohled, jako jeden rozhodili rukama.

„Dobře, udělám to!“

„Tak fajn!“ vyštěkl Sirius. „Co mám udělat?“

„Jděte pryč a –“ spustila Hope.

„Hope!“ okřikla ji Tessa ze své židle, kam se posadila, když se jejich plány zhroutily.

„Nenechalas mě to dokončit, Tesso! Jděte pryč a něco proveďte... Něco, co by odvedlo tetinu pozornost, něco, co by donutilo ji a Lily se zdržet. Nějaký binec, v tom jste přece dobří.“

„Co má s tím dělat tvoje teta?“ 

Hope netrpělivě mávla rukou. „Je tohohle součástí. Dovolila nám využít její pracovnu, zároveň se ale i nabídla, že sem dostane Lily. Nepotkali jste ji, když jste sem šli?“ zeptala se jich a věnovala jim významný pohled.

„Jen jsme ji viděli vycházet. Čekali jsme, až bude její kabinet prázdný.“

Hope kývla a odvrátila se od trojice. „Tak jděte. Prostě jděte. Udělejte něco.“ A gestem ruky je poslala pryč.

James, Sirius a Remus ji poslechli. Otevřeli dveře pracovny, začali v kapsách štrachat po svých hůlkách a dalších věcech, které by se jim mohly hodit. Nestihli ale ani opustit místnost a zastavili se. Dívky, které se shlukly kolem stolu, po nich sekly pohledem. 

Hope se narovnala a trochu poskočila, aby zjistila, co se děje. Před Jamesem, Siriusem a Remusem stál jejich čtvrtý kamarád, poslední člen jejich party, Peter Pettigrew. Lapal po dechu, jeho tváře byly rudé a zpocené.

„Rychle! McGonagallová se vrací a je s ní Lily, honem!“

Zavládla nová vlna paniky. Dívky nanovo bezradně sténaly, kluci na Petera Pettigrewa třeštili oči. Hope v ten moment věděla, že je všechno ztracené. Celé překvapení, celé plánování, celé přemýšlení nad dárkem... všechno to udělala zbytečně.

„No tak, udělejte něco!“ křikla na ně Marlene. „Jamesi! Siriusi!“

Její nebelvírští spolužáci se k ní otočili s vykulenýma očima. 

„A co? Vůbec nevím, co bych měl –“ 

„U Merlinových vousů!“ vybuchla Hope. „Tak prostě zůstaň tady, Pottere, já něco vymyslím! Pomozte jim to uklidit a spravit. Jdi mi z cesty, Pettigrewe!“ štěkala po nich běsnící Hope. 

Propletla se mezi čtveřicí chlapců, nezáleželo jí na tom, jestli některému z nich vrazila loktem. Prohnala se kolem nich a zabouchla za sebou dveře. Ta rána se rozléhala po chodbě, ještě když zahýbala za roh.

Když se před ní objevily Lily a její teta, nuceně se usmála.

„Teto Minnie! Lily! Právě vás dvě jsem hledala!“

Lily na ni udiveně vytřeštila oči (Hope se jí nedivila, bylo už pár minut po večerce a ona byla daleko od Havraspárské věže), kdežto její teta na ni jen pozvedla obočí ve směsici pobavení a zvědavosti.

„Takže,“ začala, „dneska se mi stala taková prapodivná věc a já jsem se vás chtěla zeptat, jestli...“ 

Mluvila a mluvila. Neodvažovala se ustat ve svých slovech, neodvažovala se zpomalit, neodvažovala se ani nadechnout. Dala si za cíl je zdržet a udělá cokoliv, aby toho dosáhla.

Mluvila až moc a mluvila nesmysly. Jak ve svém monologu pokračovala, jak ze sebe chrlila jedno slovo za druhým, obě – její teta i Lily – se začaly tvářit netrpělivě a otráveně. Hope tiše trpěla, neboť věděla, že za chvíli se jí budou chtít zbavit, a taky to udělají, a ona by pak mohla celou Lilyinu oslavu zkazit.

Hrdlo se jí stahovalo a začal se jí lámat tón, když to koutkem oka zahlédla. Vykulila oči, ustala ve svých slovech a škubla hlavou tím směrem, kde pohyb viděla. Nemohla se mýlit... Ano, nemohla, určitě uviděla botu. Anebo měla už z toho nedostatku kyslíku halucinace. Ale donutila se věřit v tu první možnost a pomalu zvedla oči až k úrovni, kde hádala, že budou jejich oči. Noha se objevila znova, jako by jí Poberti naznačovali, že už může přestat blábolit.

Pomalu, tak pomalu, jako by tomu nevěřila, se jí objevil úsměv na rtech a ona se vrátila očima k tetě Minervě a Lily. „Oh, asi mluvím až moc. Vy jste chtěly někam jít, že ano? Kam že jste to říkaly, že jdete? Do pracovny? Doprovodím vás!“

Otočila se na podpatku, tmavé vlasy se jí rozletěly kolem obličeje. Naposledy se otočila přes rameno, aby se na ně – jak na tetu Minervu a Lily, tak i na Poberty – zářivě usmála a rozešla se chodbou zpátky k pracovně. Každý její stále delší a delší krok doprovázel klapot jejích nízkých podpatků, ten zvuk rezonoval chodbou a nesl se dál do dalších částí hradu.

Její teta a její kamarádka se pomalu – takřka zdráhavě – rozešly za ní. Nestalo se tomu ale tak, dokud si nevyměnily podezřívavé pohledy. 

Hope se zastavila u dveří pracovny a nedočkavě sledovala, jak se k ní teta Minerva a Lily blíží. Šly pomalu, tiše spolu hovořily a každý krok znamenal jednu větu. Když vedle ní konečně zastavily, začala být netrpělivá. Uhnula své tetě z cesty, ta otevřela dveře pracovny a nechala Lily vejít první a svou chráněnku pak druhou.

„Všechno nejlepší!“

Konfety s hlasitým puf vystřelily do vzduchu a pomalu se v oslnivém třpytu snesly na podlahu. Uvízly Hope a Lily, které stály přímo v jejich ohnisku, ve vlasech. 

Ten pamětihodný okamžik zaznamenala Tessa, která měla oko přitisknuté k hledáčku svého fotoaparátu.

Přihrnuly se k nim Marlene a Alice, Marlene podala Hope její zlatou čepičku a Alice nasadila Lily křiklavě růžovou čelenku s nápisem „Všechno nejlepší“.

„Všechno nejlepší, Lils,“ broukla Alice.

„Ježišmarjá, tohle je neskutečný! Vy jste neskutečný!“ zvolala rudovláska a skočila Alice kolem krku. Přes její rameno se dívala na ostatní tři. „Děkuju moc!“ Byla si naprosto vědoma, že má ty nejlepší kamarádky na celém světě. Zatímco drtila Alice v náručí, rozhlédla se po místnosti. Ohromeně si prohlédla balónky, které byly všude kolem, které jako jediné osvětlovaly místnost. Vytřeštila oči, když uviděla obrovský dort. „Jak dlouho jste to plánovaly?“ zeptala se Lily a pustila Alice, aby se hned nato vrhla kolem krku Hope a Marlene, jejichž ramena při tom střetu do sebe bolestivě narazila. Oběma dívkám se ve tváři objevila bolestná grimasa.

„Ale no tak, Lily, to by zkazilo celé kouzlo. Nepřemýšlej, užívej si to,“ odpověděla jí Marlene.

„Byl to Tessin nápad. Celá tahle oslava,“ řekla Hope. Prahla po osvobození.

A fungovalo to. Rudovláska je pustila a skočila na Tessu, která kvůli ní málem spadla na zem. Začala se rozplývat, jak moc jí děkuje, jak ji má ráda, jak je úžasná a tak dále. Marlene a Hope to celé sledovaly z bezpečné vzdálenosti, pobavené výrazy si našly cestu na jejich tváře.

„Ta má ale sílu,“ prohodila Marlene, zatímco si mnula rameno. Hope a Alice vedle ní souhlasně přikývly.

„Byla by z ní skvělá odrážečka.“

„To si nemyslím,“ řekla k údivu všech Marlene. „Nedokázala by odolat a házela by Potlouk jenom na Jamese. Vždyť ji znáte, je celá posedlá svou protijamesovskou filozofií.“

Hope pokrčila rameny a rozešla se ke stolu. „Pro mě za mě, ať si klidně střílí do celého nebelvírského týmu. Cokoliv, co pomůže Havraspáru.“

„Ty!“ vykřikla Marlene a rozeběhla se za ní. 

Když jim Lily konečně přestala z čirého návalu radosti ubližovat, usadily se kolem stolu. Lily byla v čele, po své levé straně měla Alice a Tessu, po své pravé Hope a Marlene.

„Měla jsem strašný strach! Bála jsem se, že profesorka McGonagallová našla nějakou závažnou chybu v mé eseji a dostanu špatnou známku. Jsem ráda, že to byla jen zástěrka.“

Marlene si nad svou sklenicí dýňové šťávy odfrkla. „Jako bys ty mohla dostat špatnou známku z eseje, Lils. Zrovna ty, vážně,“ řekla a natáhla se k dortu, aby ochutnala polevu. Než se ale mohla čehokoliv vůbec dotknout, Alice, která momentálně zapalovala svíčky, ji plácla přes prsty.

„Alice!“ vykřikla Marlene rozhořčeně a přitáhla si ruku k hrudníku.

„Marlene!“ parodovala ji Alice. Zapálila poslední dvě svíčky a přisunula dort k Lily. „Teď je sfoukni. Všech třináct.“ 

„Něco si přej,“ řekla Tessa, už teď schovávající se za hledáčkem fotoaparátu.

„A my zazpíváme,“ dokončila Marlene s uličnickou jiskrou v očích.

Lily se zářivě usmála a naklonila se nad vysokým dortem, její bledý pihovatý obličej ozářily plameny svíček, jež se jí také odrážely ve smaragdových očích. Zhluboka se nadechla, Tessa dychtivě strnula za fotoaparátem, její oko bylo kousek od hledáčku, a začaly zpívat. 

Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví...“ Alice společně s Tessou zpívaly naprosto melodicky. Jejich syté hlasy byly hudbou samotnou. K jejich smůle (a smůle každého, kdo v tu chvíli procházel kolem) Marlene a Hope zpívaly jako dvě opilé ženské na baru. Zpívaly ze všech plic, namátkově propukly v hysterický smích a přeháněly to, kde se dalo. „Hodně štěstí, milá Lily, hodně štěstí, zdraví.“

Lily sfoukla poslední svíčku a byla odměněna bouřlivým potleskem. Když poslední tlesknutí utichlo, Lily, Tessa a Alice se s pozvednutým obočím otočily na usmívající Hope a Marlene. 

„Takže tohle je důvod, proč ti nikdy profesor Kratiknot nenabídl místo ve sboru, Hope. Málem mi odpadly uši!“

Hopin úsměv okamžitě zmizel a dívka se na rudovlásku zamračila. „Páni! Fakt díky, Lils. Pro tvoji informaci, Marlene taky zpívala falešně.“ A dětinsky namířila ukazovákem přímo do Marlenina obličeje.

„Co, prosím? Můj zpěv byl naprosto melodickej, děkuji pěkně.“

Tessa naproti nim pobaveně zavrtěla hlavou. „Obě jste zněly jako umírající kočka.“

Hope a Marlene jí věnovaly dotčené výrazy. 

„Pojď, Hope, nebudeme tu tady poslouchat takové lži. Odejdeme,“ řekla Marlene naoko ublíženě a k pobavení zbylých tří se spolu s Hope zvedla od stolu. 

„Naprosto s tebou souhlasím, Marlene. Přesuneme se někam, kde náš zpěv ocení.“

Lily z čela stolu se ušklíbla. „I hluchá ženská by věděla, že je s vašim zpěvem něco špatně,“ zašeptala si pro sebe, ale Hope a Marlene to slyšely a nahněvaně se na ni zamračily.

To už Tessa nevydržela a rozesmála se. „Je nám to líto! Sedněte si, prokrista.“

Poslechly ji a znovu si sedly. Natruc se ale odvrátily od Lily, která se spolu s Tessou a Alice snažila nesmát.

Hope se naklonila k Marlene a začala jí šeptat do ucha. „Je jim líto, že zpíváme tak falešně.“

Marlene souhlasně přikývla. Mrzutý výraz neopouštěl její tvář. „Rozhodně.“

Když se vše uklidnilo, když Hope a Marlene přestaly hrát uražené, Lily rozkrojila svůj dort a odhalila tak duhově zbarvenou výplň. Postupně každé nandala kus na talíř a dívky si nyní pochutnávaly. 

„Ach, u Merlinových vousů, to je naprostá lahůdka!“ zasténala Marlene po prvním soustu. Dort se doslova rozplýval na jazyku a ostatně jako všechno z Fortescueova zmrzlinářství chutnal božsky.

„Co v tom všechno je, Alice?“ zeptala se Hope.

Alice se zamyšleným výrazem znovu ochutnala. „Vypadá to na ovocné příchutě. Jahodová, mangová, malinová, borůvková, banánová, citrónová, pomerančová... Znáte to.“

Mluvily mezi sebou o všem a o ničem. O úkolech, o učitelích, znovu a znovu vyprávěly o svých vánočních prázdninách, přestože každá z nich ty příběhy slyšela už stokrát. Když si Lily začala stěžovat na Jamese Pottera, Hope, Marlene, Tessa a Alice si vyměnily vědoucí pohledy. Jen kdyby rudovláska věděla, že sotva před půl hodinou byl její nepřítel v této místnosti a pomáhal jim napravit, co spáchal. Jen kdyby věděla, jak moc je přemlouval, ať může zůstat.

Předaly Lily dárky. Od Marlene dostala rudý svetr, Tessa jí dala zarámovanou fotografii jich pěti a Alice poukaz do knihkupectví spolu se sadou barevných orlích brků.

Když přišla řada na Hope, samou nervozitou se roztřásla. Lilyiny oči se rozzářily zvědavostí, to když Hope zvolala Wingardium Leviosa a dárek – velký, na pohled těžký balík – se přes celý stůl rozletěl k Lily. Hope ho vmanévrovala na stůl přímo před rudovlásku, ta ho dychtivě rozbalila a vzápětí začala listovat obsáhlým zápisníkem, jenž byl přeplněný poznámkami Mariuse le Faye.

„Tohle je tak úžasný, Hope. Konečně mám zase něco na čtení před spaním. Tak moc se z toho naučím!“

Tessa zvědavě natáhla krk, aby na knihu lépe viděla. 

„Co to je?“ zeptala se Alice a naklonila se nad knihou společně s Lily.

Hope se nadechla, aby jim odpověděla, červeň pomalu opouštěla její tváře, ale Lily ji předběhla. „Je to nějaká ručně psaná kniha o lektvarech. Jsou jich tu stovky! Tisíce! O většině jsem v životě neslyšela.“ Zvedla hlavu od knihy a zadívala se na Hope. „Jak se ta kniha jmenuje?“

„Nijak. Byl to zápisník mého otce. Jeho celoživotní práce a zároveň jeho vášnivá záliba. Můj táta byl na lektvary naprostý génius. Něco, co jsem po něm neměla to štěstí podědit.“

Lily vykulila oči a přikývla. Hope si oddychla. Byla ráda, že ji nějak neovlivnil fakt, že to patřilo jejímu otci.

„Můj svetr je ale lepší,“ pravila Marlene.

Hope zvrátila hlavu a dramaticky se zasmála. „Hloupost! Tahle věc nabídne Lily vzdělání, o kterém se jí ani nesnilo.“

„Pff... Lily záleží víc na módě. Že mám pravdu, Lily nejdražší?“ zeptala se a koketně na rudovlásku mrkla.

„Vzdělání!“ štěkla Hope dotčeně.

„Móda!“

Rudovláska nad nimi pobaveně zavrtěla hlavou. Byly otravné, byly hlasité a byly to její nejlepší kamarádky. Nedokázala si představit, jak by to s ní dopadlo, kdyby se s nimi nespřátelila. Byla za to tak ráda. A byla tak ráda za to, že Marlene vytáhla Hope z její tiché skořápky, že rozzářila Hopinu temnotu.

„Zmlkněte, vy dvě! V tomhle svetru...“ řekla a zatahala za rudou látku, „... si budu číst tuhle knihu.“ Láskyplně pohladila lehce nažloutlé stránky obsáhlého zápisníku. „A tak budu vypadat módně, ale zároveň i vzdělaně.“

Hope se ale s posedlou jiskrou v očích naklonila přes stůl. „Tady nejde o to, abys tak jen vypadala. Tady jde o to, abys taková byla. S touhle knihou –“

„Ach, zmlkni, Hope!“ křikla po ní Marlene.


Zdravím! 

Tak se vracím s další kapitolou a omlouvám se za zpoždění. Kdyžtak házejte cihly na mé učitele, ne na mě. To mé úžasné profesory napadlo, že je dobrý nápad dát všechny písemky na tento týden, a ne to rozložit jako rozumní lidé na dva nebo tři. Fakt ten gympl zbožňuju, úplně skvělý to tam je. 

Jinak jsem se Vás chtěla zeptat, kdo je zatím Vaše nejoblíbenější postava? Určitě mi napiště do komentářů tu šťastnou osůbku! :-)

Moc Vám děkuji za Vaši veškerou podporu, jste úžasní! Příští kapitola bude už poslední z druhého ročníku a vy se můžete těšit na famfrpálové finále mezi Nebelvírem a Havraspárem. Kdo myslíte, že vyhraje? A komu vůbec budete fandit?

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 13. kapitola:

2. Maya666
23.04.2018 [22:08]

Tak tohle bylo naprosto boží Emoticon Skvěle popsaná celá oslava i záchrana problému Emoticon Nejoblíbenější postava zaručeně Hope a fandím Havraspáru i když je jasné že to bude boj Emoticon Uf jsem se zas rozepsala Emoticon

1. E.T.
23.04.2018 [22:03]

Skvělé! Emoticon Emoticon Emoticon Fakt jsem zvědavá, jestli James nějak naloží s informací, že má Lilly narozeniny. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!